3 As 92/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Krupičkové, soudce JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyně Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: MVDr. R. M., zastoupený Mgr. Ondřejem Řezáčem, advokátem se sídlem Koperníkova 822/25, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 2. 2026, č. j. KUJCK 18179/2026, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2026, č. j. 64 A 7/2026-31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 18. 12. 2025, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Podle správních orgánů se žalobce odmítl přes výzvu a poučení policistů podrobit lékařskému vyšetření za účelem zjištění, zda při řízení vozidla nebyl ovlivněn alkoholem. K tomu byl vyzván policisty poté, co jej dne 12. 10. 2025 ve 22:45 hodin zastavili v Tučapech a při orientační dechové zkoušce mu naměřili ve 22:59 hod. hodnotu 0,45 ‰, ve 23:05 hod. hodnotu 0,38 ‰ a ve 23:12 hod. hodnotu 0,28 ‰, tedy se jednalo o neplatné zkoušky na alkohol, neboť mezi dvěma po sobě jdoucími dechovými zkouškami nebyl rozdíl menší než 10 %. Za to byla žalobci uložena pokuta ve výši 60 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na 36 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení v paušální výši 2 500 Kč.

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem. Soud konstatoval, že nemá pochybnost o tom, že policejní hlídka žalobce skutečně vyzvala k odbornému lékařskému vyšetření, kterému se odmítl podrobit. K tomu odkázal na obsah oznámení přestupku ze dne 12. 10. 2025, které žalobce podepsal. Krajský soud dodal, že tato skutečnost je pro posouzení věci stěžejní a že policisté byli k výzvě oprávněni, neboť provedená orientační měření vyšla s pozitivním výsledkem. Vzniklo tak důvodné podezření, že žalobce řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Jestliže se za dané situace odmítl vyšetření podrobit, postačuje to k závěru o naplnění skutkové podstaty daného přestupku. Krajský soud přisvědčil žalobci, že z obsahu oznámení přestupku nevyplývá výslovné poučení o tom, že je neuposlechnutí dané výzvy přestupkem, ani jakému postihu se tím pachatel vystavuje. Takové poučení však nemá oporu v zákoně, jeho absence je proto pro naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku irelevantní, stejně jako to, zda měřící přístroj fungoval správně. Bohatá přestupková a trestní minulost žalobce v oblasti dodržování dopravních předpisů pak svědčí o účelovosti jeho obhajoby týkající se nevědomí o možné odpovědnosti za přestupek. Důvodnou neshledal krajský soud ani námitku, že mělo být nařízeno ústní jednání. Konstatoval, že žalobce neuvedl, jaké skutečnosti měl výslech jeho osoby či policistů objasnit. Jejich pohled na skutkový děj přitom vyplývá z úředního záznamu a z oznámení přestupku. Žalobce se s jejich obsahem mohl seznámit a vyjádřit se k nim i k celé věci. Mohl objasnit i obsah svého nečitelného vyjádření v oznámení přestupku. Skutečnost, že tak neučinil, svědčí o účelovosti jeho obrany. Ani přehrání videozáznamu z kontroly pak nemohlo podle krajského soudu prokázat žádné okolnosti, které by byly důležité pro zjištění skutkového stavu. Zcela postačovaly listiny založené ve spise.

3. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost s odkazem na důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). V ní setrvává na námitce, že bylo třeba nařídit ústní jednání pro objasnění věci. Je totiž podle něj sporné, jak kontrola proběhla, jak byla formulována výzva k podrobení se lékařskému vyšetření, jaké poučení stěžovatel dostal, zda jeho reakce představovala jednoznačné odmítnutí, zda existoval videozáznam z kontroly a proč nebyl opatřen. Samotné listiny založené ve spise proto nemohly pro prokázání skutkového stavu stačit a dokazování mělo být doplněno o výslechy stěžovatele, zasahujících policistů a o videozáznam z kontroly. Krajský soud neprovedl předběžné hodnocení těchto navržených důkazů, ale jejich odmítnutí. Svůj závěr o jejich nadbytečnosti navíc nevysvětlil. Nepřesvědčivá je i jeho reakce na námitku ohledně chybovosti měřícího přístroje. Pravdivost policejní verze pak nemohou potvrzovat minulé postihy stěžovatele, nelze jimi ospravedlnit ani neprovedení důkazů. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vycházel z ustálené judikatury a v jeho rozhodnutí nelze shledat žádná pochybení. Kasační stížnost je proto podle něj nepřijatelná. Dále odkázal na své rozhodnutí a na rozsudek krajského soudu a dodal, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a stěžovatel nebyl nijak zkrácen na svých právech ani neprovedením ústního jednání. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

5. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

6. Na nyní projednávanou věc se totiž užije § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Podle něj platí: Jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Z uvedeného usnesení plyne, že kasační stížnost lze přijmout k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu, jež mohlo mít významný dopad do hmotněprávního postavení některého z účastníků.

7. Kasační stížnost je nepřijatelná.

8. Její podstatou je polemika stěžovatele s názorem žalovaného a krajského soudu, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav, pročež nebylo nezbytné nařídit ústní jednání a provádět stěžovatelem navrhované důkazní prostředky. Stěžovatel tedy nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost krajských soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Současně Nejvyšší správní soud neshledal v hodnocení krajského soudu, zda byl náležitě zjištěn skutkový stav, žádné zásadní pochybení, které by zakládalo přijatelnost kasační stížnosti.

9. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že shromáždí-li správní orgány důkazy, které vytváří jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a současně stěžovatel v průběhu silniční kontroly ani následně v průběhu správního řízení neuvádí žádné konkrétní skutkové důvody, které by zavdaly rozumnou pochybnost o zjištěném skutkovém stavu, nelze jim vytýkat, že neshromažďovaly další důkazy (rozhodnutí ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011-54; ze dne 14. 5. 2015, č. j. 7 As 83/2015-56, ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013-35; ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 66/2016-39; ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 As 192/2017-39; ze dne 26. 11. 2019, č. j. 1 As 39/2019-29; či ze dne 31. 8. 2023, č. j. 9 As 220/2021-23).

10. Pro naplnění skutkové podstaty dotčeného přestupku přitom zpravidla postačuje zjištění, že řidič neuposlechl výzvu policisty, aby se podrobil lékařskému vyšetření na ovlivnění alkoholem za situace, kdy nebyl výsledek orientačního vyšetření spolehlivý a jednoznačný (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016, č. j. 2 As 146/2015 - 45, č. 3441/2016 Sb. NSS a dále rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 As 146/2015 - 54, ze dne 20. 7. 2017, č. j. 1 As 114/2017 - 26, ze dne 31. 3. 2021, č. j. 2 As 239/2019 - 25, nebo ze dne 20. 2. 2026, č. j. 10 As 148/2025 - 30).

11. Krajský soud postupoval v posuzované věci plně v souladu s uvedenými východisky. S odkazem na provedené důkazy uvedl, že relevantní skutečnosti jimi byly bezpochyby prokázány. Co se týče výzvy policistů a jejího odmítnutí ze strany stěžovatele, poukázal v bodě 26 napadeného rozsudku na obsah oznámení přestupku ze dne 12. 10. 2025, které stěžovatel podepsal. Spolehlivosti výsledků orientačního vyšetření se věnoval v bodech 27 a 31 napadeného rozsudku. Vypořádal se také s námitkami proti neprovedení dalších důkazů navrhovaných stěžovatelem (body 32 až 38). Poté konstatoval, že stěžovatel ve svých návrzích nepředestřel žádné konkrétní skutkové důvody nasvědčující tomu, že by důkazy, na nichž správní orgány především založily své posouzení věci, nebyly dostatečné či věrohodné a uzavřel věc s tím, že skutkový stav byl bez důvodných pochybností zjištěn na základě listin obsažených ve správním spise.

12. Závěry krajského soudu ohledně skutkového stavu ve svém souhrnu prima facie nevzbuzují žádné důvodné pochybnosti o jejich správnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023, č. j. 8 As 215/2022 - 27, nebo ze dne 20. 10. 2023, č. j. 8 As 166/2022 - 30). Pokud stěžovatel podepsal oznámení o přestupku ze dne 12. 10. 2025, ve kterém se výslovně opakovaně konstatuje, že se po výzvě policistů odmítl podrobit lékařskému vyšetření, znamená to, že byl minimálně písemně zasahujícími policisty po provedení dechové zkoušky na přítomnost alkoholu s pozitivním výsledkem autoritativně vyzván, aby se podrobil lékařskému vyšetření za účelem odběru biologického materiálu (srov. rozsudek č. j. 1 As 114/2017 - 26). Za odmítnutí přitom nelze považovat pouze výslovný projev vůle (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, čj. 8 As 11/2007-56, či ze dne 12. 8. 2010, čj. 1 As 38/2010-350), nýbrž i jiný jednoznačný projev, byť i vyjádřený neverbálně, například podpisem. V průběhu celého správního řízení stěžovatel nijak konkrétně nerozporoval obsah oznámení přestupku, které svým podpisem stvrdil, ani autenticitu či pravost svého podpisu. Ostatně až v kasační stížnosti zpochybňuje formulaci výzvy k podrobení se lékařskému vyšetření a polemizuje nad interpretací své reakce na ni, ačkoliv dosud jen bez dalšího tvrdil, že nic neodmítl, což značně snižuje hodnověrnost celé jeho obhajoby. Navíc v tomto ohledu stěžovatel ani nenabídl žádnou plausibilní verzi skutkového děje, která by rozumně vysvětlovala, proč by zasahující policisté za situace, kdy byl výsledek tří pozitivních dechových zkoušek neplatný, opakovaně a konzistentně ve všech záznamech v rozporu se skutečností tvrdili, že se stěžovatel po výzvě odmítl podrobit lékařskému vyšetření.

13. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, a proto ji shledal ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.

14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., protože neshledal důvod k jinému postupu ve smyslu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021 - 32, které na základě usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4., připouští možnost přiznat náhradu nákladů řízení „úspěšnému“ účastníkovi. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti ani nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. září 2026 Mgr. Lenka Krupičková předsedkyně senátu