3 Azs 120/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: P. N. G., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: nezl. N. N., zast. zákonnou zástupkyní P. W., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2025, č. j. CPR-12681-5/ČJ-2025-930310-V248, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2026, č. j. 33 A 32/2025 - 62, takto:

Výrok

Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti s e z a m í t á .

Odůvodnění

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, uložila žalobci rozhodnutím ze dne 13. 3. 2025, č. j. KRPK-53097-85/ČJ-2023-190022 (dále jen „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a vycestovat do země státního občanství nebo do třetí země, do níž je oprávněn vstoupit. K vycestování mu stanovila lhůtu 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalovaná shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

3. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“), zamítl.

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se nyní proti napadenému rozsudku brání kasační stížností, jejíž součástí učinil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

5. Tento návrh stěžovatel odůvodňuje tím, že si na území České republiky za více než 33 let svého pobytu vytvořil silné rodinné vazby, neboť zde pobývají tři jeho dcery, všechny občanky České republiky, dvě z nich již zletilé, třetí nezletilá. Právě se svou nezletilou dcerou pak tráví svůj volný čas, bere si ji pravidelně na večery, a i jinak o svou dceru pečuje. Nezletilá je na něj navíc citově silně navázána. Dle stěžovatele je tedy zřejmé, že by mu v případě vycestování z území bezprostředně hrozilo dlouhodobé odloučení od jeho nejbližší rodiny, které povede k významnému narušení jeho rodinného života, a k ohrožení řádného vývoje a výchovy jeho nezletilé dcery, která i s ohledem na svoji školní docházku nemůže přesídlit do jeho země původu. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že po mnohaletém pobytu na území České republiky nemá v zemi svého původu již žádné zázemí, a nemá se tedy kam vrátit. K tomu dodává, že v současné době je žadatelem o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.

6. Žalovaná k žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel neprokazuje existenci mimořádné individuální újmy, která by odůvodnila odkladný účinek jeho kasační stížnosti. Za újmu stěžovatel označuje okolnosti, které jsou typickým průvodním jevem značného množství pobytových věcí. Existence nezletilého dítěte sama o sobě nepředstavuje okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala další pobyt osoby bez pobytového oprávnění na území České republiky. Podle žalované stěžovatel očividně zaměňuje právo na rodinný život za nárok na pobyt. Napadené rozhodnutí mu rodinný život neupírá, ale pouze konstatuje, že ho nelze vykonávat prostřednictvím pobytu, pro který nemá v České republice zákonné oprávnění. Dle názoru žalované stěžovateli ani nenáleží oprávnění k pobytu založené fikcí podle § 87y zákona o pobytu cizinců.

7. Nejvyšší správní soud posoudil návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a dospěl k závěru, že podmínky pro vyhovění tomuto návrhu podle § 73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 107 s. ř. s. nejsou splněny.

8. Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat, přičemž za tím účelem přiměřeně užije § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. Ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. je k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti třeba, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a současně přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

9. Z četné judikatury Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že institut odkladného účinku se primárně vztahuje k žalobě jako prostředku ochrany veřejných subjektivních práv. Kasační stížnost je však mimořádným opravným prostředkem směřujícím proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu. Odkladný účinek vůči pravomocnému rozhodnutí by měl být přiznáván pouze v ojedinělých případech, pro něž zákonodárce užil slova o „nepoměrně větší újmě“. Přiznáním odkladného účinku se totiž prolamují právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Tímto zákonným postupem je meritorní rozhodnutí o kasační stížnosti, nikoliv přiznání odkladného účinku (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2013, č. j. 5 Afs 84/2012-31). Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce vyjádřil v § 73 odst. 2 s. ř. s.

10. Podle tohoto ustanovení soud může přiznat žalobě odkladný účinek za současného splnění následujících podmínek: (1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a (2) přiznání odkladného účinku nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ve smyslu § 107 s. ř. s. uvedené podmínky platí přiměřeně i pro odkladný účinek kasační stížnosti.

11. Důvody existence nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou zásadně individuální a jsou také závislé na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a osvědčit vznik újmy má proto stěžovatel zpravidla poukazem na konkrétní skutkové okolnosti věci. Vznik újmy musí být v příčinné souvislosti s výkonem napadeného rozsudku či jiným právním následkem plynoucím z rozsudku, popř. z rozhodnutí žalované aprobovaného soudem. Zároveň musí jít o následek určité intenzity, aby jej bylo vůbec možno označit za újmu; zákon hovoří o újmě „nepoměrně větší“. To má svou logiku, protože v řízeních, v nichž není vyhověno žádosti účastníka, případně je mu zrušeno či omezeno nějaké oprávnění nebo uloženo opatření či správní trest, na účastníka pochopitelně budou doléhat právní následky negativního rozhodnutí – ať by byly sebemírnější – tíživěji než na veškeré další osoby, kterých se rozhodnutí vůbec netýká.

12. Stěžovatel hrozící újmu spatřuje v nutnosti vycestovat z České republiky. To by podle něj zasáhlo do jeho rodinného života, neboť na území žije jeho nezletilá dcera, s níž má silné citové pouto. Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje stěžovatelovy rodinné poměry, zejména vztah k jeho třem dcerám (z nichž jsou dvě zletilé), které jsou českými státními občankami. Stejně tak nehodlá rozporovat ani citové vazby k nim (zejména ale k nezletilé dceři), na nichž především vystavěl svoji argumentaci ve prospěch přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Je však povinen zohlednit i to, že podle rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 30. 11. 2022, č. j. 18 P 122/2011 - 279 není stěžovatelova nezletilá dcera v jeho výhradní péči, nýbrž se na její péči podílí v rámci upraveného styku společně s její matkou. Stěžovatel přitom netvrdí žádné konkrétní okolnosti, z nichž by vyplývalo, že by nezletilá dcera (v současné době již ve věku blízkém zletilosti) byla výhradně či podstatně závislá právě na jeho osobní péči a neplyne to ani z obsahu spisů. Samotná existence rodinné vazby k nezletilé, ani zdůrazňované citové vazby (které jsou mezi nejbližšími rodinnými příslušníky, jakými jsou i otec s dcerou, pravidlem) proto samy o sobě přiznání odkladného účinku neodůvodňují. Stěžovatelova dcera, která brzy nabude zletilosti, nevyžaduje každodenní stěžovatelovu péči, bez které by se nemohla obejít a stěžovatel ani opak netvrdí. Ostatně, i v případě stěžovatelova vycestování lze vzájemný kontakt, byť nebude moci být osobní, realizovat prostřednictvím nejrůznějších platforem (Facebook, Instagram, e-mail, telefonické videohovory) a nemusí být tedy zcela přerušen. Stejně tak není vůbec nezbytné, aby nezletilá dcera vycestovala se stěžovatelem do země jeho původu, neboť jak již shora uvedeno, z ničeho nelze dovodit, že by jejich vzájemná „závislost“ byla taková, že v důsledku jejich dočasného odloučení (do doby, než stěžovatel svoji pobytovou situaci vyřeší) bude zcela vyloučena možnost jejich kontaktů. Prostá skutečnost, že v současné době probíhá řízení o stěžovatelově žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, na uvedeném taktéž nemůže ničeho změnit a stěžovatel nepopírá, že mu nesvědčí oprávnění k pobytu založené fikcí podle § 87y zákona o pobytu cizinců.

13. Z právě uvedeného vyplývá, že byť s vycestováním stěžovatele z území je jistá újma již pojmově spjata, nejedná se o újmu, která by byla nepoměrně větší, než jaká může přiznáním odkladného účinku vzniknout jiným osobám. Není tedy splněn již první z výše uvedených předpokladů pro vyhovění stěžovatelově návrhu. Nejvyšší správní soud se tudíž nezabýval splněním druhého z nich, neboť oba tyto předpoklady musí být naplněny kumulativně.

14. Z uvedeného důvodu Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zamítl. Z ničeho nelze dovodit, že stěžovatelova věc patří mezi ty ojedinělé případy, pro něž je institut odkladného účinku kasační stížnosti vyhrazen. Tím však žádným způsobem nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu