3 Azs 45/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: D. M., zastoupený Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 20. 9. 2024, č. j. MV-116276-4/SO-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2026, č. j. 20 A 49/2024 - 68, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Dne 28. 3. 2023 žalobce požádal Ministerstvo vnitra (dále jen „ministerstvo“) o vydání povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon“). V žádosti uvedl, že splňuje podmínky § 67 odst. 1 zákona a žádá o povolení podle § 67 odst. 4 zákona. Konkrétně uvedl, že v jeho věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 zákona, neboť na území České republiky pobývá řadu let, přicestoval před dosažením zletilosti, vystudoval zde střední školu, studuje na vysoké škole a žije zde se svou matkou a bratrem (dvojčetem). Rovněž poukázal na bezpečnostní situaci v Arménii, kde by v případě návratu musel nastoupit k výkonu vojenské služby a byl by ohrožen mučením, ponižováním a nelidským a krutým zacházením, případně i smrtí.

2. Ministerstvo svým rozhodnutím ze dne 14. 3. 2024, č. j. OAM-7351-14/TP-2023, žádost žalobce zamítlo, a to podle § 75 odst. 1 písm. h) zákona; nebyly totiž splněny podmínky pro vydání požadovaného povolení. Ministerstvo dospělo k závěru, že žalobce splnil podmínky dané § 67 odst. 1 a 5 zákona. V prvé řadě podal žádost o vydání pobytového oprávnění včas. Dále splnil podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let – v České republice pobýval na základě dlouhodobého víza s účinky od 27. 10. 2016 do 1. 9. 2017; dne 24. 8. 2017 požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu z pozice rodinného příslušníka občana Evropské unie, tato žádost byla pravomocně zamítnuta dne 12. 9. 2023. Žalobce rovněž splnil podmínku, podle níž nejméně poslední 2 roky probíhalo řízení o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany – to probíhalo v období od 28. 10. 2019 do 21. 3. 2023.

3. Žalobce však nesplnil další podmínky stanovené v § 67 odst. 2 a 3 zákona. Stejně tak nebylo prokázáno, že by v daném případě existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možné prominout splnění daných podmínek. Ministerstvo také neshledalo, že by zamítnutím žádosti došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života.

4. Žalobce se proti rozhodnutí ministerstva odvolal k žalované, která o odvolání rozhodla v záhlaví uvedeným rozhodnutím tak, že jej podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. Žalovaná byla oproti ministerstvu toho názoru, že žalobce nesplnil ani podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let. Žalobce pobýval v České republice na základě dlouhodobého víza, jemuž skončila platnost ke dni 1. 9. 2017. Poté v České republice nepobýval na základě uděleného pobytového oprávnění; tento stav trval až do dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 28. 10. 2019. Dobu vedení řízení o této žádosti lze do doby nepřetržitého pobytu započítat, toto samotné období však nečiní 4 roky. Podmínky dané § 67 odst. 1 zákona musí být splněny kumulativně – s ohledem na nenaplnění výše uvedeného časového testu nebyly podmínky podle daného ustanovení splněny.

5. Žalovaná doplnila, že splnění podmínky podle § 67 odst. 1 zákona lze prominout z důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 7 zákona. Není však možné aplikovat § 67 odst. 4 zákona a současně § 67 odst. 7 zákona „tedy v podstatě prominout splnění téměř všech podmínek tohoto ustanovení, vyjma podmínky uvedené v odst. 5 tohoto ustanovení. Jelikož odvolatel nespadá do okruhu osob uvedených v ustanovení § 67 odst. 2 a 3 zákona […], musí splnit podmínku odst. 4 tohoto ustanovení, které je však aplikovatelné pouze v případě, kdy cizinec splňuje podmínky odst. 1 téhož ustanovení. S ohledem na výše uvedené posuzování důvodů hodných zvláštního zřetele shledává Komise jako nadbytečné,“ (srov. str. 6 rozhodnutí žalované). Žalovaná rovněž hodnotila přiměřenost dopadů rozhodnutí ministerstva do soukromého a rodinného života žalobce. Dospěla přitom k závěru, že ministerstvo žalobci neuložilo zákaz pobytu v České republice, žalobce má možnost opětovně požádat o udělení mezinárodní ochrany a může na území pobývat i na základě jiného pobytového oprávnění.

6. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Žalobce namítal, že podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let splnil, neboť dne 24. 8. 2017 podal žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, přičemž řízení o ní pravomocně skončilo až dne 12. 9. 2023. Žalobce měl za to, že mu v této době svědčila fikce pobytu ve smyslu § 87y zákona. S tím městský soud nesouhlasil a poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je oprávněnost pobytu podle § 87y zákona pouze dočasnou právní fikcí legálního pobytového statusu a po tuto dobu nelze o splnění podmínky nepřetržitého přechodného pobytu hovořit. Soud doplnil, že se daná judikatura sice týká povolení k pobytu podle § 87h odst. 1 písm. b) zákona ve znění účinném do 1. 8. 2021, avšak její závěry lze vztáhnout i na projednávaný případ. S ohledem na to nemohla fikce pobytu založit splnění podmínky nepřetržitého pobytu ve smyslu § 67 odst. 1 zákona.

7. Městský soud také aproboval postup žalované, která se pro nadbytečnost nezabývala posuzováním důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu § 67 odst. 4 a 7 zákona. Citoval k tomu judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž zákonodárce nezamýšlel umožnit cizincům získat povolení k trvalému pobytu ve smyslu § 67 zákona pouze splněním podmínky existence důvodů hodných zvláštního zřetele, tedy současně z těchto důvodů prominout podmínky dle § 67 odst. 1 zákona na základě § 67 odst. 7 zákona a zároveň naplnit podmínku podle § 67 odst. 4 zákona. Pokud cizinec nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 67 odst. 1 až 3 zákona představujících esenciální znaky trvalého pobytu, pak se o trvalý pobyt podle § 67 zákona nemůže jednat. Jelikož žalobce tyto podmínky nesplnil, nelze tento nedostatek překlenout souběžným uplatněním výjimek podle § 67 odst. 4 a 7 zákona – i kdyby relevantní důvody hodné zvláštního zřetele existovaly, nelze žádosti podle § 67 zákona vyhovět pouze na jejich základě.

8. Podle další žalobní námitky bude důsledkem rozhodnutí ministerstva ohrožení života a zdraví žalobce, neboť bude povinen vycestovat do Arménie a absolvovat vojenskou službu. Takový důsledek je v rozporu s mezinárodním závazkem non-refoulement. Městský soud však s tímto tvrzením nesouhlasil, neboť žalobci v důsledku zamítnutí jeho žádosti nebyla stanovena žádná povinnost opustit území České republiky. Soud rovněž zopakoval závěry žalované, podle nichž žalobce může požádat o udělení mezinárodní ochrany či jiné formy pobytového oprávnění. Soud dále uvedl, že „[k] ochraně základních práv [např. práva na život či práva nebýt podroben mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání] v důsledku povinnosti opustit území státu slouží jiné prostředky než žádost o vydání povolení k trvalému pobytu,“ (srov. odst. 34 jeho rozsudku).

9. Městský soud rovněž hodnotil, zda nedošlo rozhodnutím správních orgánů k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Soud uvedl, že s ohledem na soudní rozhodovací praxi se správní orgány byly povinny danou otázkou zabývat a žalovaná tak stručně, avšak dostatečně učinila. Městský soud se nadto s jejím hodnocením ztotožnil. Pokud žadatel nesplňuje základní zákonné podmínky pro udělení trvalého pobytu, pak podle judikatury Nejvyššího správního soudu nelze toto udělení zdůvodnit pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života žadatele. Městský soud zopakoval, že žalobci nebyl pobyt na území České republiky zakázán, přičemž v tomto ohledu je nutné vážit, jaký dopad na jeho soukromý a rodinný život bude mít to, že mu nebyl udělen právě trvalý pobyt. Aby takové neudělení porušilo právo na ochranu soukromého a rodinného života žalobce, muselo by jít o situaci zcela výjimečnou, která by ospravedlňovala nezbytnost přítomnosti cizince na území České republiky. Městský soud však takové výjimečné okolnosti neshledal. Dočasné rozdělení rodiny, jejíž členové jsou zletilí, není v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle soudu „[p]rosté konstatování o pobytu na území od 15 let [po dobu 8 let], znalosti jazyka, existenci sociálních a ekonomických vazeb a pobytu matky a bratra na území není bez dalších relevantních skutečností postačující pro závěr o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života,“ (srov. odst. 38 jeho rozsudku). Městský soud rovněž podotkl, že se bratr žalobce nachází ve srovnatelné situaci a že v jeho věci již vydal rozsudek, jímž jeho žalobu zamítl. Soud uzavřel, že subjektivní nesouhlas s opuštěním České republiky z důvodu narušení zavedeného způsobu života nelze bez dalšího považovat za nepřiměřený dopad rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce.

10. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1, písm. a), b) a d) s. ř. s.

11. Stěžovatel trvá na tom, že splňuje podmínku nepřetržitého pobytu na území po dobu 4 let, neboť v České republice pobýval na základě oprávnění podle § 87y zákona, které se považuje za přechodný pobyt. Dále má za to, že městský soud ve svém rozsudku odkázal na irelevantní judikaturu týkající se pobytového oprávnění podle § 87h zákona – podle stěžovatele je daná rozhodovací praxe nepřiléhavá „z důvodu odlišného smyslu a účelu obou ustanovení.“ Stejně tak městský soud v odst. 30 svého rozsudku odkázal na nesouvisející rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2023, č. j. 3 Azs 266/2021 - 27. Dané rozhodnutí se v případu stěžovatele neuplatní, neboť jej lze aplikovat pouze tehdy, pokud cizinec nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 67 odst. 1 až 3 zákona – v případě stěžovatele však je naplněna podmínka § 67 odst. 1 zákona.

12. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem městského soudu vztahujícím se k interpretaci a aplikaci § 67 odst. 7 zákona. V tomto směru poukázal na znění daného ustanovení a uvedl, že „[z] užití slova zejména […] dovozuje, že se možnost prominutí splnění podmínek podle § 67 odst. 1 zákona […] musí nutně vztahovat na všechny důvody hodné zvláštního zřetele podle § 67 odst. 2 až 4, tj. nejen na ty v odstavci 2 a 3, ale i na jiné důvody hodné zvláštního zřetele podle § 67 odst. 4 zákona […].“ Dále tvrdí, že „i kdyby žalovaná dospěla ke správnému závěru, že stěžovatel formálně nesplňuje podmínku 4 let nepřetržitého přechodného pobytu na území podle § 67 odst. 1 […], měla zvážit, zda mu splnění této podmínky nelze postupem podle § 67 odst. 7 […] prominout, respektive měla vymezit pojem jiné důvody hodné zvláštního zřetele a posoudit možnost podřazení skutkových okolností případu stěžovatele pod jeho rozsah.“

13. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud posoudil otázku dodržení zásady non-refoulement nedostatečně a nesprávně. Stěžovatel „nesouhlasí s tím, že by správní orgán při ukládání povinnosti opustit území nebyl povinen se zabývat dodržením zásady non-refoulement,“ jak městský soud uvedl v odst. 33 napadeného rozsudku. Dále poukazuje na obsah odst. 34 napadeného rozsudku, podle něhož k ochraně základních lidských práv slouží jiné prostředky než žádost o vydání povolení k trvalému pobytu. Vzhledem k tomu městský soud podle stěžovatele nereflektuje smysl a účel § 67 zákona ani judikaturu správních soudů, podle níž neudělení mezinárodní ochrany nevylučuje nutnost posouzení dodržení zásady non-refoulement v jiných, navazujících řízeních vedených s cizincem podle zákona.

14. Dále stěžovatel tvrdí, že městský soud rovněž nedostatečně a chybně hodnotil přiměřenost dopadu rozhodnutí ministerstva do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života, jakož i do práv jeho bratra a jeho matky. Posouzení přiměřenosti nereflektuje individuální okolnosti věci ani faktické nepříznivé důsledky zamítnutí žádosti stěžovatele; dané hodnocení je příliš obecné a paušální. V rámci poslední věcné námitky se stěžovatel ohrazuje proti závěru městského soudu, podle něhož není z ničeho patrné, že by byl on a jeho bratr na své matce závislí. Podle stěžovatele vyšlo v řízení najevo, že jsou oba na matce závislí jednak finančně, neboť jsou studenty vysoké školy, a jednak citově, neboť spolu sdílí domácnost a mají mezi sebou blízké osobní a citové pouto.

15. Kasační stížnost je podle stěžovatele přijatelná ze dvou důvodů. Jednak se nezákonnost napadeného rozsudku zcela zásadně promítla do jeho hmotněprávního postavení, neboť je v jeho důsledku (ve spojení se správními rozhodnutími) „nucen k vycestování do Arménské republiky a plnění povinné základní vojenské služby.“ Jednak má stěžovatel za to, že je v jeho případě potřeba učinit judikaturní odklon, neboť jednotlivé podmínky stanovené v § 67 zákona „mají být […] vykládány a aplikovány s větším důrazem na smysl a účel tohoto ustanovení a požadavek na ochranu základních lidských práv a svobod.“

16. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě, jakož i na své rozhodnutí uvedené v záhlaví. Se závěry městského soudu se ztotožnila a zdejšímu soudu navrhla, aby kasační stížnost zamítl.

17. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Dříve, než mohl přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

18. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

19. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“ Za přijatelnou lze kasační stížnost považovat tehdy, pokud a) Nejvyšší správní soud považuje za potřebné vyjádřit se k zásadní právní otázce, b) je nutno sjednotit rozdílnou judikaturu krajských soudů, c) Nejvyšší správní soud považuje za vhodné učinit tzv. judikaturní odklon, anebo d) krajský soud hrubě pochybil při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva, a toto pochybení mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení účastníků řízení. Kasační soud dále připomíná, že vady řízení před krajským soudem či vady v jeho úsudku při rozhodnutí ve věci by musely být extrémní povahy a takového rázu, že by bylo v rozporu se samotným principem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud by k nim Nejvyšší správní soud nepřihlédl.

20. V této věci spatřuje stěžovatel přijatelnost své stížnosti 1) v zásadním dopadu nezákonného napadeného rozsudku do svého hmotněprávního postavení a 2) v nutnosti učinit judikaturní odklon.

21. Nejvyšší správní soud v prvé řadě upozorňuje, že v nedávné době rozhodl ve věci bratra stěžovatele tak, že jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítl (srov. usnesení ze dne 15. 4. 2026, č. j. 6 Azs 27/2026 - 49). Kasační stížnost v nyní projednávané věci obsahuje shodné námitky, jako ve výše uvedeném případu bratra stěžovatele. S ohledem na to Nejvyšší správní soud nevidí důvod se od závěrů v uvedeném usnesení jakkoliv odchylovat.

22. Zdejší soud neshledal (ani sám, ani v kontextu kasačních námitek), že by případ svým významem podstatně (či jakkoliv) přesahoval vlastní zájmy stěžovatele. Městský soud neřešil žádnou zásadní právní otázku, k níž by neexistovala judikatura kasačního soudu (k této judikatuře srov. odst. [13] a násl. výše uvedeného usnesení č. j. 6 Azs 27/2026 - 49). Dále s danou judikaturou nebyl zjištěn žádný rozpor, a tím méně je dán prostor pro jakékoliv úvahy o tzv. judikaturním odklonu. Má-li stěžovatel za to, že je třeba interpretovat a aplikovat podmínky udělení trvalého pobytu podle § 67 s akcentem na jejich účel, je třeba upozornit, že městským soudem aplikovaná judikatura z účelu daného ustanovení vychází (srov. odst. 27 a 30 napadeného rozsudku). Pokud jde o ochranu základních práv a svobod, i tomuto aspektu se městský soud s ohledem na judikaturu zdejšího soudu věnoval (srov. odst. 35 a násl. napadeného rozsudku). Za zcela zásadní Nejvyšší správní soud považuje závěr, že důsledkem zamítnutí žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu není bezprostřední povinnost stěžovatele opustit území České republiky, (srov. odst. 34 napadeného rozsudku). Porušení základních práv a svobod lze hodnotit pouze v kontextu újmy, kterou napadený rozsudek (potažmo předcházející správní rozhodnutí) stěžovateli skutečně působí. Městský soud na základě relevantních judikaturních východisek posoudil konkrétní okolnosti stěžovatelovy věci a dospěl k závěru, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života neudělením trvalého pobytu. S ohledem na to i na výše uvedené závěry usnesení č. j. 6 Azs 27/2026 - 49 nespatřuje soud prostor pro judikaturní odklon, jehož se stěžovatel domáhá.

23. Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal, že by napadený rozsudek trpěl vadami, které by zakládaly přijatelnost kasační stížnosti. Zdejší soud ostatně v právním posouzení městského soudu nespatřuje ani jiné vady. Stěžovatel některé své námitky nesměřuje proti napadenému rozsudku, nýbrž proti správním rozhodnutím; další námitky uplatnil poprvé v řízení o kasační stížnosti, ačkoli mu nic nebránilo učinit tak již v řízení o žalobě; rovněž do velké míry opakuje svou žalobní argumentaci či pouze obecně nesouhlasí se závěry napadeného rozsudku, aniž by k nim předkládal relevantní věcnou oponenturu – takovými námitkami by se kasační soud nemohl při jejich plnohodnotném věcném přezkumu zabývat pro jejich nepřípustnost či nekvalifikovanost ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2026, č. j. 3 As 145/2025 - 75, odst. [22] a násl.). A maiori ad minus je proto nelze brát v úvahu ani při hodnocení přijatelnosti kasační stížnosti.

24. Co se týče uplatněných přípustných námitek, část z nich se zakládá na úvaze, podle níž je důsledkem správních rozhodnutí povinnost stěžovatele opustit území České republiky – tento názor je však s ohledem na výše uvedené chybný, a proto jsou i tyto námitky mimoběžné. Stejně tak ani další dílčí námitky neprezentují skutečné vady napadeného rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že judikatura týkající se pobytového oprávnění podle § 87h zákona na jeho případ nepřiléhá; s totožnou námitkou se však zdejší soud vypořádal ve výše uvedeném usnesení č. j. 6 Azs 27/2026 - 49, odst. [13] a na toto odůvodnění lze plně odkázat. Pokud jde o nesouhlas s tvrzeným obsahem odst. 33 napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud upozorňuje, že citovaný obsah (srov. odst. [13] výše) z napadeného rozsudku nijak neplyne. Co se týče úzké sociální a ekonomické vazby stěžovatele na jeho matku, stěžovatel zjevně opomíjí, že „[p]rosté konstatování o […] existenci sociálních a ekonomických vazeb a pobytu matky a bratra na území není bez dalších relevantních skutečností postačující pro závěr o nepřiměřeném zásahu do soukromého a rodinného života,“ (srov. odst. 38 napadeného rozsudku; v podrobnostech srov. odst. [16] výše uvedeného usnesení č. j. 6 Azs 27/2026 - 49). Konečně Nejvyšší správní soud uvádí, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, neboť jej městský soud náležitě a srozumitelně odůvodnil a je z něj jednoznačně patrné, jak o věci smýšlel a z jakého důvodu nepovažoval žalobní argumentaci za důvodnou. Odůvodnění rozsudku vyhovuje požadavkům judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS) a řádně se vypořádává se všemi vznesenými žalobními námitkami. Nejvyšší správní soud nemá posouzení městského soudu co vytknout.

25. Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že neshledal žádné důvody přijatelnosti kasační stížnosti, proto ji podle výše citovaného ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. jako nepřijatelnou odmítl.

26. Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.). Na straně žalované nebyly zjištěny žádné skutečnosti, jež by mohly vést k mimořádné aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28, publ. pod č. 4219/2021 Sb. NSS.

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 18. srpna 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu