6 Azs 27/2026

Rubrum

6 Azs 27/2026 – 49 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: T. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 6. 2024, č. j. MV-71167-4/SO-2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 16 A 30/2024-47, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 28. 2. 2024, č. j. MV-145346-3/OAM-2023, OAM-13886-12/TP-2023, zamítlo žádost žalobce o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle § 67 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 6. 2024, č. j. MV-71167-4/SO-2024, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

2. Žalobce se proti rozhodnutí žalované bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Městský soud aproboval závěr žalované, že žalobce nesplňoval v době podání žádosti podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tzn. podmínku čtyř let nepřetržitého pobytu na území a podmínku, že řízení o udělení mezinárodní ochrany probíhalo nejméně poslední dva roky. Shledal, že pokud se jedná o délku pobytu na území, nelze přihlížet k době, po niž žalobce v České republice 6 Azs 27/2026 pobýval toliko na základě fikce pobytu. Současně je nesporné, že žalobce nebyl oprávněnou osobou uvedenou v § 67 odst. 2 a 3 téhož zákona.

3. Městský soud dále dovodil, že i kdyby u žalobce existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, nebylo by možné mu trvalý pobyt udělit, neboť mu nelze současně odpustit jak splnění podmínek podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tak podmínku „oprávněné osoby“. Konečně soud konstatoval, že zamítnutím žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu nedošlo k porušení zásady non-refoulement, či k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalované

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).

5. Nesouhlasí s tvrzením, že dobu, po kterou mu svědčila fikce přechodného pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců, nelze započítat pro účely splnění podmínky čtyř let nepřetržitého pobytu podle § 67 odst. 1 téhož zákona. Zdůrazňuje, že jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat s ohledem na smysl a účel právní úpravy a se zřetelem k ochraně základních lidských práv a svobod. Stěžovatel připomíná, že v ČR pobývá od roku 2016 (od 15 let), absolvoval zde střední školu a následně navázal studiem na vysoké škole, které dosud trvá. Dvakrát žádal o udělení mezinárodní ochrany (v souhrnu tato řízení trvala 3 roky a 8 měsíců), předtím pobýval na území ČR na základě oprávnění podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Je tedy přesvědčený, že obě podmínky stanovené v § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze považovat za splněné.

6. Městský soud dle stěžovatele nesprávně dovodil, že by bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda se posuzovaný případ nevyznačuje důvody hodnými zvláštního zřetele. Namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně bezpečnostní a politické situace v zemi původu (ozbrojený konflikt v oblasti Náhorního Karabachu, podmínky plnění vojenské služby apod.). Stěžovatel trvá na tom, že jeho případ se vyznačuje natolik specifickými okolnostmi, k nimž bylo třeba přihlédnout. Poukazuje na obavy z vycestování pramenící z toho, že by byl v zemi původu nucen zapojit se do ozbrojeného konfliktu, či že by musel z důvodu odpírání vojenské služby čelit trestnímu stíhání. Městský soud se dle stěžovatele dostatečně nezabýval faktickými dopady nevydání povolení k trvalému pobytu, ani přiměřeností žalobou napadeného rozhodnutí z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života.

7. Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje se závěry městského soudu a dodává, že není vyloučeno, aby stěžovatel v České republice v budoucnu pobýval na základě jiného pobytového oprávnění.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

8. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc, v níž před městským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve 6 Azs 27/2026 - 50 pokračování nutné posoudit, zda je kasační stížnost přijatelná, tedy zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

9. Institutem nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm vymezil, že o přijatelnou kasační stížnost se bude jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.

10. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal naplnění žádného z uvedených důvodů přijatelnosti. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.

11. V prvé řadě Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozsudek městského soudu není nepřezkoumatelný, neboť je náležitě odůvodněný a srozumitelný a je z něj jednoznačně patrné, jak o věci soud smýšlel a z jakého důvodu nepovažoval žalobní argumentaci za důvodnou. Odůvodnění rozsudku vyhovuje požadavkům judikatury (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS).

12. Pokud se jedná o kasační námitky směřující proti věcnému posouzení projednávaného případu, stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, kterou by se Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti dosud nezaobíral.

13. Stěžovatel rozporuje závěr městského soudu, že pro účely posouzení délky nepřetržitého pobytu na území (podmínka čtyřletého pobytu vyplývající z § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) nebylo možné zohlednit dobu, po kterou v ČR pobýval na základě fikce pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud však již v rozsudku ze dne 29. 8. 2023, č. j. 10 Azs 283/2022-39, zdůraznil, že „oprávněnost pobytu podle § 87y zákona o pobytu cizinců je pouze dočasnou právní fikcí legálního pobytového statusu a po tuto dobu nelze o splnění podmínky nepřetržitého přechodného pobytu hovořit. Smyslem této fikce je zjevně ochrana cizince po dobu, kdy se rozhoduje o jeho žádosti, aby mohl do rozhodnutí o své žádosti setrvat na území. Na základě této fikce však nelze rozhodovat v dalších řízeních.“ Obdobnou situací se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 2. 2025, č. j. 9 Azs 93/2024-34, v němž dovodil, že doba fikce pobytu se započítává do doby nepřetržitého přechodného pobytu podle § 87h odst. 1 zákona o pobytu cizinců jen za předpokladu, že správní orgán následně na základě podané žádosti vydá cizinci povolení k pobytu. Jakkoliv se uvedené závěry nevztahují přímo k trvalému pobytu podle § 67 zákona o pobytu cizinců, jsou přenositelné i na nyní posuzovanou věc, neboť se týkají totožné právní otázky – započitatelnosti doby pobytu na základě fikce pro účely splnění podmínky délky pobytu jakožto předpokladu pro vydání některého z pobytových oprávnění (z dalších relevantních rozhodnutí viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020-45, a ze 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015-32). Je tedy nepochybné, že závěr městského soudu o nesplnění podmínky čtyř let nepřetržitého 6 Azs 27/2026 pobytu, s ohledem na nemožnost započtení doby, po niž stěžovatel pobýval v ČR na základě fikce, nalézá oporu v ustálené judikatuře.

14. V další části kasační argumentace se stěžovatel dovolává důvodů zvláštního zřetele hodných, přičemž se v zásadě domáhá toho, aby mu žalovaná na základě konkrétních okolností posuzované věci odpustila jak splnění obou podmínek podle § 67 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tak podmínky „oprávněné osoby“ podle § 67 odst. 2 a 3 téhož zákona. Nejvyšší správní soud však již v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, č. j. 6 Azs 107/2019-31, dovodil, že taková kumulace důvodů zvláštního zřetele hodných není možná, neboť by tím správní orgány rezignovaly na splnění zákonem vyžadovaných podmínek pro udělení trvalého pobytu. Úmyslem zákonodárce nebylo umožnit cizincům získat povolení k trvalému pobytu dle § 67 zákona o pobytu cizinců pouze splněním podmínky existence důvodů hodných zvláštního zřetele, tedy současně z důvodů hodných zvláštního zřetele prominout podmínky dle § 67 odst. 1 na základě § 67 odst. 7, i podmínku ‚oprávněné osoby‘ dle § 67 odst. 4 (obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2023, č. j. 3 Azs 266/2021-27). V citovaných rozsudcích Nejvyšší správní soud jednoznačně konstatoval, že pokud cizinec nesplňuje ani jednu z podmínek uvedených v § 67 odst. 1 až 3 zákona o pobytu cizinců, tj. ani jeden z esenciálních znaků takového druhu trvalého pobytu, nemůže se již jednat o trvalý pobyt podle § 67 zákona o pobytu cizinců. Městský soud tedy nepochybil, konstatoval-li, že posuzování existence důvodů hodných zvláštního zřetele bylo nadbytečné, neboť na jejich základě nebylo možné trvalý pobyt stěžovateli udělit.

15. Bohatá rozhodovací praxe se váže také ke stěžovatelem nastolené otázce výkonu vojenské služby jakožto otázce hodné zvláštního zřetele. Nejvyšší správní soud setrvale vychází z premisy, že branná povinnost představuje jednu ze základních občanských povinností. Požadavek státu na její splnění, včetně případného zapojení do ozbrojeného konfliktu za účelem ochrany svrchovanosti státu a jeho územní celistvosti, je zcela legitimní (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, a ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017-26). K totožnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i přímo ve vztahu k výkonu vojenské služby v Arménii (viz rozsudek ze dne 18. 10. 2022, č. j. 1 Azs 172/2022-31, či recentní usnesení ze dne 5. 3. 2026, č. j. 5 Azs 279/2025-48). V posledně citovaném usnesení se tento soud zabýval i otázkou aktuální politické a bezpečností situace v Arménii. Připomněl, že válečný konflikt o Náhorní Karabach již nadále neprobíhá, neboť na konci roku 2023 došlo k uzavření příměří s Ázerbájdžánem. V této souvislosti rovněž doplnil, že Česká republika považuje Arménii za bezpečnou zemi původu, přičemž z dostupných informací vyplývá, že uvedená země dodržuje lidská práva, respektuje zásadu nenavracení (non-refoulement) a až na výjimky v ní funguje nezávislé soudnictví. Tyto nedávné závěry jsou plně přiléhavé i pro nyní projednávanou věc.

16. Jedná-li se o namítaný zásah do soukromého a rodinného života, Nejvyšší správní soud opakovaně upozorňuje na skutečnost, že rozhodnutí o neudělení povolení k pobytu představuje daleko méně závažný zásah do práv jednotlivce než rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu, či rozhodnutí o správním vyhoštění (srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2011, č. j. 9 As 71/2010-112, a ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30). Nadto je třeba respektovat znění a smysl zákona, který stanoví pro získání pobytových oprávnění určité podmínky. Udělení pobytového oprávnění (tím spíše trvalého pobytu) nelze odůvodnit 6 Azs 27/2026 - 51 pokračování pouhým odkazem na ochranu soukromého a rodinného života cizince (srov. rozsudky ze dne 29. 4. 2021, č. j. 10 Azs 414/2020-41, ze dne 16. 7. 2021, č. j. 2 Azs 413/2020-45, či ze dne 8. 11. 2021, č. j. 10 Azs 253/2021-51). S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud opakovaně judikuje, že v konkrétních případech bude spíše namístě posoudit, zda nepostačuje udělení nižšího pobytového oprávnění, než je povolení k trvalému pobytu (viz např. rozsudky ze dne 1. 12. 2016, č. j. 9 Azs 253/2016-30, a ze dne 28. 6. 2023, č. j. 2 Azs 70/2023-50). Pouze výjimečně lze za nepřiměřený zásah považovat neudělení trvalého pobytu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2022, č.j. 10 Azs 348/2020-33, bod 14). Městský soud na základě těchto judikaturních východisek posoudil konkrétní okolnosti stěžovatelovy věci a dospěl k důvodnému závěru, že nedošlo k nepřiměřenému zásahu do stěžovatelova soukromého a rodinného života neudělením trvalého pobytu. Městský soud se také správně zabýval i možnými alternativami, včetně případných nesnází, které s sebou může přinést snaha o získání jiných pobytových oprávnění.

17. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost se týká otázek, k nimž již existuje ustálená judikatura. Městský soud tuto judikaturu respektoval a nedopustil se žádných pochybení, která by odůvodňovala přijatelnost kasační stížnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud jí tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 15. dubna 2026 JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu