3 Azs 90/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: V. K., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2026, č. j. OAM-75286-16/ZM-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2026, č. j. 4 A 13/2026 - 59, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žádost žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty a dobu její platnosti neprodloužil podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), jelikož byl žalobce pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.

2. Žalobce pobýval na území na základě zaměstnanecké karty platné od 11. 1. 2024 do 10. 1. 2026 a o prodloužení její platnosti požádal dne 30. 10. 2025. Již předtím byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 3 T 5/2025, jenž nabyl právní moci dne 8. 3. 2025, uznán vinným výše uvedeným přečinem. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šestnácti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tutéž dobu. Podle trestního příkazu řídil po požití alkoholu motorové vozidlo v pěší zóně, zjištěná hladina alkoholu v krvi činila 1,44 g/kg.

3. Žalobce se v průběhu správního řízení dvakrát seznámil s podklady pro vydání rozhodnutí. K jejich obsahu se nevyjádřil. Při druhém seznámení se s podklady rozhodnutí pouze žádal o urychlené rozhodnutí ve věci. Ve své žádosti o prodloužení doby zaměstnanecké karty neuvedl žádné rodinné příslušníky. Žalovaný provedl lustrace v evidencích, v nichž rodinné vazby žalobce na území také nezjistil. Vyšel proto ze zjištění, že žalobce je svobodný a bezdětný a bez rodinných příslušníků na území České republiky. Nenalezl ani žádný nemovitý majetek vyžadující žalobcovu osobní péči. II.

4. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl.

5. Žalobce v žalobě namítal především nedostatečné zjištění skutkového stavu věci ve vztahu k jeho rodinným vazbám. Uvedl, že na území pobývají jeho matka, sourozenci a babička, přičemž absence těchto údajů v evidencích nemůže jít k jeho tíži. Dále měl za to, že žalovaný nedostatečně posoudil přiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Zdůrazňoval ojedinělost jeho protiprávního jednání, jeho nízkou společenskou škodlivost, dosavadní řádný život, pracovní integraci na území, jakož i možné důsledky neprodloužení zaměstnanecké karty pro jeho další pobyt.

6. Městský soud uvedené žalobní námitky nepovažoval za důvodné. Uvedl, že předpoklady, pro které zákon o pobytu cizinců neumožňuje prodloužení platnosti zaměstnanecké karty, byly naplněny s ohledem na žalobcovo pravomocné odsouzení pro úmyslný trestný čin. Žalovaný byl tudíž povinen aplikovat § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, aniž mu v tomto směru svědčilo jakékoliv správní uvážení. Povaha, okolnosti a závažnost trestné činnosti byly v dané věci bez významu.

7. Městský soud dále poukázal na to, že povinnost posoudit zásah do soukromého a rodinného života může založit přímo čl. 8 Úmluvy, předloží-li cizinec konkrétní tvrzení, z nichž takový zásah dovozuje. Žalobce však žádné takové tvrzení ve správním řízení neuplatnil a žádné konkrétní skutečnosti o svém soukromém a rodinném životě neuvedl, přestože k tomu měl při seznámení se s podklady rozhodnutí prostor. Žalovaný tudíž nebyl povinen samostatně vyhledávat osoby, s nimiž by žalobce mohl potenciálně mít rodinné vazby. Přesto se však přiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí zabýval nad rámec své zákonné povinnosti, aniž dovodil jeho nepřiměřenost. Městský soud zdůraznil, že v nynější věci není důsledkem napadeného rozhodnutí zákaz pobytu žalobce na území ani uložení povinnosti vycestovat do země původu. Nadto má žalobce možnost na území pobývat na základě bezvízového styku. Městský soud odkázal také na právní úpravu týkající se víza za účelem strpění pobytu na území. Žalobcem v řízení o žalobě uplatněné důkazy o rodinných vazbách na území a o místu pobytu žalobce v zemi původu (v Oděse), které vznesl až při ústním jednání, městský soud neprovedl s odůvodněním, že je neuplatnil již ve správním řízení. V řízení o žalobě nelze nahrazovat dřívější žalobcovu procesní nečinnost ve správním řízení. Pro přezkum napadeného rozhodnutí je podstatný skutkový a právní stav v době jeho vydání. III.

8. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se proti napadenému rozsudku brání kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

9. Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel dovozuje ze zásadního pochybení městského soudu, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Městský soud totiž nesprávně posoudil právní otázku týkající se možností jeho dalšího pobytu na území, z čehož vyplynul i nesprávný závěr, podle kterého žalovaný nebyl povinen hodnotit přiměřenost dopadů napadeného rozhodnutí, ani se zabývat porušením zásady non-refoulement.

10. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty bezprostředně nevede k jeho vycestování. Má za to, že bezvízový styk představuje toliko časově omezené řešení v rozsahu 90 dnů v každém 180denním období, tedy nemůže sám o sobě odvrátit povinnost návratu do země původu, v níž probíhá ozbrojený konflikt. S ohledem na bezpečnostní situaci na Ukrajině měl žalovaný i v daném řízení zkoumat, zda jeho rozhodnutí nepovede k porušení zásady non-refoulement a zda je přiměřené.

11. Za reálně nedostupnou považuje stěžovatel rovněž možnost víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění. U víza za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců poukazuje na nesplnění podmínky trestní zachovalosti podle § 56 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců a na nejistotu výsledku případného nového posouzení důvodů neudělení víza. Vízum za účelem strpění podle § 33 odst. 3 zákona o pobytu cizinců pak podle stěžovatele předpokládá postup podle § 120a zákona o pobytu cizinců, který se uplatní v řízení o správním vyhoštění, takové řízení s ním ale vedeno nebylo. Dovozuje proto, že odkaz městského soudu na jiné pobytové možnosti nemůže nahradit posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí v nynější věci.

12. Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40, namítá, že správní orgán i městský soud měli ověřit skutečnou možnost získat jiné pobytové oprávnění, nikoli se spokojit s pouhým hypotetickým odkazem na takovou možnost. Má za to, že jeho trestní minulost, která byla důvodem neprodloužení platnosti zaměstnanecké karty, současně zpochybňuje reálnost udělení víza za účelem strpění pobytu na území.

13. Konečně stěžovatel městskému soudu vytýká také to, že neprovedl jím navržené důkazy o jeho místu pobytu v Oděse a o bezpečnostní situaci v tomto městě. Podle stěžovatele jde o rozhodné okolnosti, k nimž měl žalovaný a městský soud přihlédnout i z úřední povinnosti. Invaze vojsk Ruské federace na Ukrajinu a její dopady jsou pak notorietou, kterou netřeba dokazovat. Stěžovatel zpochybňuje rovněž možnost vnitřního přesídlení, neboť uvedený ozbrojený konflikt se dotýká celého území Ukrajiny. IV.

14. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnosti zamítnout jako nedůvodnou. Poukazuje na skutečnost, že v dané věci nerozhodoval o povinnosti stěžovatele opustit území České republiky ani o jeho správním vyhoštění. Pro uvedené se zde zásada non-refoulement vůbec neuplatní. Ze stejného důvodu považuje žalovaný za nedůvodnou také námitku nedostatečného šetření místa jeho pobytu na Ukrajině. Zdůrazňuje, že stěžovatel je svobodný, bezdětný a netvrdí, že by se musel o některého člena své rodiny starat. Má za to, že zde není splněna podmínka, že by stěžovateli v případě návratu na Ukrajinu hrozila újma, neboť riziko související s případným plněním jeho branné povinnosti je povinen snést.

15. Jedná-li se o námitku nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí, žalovaný dodává, že stěžovatel měl možnost se s podklady rozhodnutí seznámit, avšak neučinil k nim žádné vyjádření, ani nijak nekonkretizoval případné dopady napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. V dané věci se jednalo o řízení o žádosti, tudíž bylo na stěžovateli, aby předložil ve správním řízení důkazy a návrhy na podporu svých tvrzení a poskytl správnímu orgánu potřebnou součinnost. V.

16. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc je věcí, v níž rozhodoval specializovaný samosoudce, v souladu s § 104a s. ř. s. se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, odmítl by ji jako nepřijatelnou.

17. Pro vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž neurčitý právní pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele vyložil. Za přijatelnou lze podle uvedeného usnesení kasační stížnost považovat tehdy, pokud a) Nejvyšší správní soud považuje za potřebné vyjádřit se k zásadní právní otázce, b) je nutno sjednotit rozdílnou judikaturu krajských soudů, c) Nejvyšší správní soud považuje za vhodné učinit tzv. judikaturní odklon, anebo d) krajský soud hrubě pochybil při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva, a toto pochybení mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení účastníků řízení.

18. Nejvyšší správní soud však podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu shora vymezených kritérií přijatelnosti neshledal. Kasační stížnost neotevírá žádnou dosud neřešenou ani judikaturně rozpornou otázku. Nevyvstala ani potřeba judikaturního odklonu. Městský soud se nedopustil ani hrubých pochybení při výkladu hmotného či procesního práva, která by odůvodňovala přijetí kasační stížnosti k jejímu meritornímu posouzení.

19. Právní rámec stěžovatelova případu je zřejmý. Podle § 44a odst. 11 zákona o pobytu cizinců žalovaný platnost zaměstnanecké karty neprodlouží, je-li dán důvod pro zahájení řízení o zrušení její platnosti podle § 46e. Podle § 46e odst. 1 se platnost zaměstnanecké karty zruší mimo jiné z důvodů uvedených v § 37. Ustanovení § 37 odst. 1 písm. a) ukládá žalovanému zrušit platnost pobytového oprávnění vždy tehdy, byl-li cizinec pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu.

20. Stěžovatel dovozuje přijatelnost kasační stížnosti mimo jiné z toho, že je třeba vyřešit otázku, zda je žalovaný povinen se zabývat povahou a závažností spáchané trestné činnosti. Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které bylo-li prokázáno pravomocné odsouzení cizince za úmyslný trestný čin (jako je tomu i nyní), žalovanému nepřísluší posuzovat povahu či závažnost trestného činu, okolnosti jeho spáchání, míru společenské škodlivosti, uložený trest, lítost pachatele, ani to, jaký následně vede život (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. 6 Azs 348/2017 - 26, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2024, č. j. 7 Azs 233/2024 - 33). Stěžovatelova argumentace o ojedinělosti či nízké společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání proto nemůže zpochybnit naplnění hypotézy § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ke shodnému závěru dospěl i městský soud, který danou judikaturu následoval.

21. Zákon o pobytu cizinců v řízení o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty výslovně nepředpokládá ani posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. Judikatura Nejvyššího správního soudu však setrvale vychází z toho, že i tehdy, pokud takový požadavek výslovně neplyne ze zákona o pobytu cizinců (jak je tomu v dané věci), není vyloučeno zabývat se tímto posouzením na základě přímé aplikace čl. 8 Úmluvy. Správní orgán je v takovém případě povinen se přiměřeností dopadů svého rozhodnutí do soukromého a rodinného života zabývat tehdy, plyne-li možnost jeho existence ze správního spisu nebo uplatní-li účastník taková tvrzení (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2025, č. j. 8 Azs 99/2023 - 65, č. 4717/2026 Sb. NSS). Rozsah tohoto posouzení se odvíjí od konkrétnosti tvrzení a důkazních návrhů účastníka, kterého v tomto ohledu primárně tíží břemeno tvrzení a důkazní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2020, č. j. 5 Azs 28/2020 - 38, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2025, č. j. 9 Azs 75/2024 - 48, nebo také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 83/2026 - 36).

22. Stěžovatel však ve správním řízení netvrdil žádné konkrétní rodinné vazby ani skutečnosti, které by svědčily o mimořádné intenzitě zásahu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého či rodinného života vyžadující posouzení s ohledem na čl. 8 Úmluvy. V žádosti o prodloužení platnosti zaměstnanecké karty žádné rodinné příslušníky neoznačil a neučinil tak ani při seznámení s podklady rozhodnutí; ani tehdy na přítomnost rodinných příslušníků na území nepoukázal. Prvně tak učinil teprve v při ústním jednání městského soudu (tedy po lhůtě podle § 71 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný, který lustrací ve svých evidencích žádné stěžovatelovy rodinné příslušníky nezjistil, proto neměl další povinnost aktivně vyhledávat potenciální osoby, k nimž by stěžovatel mohl mít rodinné vazby a z vlastní iniciativy zjišťovat, o jaké vazby se jedná. Jeho skutková zjištění, z nichž následně vycházel také městský soud, měla oporu ve správním spisu.

23. Vytýká-li stěžovatel v této souvislosti městskému soudu pochybení spočívající v tom, že neprovedl navržené dokazování o existenci jeho rodinných příslušníků na území, ani tato námitka přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Jak výše uvedeno, tato tvrzení uplatnil stěžovatel poprvé teprve při ústním jednání, tedy opožděně. Při absenci včasných tvrzení o tom, že by byl stěžovatel zcela odkázán na některé své rodinné příslušníky nacházející se na území, či naopak některý z nich byl zcela odkázán na něj (viz též odst. 30. až 34. napadeného rozsudku), nebylo takové dokazování potřebné a městský soud ani v tomto ohledu nepochybil. Svůj postup odůvodnil v odst. 43. a 44. napadeného rozsudku i s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu.

24. Na posouzení nynější věci není přiléhavý ani stěžovatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 Azs 383/2019 - 40. Ten se týkal přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, který pečoval o nezletilé děti a jehož žádost byla spojena s uložením povinnosti vycestovat. Soud v něm zdůraznil potřebu ověřit reálnost jiného pobytového oprávnění právě s ohledem na intenzivní rodinné vazby a konkrétní důsledky vycestování. V nynější věci však stěžovatel netvrdil ani nedoložil, že by se nacházel ve srovnatelné rodinné situaci. Ani v tomto směru nelze dovodit pochybení městského soudu spočívající v nerespektování judikatury.

25. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí se týkalo výlučně neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty. Neobsahovalo uložení povinnosti vycestovat do země původu ani zákaz pobytu. Bezprostředním důsledkem napadeného rozhodnutí je pouze to, že stěžovatel nezískal prodloužení pobytového oprávnění uděleného na určitou dobu. Jinými slovy, samotné neprodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty bezprostředně neznamená povinnost návratu na Ukrajinu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2026, č. j. 3 Azs 90/2026 - 35). S ohledem na uvedené nebylo povinností žalovaného, ani posléze městského soudu zabývat se obsáhle jinými možnostmi setrvání stěžovatele na území (dlouhodobé vízum za účelem strpění, bezvízový styk apod.). Úvahy, které k tomu vyslovili (městský soud konkrétně v odst. 42. napadeného rozsudku), netvořily ratio decidendi jejich rozhodnutí. Námitky směřující proti těmto úvahám tudíž také nemohou založit přijatelnost kasační stížnosti.

26. Nově v kasační stížnosti vznesené námitky, podle nichž měl městský soud přihlédnout k zásadě non-refoulement, dále k tomu, že místo stěžovatelova pobytu v zemi původu se nachází v Oděse, k bezpečnostní situaci na Ukrajině i nemožnosti jeho vnitřního přesídlení, jsou nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s. Stěžovateli nic nebránilo je vznést již v žalobě, resp. ve lhůtě pro uplatnění žalobních bodů. Nadto nemohou tyto otázky v řízení o prodloužení zaměstnanecké karty představovat překážku pro vydání rozhodnutí podle § 44a odst. 11 ve spojení s § 46e odst. 1 a s § 37 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Otázka nemožnosti vycestování do konkrétní země by se uplatnila v řízení, jehož předmětem by bylo uložení povinnosti vycestovat či při rozhodování o správním vyhoštění, o což se v projednávané věci nejedná.

27. Nejvyšší správní soud shrnuje, že v rozsahu přípustných kasačních námitek nezjistil stěžovatelem namítané nedostatky. Městský soud své úvahy založil na skutečnostech plynoucích ze správního spisu a poukázal na pro věc relevantní a ustálenou judikaturu. Nedopustil se ani pochybení, k nimž je kasační soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Důvody k přijetí kasační stížnosti k meritornímu přezkumu proto nejsou dány. VI.

28. Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost podstatně nepřesahuje stěžovatelovy vlastní zájmy ve smyslu předpokladů její přijatelnosti vyplývajících z usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Odmítl ji tedy pro nepřijatelnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

29. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu