3 Azs 95/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína, soudkyň Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: M. C. Y., zastoupený Mgr. Martinou Sklenskou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 754/13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 3. 2026, č. j. OAM-1310/ZA-ZA11-VL11-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2026, č. j. 64 Az 3/2026 - 16, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce je občanem Turecka, z něhož odešel, jak tvrdí, v důsledku rodinného konfliktu vzniklého po prodeji pozemků určených k úhradě žalobcových dluhů z podnikání. Podle jeho slov s prodejem nesouhlasila část jeho širší rodiny a následně mu vyhrožovala újmou na zdraví. Na turecké bezpečnostní složky se neobrátil, neboť se obával další eskalace sporu a také proto, že by místní orgány účinnou ochranu beztak neposkytly. Na podkladě tohoto azylového příběhu požádal žalobce v České republice o udělení mezinárodní ochrany.

2. Žalovaný žádosti o udělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (ve znění účinném do 11. 6. 2026, dále jen „zákon o azylu“), nevyhověl. Žalobce proto jeho rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Namítal, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nedostatečně vyhodnotil informace o zemi původu a nevysvětlil, proč považuje Turecko za bezpečnou zemi.

3. Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Žalobní argumentaci odmítl s tím, že z napadeného rozhodnutí je dostatečně zřejmé, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jak hodnotil tvrzení žalobce a k jakým závěrům dospěl. Soud zdůraznil, že předmětem posouzení nebyla obecná bezpečnost Turecka, ale otázka, zda žalobcem tvrzené skutečnosti zakládají některý z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Rodinný spor se soukromými osobami přitom nepředstavuje podle krajského soudu azylově relevantní důvod. Žalobce se navíc ani nepokusil získat ochranu u tureckých státních orgánů.

4. Ve vztahu k azylovým důvodům ve smyslu § 12 zákona o azylu soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o pronásledování žalobce z důvodu politických názorů, rasy, národnosti, náboženství či příslušnosti k určité sociální skupině. Současně nebyly splněny ani podmínky pro udělení azylu či doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobci nehrozí vážná újma odůvodňující udělení doplňkové ochrany. Žalobce není ohrožen ani trestem smrti, mučením ani důsledky mezinárodního nebo vnitrostátního ozbrojeného konfliktu. Žalovaný shromáždil dostatečné a aktuální informace o zemi původu, vyšel tedy z řádně zjištěného skutkového stavu. V tomto směru žalovaný podle krajského soudu své závěry rovněž řádně odůvodnil. Žalobní argumentace byla velmi obecná, žalobce nikterak netvrdil, zda a jaké konkrétní potíže měl nebo mohl mít s činností tureckých bezpečnostních orgánů. Není proto ani zřejmé, proč měl (podle mínění žalobce) žalovaný hodnotit aktuální bezpečnostní situaci v Turecku.

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Obdobně jako v řízení před krajským soudem namítal především nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného. Žalovaný sice opatřil informaci o zemi původu týkající se politické a bezpečnostní situace v Turecku, avšak v odůvodnění nijak nevysvětlil, jaké závěry z tohoto podkladu vyvodil a jak jej vztáhl ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele. Podle stěžovatele tak nesplnil požadavky § 68 odst. 3 správního řádu.

6. Stěžovatel dále zdůraznil, že informace o zemi původu představují jeden ze základních podkladů azylového řízení. Jestliže stěžovatel uváděl obavy z vážné újmy a neobrátil se současně na turecké státní orgány, protože jim nedůvěřoval, měl se žalovaný zabývat otázkou dostupnosti a účinnosti ochrany poskytované tureckými orgány veřejné moci. Takové hodnocení však v rozhodnutí chybí. Podle stěžovatele je nesprávný také závěr krajského soudu, podle něhož nebylo třeba bezpečnostní situaci v Turecku blíže hodnotit. Odkázal v této souvislosti na článek 10 odst. 3 písm. b) směrnice 2013/32/EU, z něhož dovodil povinnost správního orgánu získávat a při rozhodování zohledňovat aktuální informace o situaci v zemi původu. Stěžovatel společně s podáním kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

7. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil nesouhlasně. Stěžovatelova argumentace je podle něj založena na rekapitulaci již v předešlém řízení uváděného azylového příběhu a je až příliš obecná na to, než aby bylo možné na ni konstruktivně reagovat. Z obdobných důvodů nesouhlasil žalovaný ani s návrhem, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek.

8. Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání napadeného rozsudku z hlediska uplatněných stížnostních bodů, musel posoudit otázku přijatelnosti kasační stížnosti.

9. Podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. platí: „[j]estliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“

10. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. V něm vyslovil, že „[p]řesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je -kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“

11. Stěžovatel sám se k přijatelnosti kasační stížnosti výslovně nevyjádřil. Kasační soud ovšem, jak je odůvodněno níže, v rozhodnutí krajského soudu neshledal žádné pochybení takové povahy, jež by zasahovalo i mimo sféru poměrů stěžovatele, resp. mimo jeho vlastní zájmy (§ 104a odst. 1 s. ř. s.).

12. Jedinou námitkou směřující proti závěrům krajského soudu je tvrzení, že se měl žalovaný vypořádat s otázkou dostupnosti ochrany jednotlivce poskytované tureckými státními orgány, bez ohledu na to, zda a jak se s nimi potýkal. Krajský soud měl za to, že žalovaný není povinen zkoumat úroveň ochrany práv v zemi původu zcela bez dalšího. Podle stěžovatele však postačovalo, že azylový důvod v daném případě představovala jeho obava z vyhrožování či msty ze strany v Turecku žijících příbuzných.

13. Kasační soud zdůrazňuje, že touto námitkou stěžovatel nenastolil jakoukoli otázku, o kterou by bylo třeba dosavadní judikaturu rozšířit, sjednotit ji či jakkoli měnit. V obecné rovině lze stěžovateli jistě dát za pravdu, že správní orgán je povinen při individuálním posouzení žádosti zjistit a zohlednit relevantní, přesné a aktuální informace o situaci v zemi původu žadatele [viz čl. 10 odst. 3 již zrušené směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU a čl. 34 odst. 2 písm. b) stávajícího nařízení (EU) 2024/1348]. Žalovaný ostatně v projednávaném případě na příslušnou informaci OAMP k situaci v Turecku v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal a vyšel z ní přinejmenším při úvaze, nehrozí-li stěžovateli v zemi původu trest smrti nebo jiná vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Jak plyne ze závěrů žalovaného, jakož i krajského soudu, stěžovatel ani netvrdil azylově relevantní důvody, neboť měl být podle svých slov ohrožen pouze soukromými osobami a ani se nepokusil vyhledat ochranu u tureckých státních orgánů.

14. Z konstantní judikatury kasačního soudu vyplývá, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (azylu nebo doplňkové ochrany) pouze tehdy, bylo-li v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny žadateli zajistit ochranu. Pouhá jeho nedůvěra ve státní instituce a v to, že jej v zemi původu budou schopny ochránit, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003-40, nebo ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37, a ze dne 1. 8. 2025, č. j. 6 Azs 64/2025-30).

15. Právě jen žadatel o mezinárodní ochranu je přitom primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38). Správní orgán zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí ze žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Nepřísluší mu tak domýšlet právně relevantní důvody pro její udělení a zjišťovat na jejich základě skutkový stav (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41). Žadatel tedy musí v řízení o udělení mezinárodní ochrany nejprve tvrdit existenci důvodů relevantních z hlediska mezinárodní ochrany. Správní orgán je následně povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel uvedl. Není ovšem jeho úkolem za žadatele tyto důvody domýšlet (viz rozsudek NSS ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003-59, č. 181/2004 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 29. 6. 2017, č. j. 9 Azs 89/2017 - 29, Nejvyšší správní soud dospěl v této souvislosti k závěru, že „[z]a situace, kdy se žadatel o udělení mezinárodní ochrany ve věci svého incidentu se soukromými osobami neobrátil s žádostí o pomoc na státní orgány v zemi svého původu, ani netvrdil nic, co by svědčilo o tom, že tyto orgány neposkytují občanům ochranu jejich práv, tak není možné obavu ze soukromých osob považovat za azylově relevantní důvod ve smyslu zákona o azylu, a to ani ve formě doplňkové ochrany.“

16. Krajský soud postavil své závěry na zjištění, že stěžovatel v řízení před správním orgánem neuplatnil azylově relevantní důvody. Nijak blíže totiž nerozvedl, proč se se svou situací neobrátil na bezpečnostní orgány v zemi svého původu, ani nijak neosvědčil, že by taková ochrana nemohla být účinná. Právě taková tvrzení, stěžovatelem však neuplatněná, by podle shora citované judikatury zavazovala správní orgán konfrontovat je s dostupnými informacemi o stavu ochrany práv v dotčené oblasti a tyto poznatky ve vztahu ke stěžovateli aplikovat. Obdobně své závěry v napadeném rozsudku zdůvodnil i krajský soud a postupoval tak plně v intencích judikatury citované shora.

17. Kasační soud proto uzavírá, že ve věci nenalezl žádnou otázku hmotného či procesního práva, k níž by byl nucen se vyjádřit za účelem sjednocování judikatury. Nejsou zde tedy žádné důvody, pro něž by kasační stížnost přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

18. Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, jelikož rozhodl o samotné kasační stížnosti bez zbytečného prodlení po provedení nezbytných procesních úkonů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 4. 2019, č. j. 9 Azs 72/2019 - 32).

19. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že náklady žalovaného nepřesáhly rámec jeho běžné úřední činnosti, neshledal Nejvyšší správní soud ohledně těchto nákladů důvody k aplikaci § 60 odst. 1 s. ř. s. ve smyslu jeho usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28. Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 3. září 2026 JUDr. Jaroslav Vlašín předseda senátu