4 As 53/2013

Rubrum

4 As 53/2013 - 10 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 5 A 26/2012 - 127, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2013, č. j. 5 A 26/2012 - 127, zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutím žalované ze dne 16. 11. 2010, č. j. 2828/10, č. j. 2836/10 a č. j. 2839/10, a ze dne 19. 11. 2010, č. j. 3002/10 a č. j. 3004/10, kterými byli žalobci k poskytnutí právních služeb určeni advokáti JUDr. Filip Horák, JUDr. Václav Junek, JUDr. Josef Šírek, JUDr. Jaromír Hájek a JUDr. Karel Attl. V odůvodnění usnesení Městský soud v Praze uvedl, že usnesením ze dne 1. 11. 2011 neosvobodil žalobce od soudních poplatků; kasační stížnost proti tomuto usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2012. Soud poté žalobce usnesením ze dne 26. 11. 2012 vyzval k úhradě soudního poplatku za žalobu v celkové výši 15.000 Kč; toto usnesení posléze zrušil usnesením ze dne 4. 2. 2013 a nově vyzval žalobce k úhradě soudního poplatku ve výši 3.000 Kč. V mezidobí soud usnesením ze dne 4. 1. 2013 nevyhověl žádosti žalobce o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku. Na výzvu k zaplacení ze dne 4. 2. 2013, reagoval žalobce obdobnou žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení o několik měsíců; o této žádosti soud samostatně nerozhodoval, neboť nepřináší nic nového 4 As 53/2013 oproti žádosti předchozí. Jelikož žalobce nezaplatil soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, který je nutný pro další vedení řízení, soud řízení zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti proti tomuto usnesení žalobce (dále jen „stěžovatel“) namítal, že mu soud k zaplacení soudního poplatku poskytl nepřiměřenou lhůtu. Soud měl na stěžovatele nahlížet jako na osobu, která nemá dostatek prostředků, a dbát toho, že vyžaduje poplatek od osoby v hmotné nouzi. Stěžovatel podotkl, že v jiných rozhodnutích soud nerozlišuje mezi poplatkem za úkon a za návrh na zahájení řízení. Soud podle stěžovatele dostatečně nezdůvodnil délku a přiměřenost lhůty k zaplacení soudního poplatku. Skutečnost, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek na počátku řízení, není relevantní, neboť bylo možné očekávat, že osoba s nedostatkem prostředků požádá o osvobození od soudního poplatku. Úsudek o zneužití soudní obrany označil stěžovatel za absurdní; soud ani nevysvětlil, v čem spočívá samoúčelný charakter sporu. Stěžovatel zdůraznil, že předmětem kasační stížnosti proti rozhodnutí o zastavení řízení může být správnost předchozích procesních rozhodnutí, a proto by měl Nejvyšší správní soud posoudit také usnesení na č. l. 112, 117 a 120. Navrhl proto zrušení napadeného usnesení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přípustnou, neboť podle jeho konstantní judikatury „[v] řízení o kasační stížnosti proti usnesení městského, resp. krajského soudu, o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za předchozí kasační stížnost by trvání na splnění poplatkové povinnosti znamenalo řetězení řešeného problému a ve svém důsledku by popíralo smysl samotného řízení. Tato okolnost proto sama o sobě nemůže bránit projednání věci a vydání meritorního rozhodnutí.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, www.nssoud.cz). Ze stejného důvodu nelze trvat ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., podle kterého kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud předesílá, že předmětem tohoto soudního řízení je toliko přezkoumání usnesení o zastavení řízení, nikoliv přezkoumání předchozího usnesení ze dne 10. 5. 2012, č. j. 5 A 26/2012 - 94, kterým soud stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost stěžovatele proti zmíněnému usnesení ze dne 10. 5. 2012 byla projednána v jiném řízení a pravomocně zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2012, č. j. 2 As 101/2012 - 10, kterým je Nejvyšší správní soud v řízení o této kasační stížnosti vázán. K námitkám stěžovatele zpochybňujícím usnesení o neosvobození od soudního poplatku proto Nejvyšší správní soud nepřihlížel. 4 As 53/2013 - 11 pokračování Podle § 47 písm. c) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle odst. 3 téhož ustanovení soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 11. 2012, č. j. 5 A 26/2012 - 112, stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 15.000 Kč a stanovil mu k tomu lhůtu sedmi dnů. Usnesením ze dne 4. 2. 2013, č. j. 5 A 26/2012 - 120, soud zmíněné usnesení zrušil a vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 3.000 Kč ve lhůtě sedmi dnů od doručení usnesení. Stěžovatel v této lhůtě, ani později soudní poplatek nezaplatil, ačkoliv byl řádně poučen o následcích nezaplacení poplatku. Stěžovatel tedy navzdory poučení nesplnil poplatkovou povinnost, což vedlo Městský soud v Praze k vydání rozhodnutí o zastavení řízení. Lhůtu k zaplacení soudního poplatku, kterou Městský soud v Praze stanovil v délce sedmi dnů, považuje Nejvyšší správní soud za přiměřenou; ostatně sám Nejvyšší správní soud stanovuje v případě stěžovatele i kratší lhůty k zaplacení soudního poplatku (např. pět dnů). Nejvyšší správní soud připomíná, že se jedná o lhůtu dodatečnou - náhradní, neboť poplatek za žalobu je splatný dnem jejího podání, a stěžovatel byl tedy povinen kolkové známky v příslušné výši vylepit na podanou žalobu. Pokud tak neučinil, nepostupoval v souladu se zákonem. V takovém případě je soud povinen účastníka řízení vyzvat ke splnění povinnosti a účastník má možnost napravit své opomenutí a dodatečně soudní poplatek zaplatit v soudem stanovené lhůtě (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 2 As 135/2012 - 8, www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 16. 10. 2007, č. j. 2 As 34/2007 - 74, shledal Nejvyšší správní soud dostatečnou i lhůtu v délce tří dnů. Při stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku není soud povinen přihlížet k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí pouze ve vztahu k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí podrobněji zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou. Pokud stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze v jiných rozhodnutích nerozlišuje mezi poplatkem za úkon a poplatkem za návrh na zahájení řízení, nelze než uvést, že předmětem přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti nebyla tato „jiná rozhodnutí“, nýbrž toliko shora označené napadené usnesení, z něhož je patrno, že Městský soud v Praze poplatkovou povinnost v dané věci spojuje s návrhem na zahájení řízení. K procesním usnesením, která předcházela vydání usnesení o zastavení řízení, Nejvyšší správní soud podotýká, že v nich neshledal žádné pochybení, které by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného usnesení. Výše soudního poplatku, k jehož úhradě Městský soud v Praze stěžovatele vyzval, nemůže nijak ovlivnit správnost usnesení o zastavení řízení. To platí tím spíše za situace, kdy Městský soud v Praze postupoval ve prospěch 4 As 53/2013 stěžovatele a původně předepsaný poplatek ve výši 15.000 Kč snížil na 3.000 Kč, přičemž poskytl stěžovateli novou sedmidenní lhůtu k jeho zaplacení. Nejvyšší správní soud dodává, že podle čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podmínky a podrobnosti práva na soudní a jinou právní ochranu upravuje zákon. Jednou z těchto podmínek je i zaplacení soudního poplatku v případě, kdy je poplatková povinnost dána zákonem. Zákonný požadavek zaplacení soudního poplatku nemůže být proto považován za porušení práva na přístup k soudu, resp. práva na spravedlivý proces. Obdobně vnímá soudní poplatky rovněž Ústavní soud, který je řadí mezi podmínky realizace práva na soudní ochranu. V nálezu ze dne 3. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 162/99, Ústavní soud uvedl, že „úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní provedená zákonem České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát prostřednictvím orgánu soudní moci.“ S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku a navzdory poučení o možnosti zastavení řízení této výzvě nevyhověl. Proto Městský soud v Praze postupoval zcela v souladu se zákonem, jestliže řízení o žalobě podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s. zastavil. Nejvyšší správní soud nezjistil namítanou nezákonnost, a proto kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013, č. j. 5 A 26/2012 - 127, podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 věty první a § 120 s. ř. s. Úspěšné žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly a stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, žádný z účastníků proto nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. dubna 2013 JUDr. Jiří Palla předseda senátu