4 As 81/2025

Rubrum

4 As 81/2025-34 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. Ch., zast. Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem Staré náměstí 15, Česká Třebová, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, II) M. H., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 12. 2023, č. j. KrÚ – 86460/154/2023/OMSŘI/Es, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 5. 3. 2025, č. j. 52 A 12/2024-96, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Městský úřad Česká Třebová (dále jen „stavební úřad“) rozhodnutím ze dne 3. 7. 2023, č. j. MUCT/28079/2020/VYS/DUM/UZR/66-14 (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), ve výroku I. schválil podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve spojení s § 13a vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření a stavebního řádu (dále jen „stavební vyhláška“), stavební záměr na stavbu „Přístřešek – parking pro osobní automobily u rodinného domu č. p. X, S.“ (dále jen „stavba“ či „přístřešek“) na pozemku parc. č. XA, v katastrálním území S. (pozn. soudu – v předmětném katastrálním území leží i ostatní níže zmíněné pozemky). Osoba zúčastněná na řízení II) je stavebníkem a žalobce je osobou oprávněnou z věcného břemene k sousednímu pozemku parc. č. XB (dále jen „pozemek v užívání žalobce“).

2. Žalovaný shora označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí stavebního úřadu. 4 As 81/2025 II.

3. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), který v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) žalobu zamítl.

4. Vzhledem k tomu, jak byla argumentace žalobce v žalobě formulovaná, krajský soud v napadeném rozsudku nejprve připomněl projevy dispoziční zásady ve správním soudnictví a požadavky kladené na řádně formulovaný žalobní bod. S přihlédnutím k těmto východiskům přitom shledal, že žalobcova obecná tvrzení obsažená v části VI. žaloby nelze považovat za řádně formulované žalobní body. Žalobce totiž namítal, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení, že správní orgány nezjistily správně skutkový stav věci, že nepřihlédly ke všem důležitým skutečnostem a že se dopustily procesních pochybení, aniž však blíže vysvětlil, v čem přesně měla uvedená pochybení správních orgánů spočívat. Podle krajského soudu pak žalobce ani ve zbytku žaloby nepředestřel žádnou konkrétnější argumentaci, kterou by jakkoliv zpochybnil správnost závěrů obsažených v napadeném rozhodnutí a v rozhodnutí stavebního úřadu. Jelikož krajský soud shledal rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za souladná s § 3 správního řádu a za přezkoumatelná, tedy nevykazující vady ve smyslu § 76 s. ř. s., nepovažoval s ohledem na obecnost mnoha žalobních námitek za potřebné opakovat závěry správních orgánů a na více místech na ně toliko odkázal. Podle krajského soudu nebylo potřeba ani doplnit dokazování provedené správními orgány, protože žalobce v žalobě odkazoval pouze na listiny obsažené ve správním spise, kterým se dokazování neprovádí.

5. Řádně, tedy nikoliv jen obecně, formulované žalobní námitky krajský soud neshledal důvodnými. Dospěl totiž k závěru, že pozemek užívaný žalobcem o celkové výměře 766 m2 nemůže být realizací stavby, a to s výjimkou jeho části sousedící v oblasti dílny bez oken s pozemkem osoby zúčastněné na řízení II), jakkoliv dotčen. Přestože připustil, že určité zatížení okolí způsobuje obecně každá stavba, uvedl, že po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takové zatížení snášeli, je-li přiměřené místním poměrům. V tomto směru souhlasil se správními orgány v tom, že zastínění přibližně 7 m2 pozemku užívaného žalobcem není nepřiměřené místním poměrům, neboť v dotčené oblasti je typické umísťovat doplňkové stavby v co nejmenší možné odstupové vzdálenosti od společných hranic pozemků. Navíc žalobce může pěstovat zeleninu i v jiné části svého pozemku, dílna má plnou obvodovou zeď a pozemek žalobce podle krajského soudu již na první pohled splňuje i požadavky právně nezávazné normy ČSN 73 4301 (734301). Podle krajského soudu se tedy žalobci nepodařilo zpochybnit závěry správních orgánů, když ve správním řízení ani v žalobě blíže netvrdil a nedoložil, že by přístřešek měl nepřiměřeně zastínit jím užívaný pozemek, ač to krajský soud považoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2024, č. j. 7 As 240/2023-36, za nutné s ohledem na spíše občanskoprávní povahu těchto námitek.

6. Žalobcem tvrzený rozpor skutečného stavu stavby s její projektovou dokumentací je podle krajského soudu relevantní až v navazujícím kolaudačním řízení. Jeho význam spočívá právě v ověření toho, zda stavba byla provedena podle projektové dokumentace předložené ve stavebním řízení a zda byly dodrženy podmínky stavby. Krajský soud se proto ztotožnil s žalovaným, že před dokončením stavby nelze určit, zda odchylky skutečného provedení stavby od projektové dokumentace jsou natolik zásadní, aby bylo možné uzavřít, že stavba 4 As 81/2025-35 pokračování je realizována zcela odlišně od projektové dokumentace a je třeba zásahu stavebního úřadu. Ani údajnou změnu materiálového složení podlahy přístřešku, která byla původně v souhrnné technické zprávě navržena jako štěrkopísková, zatímco je tvořena litým betonem, nepovažoval krajský soud za podstatnou odchylku od projektové dokumentace z hlediska jejího vlivu na své okolí a zejména na pozemek užívaný žalobcem, která by zabraňovala jejímu schválení v kolaudačním řízení.

7. Taktéž k žalobcem namítané skutečnosti, že k udělení výjimky z odstupových vzdáleností stavby rozhodnutím o udělení výjimky (ze dne 19. 2. 2021, č. j. MUCT/24546/2020/VYS/DŮM/581-6; dále jen „rozhodnutí o výjimce“) nebyl žádný opodstatněný důvod, krajský soud upozornil na to, že se jedná o obecné tvrzení obsahující prostý nesouhlas s tímto rozhodnutím. Konkrétními žalobními námitkami jej však žalobce nezpochybnil. Za obdobně neurčité pak považoval krajský soud i žalobní tvrzení, podle nějž podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí byla nedostatečná a tím pádem i nesprávná stavební dokumentace předložená stavebníkem. Jelikož žalobce neupřesnil, jakými konkrétními nedostatky měla podle něj projektová dokumentace trpět, krajský soud ani tuto námitku blíže nemohl vypořádat. III.

8. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

9. Stěžovatel shodě jako v žalobě namítá, že realizací stavby došlo k takovému zastínění jím užívaného pozemku a na něm nacházející se budovy dílny, že nad míru přiměřenou místním poměrům zasahuje do jeho práv. Stěžovatel zde desítky let pěstoval různé druhy zeleniny, což současné zastínění pozemku způsobené vlivem stavby zcela znemožnilo. Krajský soud pochybil, dospěl-li k závěru, že budova dílny nemá žádná okna, když z fotodokumentace je naopak patrné, že okno má. Správním orgánům pak v této souvislosti vytýká, že bylo jejich povinností se námitkou zastínění zabývat, i když pro posuzování tohoto kritéria právní předpisy nestanovují žádné limity. To však neznamená, že by relativně vysoké hodnoty podlimitního faktoru ve spojení s dalšími faktory neměly vliv na kvalitu prostředí. Mimoto v rámci zásady legitimního očekávání bylo povinností správních orgánů přijmout ve svých rozhodnutích řešení, které bude v souladu s veřejným zájmem, které bude zohledňovat okolnosti konkrétní věci a které nebude mezi jednotlivými případy vytvářet nedůvodné rozdíly.

10. Dále stěžovatel opět ve shodě se žalobou v kasační stížnosti znovu namítá, že k udělení výjimky z odstupových vzdáleností nebyl dán žádný opodstatněný důvod, tato výjimka měla být náležitě odůvodněna a nadto neměla být vůbec udělena. Napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné. Krajský soud pochybil, pokud jej nezrušil. Stěžovatel setrvává i na svém stanovisku, že stavba je v rozporu s projektovou dokumentací, neboť její výška činí namísto 440 cm dosahuje 493 cm a podlaha není tvořena štěrkopískem, ale litým betonem. V tomto směru přitom poukazuje na povinnosti stavebníka a projektanta vyplývající ze stavebního zákona. Rovněž namítá, že stavební úřad s ním od počátku nejednal jako s účastníkem řízení, čímž mu odňal jeho procesní práva. Na základě výše uvedených skutečností proto stěžovatel shrnuje, že správní orgány zcela přehlédly jím 4 As 81/2025 uplatněné námitky, nesprávně zjistily skutkový stav věci, který navíc vykládaly ve prospěch osoby zúčastněné na řízení II), nepřihlédly k důležitým skutečnostem, vycházely z nedostatečných podkladů a nesprávné projektové dokumentace, nesprávně věc posoudily, dopustily se zásadních procesních vad a důkazy hodnotily jednostranně, což podle něj svědčí o falešně vykonstruovaném procesu. IV.

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout. Má za to, že napadený rozsudek je souladný s právními předpisy, že krajský soud pečlivě zhodnotil všechny důkazy a argumentaci účastníků a že jeho závěry odpovídají zjištěným skutkovým okolnostem i faktickému stavu stavby. Ke kasačním námitkám pak konkrétně uvádí, že podle fotodokumentace stěžovatel v pěstování zeleniny i nadále pokračuje ve stejné části pozemku jako doposud, tudíž není pravdivé jeho tvrzení, že by jej zastínění vyvolané stavbou v tomto směru omezovalo na jeho právech. Se stěžovatelem nesouhlasí ani v tom, že by rozhodnutí o výjimce bylo nezákonné z důvodu jeho opomenutí jako účastníka řízení, protože podle něj jednak stěžovatel nemohl být rozhodnutím o výjimce jakkoliv dotčen na svých právech, a jednak předmětné pochybení stavební úřad napravil ve společném územním a stavebním řízení. Mimoto stavba se podle fotodokumentace nachází ve vzdálenosti 1 m od společné hranice s pozemkem stěžovatele, tedy nikoliv ve vzdálenosti stěžovatelem tvrzených 53 cm. Podle názoru žalovaného navíc v tomto ohledu stěžovatel rozšířil svou kasační argumentaci, když v žalobě namítal pouze nedodržení výšky stavby. Žalovaný dále poukazuje na to, že stěžovatel je toliko osobou oprávněnou z věcného břemene k sousednímu pozemku a jeho vlastníci se stavbou udělili souhlas. Vlastnické právo by mělo mít předost před žalobcovými právy z věcného břemene. V.

12. S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

13. Kasační stížnost není přípustná.

14. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

15. Nejvyšší správní soud předesílá, že cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). V této souvislosti je nutné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003- 73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). 4 As 81/2025-36 pokračování Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s.

16. Jak ostatně Nejvyšší správní soud dovodil například v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§ 109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější.“

17. Nejvyšší správní soud má za to, že právě uvedené závěry jsou plně použitelné i v nynější věci. Stěžovatel totiž ve své kasační stížnosti v podstatné části opakuje své žalobní námitky, které již byly vypořádány krajským soudem, aniž by však současně proti závěrům krajského soudu postavil vlastní konkurující argumentaci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, stěžovatel sice může zopakovat svou žalobní argumentaci v případě, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nicméně není-li stěžovatel spokojen se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z kasační stížnosti zřejmé, které (skutkové či právní) závěry stěžovatel považuje za nesprávné a z jakého důvodu. Tímto směrem však stěžovatelova argumentace v kasační stížnosti nesměřuje.

18. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že shoda textu kasační stížnosti stěžovatele se žalobou je v daném případě značná. Jedná se totiž o zcela totožnou argumentaci doslovně převzatou z žaloby s tím rozdílem, že ji stěžovatel v kasační stížnosti doplnil o čtyři dříve neuvedená tvrzení. Jinými slovy stěžovatel kasační stížnost koncipoval tak, že text žaloby okopíroval a doplnil čtyřmi dalšími strohými argumenty. Zmíněné opakující se námitky, bez současné reflexe závěrů, které k nim krajský soud vyslovil v napadeném rozsudku, nezakládají ve smyslu výše citovaných judikaturních závěrů přípustnost kasační stížnosti. Ony čtyři doplněné argumenty spočívají v tvrzení, že stavební úřad s ním od počátku nejednal jako s účastníkem řízení, čímž zasáhl do jeho subjektivních práv, že správní orgány měly postupovat standardně a žádnou výjimku z odstupových vzdáleností neudělit, dále v tom, že dílna má podle fotodokumentace okno, tudíž krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, a konečně že důvody pro udělení výjimky by měly správní orgány odůvodnit ve svých rozhodnutích, a pokud tak neučinily, měl krajský soud napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit. Podle Nejvyššího správního soudu nicméně ani tato další tvrzení nezakládají přípustnost stěžovatelovy kasační stížnosti. 4 As 81/2025

19. Namítá-li stěžovatel, že stavební úřad s ním od počátku nejednal jako s účastníkem řízení, Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil, že stěžovatel zmíněnou výtku uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, přestože tak mohl učinit již v řízení před krajským soudem. Jedná se tudíž opět o námitku nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Jelikož je řízení o žalobě ve správním soudnictví ovládáno dispoziční zásadou (jak ostatně správně připomněl již krajský soud v napadeném rozsudku), bylo na stěžovateli, aby prostřednictvím žalobních bodů vymezil rozsah soudního přezkumu ze strany krajského soudu (srov. například rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). Skutečnost, že tak v řízení před krajským soudem neučinil, nelze vzhledem k výše nastíněním východiskům kasačního přezkumu dodatečně zhojit teprve v kasační stížnosti.

20. Pokud jde o výtku, že správní orgány měly postupovat standardně a žádnou výjimku z odstupových vzdáleností neudělit, v podstatě tak stěžovatel jinými slovy opakuje své blíže nekonkretizované žalobní tvrzení, že výjimka z odstupových vzdáleností neměla být stavebním úřadem povolena. Vzhledem k výše uvedenému je tudíž patrné, že i tato námitka není podle § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustná, protože v ní stěžovatel nijak nereaguje na argumentaci, kterou k uvedenému vyslovil krajský soud v napadeném rozsudku (viz zejm. jeho odst. 15.). Nelze nadto přehlédnout, že stěžovatel kromě toho, že v uvedeném tvrzení nebrojí proti napadenému rozsudku, i tuto „kasační námitku“ formuloval zcela obecně. Nejvyšší správní soud proto dodává, že také řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§ 109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.), a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011–108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004–54). Není tedy úkolem Nejvyššího správního soudu, aby za stěžovatele domýšlel argumenty, pro které by bylo možné kasační stížnost považovat za přípustnou, či potažmo důvodnou.

21. Přípustnost kasační stížnosti pak nemůže založit ani stížnostní tvrzení, že důvody pro udělení výjimky by měly správní orgány odůvodnit ve svých rozhodnutích, a pokud tak neučinily, měl krajský soud napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit. I v uvedeném stěžovatel toliko doplňuje v žalobě blíže neupřesněnou větu, že k udělení výjimky z odstupových vzdáleností nebyl dán žádný opodstatněný důvod. Jak již výše uvedeno, krajský soud se k uvedenému vyjádřil v odst. 15. napadeného rozsudku. V něm poukázal na neurčitost této žalobní argumentace, kterou v důsledku toho nepovažoval za řádně formulovaný žalobní bod. Nad rámec potřebného však dodal, že důvody pro udělení výjimky z odstupových vzdáleností byly obsaženy v rozhodnutí o výjimce jako podkladovém rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. (ve znění před 1. 1. 2026), a bylo tudíž na stěžovateli, aby proti nim konkrétně brojil, což neučinil.

22. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že jakkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že shora zmíněnou námitkou stěžovatel alespoň částečně brojí proti napadenému rozsudku, není tomu tak. Stěžovatel v žalobě netvrdil, že správní orgány měly ve svých rozhodnutích odůvodnit výjimku z odstupových vzdáleností, nebo že by napadené rozhodnutí bylo z tohoto důvodu nepřezkoumatelné. Poprvé tak učinil až v kasační stížnosti. V ní ji přitom formuloval jako hypotézu o tom, že by správní orgány měly odůvodnit rozhodnutí o výjimce z odstupových vzdáleností, jinak by měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit 4 As 81/2025-37 pokračování pro nepřezkoumatelnost. Jelikož krajský soud námitku o udělení výjimky z odstupových vzdáleností pro její neurčitost v řízení o žalobě více neposuzoval, avšak současně z napadeného rozsudku implicitně plyne, že považoval napadené rozhodnutí (i podkladové rozhodnutí o udělení výjimky, účinně stěžovatelem nerozporované) za přezkoumatelné, nemůže tato námitka (tedy jinými slovy vyjádřený neurčitý žalobní bod) založit přípustnost kasační stížnosti. Z postupu stěžovatele při uplatnění této námitky totiž opět není zřejmá žádná snaha postavit proti závěrům krajského soudu, které stran tohoto žalobního tvrzení vyslovil (neurčitost uvedeného žalobního bodu), vlastní konkurující argumentaci, v níž by přiléhavým způsobem reagoval na závěry krajského soudu. Namísto toho stěžovatel znovu uplatňuje tutéž (byť jinými slovy vyjádřenou) neurčitou námitku znovu v kasační stížnosti. Takový postup při formulaci stížnostní argumentace, jež má směřovat proti postupu a závěrům krajského soudu, nemůže činit stěžovatelovu kasační stížnost přípustnou, neboť by tím byl zcela popřen význam řízení o kasační stížnosti.

23. Konečně ani v kasační stížnosti nad rámec žalobních tvrzení uplatněná námitka, že dílna má podle fotodokumentace okno, tedy krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, není ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustná. Skutečnost, že realizací stavby dojde k zastínění dílny, stěžovatel poprvé zmínil až v žalobě, avšak žádné další tvrzení tomto směru neuplatnil. Krajský soud se problematice zastínění pozemku (a tedy i dílny) užívaného stěžovatelem a nepřímým imisím v důsledku stavby podrobně věnoval v odst. 13. napadeného rozsudku, aniž by dovodil jejich nepřiměřenost s ohledem na místní poměry. Pokud tedy stěžovatel v kasační stížnosti vyjadřuje pouze obecný nesouhlas se závěrem krajského soudu, že zastínění dílny na pozemku v užívání stěžovatele není relevantní, a nově tvrdí, že dílna má okno, nejedná se opět o řádně formulovanou kasační námitku. Ta totiž opět vznikla tak, že stěžovatel z žaloby převzal blíže neupřesněné tvrzení o tom, že zastínění se dotýká i jeho dílny, k čemuž v kasační stížnosti doplnil, že z fotodokumentace vyplývá, že dílna má okno. Stejně jako v případě ostatních stížnostních námitek nenabízí žádnou konkrétní argumentaci, proč považuje závěry krajského soudu ohledně zastínění (stěžovatelem užívaného pozemku s dílnou) za nesprávné a jak krajský soudem „nesprávně zjištěný skutkový stav věci“ ovlivňuje jím přijaté závěry o tom, že zastínění stavbou není nepřiměřené místním poměrům a že s ohledem na fakticky občanskoprávní povahu dané námitky bylo třeba ji odůvodnit a důkazně podložit pro účely přezkumu správních rozhodnutí podrobněji, než stěžovatel učinil. Lze tedy shrnout s odkazem na výše již uvedené, že ani uvedená námitka, představující zkopírování textu žaloby a jeho doplnění o jednu větu, není způsobilá založit přípustnost kasační stížnosti.

24. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, ačkoliv stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že ji uplatňuje z kasačních důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., v jejím textu se omezuje na zkopírování textu žaloby (s nepatrnými dodatečnými doplněními, jak výše popsáno), aniž by však do její formulace jakkoliv promítl, jaké úvahy a závěry krajský soud vyslovil v napadeném rozsudku k řádně a včas uplatněným žalobním bodům. V kasační stížnosti tak nelze dohledat žádnou polemiku s argumentací či postupem krajského soudu. Jinými slovy, jelikož kasační stížnost ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody krajského soudu, na kterých je založen napadený rozsudek, je tato nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. Opírá se totiž o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s. 4 As 81/2025

25. Nejvyšší správní soud nad rámec výše uvedených závěrů dodává, že ve spise krajského soudu nepřehlédl, že ten patrně administrativním pochybením jednomu z účastníků řízení před správními orgány (který potenciálně mohl v řízení o žalobě vstupovat jako osoba zúčastněná na řízení) nedoručil vyrozumění o probíhajícím řízení a výzvu ve smyslu § 34 odst. 2 s. ř. s. o tom, zda práva osoby zúčastněné na řízení bude v řízení u krajského soudu uplatňovat. To vyplývá ze skutečnosti, že na č. l. 71 spisu krajského soudu se nachází pokyn k tomu, aby bylo o probíhajícím soudním řízení vyrozuměno 17 osob, účastníků správního řízení vymezených v napadeném rozhodnutí, z doručenek volně založených u č. l. 71 daného spisu se však podává, že tato výzva byla místo panu P. S. nesprávně adresována a také doručena paní J. S., která si uvedenou zásilku obsahující danou výzvu osobně převzala, aniž na ni jakkoliv reagovala. Paní J. S. ovšem nebyla na rozdíl od pana P. S. účastníkem původního správního řízení. Krajský soud tedy v daném případě nevyrozuměl jednu z osob přicházejících v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, ačkoli mu její existence musela být z napadeného rozhodnutí zřejmá. Tím se dopustil jiné vady řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2021, čj. 10 As 31/2021-142), k níž je, obecně vzato, Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i bez námitky. Taková vada by v případě přípustné kasační stížnosti nutně byla důvodem pro zrušení napadeného rozsudku. Jinak je tomu však v případě, o který se nyní jedná, tedy dovodil-li Nejvyšší správní soud nepřípustnost kasační stížnosti. V takovém případě není k naznačenému postupu žádný prostor, neboť aby bylo možno se zabývat důvodností kasační stížnosti, byť z důvodů, k nimž je kasační soud povinen přihlížet z úřední povinnosti, je nezbytně třeba, aby kasační stížnost splňovala požadavky na její přípustnost, k čemuž zde nedošlo. VI.

26. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.

27. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona. Kasační stížnost byla odmítnuta, tudíž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

28. O vrácení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude v souladu s § 10a téhož zákona vrácen ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. července 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu 4 As 81/2025-38 pokračování