3 As 123/2016

Rubrum

3 As 123/2016 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Kolín, Legerova 148, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 10 A 14/2016 - 33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále též jen „žalovaný“) ze dne 8. 12. 2015, č. j. 88412/2015/ODSH, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice, matričního úřadu, oddělení EO, OP, CD a ŘP (dále též jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 10. 2015, č. j. MAU/13148/2015 Zr, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byly podle § 123f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuty námitky žalobkyně proti provedenému záznamu 12 bodů v registru řidičů a tento záznam byl potvrzen. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, kterou navrhovala zrušení tohoto rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2016, č. j. 10 A 14/2016 - 33, byla žaloba zamítnuta. 3 As 123/2016 V napadeném rozsudku se krajský soud zabýval žalobními námitkami zpochybňujícími závěr správních orgánů, že pro záznam v registru řidičů existuje zákonem stanovený podklad a že počet zaznamenaných bodů odpovídá zákonem stanovené výši za spáchané přestupky. Nejprve se krajský soud neztotožnil s žalobní námitkou, dle které žalovaný pochybil tím, že se nezabýval jednotlivými podklady záznamu bodů do registru řidičů, tj. jednotlivými rozhodnutími vydanými v blokových řízeních ve věci žalobkyně. Z obsahu napadeného rozhodnutí je dle krajského soudu zřejmé, že žalovaný vycházel jednak z oznámení o uložení pokut v blokových řízeních a jednak z kopií rozhodnutí v těchto řízeních uložených; tyto podklady podrobně vypořádal a uzavřel, že užité podklady jsou způsobilé pro záznam bodů do registru řidičů, neboť jsou opatřeny všemi zákonem předepsanými údaji splňujícími požadavek dostatečné individualizace skutku (je z nich zřetelné, o jaké protiprávní jednání žalobkyně se jednalo, kdy a kde k němu došlo). Dle krajského soudu žalovaný posoudil jednotlivé pokutové bloky dostatečně, v míře odpovídající danému typu řízení. V tomto směru zároveň poukázal na odlišnost předmětu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů oproti řízení přestupkovému, kdy již přestupce nemá možnost rozporovat údaje o skutkovém stavu, obsažené v pokutových blocích, a stejně tak ani právní kvalifikaci svého jednání na těchto blocích uvedenou. Ve spojitosti s žalobní námitkou nečitelnosti či nesrozumitelnosti údajů na pokutových blocích pro jejich zkratkovitost či strohost krajský soud zkoumal každý jednotlivý pokutový blok, a to v kontextu judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž s ohledem na specifika blokového řízení lze přijmout i strohé a zkratkovité formulace, pokud z nich je patrné, komu a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, a je-li jednání konkrétní osoby popsáno natolik jednoznačně a určitě, že nebude zaměnitelné s jiným jednáním. Stane-li se tak pomocí zkratkovitých formulací, které jsou však v kontextu dalších údajů srozumitelné, na způsobilosti bloku být podkladem pro zápis bodů to ničeho nemění; to dle krajského soudu plně vystihuje i případ žalobkyně. K poukazu žalobkyně na odlišnou praxi odvolacích správních orgánů při hodnocení náležitostí pokutových bloků krajský soud uvedl, že žalovaný není postupem jiných správních orgánů vázán, a to zejména v situaci, kdy tento postup vyhodnotí jako nesprávný; v takovém případě proto nelze hovořit ani o porušení právní jistoty účastníků řízení. Proti tomuto rozsudku brojí žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností, odkazující na důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační argumentace se přitom kryje s argumentací obsaženou již ve správní žalobě. Stěžovatelka v kasační stížnosti prakticky pouze poukazuje na již dříve uplatněné žalobní námitky a shrnuje argumentaci krajského soudu obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku. Uvádí, že i když respektuje názor správního orgánu o odlišnostech předmětu řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů a přestupkového řízení, setrvává na názoru, že i přes specifičnost řízení o námitkách proti provedení záznamu bodů v registru řidičů lze rozhodnutí vydat pouze na základě rozhodnutí, splňujících všechny zákonné požadavky. Z přestupkového rozhodnutí tak musí být zcela zřejmé, o jaký přestupek se mělo jednat, kdy a kde mělo ke spáchání přestupku dojít, dle jakého ustanovení zákona byl přestupek kvalifikován a jaká zákonem stanovená povinnost měla být porušena. Stěžovatelka zdůraznila, že se nedomáhá přezkumu skutku samotného nebo jeho právní kvalifikace, ale posouzení toho, zda 3 As 123/2016 - 41 pokračování podkladem pro záznam bodů do registru řidičů byla pravomocná rozhodnutí, obsahující zákonné náležitosti. Opakovaně totiž vyslovila přesvědčení, že pokud na vyplněném pokutovém bloku chybějí zákonem vyžadované obsahové náležitosti v podobě náležitého skutkového popisu přestupkového jednání, je uložená pokuta nepřezkoumatelná, a tudíž nemůže představovat podklad pro záznam bodů do registru řidičů. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru, že všechna rozhodnutí vydaná v blokových řízeních představují podklady způsobilé pro zápis bodů do registru řidičů, neboť všechny tyto podklady obsahují zákonem stanovené náležitosti a je z nich zcela zřejmé, kdy, na jakém místě a jakým jednáním se stěžovatelka přestupků dopustila, pak dle názoru stěžovatelky krajský soud jen doslovně přejal chybný názor žalovaného. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný pouze odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 12. 2. 2016. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věty první s. ř. s. Kasační stížnost není důvodná. S ohledem na způsob, jakým je v dané věci formulována kasační argumentace stěžovatelky, je nutno nejprve připomenout, že řízení ve správním soudnictví je ovládáno disposiční zásadou, což platí i o řízení o kasační stížnosti. S výjimkami uvedenými v ustanovení § 109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s., je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody tvrzené nezákonnosti, uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 67/2011 - 108, nebo ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54; všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Rozsudek krajského soudu je tak přezkoumáván v intencích žalobních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tedy musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 6 Ads 3/2003). Jinými slovy, „[u]vedení konkrétních stížních námitek (…) nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek tohoto soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). V posuzované věci stěžovatelka v kasační stížnosti fakticky pouze opakuje část své žalobní argumentace, jíž se u krajského soudu domáhala posouzení, zda podkladem bodů pro záznam bodů do registru řidičů byla pravomocná rozhodnutí, obsahující zákonné náležitosti. Obecně vzato, stěžovatelům nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. 3 As 123/2016 s. (tedy nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí či jiné vadě řízení před krajským soudem – v tomto případě nevyčerpání žalobou vymezeného předmětu řízení). Nejsou-li stěžovatelé spokojeni se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládají stěžovatelé za nedostatečné, respektive nesprávné, a z jakého důvodu. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ní nahlížet jako na nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.). Z tohoto pohledu lze tedy za jedinou věcně projednatelnou námitku stěžovatelky považovat její tvrzení, že krajský soud jen mechanicky převzal argumentaci žalovaného, čímž nenaplnil úlohu kasačního soudního přezkumu. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Především je vhodné uvést, že dle ustálené judikatury platí, že „[j]e-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130). V projednávané věci krajský soud této své povinnosti dostál, neboť se při hodnocení věci neomezil na pouhé apodiktické převzetí argumentace správních orgánů; naopak na žalobní tvrzení stěžovatelky detailním způsobem reagoval a vystavěl vůči němu vlastní argumentační závěr, v němž se zabýval všemi aspekty projednávané věci. Konkrétně na str. 9 a 10 napadeného rozsudku krajský soud rozebral každý jednotlivý pokutový blok, který byl podkladem pro záznam bodů do registru řidičů, a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí zcela zjevně obsahují veškeré zákonem stanovené náležitosti (jednoznačně vypovídají o přestupkovém jednání stěžovatelky, jakož i o místě a čase tohoto jednání). Jestliže tedy stěžovatelka v kasační stížnosti netvrdí konkrétní důvody, proč tomu tak není a pouze obecně namítá chybný názor krajského soudu, nepředkládá žádnou konkurující argumentaci k závěru krajského soudu, a to přesto, že byl formulován přezkoumatelným způsobem a bylo tak možné s ním blíže věcně polemizovat. K takto obecně formulované kasační argumentaci stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud taktéž pouze obecně uvádí, že úvahy krajského soudu jsou dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní posouzení jednotlivých žalobních námitek V tomto ohledu se proto jedná o rozhodnutí přezkoumatelné, vycházející z příslušných ustanovení zákona i relevantní judikatury. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo mu, než ji za podmínek vyplývajících z § 110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka - žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává. 3 As 123/2016 - 42 pokračování P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. června 2017 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu