4 Azs 147/2025

Rubrum

4 Azs 147/2025-42 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Petry Weissové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: D. M., zast. Mgr. et. Mgr. Janem Rabasem, advokátem, se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 2. 2025, č. j. OAM-417-11/ZR-2025, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 54 A 5/2025-46, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalobci s e v r a c í soudní poplatek za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalobci zrušil platnost zaměstnanecké karty podle § 46e odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákona o pobytu cizinců“), neboť žalobce byl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu (ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku), a v souladu s § 46e odst. 2 téhož zákona mu stanovil lhůtu 30 dní od právní moci napadeného rozhodnutí k vycestování z území České republiky. II.

2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který ji shora uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“) zamítl.

3. Krajský soud nepřisvědčil žádné z uplatněných žalobních námitek. K tvrzení, že žalovaný nepřihlédl k menší společenské závažnosti a ojedinělosti jím spáchaného trestného činu, krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že žalobcovo 4 Azs 147/2025 pravomocné odsouzení za spáchání úmyslného trestného činu je zákonným důvodem pro zrušení platnosti zaměstnanecké karty, aniž je správním orgánům ponechán prostor pro jakékoliv správní uvážení co do jeho závažnosti či okolností jeho spáchání. Žalovaný tudíž v tomto směru nepochybil.

4. K další námitce, v níž žalobce uváděl, že napadené rozhodnutí představuje nepřiměřený zásah do práva na soukromý a rodinný život, pak krajský soud připomněl, že podle § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců správní orgán posuzuje přiměřenost dopadů rozhodnutí jen tehdy, stanoví-li tak výslovně tento zákon. S ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidský práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) je však povinen se uvedenému žalovaný věnovat i v případě, kdy to účastník řízení namítne. Žalobce přitom ve správním řízení námitky z hlediska dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života vznesl, žalovaný se tudíž této otázce věnoval a podle krajského soudu přezkoumatelně vysvětlil, proč je napadené rozhodnutí i přes žalobcova tvrzení týkající se jeho soukromého a rodinného života přiměřené. Žalobce sice poukazoval na to, že v České republice vlastní nemovitost, žije zde s přítelkyní a žije zde i jeho matka, avšak tyto nejsou na žalobci z hlediska jeho přítomnosti na území závislé. Krajský soud tak shrnul, že byť k určitému zásahu do soukromého a rodinného života žalobce napadeným rozhodnutím došlo, nejedná se o zásah nepřiměřený a jde o zásah, který je předvídatelným zákonným následkem úmyslného protiprávního jednání žalobce.

5. Krajský soud své závěry doplnil poukazem na skutečnost, že napadené rozhodnutí žalobci přímo neukládá povinnost opustit území, nýbrž je jím „pouze“ zrušena platnost zaměstnanecké karty. Nakonec pak vysvětlil, že žalobcem navrhované dokazování neprovedl, neboť dílem byly navrhované důkazy obsahem správního spisu, kterým se důkaz neprovádí a dílem (zejména pokud jde o výslech žalobce, jeho matky, přítelkyně a pana V. k prokázání intenzity žalobcových vazeb na území České republiky) je považoval za nadbytečné. III.

6. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Stěžovatel v kasační stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již před krajským soudem. Nejprve znovu rekapituluje skutkové okolnosti týkající jeho soukromého a rodinného života, tj. přítomnost rodinných příslušníků na území, délku svého pobytu v České republice (od roku 2019) a úmysl zde trvale žít za současně tvrzené zvládnuté integrace do české společnosti, včetně složení zkoušky z češtiny a nákupu bytu. Poukazuje také na kritéria, která je třeba zvážit při úvahách o přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života cizince jak ve smyslu § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tak i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva s ohledem na čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti opětovně namítá, že právě pro intenzitu soukromých a rodinných vazeb cizinců na území lze v některých případech zvrátit negativní důsledek pravomocného odsouzení cizince za spáchání úmyslného trestného činu a jednotlivě také vyjmenovává, které konkrétní skutečnosti měly být v jeho případě zohledněny (závažnost a druh protiprávního jednání, délka jeho pobytu na území, povaha a pevnost rodinných 4 Azs 147/2025-43 pokračování vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby na území země původu i České republiky a jejich intenzita). Tato tvrzení uzavírá s tím, že žalovaný i krajský soud nedostatečně zjišťovali skutkový stav věci, nevzali v úvahu stěžovatelovu argumentaci a v rozporu s judikaturou jej odkazovali na možnost požádat o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu, byť se jedná o nenárokové vízum, které nemůže být důvodem pro zrušení zaměstnanecké karty. IV.

8. Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje kasační stížnost zamítnout pro její nedůvodnost. K neprovedení navržených důkazů výslechem stěžovatele a jím navrhovaných svědků žalovaný uvádí, že tento postup v napadeném rozhodnutí odůvodnil. Dále poukazuje na výpis z evidenční karty řidiče (stěžovatele), z níž vyplývá, že stěžovatel opakovaně porušuje právní předpisy České republiky, tudíž odsouzení, v jehož důsledku došlo ke zrušení platnosti zaměstnanecké karty, není ojedinělým excesem. Žalovaný rovněž poukazuje na to, že se důkladně zabýval možnými dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele. Opakuje, že přítelkyně i matka nejsou na stěžovateli závislé ani finančně ani jinak, tedy například odvozeným pobytovým oprávněním. Stěžovatel pak neuvádí žádný relevantní důvod, v důsledku kterého by jeho soukromý a rodinný život měl převážit nad zájmem veřejným. Na závěr pak žalovaný dodává, že stěžovateli bylo uděleno dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu podle § 33 odst. 1 písm. a) pobytového zákona s platností do 31. 3. 2026.

9. Stěžovatel v replice k vyjádření žalovaného odkazuje na obsah své kasační stížnosti, na níž setrvává. V.

10. S ohledem na skutečnost, jak je kasační stížnost formulována, se Nejvyšší správní soud musel nejdříve vypořádat s otázkou její přípustnosti ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s.

11. Kasační stížnost není přípustná.

12. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s., kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

13. Nejvyšší správní soud předesílá, že cílem výše citovaného ustanovení není omezit právo fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně, ale zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2020, č. j. 5 Azs 345/2020-17). V této souvislosti je nutné připomenout, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se proto musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003- 73). To znamená, že „uvedení konkrétních stížních námitek […] nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006-58). Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, je nutno na ni nahlížet jako na 4 Azs 147/2025 nepřípustnou, neboť se míjí s kasačními důvody uvedenými v § 103 s. ř. s. (viz § 104 odst. 4 s. ř. s.).

14. Jak ostatně Nejvyšší správní soud dovodil například v usnesení ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, „kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s., a bude proto jako nepřípustná odmítnuta (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Vyzývat stěžovatele k odstranění této vady (§ 109 odst. 1 s. ř. s.) není v takové situaci namístě. (…) V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem a byly argumentačně na úrovni. Pokud by se povinné zastoupení v kasačním řízení mělo vyčerpat tím, že advokát provede v textu žaloby výše popsané kosmetické změny a označí ji za kasační stížnost, stalo by se pouhou formalitou. O formalitu ale zákonodárci nešlo: naopak smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější.“

15. Nejvyšší správní soud má za to, že právě uvedené závěry se týkají i předmětné kasační stížnosti. Stěžovatel v ní totiž v podstatné míře opakuje své žalobní námitky, které již byly vypořádány krajským soudem, aniž by proti závěrům krajského soudu postavil vlastní konkurující argumentaci. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 123/2016-40, stěžovatel sice může zopakovat svou žalobní argumentaci v případě, kdy ji krajský soud dostatečně nevypořádal, směřuje-li taková argumentace k existenci kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nicméně není-li stěžovatel spokojen se skutkovým či právním posouzením věci, musí být z kasační stížnosti zřejmé, které závěry stěžovatel považuje za nesprávné a z jakého důvodu. Tímto směrem však argumentace v kasační stížnosti nesměřuje. Skutečnost, že by napadený rozsudek byl nesrozumitelný nebo v něm chyběly důvody přitom stěžovatel taktéž nenamítá.

16. Stěžovatel svoji kasační stížnost koncipuje tak, že v ní znovu rekapituluje skutkový stav věci a znovu uvádí, resp. místy také doplňuje nebo „vylepšuje“ svá tvrzení uplatněná v žalobě. Současně vůbec neuvádí, v čem krajský soud pochybil, když se zabýval v žalobě tvrzenou nepřiměřeností zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života stěžovatele, což byla stěžejní žalobní námitka. Tu přitom krajský soud vypořádal v odst. 17. až 20. napadeného rozsudku. Totéž platí i v otázce tvrzené nízké závažnosti stěžovatelem spáchaného úmyslného trestného činu. K uvedenému se krajský soud vyjádřil v odst. 15. a 16. napadeného rozsudku, aniž však stěžovatel k těmto jeho závěrům v kasační stížnosti uvádí jakékoliv konkrétní skutečnosti, jimiž by tyto závěry účinně zpochybňoval.

17. Jedinou konkrétnější výtku směrem k postupu krajského soudu v řízení o žalobě lze spatřovat v tvrzení o tom, že krajský soud „z nepochopitelných důvodů odmítl“ výslech stěžovatelovy matky a přítelkyně. Ani uvedené však přípustnost kasační stížnosti založit nemůže, neboť důvody, pro které krajský soud tyto důkazy neprovedl, jsou v napadeném rozsudku obsaženy v odst.

31. Jelikož se jedná o argumentaci srozumitelnou (opak stěžovatel ani netvrdí) a důvody tohoto postupu krajského soudu nechybí, prosté stěžovatelovo tvrzení, že neprovedení důkazů krajský soud odmítl „z nepochopitelných důvodů“, nelze 4 Azs 147/2025-44 pokračování opět považovat za natolik konkrétní kasační námitku, aby mohla založit alespoň dílčí přípustnost kasační stížnosti.

18. Uvedené platí beze zbytku i ohledně stěžovatelova tvrzení uvedeného v samém závěru kasační stížnosti. Podle něj žalovaný i krajský soud „zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (zřejmě myšleno Nejvyššího správního soudu – poznámka soudu) odkazovali na možnost požádat o dlouhodobé vízum za účelem strpění pobytu, kdy sám Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že takové vízum není nárokové a její možné získání nemůže být odůvodněním pro zrušení zaměstnanecké karty.“ Jak shora uvedeno (viz odst. [1]), důvodem pro zrušení zaměstnanecké karty ve stěžovatelově případě byla skutečnost, že byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu. Uvedená stížnostní výtka se tudíž zcela míjí s důvody, na kterých bylo vystavěno nejen napadené rozhodnutí, nehledě na skutečnost, že ani krajský soud, ani před ním žalovaný neuváděli, že by právě možností získání uvedeného dlouhodobého víza za účelem strpění bylo odůvodněno zrušení platnosti stěžovatelovy zaměstnanecké karty. Jejich poukaz na možnost získání uvedeného víza představoval úvahy jdoucí nad rámec nosných důvodů jak napadeného rozhodnutí, tak i napadeného rozsudku, a proto ani toto stěžovatelovo tvrzení přípustnost kasační stížnosti nezakládá. VI.

19. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož zákona jako nepřípustnou odmítl.

20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 3 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Kasační stížnost byla odmítnuta, takže žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

21. O vrácení soudního poplatku stěžovateli za řízení o kasační stížnosti ve výši 5.000 Kč rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek bude v souladu s § 10a uvedeného zákona vrácen ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. července 2026 Mgr. Petra Weissová předsedkyně senátu