4 Azs 161/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D. v právní věci žalobce: Y. V., zast. Mgr. Petrem Mertou, advokátem, se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2025, č. j. OAM-1012/ZA-ZA11-ZA06-R2-2023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2026, č. j. 36 Az 7/2025-71, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, takto:

Výrok

Kasační stížnosti žalobce s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

Odůvodnění

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 1. 2025, č. j. OAM-1012/ZA-ZA11-ZA06-R2-2023, žalobci neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, §14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějšcích předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2026, č. j. 36 Az 7/2025-71, zamítl jako nedůvodnou.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, se kterou spojil návrh na přiznání odkladného účinku. V něm stěžovatel uvedl, že nepřiznáním odkladného účinku kasační stížnosti bude nucen vycestovat do Běloruské republiky, přičemž takovéto vycestování by mělo za následek zpřetrhání veškerých vazeb, které si za dobu svého pobytu na území České republiky vybudoval. Dále v důsledku svého dlouhodobého pobytu v České republice bude mít v zemi původu ztížené možnosti opětovného pracovního a společenského uplatnění, což způsobí zásahy do jeho majetkové sféry a nemožnost zajišťovat své životní potřeby. V souvislosti s povinností vrátit se do země původu se obává nuceného nástupu do běloruské armády, což by znamenalo jeho zapojení do válečného konfliktu na Ukrajině. S ním přitom principiálně nesouhlasí, ruskou agresi odsuzuje a odmítá být jakýmkoliv způsobem běloruskému režimu při podpoře Ruské federace nápomocen. Přestože Běloruská republika do konfliktu oficiálně nevstoupila, její režim ruskou agresi dlouhodobě podporuje. V případě odmítnutí výkonu vojenské služby mu v zemi původu hrozí uložení peněžitého trestu nebo trestu odnětí svobody. Při nuceném vycestování pak dojde k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, neboť by nemohl efektivně využít svého právního zastoupení. Nakonec k hrozící újmě stěžovatel uvedl, že smyslem soudního přezkumu je obnova porušených práv a nastolení zákonného stavu. Pokud by však došlo k jeho nevratnému vycestování bez reálné naděje na návrat, nastala by pouze iluzorní právní ochrana za strany soudů. Nepřiznání odkladného účinku by tedy v kontextu aktuální geopolitické situace a restriktivních opatření vůči občanům Běloruské republiky ze strany jeho režimu znamenalo odepření spravedlnosti, neboť by jej zbavilo možnosti reálně využít výsledku soudního řízení ve svůj prospěch.

3. K absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem stěžovatel uvedl, že by přiznáním odkladného účinku byla intenzita narušení veřejného zájmu absentující či zcela zanedbatelná. Z ničeho přitom nevyplývá, že by samotná jeho přítomnost na území České republiky, kdy po dobu svého pobytu nebyl zátěží pro sociální systém a nedopouštěl se trestné činnosti, představovala hrozbu pro veřejný zájem.

4. Žalovaný ve vyjádření k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedl, že tento právní institut představuje výjimku ze zákonného pravidla a k jeho přiznání musí nastat mimořádné okolnosti. Hrozící újma musí být podle judikatury Nejvyššího správního soudu závažná, reálná a nikoli pouze hypotetická. Stěžovateli se však nepodařilo konkrétní a intenzivní újmu osvědčit. Nucené vycestování z území České republiky může být pro cizince významným právním následkem, avšak jeho samotná existence neznamená automatické splnění podmínky pro přiznání odkladného účinku. Hrozící újmu stěžovatel založil na řetězci navazujících hypotetických skutečností, tedy nikoli na individualizované skutečnosti. Dále samotná existence sociálních, pracovních a osobních vazeb na území České republiky bez dalších mimořádných okolností nepředstavuje újmu takové intenzity, která by sama o sobě odůvodňovala prolomení právních účinků pravomocného rozhodnutí. Žalovaný dále nesouhlasí, že by stěžovateli bylo omezeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť je zastoupen advokátem, který může procesně uplatňovat jeho práva. Žalovaný má proto za to, že nedošlo ke splnění první podmínky pro přiznání odkladného účinku. Nad rámec uvedl, že nelze poměřovat pouze soukromý zájem stěžovatele setrvat na území České republiky, ale je třeba zohlednit rovněž právní jistotu založenou pravomocným rozhodnutím krajského soudu.

5. Nejvyšší správní soud zjistil, že návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti byl podán včas a osobou k tomu oprávněnou. Přistoupil proto k jeho věcnému posouzení podle § 73 ve spojení s § 107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).

6. Podle § 107 s. ř. s., kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.

7. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s., soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

8. Z těchto ustanovení vyplývá, že odkladný účinek lze na základě návrhu stěžovatele přiznat, jsou-li splněny tři podmínky: 1) výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí musí pro stěžovatele znamenat újmu; 2) újma musí být pro stěžovatele nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám; 3) přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014-58). Uvedené předpoklady musí být naplněny kumulativně. Povinnost tvrdit a osvědčit hrozbu újmy tíží stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 2 As 218/2015-50, bod 5). Žádost o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti musí být proto dostatečně individualizovaná a podepřená konkrétními důkazy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2012, čj. 8 As 65/2011-74, bod 9), přičemž stěžovatelem tvrzená a prokazovaná újma musí být závažná a reálná, nikoli pouze hypotetická a bagatelní (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2017, čj. 9 Afs 275/2017-20, bod 10).

9. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou podmínky pro přiznání odkladného účinku splněny.

10. Ve vztahu k první podmínce vycházel Nejvyšší správní soud z předpokladu, že nedojde-li k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, bude stěžovatel v důsledku právních účinků pravomocného rozhodnutí žalovaného nucen vycestovat zpět do země původu, přičemž tvrdí, že mu hrozí újma z důvodu přetrhání společenských vazeb na území České republiky, zásah do majetkové sféry v důsledku nemožnosti pracovního uplatnění v zemi původu a možný nucený výkon vojenské služby v souvislosti s válkou na Ukrajině, se kterou principiálně nesouhlasí a agresi Ruské federace odmítá, přičemž za odmítnutí výkonu vojenské služby mu hrozí uložení peněžitého trestu a trestu odnětí svobody. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pozastavení nebo ztráta pobytového statusu žadatele o mezinárodní ochranu vystavuje stěžovatele bezprostřednímu riziku zahájení postupů směřujících k jeho vyhoštění či nutnosti vycestovat z území České republiky, případně k zajištění podle zákona o pobytu cizinců. K tomu Nejvyšší správní soud s poukazem na svou ustálenou judikaturu doplňuje, že pro osvědčení újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. postačuje již samotná reálná hrozba těchto důsledků. Neudělení mezinárodní ochrany (či neprodloužení pobytového oprávnění) sice nepředstavuje přímo rozhodnutí o správním vyhoštění, a proto samo o sobě újmu nezpůsobuje. Jak však Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, již samotná navazující hrozba nuceného opuštění území České republiky představuje natolik zásadní zásah do právní i faktické sféry jednotlivce, že definici nepoměrně větší újmy naplňuje (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, č. j. 5 As 73/2011-100, nebo ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25). Nejvyšší správní soud se v rámci rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nemůže zabývat posouzením hodnověrnosti ani opodstatněnosti těchto tvrzení stěžovatele, neboť by tím předjímal své rozhodnutí o samotné kasační stížnosti. Z tohoto důvodu musel vzít zdejší soud tato tvrzení při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti v úvahu. Pokud by stěžovatel byl nucen vrátit se do země původu před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, bylo by tím navíc v podstatě znemožněno přezkoumání závěrů městského soudu Nejvyšším správním soudem, resp. stalo by se tím budoucí rozhodnutí zdejšího soudu o kasační stížnosti do značné míry akademickým.

11. Pokud jde o druhou podmínku, z ničeho nevyplývá, že by přiznání odkladného účinku kasační stížnosti mohlo způsobit újmu jiným osobám. I tato podmínka pro přiznání odkladného účinku je splněna. Dočasné zachování dosavadního právního postavení stěžovatele do doby, než bude o jeho kasační stížnosti věcně rozhodnuto, nijak nezasahuje do subjektivních práv třetích osob. Újma hrozící stěžovateli je tak nepoměrně větší než újma, která by mohla vzniknout jiným osobám.

12. Nejvyšší správní soud se také zabýval splněním třetí podmínky, tedy zda přiznání odkladného účinku není v rozporu s důležitým veřejným zájmem. K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014-25, č. 3169/2015 Sb. NSS, v němž dospěl k závěru, že „pokud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu § 73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného zájmu“. Proti závažné újmě, která stěžovateli v případě návratu do země původu hrozí, stojí v daném případě riziko narušení veřejného zájmu jen nízké nebo nanejvýš mírné intenzity. Přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je totiž rozhodnutím pouze dočasné povahy, které na omezenou dobu oddaluje povinnost stěžovatele vycestovat z území České republiky.

13. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnosti přiznal odkladný účinek. Nejvyšší správní soud se v usnesení ze dne 8. 4. 2020, č. j. 5 Azs 110/2020-9, vyjádřil tak, že stěžovateli sice již v době řízení před Nejvyšším správním soudem nesvědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (s nímž mj. souvisí i právo setrvat na území České republiky) a toto postavení na základě přiznání odkladného účinku kasační stížnosti již nelze obnovit, avšak jeho přiznání může vyvolat právní následky stanovené v § 78b zákona o azylu. Ten upravuje pobytový režim neúspěšných žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří podali proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, protože ti v postavení žadatelů nejsou (a ani být nemohou). Jinak řečeno, cizinec v řízení o kasační stížnosti podané ve věci mezinárodní ochrany již nemá postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany, ale je oprávněn setrvat na území České republiky, a to na základě rozhodnutí žalovaného o strpění na území podle § 78b odst. 4 zákona o azylu (shodně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2025, č. j. 8 Azs 112/2025-35).

14. Soud připomíná, že může usnesení o přiznání odkladného účinku i bez návrhu usnesením zrušit, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, nebo že tyto důvody v mezidobí odpadly (srov. § 73 odst. 5 ve spojení s § 107 s. ř. s.). Z usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku kasační stížnosti rovněž nelze dovozovat jakékoliv závěry ohledně toho, jak bude rozhodnuto o samotné kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005-76, č. 1072/2007 Sb. NSS). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 17. září 2026 JUDr. Jiří Palla předseda senátu