4 Azs 52/2016

Rubrum

4 Azs 52/2016 - 33 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: V. N., zast. JUDr. Karlem Střelcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Masarykovo náměstí 47/33, Vyškov, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2016, č. j. 33 Az 15/2015 – 47, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 20. 5. 2015, č. j. OAM-97/ZA-ZA05-K08-2015, žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu dle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jelikož žalobce nesplňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce je státní příslušník Ukrajiny, ukrajinské národnosti a hlásí se k pravoslavnému vyznání. Na Ukrajině naposledy žil ve městě Zloty Potik v Ternopilské oblasti. Do České republiky přicestoval za prací v roce 2002 a chtěl by zde žít trvale. O mezinárodní ochranu požádal proto, že na Ukrajině obdržel povolávací rozkaz do armády a v České republice mu skončila platnost povolení k dlouhodobému pobytu. Aby mohl požádat o povolení k trvalému pobytu, musel by se vrátit na území Ukrajiny. Tím by se však vystavil hrozbě odvedení do armády a nasazení v tvrdých bojích na východní frontě. Na základě těchto skutkových okolností žalovaný shledal, že obavy žalobce z výkonu vojenské služby nejsou azylově relevantní a žalobce rovněž nesplňuje podmínky k udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany.

2. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 10. 2. 2016, č. j. 33 Az 15/2015 – 47, zamítl. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně posoudil podmínky pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Krajský soud konstatoval, že žalovaný přezkoumatelně vyložil, proč nespatřuje v případě žalobce důvody pro udělení humanitárního azylu. Podmínky na Ukrajině nevykazují znaky humanitární katastrofy, ani plošného ozbrojeného konfliktu, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, a žalobce netvrdil a ani z okolností jeho žádosti nevyplývá, že by trpěl 4 Azs 52/2016 vážným onemocněním či těžkým zdravotním postižením, které by odůvodňovalo udělení humanitárního azylu.

3. K důvodům neudělení doplňkové ochrany krajský soud uvedl, že nástup vojenské služby, a s tím i nástup na frontovou linii, kde probíhají tvrdé boje, nenaplňuje zákonné podmínky pro poskytnutí doplňkové ochrany. Žalobce netvrdil žádné důvody, které by mohly znamenat překážku jeho působení v ukrajinské armádě spočívající v jeho politickém angažmá, náboženském přesvědčení či zdravotním stavu. Z hlediska doplňkové ochrany cizince může přitom hrát roli pouze ohrožení jeho osoby v zemi původu coby civilisty, nikoliv však potenciálního kombatanta, jímž by se po svém povolání do ukrajinské armády z pohledu mezinárodního práva stal. V Ternopilské oblasti nacházející se na západě Ukrajiny, odkud žalobce pochází, však podle krajského soudu není dána ani obava o jeho možné ohrožení jako civilisty probíhajícím konfliktem na jihovýchodě Ukrajiny.

4. Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadal uvedený rozsudek krajského soudu kasační stížností, v níž namítal, že žalovaný i krajský soud se nedostatečně zabývali službou ve zbrani ve vztahu k náboženskému přesvědčení stěžovatele, kterému se příčí povinnost zabíjet lidi. Kritizoval rovněž závěr žalovaného a krajského soudu, že stěžovatel se může přestěhovat do jiné části Ukrajiny, kde válečný konflikt není, jelikož se jedná o neopodstatněný názor.

5. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze správního spisu je jasně patrné, že si správní orgán obstaral relevantní a dostatečně aktuální informace a to jak z hlediska bezpečnostního, tak i politického dění na Ukrajině. Posuzovaný ozbrojený konflikt nemá charakter totálního konfliktu, a je proto na místě posuzovaní bezpečnosti individuálních částí země. Jestliže stěžovatel pochází ze západní části země, není důvod, aby se zdržoval v jiných částech země zasažených konfliktem. K otázce náboženského přesvědčení stěžovatele žalovaný uvedl, že stěžovatel v průběhu celého správního řízení neuvedl, ani nenaznačil ve svých výpovědích, že by důvod jeho neochoty nastoupit k vojenské službě byl spojen s jeho náboženským přesvědčením. Dále poukázal na zprávu UNHCR, z níž při posuzování věci mimo jiné vycházel, podle níž ukrajinské zákony umožňují odepřít službu v armádě z důvodů náboženského vyznání.

6. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

7. Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího 4 Azs 52/2016 - 34 pokračování správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

8. V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna a kasační stížnost je proto ve smyslu § 104a s. ř. s. nepřijatelná.

9. K námitce stěžovatele, že žalovaný ani krajský soud se dostatečně nezabývali rozporem výkonu vojenské služby s náboženským přesvědčením stěžovatele, nemohl Nejvyšší správní soud s ohledem na ustanovení § 109 odst. 5 s. ř. s. přihlédnout, jelikož Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatel své (pravoslavné) náboženské vyznání v řízení před žalovaným deklaroval, poprvé jej jako možnou překážku výkonu vojenské služby uvedl až v kasační stížnosti. Tato námitka je tedy nepřípustná. Na okraj Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatel se omezil pouze na obecné sdělení, že výkon vojenské služby by byl v rozporu s jeho náboženským vyznáním, aniž by jakkoli toto tvrzení vysvětlil. Stěžovatel zejména neuvedl, že by se jeho pravoslavné náboženské vyznání změnilo, popř. proč toto vyznání vylučuje službu v armádě. Obecně známou skutečností přitom je, že pravoslavná církev proti vojenské službě nic nenamítá a (nejenom) v ukrajinské armádě je většina vojáků tohoto vyznání.

10. Pokud stěžovatel dále namítal, že závěr žalovaného a krajského soudu o možnosti přesídlení v rámci Ukrajiny, je pouze „neopodstatněný názor“, Nejvyšší správní soud nemůže než poukázat na svůj rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 7 Azs 70/2015 – 35: „Podle Nejvyššího správního soudu nelze ani dříve, ani v současné době situaci na Ukrajině klasifikovat jako „válečný stav“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o izolovaný konflikt pouze probíhající na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místo pobytu si může stěžovatel na území Ukrajiny zvolit zcela libovolně. Navíc podle obsahu správního spisu stěžovatel pochází z města Cherson, které je v jižní části země, a není tedy ozbrojeným konfliktem dotčeno. Proto poukaz stěžovatele týkající se vnitřních nepokojů na východní Ukrajině nepovažuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý“. V posuzované věci nadto stěžovatel nebyl vyzýván k vnitřnímu přesídlení, jelikož obdobně jako stěžovatel v citovaném rozsudku pochází z oblasti nezasažené ozbrojeným konfliktem. Žalovaný i krajský soud tudíž svoji úvahu o bezpečnostní situaci na území Ukrajiny odůvodnili v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu.

11. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný i krajský soud 4 Azs 52/2016 vhodně aplikovali dosavadní judikaturní závěry Nejvyššího správního názoru na posuzovanou věc a stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl námitky, které by odůvodňovaly judikaturní odklon. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

12. O náhradě nákladů řízení před Nejvyšším správním soudem bylo za použití ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 téhož zákona rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť kasační stížnost byla odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. dubna 2016 JUDr. Jiří Palla předseda senátu