5 Azs 372/2020

Rubrum

5 Azs 372/2020 - 28 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: C. H., zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem U Výstaviště 18, Přerov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 11. 2020, č. j. 72 A 40/2020 - 29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty s e u r č u j e částkou 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2020, č. j. KRPM-104588- 23/ČJ-2020-140022-UP.

2. Tímto rozhodnutím žalovaná podle § 129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistila stěžovatele za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)] na dobu 30 dnů od okamžiku omezení osobní svobody, tj. od 23. 9. 2020 do 22. 10. 2020. 5 Azs 372/2020

3. Zajištění stěžovatele předcházel dne 23. 9. 2020 výjezd hlídky policie k oznámení z linky 158, při kterém hlídka ověřovala totožnost sedmi cizinců nacházejících se na lesní cestě u sjezdu ze silnice E442 ve směru na Olomouc na území obce Mladeč u Litovle. Stěžovatel nepředložil žádný doklad totožnosti, cestovní doklad, ani oprávnění k pobytu na území členských států Evropské unie. V systému pro srovnání otisků prstů žadatelů o mezinárodní ochranu (systém EURODAC) však byla nalezena shoda – stěžovateli byly dne 3. 9. 2020 v souvislosti s žádostí o mezinárodní ochranu podanou v Rumunsku sňaty otisky prstů.

4. Při podání vysvětlení dne 25. 9. 2020 stěžovatel uvedl, že pochází z Turecka, v Istanbulu pracoval jako pekař. Odjel z toho důvodu, že jeho strýc má v Německu pekárnu. Chtěl odcestovat oficiální cestou, nicméně kvůli pandemii COVID-19 nemohl nikde získat povolení. Z toho důvodu zvolil neoficiální cestu, a to nejprve letecky do Srbska, poté přešel pěšky do Rumunska, kde byl společně s dalšími 6 muži zadržen policií. Dále cestoval nákladním vozem, který domluvil převaděč. V Turecku mu nehrozí žádné nebezpečí, nicméně pokud by byl propuštěn, odcestoval by ihned do Německa, které je jeho cílovou zemí.

5. Ze správního spisu dále vyplývá, že rozhodnutím ze dne 19. 10. 2020, č. j. KRPM- 104588-38/ČJ-2020-140022-UP, žalovaná dle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců zajištění stěžovatele prodloužila o 33 dnů, tedy do 24. 11. 2020.

II. Rozhodnutí krajského soudu

6. Rozhodnutí o zajištění za účelem předání napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal nepřípustnost svého předání. Rumunsko není podle jeho názoru schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, neboť v něm jsou systémové nedostatky. V rumunských uprchlických táborech jsou nepřijatelné podmínky, není zajištěna dostatečná hygiena, přístup ke zdravotnickým službám a uprchlíci čelí značným jazykovým a finančním bariérám. Jde o natolik vypjatou situaci, že se měla žalovaná zabývat touto otázkou z úřední povinnosti, což neučinila.

7. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že odůvodnění žalované považuje za dostatečné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 – 23 (všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), který se situací v Rumunsku podrobně zabýval. Zdůraznil přitom, že žalovaná nebyla povinna zkoumat podmínky azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti, když žádné okolnosti existenci systémových nedostatků nenasvědčovaly a sám stěžovatel ohledně stavu rumunského azylového řízení ve správním řízení nic netvrdil. Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může nadto připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností věci správnímu orgánu zřejmé, že cizinec vůbec nemůže být zajištěn za účelem předání, neboť jeho předání by bylo v rozporu s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.

III. Kasační stížnost a vyjádření žalované

8. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které zopakoval svou námitku ohledně nedostatečného posouzení přípustnosti svého předání do Rumunska. Žalovaná měla zkoumat, zda v případě jeho předání nehrozí riziko nelidského 5 Azs 372/2020 - 29 pokračování či ponižujícího zacházení, které souvisí s nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Znovu zopakoval, že situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné podmínky. Problémovými jsou podle jeho názoru oblasti sociálního zabezpečení a participace na integračních programech, není zajištěn dostatek kvalifikovaných tlumočníků, dochází k diskriminaci, špatné jsou podmínky ubytování, zdravotní péče a hygieny a za nedostatečnou označil také pomoc ze strany státních orgánů. Žalovaná i krajský soud rezignovaly na individuální posouzení jeho případu a skutečnost, že stěžovatel nepředložil podklady, ze kterých by systémové nedostatky vyplývaly, nemění podle jeho názoru nic na povinnosti žalované a krajského soudu zhodnotit aktuální situaci v Rumunsku. Bylo proto na nich, aby si přesné a aktuální informace o Rumunsku vyžádaly.

9. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala průběh předchozího řízení a uvedla, že v době rozhodování o zajištění jí nebyla známa žádná skutečnost, která by bránila realizaci stěžovatelova předání, tj. ani skutečnosti svědčící o systémových nedostatcích azylového řízení v Rumunsku. Zároveň zdůraznila, že dne 19. 11. 2020 obdržela informaci od Ministerstva vnitra, že předání stěžovatele nebude v příslušných lhůtách možné, mj. z důvodu epidemické situace, uskutečnit, a proto byl stěžovatel téhož dne ze zajištění propuštěn.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Obdobnou věcí týkající se dalšího tureckého státního příslušníka, který cestoval společně se stěžovatelem a byl žalovanou rovněž zajištěn za účelem jeho přemístění dle nařízení Dublin III, se Nejvyšší správní soud zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 – 26, pouze s tím rozdílem, že v uvedené věci bylo soudnímu přezkoumání podrobeno nikoli prvotní rozhodnutí o zajištění cizince, ale až následné rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění. Jinak ovšem byly posuzované otázky v obou věcech shodné, neboť napadené rozsudky krajského soudu byly odůvodněny obdobným způsobem a rovněž kasační stížnosti jsou shodné, takže i v nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud ze svých závěrů, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 – 26, vycházel.

13. Stěžovatel v kasační stížnosti brojil toliko proti závěru žalované, že naplnění účelu zajištění – tj. přemístění stěžovatele do jiného členského státu příslušného pro posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu, konkrétně Rumunska, je alespoň potenciálně možné. Zajištění totiž není účelem samo o sobě; představuje prostředek k dosažení cíle, kterým je v tomto případě právě přemístění (dle zákona o pobytu cizinců „předání“) do jiného členského státu. Není-li naplnění účelu zajištění možné, stává se zajištění nezákonným, 5 Azs 372/2020 neboť jeho prostřednictvím nelze dosáhnout sledovaného cíle. To však na druhou stranu neznamená, že by žalovaná musela při rozhodování o zajištění postavit najisto, zda jeho účel je skutečně proveditelný. Nelze totiž opomenout skutečnost, že policie (žalovaná) hraje v tomto případě pomocnou úlohu, jejím úkolem je vytvořit podmínky pro naplnění účelu zajištění. Proto při rozhodování o zajištění postačí úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální možnosti přemístění do daného členského státu (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS).

14. Jak již konstatoval krajský soud, společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení jeho norem mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody se domnívat, že dochází v členském státu, do něhož má být žadatel přemístěn, k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, je nutné pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III, tj. zjišťovat, jestli nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát. Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým nedostatkům v jinak příslušném členském státu skutečně dochází, nelze žadatele do takového státu přemístit (srov. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 3 odst. 2 druhý a třetí pododstavec nařízení Dublin III).

15. Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však není vždy bez dalšího povinností žalované, je naopak třeba přihlédnout k okolnostem dané věci. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, publ. pod č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí v rozhodnutí o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou: (i) neuplatnění námitky systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům v příslušném členském státu nedochází, a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.

16. V nyní projednávané věci neuvedl stěžovatel v rámci pohovoru před vydáním rozhodnutí o zajištění nic, co by systémovým nedostatkům v příslušném členském státu, tedy v Rumunsku, mohlo nasvědčovat. K jeho pobytu v Rumunsku uvedl pouze to, že do této země přišel ze Srbska a cesta trvala 8 hodin, přičemž z 25 osob bylo 7 mužů, včetně stěžovatele, zadrženo policií. Následně kontaktovali převaděče, který jim domluvil další převoz nákladním vozem. Stěžovatel dokonce popřel, že by v Rumunsku vůbec žádal o udělení mezinárodní ochrany, ač tuto skutečnost rumunská strana jednoznačně potvrdila s tím, že o žádosti stěžovatele je rozhodováno. Lze proto konstatovat, že před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ani po té až do podání žaloby stěžovatel námitku systémových nedostatků v Rumunsku nevznesl. Nesdělí-li však cizinec policii relevantní výhrady či obavy ve vztahu k zemi, kam má být dle nařízení Dublin III přemístěn, a nevyjdou-li najevo či nejsou-li všeobecně známé či správnímu orgánu známé z úřední činnosti jiné skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků v daném členském státu, nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně zjistit situaci v této zemi. To je až následně povinností Ministerstva vnitra se touto otázkou v samotném rozhodnutí o přemístění žadatele důkladně zabývat [viz § 8 5 Azs 372/2020 - 30 pokračování písm. b) a c) a § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů].

17. Z jednání stěžovatele bylo zjevné, že odmítal přijetí zpět do Rumunska z toho důvodu, že chtěl odcestovat do Německa. V takové situaci by žalovaná byla povinna hodnotit v rozhodnutí o zajištění otázku systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti pouze tehdy, pokud by sama dospěla k závěru, že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází, či pokud by byly o jejich neexistenci důvodné pochybnosti. K takovému závěru zjevně nedospěla, neboť v rozhodnutí o zajištění uvedla, že Rumunsko je bezpečnou zemí, která respektuje základní práva žadatelů o azyl, a realizaci předání stěžovatele do této země proto nic nebrání.

18. I přesto, že jde jistě o velmi stručné a obecné konstatování, Nejvyšší správní soud opakuje, že stěžovatel před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí neuvedl, že by v Rumunsku trpěl z důvodu nedostatečné hygieny, špatné zdravotní péče (naopak uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a že žádná zdravotní omezení nemá). Také si neztěžoval na nedostatek tlumočníků, ani na nedostatek právní pomoci či nevyhovující podmínky ubytování. Veškeré tyto námitky vznesl až v žalobě, a to nikoli tak, že by byl těmto podmínkám vystaven, nýbrž obecným výčtem nedostatků rumunského azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu. Na jeho námitku pak krajský soud reagoval tak, že se s hodnocením žalované ztotožnil, výslovně uvedl, že mu nejsou známy skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků, a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, s jejíž pomocí dospěl k závěru, že o takových nedostatcích nepanují důvodné pochybnosti.

19. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud námitku existence systémových nedostatků vypořádal vzhledem k výše citované judikatuře dostatečně. Míra podrobnosti jeho odůvodnění reflektuje tu skutečnost, že nedostatky azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů v Rumunsku namítal stěžovatel až v žalobě proti rozhodnutí o zajištění, a to navíc v obecné rovině. Krajský soud také odkázal na přiléhavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který hodnotil stav rumunského azylového řízení poměrně podrobně. Přestože je odůvodnění napadeného rozsudku stručné a bezpochyby si lze představit odůvodnění daleko propracovanější a detailnější, jeho závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, která se hodnocením rumunského azylového systému opakovaně zabývala. Z obecně známých skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný rozsudek ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23; či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21; ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30; ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37; či ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Dlužno také dodat, že stěžovatel nevykazuje znaky zranitelné osoby – jde o samostatného, dospělého muže v produktivním věku bez zdravotních potíží, není proto důvod a priori předpokládat, že by pro něj podmínky rumunského azylového systému měly představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Nejvyšší správní soud neshledal námitky stěžovatele týkající se tvrzené nemožnosti realizace účelu zajištění v této věci opodstatněnými. 5 Azs 372/2020 V. Závěr a náklady řízení

20. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první za použití § 120 s. ř. s. Žalovaná byla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, příslušelo by jí tedy vůči neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů, ovšem podle obsahu spisu jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

22. Podle § 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě usnesením krajského soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 72 A 40/2020 - 13. V řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci tak náleží odměna ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu], tj. celkem částka 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 16. dubna 2021 JUDr. Jakub Camrda předseda senátu