5 Azs 397/2020

Rubrum

5 Azs 397/2020 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: T. O. zast. Mgr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Olomouckého kraje, se sídlem U Výstaviště 18, Přerov, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 2. 12. 2020, č. j. 72 A 49/2020 - 31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Ladislava Bárty s e u r č u j e částkou 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 (třiceti) dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 10. 2020, č. j. KRPM-104586-41/ČJ-2020-140022-UP.

2. Tímto rozhodnutím žalovaná podle § 129 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužila dobu trvání zajištění stěžovatele za účelem jeho předání podle přímo použitelného právního předpisu Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“)], a to o 33 dnů. 5 Azs 397/2020

3. Zajištění stěžovatele předcházel dne 23. 9. 2020 výjezd hlídky policie k oznámení z linky 158, při kterém hlídka ověřovala totožnost sedmi cizinců nacházejících se na lesní cestě u sjezdu ze silnice E442 ve směru na Olomouc v obci Mladeč u Litovle. Stěžovatel nepředložil žádný doklad totožnosti, cestovní doklad, ani oprávnění k pobytu na území členských států Evropské unie. V systému pro srovnání otisků prstů žadatelů o azyl (systém EURODAC) však byla nalezena shoda – stěžovatel podal dne 20. 8. 2020 žádost o mezinárodní ochranu v Rumunsku.

4. Při podání vysvětlení dne 25. 9. 2020 stěžovatel uvedl, že pochází z Turecka, kde pracoval jako prodavač v obchodě. Bydlel v panelovém domě společně s bratrem, kterému byt patří. Má základní vzdělání a je svobodný. Z Turecka odjel z finančních důvodů – je tam špatná finanční situace, proto chtěl za lepším životem do Německa, kde žijí jeho dva bratranci, s nimiž udržuje telefonický kontakt.

5. Žalovaná jej rozhodnutím ze dne 25. 9. 2020, č. j. KRPM-104586-27/ČJ-2020- 140022-UP, zajistila za účelem jeho předání na 30 dnů (do 22. 10. 2020). Jelikož předání nebylo možné v době stanovené v rozhodnutí o zajištění realizovat, rozhodla žalovaná s ohledem na složitost přípravy předání o prodloužení jeho zajištění o 33 dnů, tj. do 24. 11. 2020 (viz výše).

II. Rozhodnutí krajského soudu

6. Rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal nepřípustnost svého předání. Rumunsko není podle jeho názoru schopné zabezpečit řádný průběh azylového řízení, neboť v něm jsou systémové nedostatky. V rumunských uprchlických táborech jsou nepřijatelné podmínky, není zajištěna dostatečná hygiena, přístup ke zdravotnickým službám a uprchlíci čelí velkým jazykovým a finančním bariérám. Jde o natolik vypjatou situaci, že se má žalovaná zabývat touto otázkou z úřední povinnosti, což neučinila.

7. Krajský soud stěžovatelovu žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl s tím, že odůvodnění žalované považuje za dostatečné. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který se situací v Rumunsku podrobně zabýval. Zdůraznil přitom, že žalovaná nebyla povinna zkoumat podmínky azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti, když žádné okolnosti existenci systémových nedostatků nenasvědčovaly a sám stěžovatel ohledně stavu rumunského azylového řízení ve správním řízení nic netvrdil. Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může nadto připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností věci žalovanému správnímu orgánu zřejmé, že cizinec vůbec nemůže být zajištěn za účelem předání, neboť jeho předání by bylo v rozporu s lidskoprávními standardy sdílenými všemi členskými státy. Taková situace však v případě stěžovatele nenastala.

III. Kasační stížnost a vyjádření žalované

8. Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, ve které zopakoval svou námitku ohledně nedostatečného posouzení přípustnosti svého předání do Rumunska. Žalovaná měla zkoumat, zda v případě jeho předání nehrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení, které souvisí s nedostatky azylového řízení v Rumunsku. Znovu 5 Azs 397/2020 - 27 pokračování zopakoval, že situace žadatelů o mezinárodní ochranu v Rumunsku je tristní a pro nemajetné žadatele přináší neakceptovatelné podmínky. Problémovými jsou podle jeho názoru oblasti sociálního zabezpečení a participace na integračních programech, není zajištěn dostatek kvalifikovaných tlumočníků, dochází k diskriminaci, špatné jsou podmínky ubytování, zdravotní péče a hygieny a za nedostatečnou označil také pomoc ze strany státních orgánů. Žalovaná i krajský soud rezignovali na individuální posouzení jeho případu a skutečnost, že stěžovatel nepředložil podklady, ze kterých by systémové nedostatky vyplývaly, nemění podle jeho názoru nic na povinnosti žalované a soudu zhodnotit aktuální situaci v Rumunsku. Bylo proto na nich, aby si přesné a aktuální informace o Rumunsku vyžádaly.

9. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovala průběh předchozího řízení a uvedla, že v době rozhodování o zajištění jí nebyla známa žádná skutečnost, která by bránila realizaci stěžovatelova předání, tj. ani skutečnosti svědčící o systémových nedostatcích azylového řízení v Rumunsku. Zároveň zdůraznila, že teprve dne 20. 11. 2020 obdržela informaci z Ministerstva vnitra, že předání stěžovatele nebude možné uskutečnit, proto byl stěžovatel tohoto dne ze zajištění propuštěn.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen ustanoveným advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.

11. Kasační stížnost není důvodná.

12. Podstatou věci je posouzení zákonnosti rozhodnutí o prodloužení zajištění stěžovatele za účelem předání podle § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žalovaná oprávněna dobu trvání zajištění za účelem předání prodloužit, a to i opakovaně, je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání.

13. Předně je potřeba zdůraznit, že požadavky na odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění nejsou totožné jako v případě rozhodnutí o prvotním zajištění. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124, č. 2936/2013 Sb. NSS, rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění, proto okolnosti týkající se vydání prvotního rozhodnutí o zajištění při rozhodování o prodloužení délky zajištění není nezbytné znovu detailně popisovat. Rozhodnutí o prodloužení zajištění však musí obsahovat odůvodnění, ze kterého bude jasné, z jakých důvodů nepostačuje původně stanovená doba zajištění, a proč je tedy nutné trvání zajištění prodloužit.

14. Tyto požadavky rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění stěžovatele za účelem předání splňuje. Žalovaná jasně uvedla, že dne 14. 10. 2020 obdržela od Ministerstva vnitra sdělení o průběhu řízení podle nařízení Dublin III, ze kterého vyplynulo, že dne 13. 10. 2020 byl Ministerstvu vnitra doručen souhlas Rumunska s přijetím stěžovatele. 5 Azs 397/2020 V souladu s čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III bylo tedy nutné provést stěžovatelovo předání do šesti týdnů, tj. do 24. 11. 2020. Jelikož původní zajištění stěžovatele trvalo do 22. 10. 2020, rozhodla žalovaná s ohledem na přípravu předání o jeho prodloužení právě do 24. 11. 2020. Z tohoto hlediska je rozhodnutí žalované plně přezkoumatelné a řádně odůvodněné.

15. Ostatně, stěžovatel v kasační stížnosti nezbytnost prodloužení svého zajištění, ani dobu trvání zajištění nerozporoval. Brojil toliko proti naplnění účelu zajištění – tj. proti tomu, zda vůbec bylo jeho předání možné. Zajištění totiž není účelem samo o sobě; představuje prostředek k dosažení cíle, kterým je v tomto případě právě předání do jiného členského státu. Není-li naplnění účelu zajištění možné, stává se zajištění nezákonným, neboť jeho prostřednictvím nelze dosáhnout sledovaného cíle. To však na druhou stranu neznamená, že by žalovaná musela při rozhodování o zajištění či jeho prodloužení stavět najisto, zda jeho účel je skutečně proveditelný. Nelze totiž opomenout skutečnost, že policie (žalovaná) hraje v tomto případě pomocnou úlohu, jejím úkolem je vytvořit podmínky pro naplnění účelu zajištění. Proto při rozhodování o zajištění postačí úvaha o potenciální možnosti naplnění jeho účelu – v tomto případě úvaha o potenciální možnosti předání (přiměřeně viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS).

16. Jak již konstatoval krajský soud, společný evropský azylový systém byl koncipován na předpokladu vzájemné důvěry mezi členskými státy. Proto pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k vyvrácení domněnky o dodržování základních práv žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech. Existují-li však závažné důvody se domnívat, že dochází k systémovým nedostatkům ve státě předání, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, je nutné pokračovat v posuzování kritérií uvedených v kapitole III nařízení Dublin III., tj. zjišťovat, jestli nemůže být určen jako příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát. Jinými slovy, existují-li závažné důvody se domnívat, že k systémovým nedostatkům ve státě předání skutečně dochází, nelze cizince do takového státu předat, neboť nikdo nemůže být podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení (srov. čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III).

17. Zabývat se otázkou existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění však není automatickou povinností žalované, bez přihlédnutí k okolnostem dané věci. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, stanovil podmínky, za jejichž naplnění se žalovaná nemusí v rozhodnutí o zajištění výslovně touto otázkou zabývat. Těmito podmínkami jsou: (i) neuplatnění námitky systémových nedostatků v řízení před správním orgánem, (ii) správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k systémovým nedostatkům ve státě předání nedochází, a (iii) o neexistenci takových nedostatků nejsou důvodné pochybnosti.

18. V nyní projednávané věci neuvedl stěžovatel v řízení o zajištění nic, co by systémovým nedostatkům mohlo jakkoli nasvědčovat. Při podání vysvětlení uvedl toliko to, že důvodem jeho odchodu z vlasti byly finanční potíže. Cílem jeho cesty bylo Německo (Mnichov), kde chtěl začít lepší život. V návaznosti na svůj dřívější pobyt 5 Azs 397/2020 - 28 pokračování v Rumunsku neuvedl vůbec nic. Lze proto konstatovat, že v řízení o zajištění, resp. jeho prodloužení stěžovatel námitku systémových nedostatků v Rumunsku nevznesl. Nesdělí-li však cizinec v řízení o prodloužení zajištění relevantní výhrady či obavy ve vztahu k zemi, kam má být předán, nelze po žalované rozumně požadovat, aby prováděla rozsáhlé dokazování s cílem podrobně zjistit situaci v této zemi. To je primárně povinností Ministerstva vnitra, které závazně rozhoduje o samotném předání [viz § 8 písm. b) a c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů].

19. Z jednání stěžovatele bylo zjevné, že odmítal návrat do Rumunska (resp. předání) proto, že chtěl odcestovat do Německa. V takové situaci by žalovaná byla povinna hodnotit v rozhodnutí o prodloužení zajištění otázku systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku z úřední povinnosti pouze tehdy, pokud by sama dospěla k závěru, že k systémovým nedostatkům v Rumunsku dochází, či pokud by byly o jejich neexistenci důvodné pochybnosti. K takovému závěru evidentně nedospěla, neboť v rozhodnutí o prodloužení zajištění za účelem předání uvedla, že Rumunsko je bezpečnou zemí, která respektuje základní práva žadatelů o azyl, a realizaci předání stěžovatele do této země proto nic nebrání.

20. Nejvyšší správní soud znovu opakuje, že stěžovatel v řízení o prodloužení zajištění neuvedl, že by v Rumunsku trpěl z důvodu nedostatečné hygieny, špatné zdravotní péče (naopak uvedl, že jeho zdravotní stav je dobrý a že žádná zdravotní omezení nemá). Také si neztěžoval na nedostatek tlumočníků, ani na nedostatek právní pomoci či nevyhovující podmínky ubytování. Veškeré tyto námitky vznesl až v žalobě, a to nikoli tak, že by byl těmto podmínkám vystaven, nýbrž obecným výčtem nedostatků rumunského azylového řízení. Na jeho námitku pak krajský soud reagoval tak, že se s hodnocením žalované ztotožnil, výslovně uvedl, že mu nejsou známy skutečnosti nasvědčující existenci systémových nedostatků, a odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, s pomoci které dospěl k závěru, že o takových nedostatcích nepanují důvodné pochybnosti.

21. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud námitku existence systémových nedostatků vypořádal vzhledem k výše citované judikatuře dostatečně. Míra podrobnosti jeho odůvodnění reflektuje tu skutečnost, že nedostatky azylového řízení v Rumunsku namítal stěžovatel až v žalobě proti rozhodnutí o prodloužení svého zajištění za účelem předání, které však svým obsahem navazuje na rozhodnutí o prvotním zajištění (viz výše). Krajský soud také odkázal na přiléhavý rozsudek zdejšího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Azs 72/2020 - 23, který hodnotil stav rumunského azylového řízení poměrně podrobně. Přestože je odůvodnění napadeného rozsudku stručné a bezpochyby si lze představit odůvodnění daleko propracovanější a detailnější, jeho závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, která se hodnocením rumunského azylového systému opakovaně zabývala. Z obecně známých skutečností nelze dovozovat, že by Rumunsko nebylo schopno zajistit adekvátní podmínky žadatelům o azyl (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 - 20, již zmiňovaný rozsudek č. j. 7 Azs 72/2020 - 23; či rozsudek ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018 - 21; ale také usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 - 30; ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 - 37; či ze dne 26. 2. 2020, č. j. 4 Azs 347/2019 - 56). Dlužno také dodat, že stěžovatel nevykazuje znaky zranitelné osoby – jde o samostatného dospělého muže v produktivním věku bez zdravotních potíží, není proto důvod domnívat se, že by pro něj 5 Azs 397/2020 podmínky rumunského azylového řízení měly představovat riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

22. Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od výše uvedené judikatury a stěžovatel neuvedl takové argumenty, které by náhled na neexistenci systémových nedostatků v Rumunsku změnily, resp. založily by o jejich neexistenci důvodnou pochybnost. S ohledem na uvedené proto Nejvyšší správní soud uvádí, že se ztotožnil se závěrem krajského soudu, potažmo také žalované.

V. Závěr a náklady řízení

23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

25. Podle § 35 odst. 10 ve spojení s § 120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce stěžovatele, advokát Mgr. Ladislav Bárta, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě usnesením krajského soudu ze dne 19. 11. 2020, č. j. 72 A 49/2020 - 17. V řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovený zástupce učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti. Ustanovenému zástupci tak náleží odměna ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů [§ 13 odst. 4 advokátního tarifu], tj. celkem částka 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 12. dubna 2021 JUDr. Viktor Kučera předseda senátu