6 Afs 93/2018

Rubrum

6 Afs 93/2018 - 49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ladislava Derky v právní věci žalobce: Ing. J. H., zastoupen JUDr. Zuzanou Novotnou, advokátkou, sídlem Komenského 312/3, 787 01 Šumperk, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2016, č. j. 4752/16/5300- 21444-705194, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 65 Af 30/2016 - 52, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Předcházející řízení

1. Osmi rozhodnutími – dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 17. 4. 2015 byla žalobci doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1., 2. 3. a 4. čtvrtletí let 2011 a 2012 a byla mu uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně. Správce daně měl pochybnosti o tom, zda byly splněny podmínky pro přiznání nároku na odpočet daně ve smyslu § 72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, které se stěžovateli v průběhu daňové kontroly nepodařilo rozptýlit. 6 Afs 93/2018

2. Rozhodnutím ze dne 3. 2. 2016, č. j. 4752/16/5300-21444-705194 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům a potvrdil je.

3. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci (dále jen „krajský soud“), který ji zamítl rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 65 Af 30/2016 - 52 (dále jen „napadený rozsudek“). Neshledal důvodnými námitky týkající se porušení zásad daňového řízení, provádění dokazování a hodnocení důkazů (skutkových závěrů správních orgánů), možnosti žalobce náležitě se vyjadřovat k pochybnostem správce daně a zjištěným skutečnostem, ani námitku zpochybňující způsob stanovení daně dokazováním, když podle žalobce měla být daň stanovena za použití pomůcek.

II. Kasační stížnost

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opírá dle svých slov o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a navrhuje zdejšímu soudu, aby napadený rozsudek zrušil.

5. Stěžovatel obdobně jako v žalobě namítá a) porušení zásad uvedených v § 1 odst. 2 a 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“); b) odvolává se na vyjádření R. A.; c) zpochybňuje nekontaktnost a nevěrohodnost svých dodavatelů; d) nesouhlasí s hodnocením svědecké výpovědi L. V. a e) cenových rozporů v dodávkách kluzných vodítek či f) s neprovedením výslechu J. P.; g) rozporuje závěry o časovém nesouladu v dodávkách zboží, h) o nesouladu ve skladových zásobách, i) o neuskutečnění úklidových prací pro rozpory faktur s evidencí v knize návštěv, j) jakož také o nesrovnalostech v údajích o likvidovaném šrotu; k) domnívá se, že správce daně porušil zásadu součinnosti, když stěžovateli neměl umožnit náležitě se vyjádřit k věci; l) brojí proti zjištěním ohledně koupě brusky a náhradního dílu do brusky a m) proti způsobu stanovení daně.

6. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zcela ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku a odkázal na argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. Domnívá se, že pokud stěžovatel nesouhlasí s vypořádáním jeho námitek, neznamená to, že se nejedná o vypořádání dostatečné, či by bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

8. Kasační stížnost není důvodná. 6 Afs 93/2018 - 50 pokračování

9. Nejvyšší správní soud předesílá, že posouzení skutkových otázek je úlohou především krajského soudu, který je oproti kasačnímu Nejvyššímu správnímu soudu soudem nalézacím a je povolán zhodnotit žalované rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si učiní úsudek sám, nezávisle na skutkových závěrech žalovaného. Intervence ze strany kasačního soudu je v tomto ohledu výjimečná a omezuje se na závažné vady řízení a dokazování ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b) či d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 6 As 256/2016 – 79).

10. Krajský soud se velmi podrobně a precizně vypořádal se všemi stěžovatelovými námitkami. V kasační stížnosti pak stěžovatel na argumentaci krajského soudu nijak konkrétně nereaguje a pouze opakuje stejná a převážně obecná tvrzení, která uplatnil již v žalobě, s tím, že jeho výtky nemíří pouze proti žalovanému, ale proti žalovanému a krajskému soudu. Opakuje též výtky, které byly obsahem kasační stížnosti, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Afs 94/2018 – 52, který se týkal daně z příjmů za rok 2012. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Smyslem soudního přezkumu není opakovat již jednou vyřčené, proto Nejvyšší správní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, které poskytuje dostatečnou odpověď na kasační námitky stěžovatele.

11. Jak již bylo zmíněno, rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 6 Afs 94/2018 – 52, zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele ve věci doměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2012 (dále jen „rozsudek k dani z příjmu“). V ní byly obsaženy zcela totožné námitky jako v nyní posuzované kasační stížnosti [vyjma námitky shrnuté shora pod písm. b), jejíž podstatou je však nesouhlas s přetrvávajícími pochybnostmi ohledně neuznaných dodávek, není proto třeba se jí zvlášť zabývat] a věc měla, alespoň pokud jde o zdaňovací období roku 2012, stejný skutkový základ. Proto v podrobnostech ohledně skutkového stavu a obsahu kasační stížnosti odkazuje Nejvyšší správní soud na své rozhodnutí ve věci daně z příjmu stěžovatele. Byť se v odkazovaném rozsudku jedná o daň z příjmu fyzických osob, konkrétně o neuznání nákladů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, podstata sporu je stejná. Závěry v něm vyslovené jsou proto plně aplikovatelné i [12] v nyní posuzovaném případě. Ke zdaňovacímu období roku 2011 pak stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí nic konkrétního.

13. Jak krajský soud v napadeném rozsudku, tak Nejvyšší správní soud v rozsudku k dani z příjmu zhodnotily, že správce daně předestřel a prokázal dostatečné pochybnosti ohledně uskutečnění zdanitelného plnění, čímž se aktivovalo důkazní břemeno na stěžovatele, který měl prokázat, že plnění se uskutečnilo tak, jak deklaroval v daňových dokladech. Stěžovatel však své důkazní břemeno neunesl, proto mu nemohl být nárok na odpočet daně uznán (resp. výdaje na dosahování, zajišťování a udržování zdanitelných příjmů ve věci daně z příjmu, což bylo předmětem jeho kasační stížnosti, o níž bylo 6 Afs 93/2018 rozhodnuto rozsudkem č. j. 6 Afs 94/2018 – 52). Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožňuje a neshledal důvody se od nich jakkoliv odchýlit. V hodnocení důkazů žalovaným ani krajským soudem neshledal žádná pochybení.

14. Stejně tak nejsou důvodné námitky o porušení zásad daňového řízení či nesprávném způsobu stanovení daně, když podle stěžovatele daň neměla být stanovena dokazováním, ale za použití pomůcek. Zde Nejvyšší správní soud opět plně odkazuje na rozsudek k dani z příjmu za rok 2012, zejména body [37] a [40], v nichž se již s argumentací stěžovatele vypořádal. Krom toho, souvislost této argumentace s neuznáním tvrzeného nároku na odpočet daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 2011 a 2012 není nijak zřejmá.

IV. Závěr a náklady řízení

15. S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. října 2018 JUDr. Tomáš Langášek předseda senátu