6 As 4/2020

Rubrum

6 As 4/2020 - 17 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera, soudce JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: L. D., zastoupeného JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 1056/40a, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 12. 2018, č. j. KUOK 119634/2018, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 5. 12. 2019, č. j. 72 A 44/2018 – 38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce, JUDr. Petra Dítěte, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem

1. V řízení zahájeném dne 24. 10. 2016 uznal Městský úřad Litovel žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2017, kterého se dopustil při řízení motorového vozidla překročením nejvyšší povolené rychlosti v obci o více než 40 km/h. Za přestupek správní orgán žalobci uložil 6 As 4/2020 pokutu 5 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na 6 měsíců. V pořadí třetí odvolání žalobce žalovaný zamítl.

2. Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci. V žalobě uplatnil mimo jiné námitku prekluze odpovědnosti za přestupek, kterou krajský soud shledal důvodnou, rozhodnutí žalovaného proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Soud uvedl, že žalobce se měl přestupku dopustit 12. 10. 2016. V posuzovaném případě uběhly od spáchání přestupku dva roky dne 12. 10. 2018 a žalovaný doručil rozhodnutí o odvolání zástupci žalobce dne 10. 12. 2018, tedy po uplynutí dvouleté lhůty podle § 20 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

4. Podle právní úpravy účinné ke dni spáchání přestupku a do 30. 6. 2017 přestupek nebylo možné projednat po datu 12. 10. 2018. Podle právní úpravy účinné ode dne 1. 7. 2017 zaniká odpovědnost za předmětný přestupek § 32 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) za tři roky.

5. Dle § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění účinném v době rozhodnutí krajského soudu – pozn. NSS): „Ustanovení dosavadních zákonů o lhůtách pro projednání přestupku nebo jiného správního deliktu, lhůtách pro uložení pokuty za přestupek nebo jiný správní delikt a lhůtách pro zánik odpovědnosti za přestupek nebo jiný správní delikt se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepoužijí. Odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“

6. Zánik odpovědnosti za přestupek za dva roky je pro žalobce příznivější než zánik odpovědnosti za přestupek za tři roky. Dle soudu tak byla naplněna hypotéza věty druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že „trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější“, a bylo třeba ji v posuzovaném případě aplikovat. Tento závěr je v souladu i s § 112 odst. 1 věta druhá, část za středníkem zákona o odpovědnosti za přestupky (podle tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější). Dle soudu mají posledně citovaná ustanovení přednost před § 112 odst. 2 věta druhá zákona o odpovědnosti za přestupky, které je v rozporu s § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky i s čl. 40 odst. 6 Listiny.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

7. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).

8. Stěžovatel nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Dále uvádí, že ač se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu ohledně neústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky spočívající v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny, je toho názoru, že posouzení, zda zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem, přísluší dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy pouze Ústavnímu soudu, nikoliv správnímu orgánu. Interpretace a následná aplikace zákonů správním orgánem musí vycházet z presumpce jejich správnosti. 6 As 4/2020 - 18 pokračování

9. Dle žalovaného krajský soud nesprávně interpretoval § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

10. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud správně rozhodl o odpovědnosti za přestupek dle zákona o přestupcích a nikoliv dle zákona o odpovědnosti za přestupky. Žalovaný dle přesvědčení žalobce směšuje hmotněprávní institut zániku odpovědnosti za přestupek, který se zásadně v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod posuzuje dle normy účinné v době spáchání přestupku, a procesní stránku projednání přestupku, které probíhá dle normy účinné v době projednávání přestupku. Žalobce dále nesouhlasí, že krajský soud nebyl oprávněn rozhodnout bez předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení protiústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, k čemuž odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 26. 3. 1996, Pl. ÚS 48/95, a ze dne 13. 8. 2015, III. ÚS 130/14).

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou, a je tedy projednatelná.

12. Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

13. Stěžovateli je nutno přisvědčit, že správní orgán je vázán zákonem (čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a nemůže se od něj odchýlit. Správní orgán není oprávněn ani přerušit řízení a podat Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona, o jehož protiústavnosti je přesvědčen. Taková pravomoc náleží toliko soudu (čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Skutečnost, že správní orgán postupoval dle litery zákona, ovšem neznamená, že jeho rozhodnutí nemůže být soudem za žádných okolností zrušeno. Čl. 95 odst. 2 Ústavy přikazuje soudu předložit věc Ústavnímu soudu, pokud dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. O neústavnosti určitého ustanovení si soud nemůže učinit úsudek sám, jak uvádí stěžovatel, tato pravomoc náleží pouze Ústavnímu soudu [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, viz nález ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000].

14. Krajský soud tak postupoval nesprávně, pokud své zrušující rozhodnutí založil na vlastním posouzení neústavnosti § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, spočívající v jeho rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny. V projednávané věci přitom nebylo možno vystačit s ústavně konformním výkladem problematického ustanovení, krajský soud se ostatně o takový výklad ani nepokoušel.

15. Nejvyšší správní soud však nemohl odhlédnout od vývoje právní úpravy § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky, který nastal v důsledku derogačních nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, Pl. ÚS. 15/19 a ze dne 16. 6. 2020, Pl. ÚS. 4/20. 6 As 4/2020

16. Ústavní soud nálezem ze dne 4. 2. 2020, Pl. ÚS. 15/19 zrušil § 112 odst. 2 větu první zákona o odpovědnosti za přestupky. Konstatoval, že: „§ 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky přikazuje užít úpravu promlčení odpovědnosti za přestupky dle zákona o odpovědnosti za přestupky i na činy spáchané před účinností tohoto zákona. Úprava promlčení odpovědnosti za přestupek tvoří součást vymezení trestnosti ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny, s nímž je napadená zákonná úprava v rozporu, jelikož směřuje k ústavně reprobovanému výsledku v podobě užití pozdější úpravy trestnosti, která je v neprospěch obviněného. Z tohoto důvodu je § 112 odst. 2 věta první zákona o odpovědnosti za přestupky v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou první Listiny. Ústavní soud souhlasí s městským soudem v tom, že není možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 věty první zákona o odpovědnosti za přestupky.“

17. Nálezem ze dne 16. 6. 2020, Pl. ÚS. 4/20 Ústavní soud následně zrušil i původní větu druhou § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky: „Dospěl-li Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 k právnímu názoru, podle kterého je úprava zániku přestupkové odpovědnosti součástí "trestnosti" ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny (v podrobnostech srov. právní závěry uvedené v citovaném nálezu), nelze mít z důvodů výše uvedených pochyb o tom, že aplikace § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky (ve znění uvedeného nálezu) může vést rovněž ke zhoršení postavení pachatele. Jinak řečeno, k porušení čl. 40 odst. 6 věty druhé Listiny dojde i tehdy, když by pachatel byl potrestán za spáchání přestupku přesto, že by odpovědnost za přestupek podle nové právní úpravy zanikla ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku, tedy že přestupek by tak za užití nové právní úpravy byl již promlčen. Ústavní soud proto uzavírá, že § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky je v rozporu s čl. 40 odst. 6 větou druhou Listiny. Nutno podotknout, že za této situace není v incidenčním případě (viz sub 3 až 7) možný ústavně konformní výklad § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky a lze vystačit s oporou jeho § 2 odst. 1 a § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.“

18. Nejvyšší správní soud již dříve judikoval, že: „důsledky derogačního nálezu Ústavního soudu v řízení o kontrole norem, podle něhož ustanovení zákona bylo v rozporu s ústavní garancí základního lidského práva nebo svobody, je nutno uplatnit zásadně ve všech probíhajících řízeních před orgány veřejné moci bez ohledu na to, v jaké procesní fázi se nacházejí, řízení o kasační stížnosti nevyjímaje.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2014 č. j. 6 Ads 80/2013 - 40).

19. Nejvyšší správní soud tak přihlédl ke skutečnosti, že ustanovení, na němž záviselo posouzení nyní projednávané věci a které krajský soud odmítl aplikovat jako rozporné s čl. 40 odst. 6 Listiny, bylo následně Ústavním soudem pro neústavnost skutečně zrušeno. Bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zrušit rozsudek krajského soudu pouze pro jeho nesprávný procesní postup v dané věci, neboť v dalším řízení by s ohledem na výše uvedené závěry Ústavního soudu nutně dospěl ke stejnému výsledku. Závěrem ovšem Nejvyšší správní soud podotýká, že v projednávané věci by k neústavnímu výsledku vedla aplikace § 112 odst. 2 věty prvé, nikoliv věty druhé, jak uvedl krajský soud. Návrh na zrušení této části předmětného ustanovení byl ovšem Městským soudem v Praze Ústavnímu soudu podán již dne 23. 8. 2019, krajský soud tedy mohl řízení o žalobě přerušit dle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. a vyčkat na výsledek řízení před Ústavním soudem.

IV. Závěr a náklady řízení 6 As 4/2020 - 19 pokračování

20. Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí ani z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

21. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobci jako procesně úspěšnému účastníkovi náleží náhrada nákladů. Náklady jsou tvořeny odměnou a náhradou hotových výdajů jeho zástupce za jeden úkon právní služby - písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za něž přísluší částka 3 100Kč (§ 7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Protože zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 3 400 Kč, tedy o 714 Kč. Celkovou částku 4 114 Kč je stěžovatel povinen zaplatit žalobci v přiměřené lhůtě určené soudem, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. října 2020 JUDr. Filip Dienstbier předseda senátu