6 Azs 129/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Filipa Dienstbiera, soudce Štěpána Výborného a soudkyně Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce: V. H. L., zastoupený Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 10. 2025, č. j. OAM-763/ZA-ZA11-HA06-2025, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2026, č. j. 41 Az 3/2025-34, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Žalobce při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 16. 7. 2025 uvedl, že chce v České republice pracovat a vydělat si peníze na splacení dluhů ve Vietnamu. Upřesnil, že si v souvislosti se stavbou domu půjčil celkem přibližně 800 000 Kč, a to 300 000 Kč nelegálně, 100 000 Kč od příbuzných a 400 000 Kč od banky. Do České republiky přijel z ekonomických důvodů poté, co se mu nepodařilo zajistit pobyt za účelem práce v Maďarsku. Chce zde zůstat, dokud nesplatí dluhy, poté se chce vrátit do Vietnamu. Žalobce současně potvrdil, že ve Vietnamu neměl problémy s policií ani jinými státními orgány, nikdy nebyl politicky aktivní a neměl obtíže z důvodu své rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině ani pro zastávání určitých politických názorů. Na základě těchto zjištění žalovaný žalobci mezinárodní ochranu neudělil.

3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

4. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla motivována ekonomickými důvody a snahou legalizovat pobyt na území České republiky. Zdůraznil, že žalobce ve správním řízení neuvedl žádné skutečnosti svědčící pronásledování z důvodů podle § 12 zákona o azylu ani hrozbě vážné újmy ve smyslu § 14a téhož zákona. Obavu z věřitelů uplatnil až v žalobě; ani ta však podle krajského soudu nepředstavuje azylově relevantní důvod, neboť v případě nezákonného jednání věřitelů se může obrátit na orgány veřejné moci ve Vietnamu.

5. Krajský soud dále dospěl k závěru, že žalobce nesplňoval podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu ani doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b téhož zákona. K námitce týkající se humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu krajský soud uvedl, že tento institut byl s účinností od 1. 10. 2025 zrušen zákonem č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Krajský soud současně uvedl, že žalobce v průběhu správního řízení netvrdil žádné konkrétní skutečnosti hodné zvláštního zřetele a takové skutečnosti neplynuly ani ze správního spisu. Napadené rozhodnutí proto neshledal v této části nepřezkoumatelným.

6. Krajský soud neshledal jako důvodnou námitku, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav a nesprávně jej vyložil.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

7. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podává proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.

8. Stěžovatel namítá, že se krajský soud řádně nevypořádal s jeho žalobní námitkou, podle níž žalovaný nezjistil skutkový stav věci v potřebném rozsahu a nesprávně posoudil, zda stěžovatel splňuje podmínky pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu. Krajský soud podle něj v podstatě pouze převzal argumentaci žalovaného a bez náležitého posouzení aproboval jeho rozhodnutí.

9. Stěžovatel má za to, že již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl skutečnosti odůvodňující její udělení. V kasační stížnosti dále tvrdí, že se v případě návratu obává věřitelů, neboť ve Vietnamu nemá zajištěnou práci a hrozí mu nucené práce, kterými by nebyl schopen dluhy splatit. Žalovaný ani krajský soud tyto skutečnosti náležitě nezohlednili a nesprávně je vyhodnotili z hlediska podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Stejné námitky stěžovatel vztahuje také k posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Tvrdí, že mu v případě návratu do Vietnamu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy. Dále uvádí, že pokud jsou v jeho případě splněny podmínky pro udělení azylu podle § 12 zákona o azylu, musí být tím spíše splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany, neboť u ní se nevyžaduje prvek pronásledování.

10. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem krajského soudu. Uvedl, že stěžovatel v průběhu správního řízení netvrdil žádné skutečnosti, které by zakládaly důvod pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

11. Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhoduje specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

12. Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Kasační stížnost je přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021-23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021-31).

13. Pokud jde o stěžovatelem uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, z judikatury Nejvyššího správního soudu obecně vyplývá, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak podrobně by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou znemožňující jeho věcný přezkum (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, nebo ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, jak soud uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, jak je posoudil a k jakým závěrům na jejich základě dospěl (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného ve spojitosti k stěžovatelem namítaným pochybením při zjišťování skutkového stavu se krajský soud konkrétně vyjádřil v bodech 10 až 17).

14. Namítanou nepřezkoumatelností není zatíženo ani rozhodnutí žalovaného. Rovněž z jeho odůvodnění je v souladu s požadavky judikatury patrné, z jakého skutkového stavu žalovaný vycházel, jakými úvahami se řídil při hodnocení zjištěného skutkového stavu a k jakým závěrům dospěl, přičemž tyto úvahy žalovaný v odůvodnění rozhodnutí náležitě a srozumitelně vyjádřil (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65).

15. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48). Krajský soud správně dovodil, že podle setrvané judikatury Nejvyššího správního soudu nemůže být snaha o legalizaci pobytu (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS, či ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69), stejně jako ekonomické důvody a s tím související těžké životní podmínky (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003-65, ze dne 30. 10. 2003 č. j. 3 Azs 20/2003-43), relevantním důvodem udělení mezinárodní ochrany.

16. Pokud jde o stěžovatelovy obavy z pronásledování ze strany soukromých osob (věřitelů) spojené s vymáháním dluhů, z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (azylu nebo doplňkové ochrany) pouze tehdy, bylo-li v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu (§ 2 odst. 6 zákona o azylu). Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce a v to, že jej v zemi původu budou schopny ochránit, není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2003, č. j. 7 Azs 13/2003-40, nebo ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004-37, a ze dne 1. 8. 2025, č. j. 6 Azs 64/2025-30). Vyhrožování ze strany soukromých osob tedy nelze považovat za pronásledování nebo vážnou újmu ve smyslu zákona o azylu, jestliže politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2022, č. j. 1 Azs 290/2021-27).

17. Skutkově obdobnými případy se Nejvyšší správní soud zabýval i v nedávné době s tím výsledkem, že kasační stížnosti stěžovatelů z Vietnamu, kteří potřebovali v České republice vydělat peníze na úhradu dluhů, přičemž někteří z nich uváděli též obavy z věřitelů a lichvářů, odmítl pro nepřijatelnost (např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2024, č. j. 10 Azs 291/2023-39, ze dne 28. 3. 2024, č. j. 2 Azs 305/2023-32, ze dne 24. 7. 2024, č. j. 1 Azs 136/2024-26, ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Azs 152/2024-31, nebo ze dne 17. 12. 2025, č. j. 6 Azs 149/2025-30). V posuzovaném případě jsou závěry krajského soudu v souladu s uvedenou judikaturou. Stěžovatelova obava z věřitelů není sama o sobě azylově relevantním důvodem ani důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Doplňková ochrana je rovněž postavena na principu reálného nebezpečí (vážné újmy) pro žadatele (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, či ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Azs 63/2021-42), které nebylo v nyní posuzovaném řízení prokázáno.

18. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud připomíná, že je to právě žadatel o mezinárodní ochranu, kdo je primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany z hlediska informací týkajících se jeho individuálního azylového příběhu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003-41, usnesení ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, nebo usnesení ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48). Správní orgán tak zjišťuje skutkový stav věci v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí právě ze žadatelovy výpovědi poskytnuté v průběhu řízení. Žalovanému nepřísluší domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k nim činit příslušná skutková zjištění (viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 5 Azs 22/2003-41, nebo usnesení ze dne 19. 10. 2020, č. j. 4 Azs 277/2018-60). V nyní projednávaném případě se žalovaný při pohovoru dotazoval stěžovatele na jeho situaci a potíže v zemi původu a poskytl mu opakovaně možnost cokoli k výpovědi doplnit. Obával-li se tedy stěžovatel závažné újmy ze strany konkrétních osob v zemi původu, měl tyto skutečnosti v řízení uvést (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Azs 152/2024-31), což však neučinil. Žalovaný zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Vzhledem k tomu, že krajský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

20. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je namístě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. září 2026 JUDr. Filip Dienstbier, Ph.D. předseda senátu