6 Azs 170/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové a soudců Filipa Dienstbiera a Štěpána Výborného v právní věci žalobce: A. S., zastoupený JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 4. 5. 2026 pro nepřijatelnost, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2026, č. j. 35 A 20/2026-24, ve znění usnesení ze dne 27. 7. 2026, č. j. 35 A 20/2026-35, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2026, č. j. 5 A 31/2026-40, ve znění usnesení ze dne 27. 7. 2026, č. j. 35 A 20/2026-35, s e r u š í .

II. U r č u j e s e , že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobce o dočasnou ochranu ze dne 4. 5. 2026 pro nepřijatelnost b y l n e z á k o n n ý .

III. Žalovanému s e p ř i k a z u j e , aby obnovil stav před vrácením žádosti o dočasnou ochranu ze dne 4. 5. 2026 žalobci.

IV. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a žalobě ve výši 24 539 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Pokorného, Ph.D., advokáta.

V. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení případu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval ve vrácení žádosti o dočasnou ochranu ze dne 4. 5. 2026 pro nepřijatelnost podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“).

2. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není osobou podle § 3 lex Ukrajina, neboť se ke dni 24. 2. 2022 nenacházel na území Ukrajiny, ale v České republice, a nesplňuje tak podmínky prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana. Žalobce naproti tomu tvrdil, že do České republiky přicestoval dne 22. 1. 2022 pouze za účelem krátkodobé návštěvy. Těžiště jeho zájmů však zůstalo na Ukrajině, kam se také dne 22. 5. 2022 vrátil, aby pokračoval ve studiu a dlouhodobě tam žil. Ukrajinu stěžovatel opětovně opustil v květnu 2026 v důsledku pokračující války.

3. Městský soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví žalobu zamítl. Ve shodě s žalovaným dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky § 3 lex Ukrajina, neboť nenaplnil základní znak vysídlení z Ukrajiny v příčinné souvislosti s invazí. Žalobce totiž Ukrajinu opustil ještě před vypuknutím války v lednu 2022. Krátkodobý pobyt žalobce v České republice (návštěva příbuzných) podle městského soudu pouze vysvětluje důvod jeho tehdejší nepřítomnosti. Nic však nemění na skutečnosti, že v rozhodný den 24. 2. 2022 se žalobce na Ukrajině fyzicky nenacházel. Své závěry městský soud opřel mimo jiné o sdělení Komise (2022/C 126 I/01) s názvem Operační pokyny k provádění prováděcího rozhodnutí Rady 2022/382 (dále jen „operační pokyny“)] s tím, že osoby, které se nacházely mimo Ukrajinu již před rozhodným datem (např. z důvodu dovolené), dočasnou ochranu zásadně nezískávají.

4. Městský soud se dále neztotožnil s žalobní námitkou, dle které žalovaný pochybil tím, že věc individuálně neposuzoval. Žalobcův odkaz na judikaturu Nejvyššího správního soudu (vyžadující zkoumání těžiště zájmů) městský soud neshledal případným, neboť v odkazovaných věcech správní orgány dovozovaly nepobývání na Ukrajině pouze z formální existence cizího víza. V žalobcově případě však byl podle městského soudu skutkový stav nesporný, jelikož sám žalobce potvrdil (a razítka v jeho pase to dokládají), že se k datu invaze nacházel v České republice. Za takové situace nebylo podle městského soudu namístě požadovat po správním orgánu, aby aktivně vyhledával další okolnosti a zkoumal povahu pobytu. Závěrem se městský soud zabýval také tím, že formální vada spočívající v tom, že vyznačení nepřijatelnosti do tiskopisu nebylo opatřeno číslem jednacím, nezpůsobuje nezákonnost zásahu, neboť obsah a důvod sdělení byly žalobci zřejmé.

II. Kasační stížnost a další vyjádření účastníků

5. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž namítá nesprávný výklad pojmu „pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022“, kterým se dle závěrů městského soudu rozumí pouze fyzická přítomnost na Ukrajině v uvedený den. Stěžovatel má za to, že se tento výklad městského soudu odchyluje od aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel zdůraznil, že jeho krátkodobý pobyt v České republice nevedl k přesunu těžiště jeho životních zájmů. Na Ukrajinu se v květnu 2022 vrátil, dlouhodobě tam pobýval, přičemž opuštění země v roce 2026 je nutno považovat za jednání v přímé příčinné souvislosti se stále probíhajícím konfliktem.

6. Stěžovatel poukazuje také na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, která je dána vnitřní rozporností jeho odůvodnění, konktrétně bodu 21, kde městský soud uvádí, že se stěžovatel dne 22. 5. 2022 vrátil na Ukrajinu, avšak vzápětí (v bodě 22) konstatuje, že stěžovatel se na území Ukrajiny po začátku války nevrátil. Dále stěžovatel poukazuje na to, že městský soud vycházel ze skutkových zjištění nemajících oporu ve spisovém materiálu, neboť např. nesprávně konstatuje, že mu byla v minulosti udělena dočasná ochrana v Polsku, že byl předložen jeho oddací list (ačkoli je stěžovatel svobodný) a tiskopis jiné žádosti. Městský soud se pak (nad rámec žaloby) zabýval také námitkou chybějícího čísla jednacího, kterou stěžovatel neuplatnil, zatímco pominul klíčovou argumentaci týkající se jeho pobytu na Ukrajině v letech 2022 až 2026 a následného odchodu ze země v důsledku války.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ve shodě s městským soudem setrval na tom, že příčinná souvislost musí být dána mezi invazí a prvotním odchodem ze země. Stěžovatel přitom opustil Ukrajinu již před invazí. S odkazem na operační pokyny žalovaný uvedl, že pozdější návrat na Ukrajinu a její následné opuštění v roce 2026 nemohou na nesplnění podmínek nic změnit. Žalovaný poukázal na to, že s ohledem na nespornou skutečnost fyzické nepřítomnosti stěžovatele na Ukrajině v době zahájení konfliktu nebyl povinen zjišťovat další okolnosti. Nesouhlasil rovněž s návrhem na přiznání mimosmluvní odměny zástupce ve dvojnásobné výši.

8. Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného podáním repliky, v níž setrval na podané kasační stížnosti a dále poukázal na skutečnost, že žalovaný staví svou argumentaci na výkladu, který nedopovídá aktuální judikatuře Nejvyššího správního soudu. Dle stěžovatele není sporné, že se dne 24. 2. 2022 fyzicky nacházel mimo území Ukrajiny. Podstatné však je, zda tato krátkodobá nepřítomnost bez dalšího vyloučila, aby stěžovatel spadal do osobního rozsahu dočasné ochrany, přestože se následně na Ukrajinu vrátil, dlouhodobě ve vlasti žil a poté ji opustil během pokračující války. Žalovaný ve vyjádření tvrdí, že rozhodující nemůže být opětovný odchod stěžovatele z Ukrajiny v roce 2026, ale pouze to, zda první odchod z Ukrajiny (před 24. 2. 2022) byl v příčinné souvislosti s invazí. Tento formalistický výklad však dle stěžovatele opakovaně odmítla aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu.

9. Stěžovatel uvádí, že netvrdí dvě vzájemně rozporná východiska, jak naznačuje žalovaný ve vyjádření. Naopak jeho argumentace je od počátku konzistentní. Stěžovatel připomíná, že je třeba rozlišit dvě otázky, a sice (1) zda před 24. 2. 2022 pobýval na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU); (2) zda Ukrajinu opustil dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze. První otázka se týká stěžovatelových vazeb k Ukrajině a těžiště jeho zájmů a života. Druhá otázka se týká příčinné souvislosti mezi válkou a odchodem z Ukrajiny. Příčinnou souvislost přitom nelze v nyní projednávané věci vztahovat pouze k první cestě stěžovatele do schengenského prostoru v lednu 2022. Tato cesta byla dobrovolná, krátkodobá a nesouvisela s válkou. Stěžovatel netvrdí, že právě tato cesta byla jeho vysídlením. Naopak se poté na Ukrajinu vrátil, pokračoval ve studiu a dlouhodobě ve vlasti pobýval a až později Ukrajinu opustil kvůli pokračující válce a přetrvávajícímu nebezpečí. Žalovaný a městský soud se však nesprávně zaměřili na jeho lednovou cestu, ačkoli z judikatury Nejvyššího správního soudu (konkrétně odkazované stěžovatelem) vyplývá, že samotná fyzická nepřítomnost žadatele na Ukrajině dne 24. 2. 2022 ani jeho předchozí krátkodobé vycestování z Ukrajiny jej automaticky nevylučují z osobního rozsahu dočasné ochrany. Vyjádření žalovaného se dle stěžovatele s uvedenou judikaturou ve skutečnosti nevypořádává. Žalovaný pouze opakuje vlastní výklad osobního rozsahu dočasné ochrany s tím, že pozdější odchod nemůže být rozhodný.

10. Stěžovatel nesouhlasí s žalovaným ani v tom, že neunesl důkazní břemeno, neboť neuvedl konkrétní okolnosti svědčící o příčinné souvislosti mezi jeho odchodem z Ukrajiny a vojenskou invazí. Žalovaný v této souvislosti vychází pouze z tiskopisu a pasových razítek, která prokazují toliko pohyb přes hranice, nikoli však příčinnou souvislost s válkou. Vzhledem k tomu, že žádost nebyla přijata k projednání, nebylo stěžovateli umožněno tvrzení doložit a podrobněji je vysvětlit. V řízení o dočasné ochraně (na rozdíl od mezinárodní ochrany) navíc není žadatel povinen prokazovat individuální pronásledování nebo konkrétní osobní útoky. Dočasná ochrana byla zavedena kvůli hromadnému vysídlení osob z Ukrajiny, k němuž dochází v důsledku vojenské invaze. Stěžovatel tak má za to, že vyjádření žalovaného nepřináší žádný důvod, pro který by měla být kasační stížnost zamítnuta, a setrval na svém návrhu, aby kasační stížnosti bylo vyhověno.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

11. Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že je důvodná.

12. V předložené věci je mezi účastníky spor o to, zda stěžovatel spadá pod personální rozsah § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382, konkrétně zda splňuje podmínku pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022 a vysídlení z důvodu ozbrojeného konfliktu.

13. Uvedenou otázkou se Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval, a to v nedávných rozhodnutích, v nichž řešil typově obdobné skutkové situace, jakou je nynější věc stěžovatele. V rozsudku ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, se Nejvyšší správní soud zabýval případem žadatelky pocházející z Mariupolu, která Ukrajinu opustila těsně před invazí dne 11. 2. 2022 za účelem studijního pobytu (Erasmus) v České republice. Ačkoli zde následně získala vízum za účelem strpění, vrátila se zpět do vlasti z důvodu nutnosti osobní obhajoby diplomové práce v Kyjevě. Poté zemi znovu opustila ze strachu o život až v červenci 2025. Usnesení ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14, jímž byla jako nepřijatelná odmítnuta kasační stížnost žalovaného, se týkalo případu žadatele, jenž opustil Ukrajinu na konci ledna 2022 a v rozhodný den 24. 2. 2022 se nacházel na území Slovenska, kde určitou dobu disponoval i oprávněním k pobytu z titulu dočasné ochrany. I tento žadatel se nicméně následně na Ukrajinu vrátil a opětovně ji kvůli pokračujícímu konfliktu opustil až v prosinci 2025, kdy požádal o dočasnou ochranu v České republice. Obdobně v rozsudku ze dne 16. 7. 2026, č. j. 2 Azs 70/2026-18, Nejvyšší správní soud řešil případ ukrajinského žadatele, který vstoupil do schengenského prostoru dne 12. 2. 2022 a před invazí pobýval v Polsku. Také v tehdejším případě se žadatel koncem listopadu 2022 vrátil na Ukrajinu, kterou z důvodu válečného konfliktu opustil a přicestoval do České republiky až v prosinci 2025. Rovněž v případě řešeném v usnesení ze dne 29. 6. 2026, č. j. 21 Azs 64/2026-20, se jednalo o skutkově srovnatelnou věc, v níž se žadatel dne 24. 2. 2022 nacházel krátkodobě mimo Ukrajinu, kam se navrátil, a teprve v roce 2026 ji v souvislosti s probíhající válkou znovu opustil. Nejvyšší správní soud usnesením č. j. 21 Azs 64/2026-20 odmítl kasační stížnost žalovaného pro nepřijatelnost, neboť otázku výkladu pojmu „pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022“ považoval za vyřešenou dosavadní ustálenou judikaturou. Ta se vypořádává také s otázkou nutnosti pokládat předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od uvedené judikatury odchýlit ani v této věci.

14. Argumentace žalovaného, že stěžovatel vychází ze „dvou odlišných východisek“, dle Nejvyššího správního soudu neobstojí. Z výše citované judikatury nepochybně vyplývá, že se dle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí jedná o dvě kumulativní podmínky: tzn. že stěžovatel před 24. 2. 2022 na Ukrajině pobýval ve smyslu citovaného ustanovení (což jeho krátkodobá návštěva České republiky nevyloučila) a následně z ní byl, po svém prokazatelném návratu, de facto „vysídlen“ z důvodu ozbrojeného konfliktu. Odmítavý postoj žalovaného, který mechanicky izoluje první cestu stěžovatele z ledna 2022 a ignoruje následný dlouhodobý pobyt na Ukrajině a opuštění země z obavy před válkou v roce 2026, je s výše uvedenou judikaturou a jejími závěry v rozporu.

15. Dle výkladu zastávaného Nejvyšším správním soudem není z hlediska naplnění podmínky „pobytu na Ukrajině před 24. 2. 2022“ sama o sobě rozhodující fyzická přítomnost žadatele na Ukrajině právě v tento den. Je třeba individuálně zkoumat, zda měl žadatel před uvedeným datem na Ukrajině stálejší a dlouhodobější pobyt, zejména bydliště, úmysl tam žít a těžiště svých zájmů. Pro aplikaci § 3 lex Ukrajina je tak dle Nejvyššího správního soudu nezbytné zkoumat povahu, délku a účel pobytu cizince mimo území Ukrajiny (viz již zmiňovaný rozsudek č. j. 2 Azs 70/2026-18, body 13 a 22 až 24), jakož i otázku, zda byl v jiném státě usazen (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, body 17 a 18, a č. j. 2 Azs 70/2026-18, body 13, 14 a 24).

16. Neposkytuje-li v tomto ohledu potřebné informace vízový informační systém, je žalovaný povinen rozhodné okolnosti zjistit jinými důkazními prostředky podle § 50 a § 51 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Ztížený přístup k požadovaným informacím nemůže být důvodem k formalistickému posouzení žádosti na úkor stěžovatele.

17. V nyní posuzované věci je zřejmé, že stěžovatelova krátkodobá návštěva příbuzných v České republiky (od 22. 1. 2022) nepředstavovala přesun těžiště stěžovatelových zájmů mimo Ukrajinu. To potvrzuje skutečnost, že stěžovatel se dne 22. 5. 2022 vrátil zpět na Ukrajinu, kde následně dlouhodobě pobýval další čtyři roky. Uvedené skutečnosti také bez dalšího neznamenají vyloučení závěru, že opětovný odchod stěžovatele z Ukrajiny a příchod do České republiky v květnu 2026 představoval vysídlení v důsledku pokračujícího ozbrojeného konfliktu. Tuto otázku proto nebylo možné uzavřít pouhým vrácením žádosti stěžovateli pro nepřijatelnost s odkazem na izolované posouzení prvotního odjezdu z ledna 2022. Z něj žalovaný a městský soud nesprávně dovodili přetržení příčinné souvislosti v rozporu s judikaturou. Žádost naopak bylo nutno individuálně posoudit.

18. Neobstojí ani argumentace městského soudu a žalovaného založená na operačních pokynech, které představují právně nezávazný dokument typu soft law. Takové dokumenty lze podle ustálené judikatury Soudního dvora použít jako nezávazná výkladová vodítka. Ačkoli nemají závazné právní účinky a samy o sobě nemohou založit práva, kterých by se jednotlivci dovolávali před vnitrostátními soudy, vnitrostátní soudy jsou povinny je při rozhodování zohlednit, zejména pokud objasňují výklad vnitrostátních předpisů přijatých k jejich provedení nebo pokud doplňují či upřesňují závazná ustanovení unijního práva. Povinnost takový dokument zohlednit však není totožná s povinností vykládat závazné právo v souladu s tímto dokumentem. Nezávazný dokument nelze použít k vytvoření nové právní povinnosti, která nemá oporu v závazném unijním právu (stanovisko generálního advokáta Campos Sánchez-Bordony ve věci C-501/18, EU:C:2020:729, body 95-96 a 101; stanovisko generálního advokáta Bobka ve věci C-16/16 P, EU:C:2017:959, body 97-101).

19. K této otázce se pak Nejvyšší správní soud vyjádřil v opakovaně odkazovaném rozsudku č. j. 2 Azs 70/2026-18 (body 18 až 21), kde uvedl, že operační pokyny vzhledem k době svého vzniku nepočítaly se situací osob, které se po 24. 2. 2022 během pokračujícího konfliktu vrátily na Ukrajinu a následně ji znovu opustily. Nelze je proto použít k automatickému vyloučení takových osob z dočasné ochrany bez individuálního posouzení těžiště jejich zájmů, povahy pobytu mimo Ukrajinu a skutkového vývoje po 24. 2. 2022 (obdobně k tomu srovnej také rozsudek č. j. 5 Azs 258/2025-14, bod 24).

20. Z výše uvedeného tak vyplývá, že závěry městského soudu týkající se sporné právní otázky nemohou obstát, a proto bylo nutno napadený rozsudek zrušit. Nejvyšší správní soud současně doplňuje, že rozsudek městského soudu vykazuje též vnitřní rozpory, na které stěžovatel důvodně poukázal v kasační stížnosti. Např. v bodě 21 odůvodnění rozsudku městský soud výslovně konstatuje, že „žalobce se 22. 5. 2022 vrátil na území Ukrajiny, i tato skutečnost je mezi stranami nesporná“, aby v následujícím bodě 22 konstatoval, že „na její území [rozuměj Ukrajiny] se žalobce ani po začátku války nevrátil“. Tento rozpor činí závěry soudu nesrozumitelnými. Nejvyšší správní soud taktéž zjistil, že městský soud založil své úvahy na skutkových zjištěních, která nemají oporu ve spisovém materiálu (tyto rozpory se týkají např. údajného udělení dočasné ochrany stěžovateli v Polsku či předložení oddacího listu, ačkoli je stěžovatel svobodný). Nad rámec uplatněných žalobních bodů pak městský soud vypořádával také „námitku“ chybějícího čísla jednacího, kterou stěžovatel neuplatnil; oproti tomu však neposoudil jeho klíčovou argumentaci týkající se dlouhodobého pobytu na Ukrajině a opuštění země v roce 2026 z důvodu pokračujícího konfliktu, včetně stěžovatelem odkazované judikatury, na kterou v žalobě výslovně odkazoval. Uvedené nasvědčuje tomu, že do rozsudku byly převzaty pasáže vztahující se k jiné věci nemající spojitost s osobou stěžovatele.

IV. Závěr a náklady řízení

21. Na základě výše uvedených skutečností tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu zrušil podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. (výrok I).

22. Podle § 110 odst. 2 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, může současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu sám o žalobě nebo návrhu rozhodnout, pokud byly pro takový postup důvody již v řízení před krajským soudem a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout. V nyní projednávané věci jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby Nejvyšší správní soud o žalobě sám věcně rozhodl.

23. Rozsudek městského soudu byl tímto rozsudkem zrušen a pro závěr o důvodnosti podané žaloby existovaly důvody již v řízení před městským soudem. Mezi účastníky nebyl sporný skutkový stav věci, sporná byla toliko právní otázka (výklad § 3 odst. 1 lex Ukrajina). V případě vrácení věci by tak městský soud s ohledem na závazný závěr Nejvyššího správního soudu neměl jinou možnost než žalobu shledat důvodnou. Naplněny byly také podmínky § 51 s. ř. s. pro rozhodnutí soudu bez jednání, neboť oba účastníci v předchozím řízení s rozhodnutím soudu bez jednání výslovně souhlasili.

24. Nejvyšší správní soud proto podle § 87 odst. 2 s. ř. s. určil, že zásah žalovaného spočívající ve vrácení žádosti žalobci (stěžovateli) o dočasnou ochranu ze dne 4. 5. 2026 pro nepřijatelnost byl nezákonný (výrok II), a uložil žalovanému povinnost obnovit stav před vrácením žádosti žalobci (výrok III).

25. Podle § 110 odst. 3 věty druhé s. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2026, rozhodl-li Nejvyšší správní soud současně o odmítnutí návrhu, zastavení řízení, o postoupení věci nebo způsobem podle odstavce 2, rozhodne i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského soudu.

26. O náhradě nákladů řízení tedy rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s, dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

27. Plně úspěšnému žalobci (stěžovateli) Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému (výrok IV), který právo na náhradu nákladů řízení nemá (výrok V). Náklady řízení o žalobě před městským soudem tvoří odměna za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) ve výši 9 240 Kč, tj. 2 × 4 620 Kč [dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) ve spojení s § 9 odst. 5 a § 7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]; a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 × 450 Kč) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. V řízení o kasační stížnosti se jedná o odměnu taktéž za dva úkony právní služby (sepis kasační stížnosti a repliky k vyjádření žalovaného) ve výši 9 240 Kč, tj. ve výši 2 × 4 620 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], k čemuž náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč (2 × 450 Kč) dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto byla náhrada nákladů zvýšena o příslušnou daň. Celkové náklady řízení o žalobě a kasační stížnosti po zaokrouhlení tak činí částku ve výši 24 539 Kč. K úhradě této částky stanovil Nejvyšší správní soud žalovanému přiměřenou lhůtu jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

28. Zástupce žádal, aby soud zvážil přiznání mimosmluvní odměny ve dvojnásobné výši s ohledem na právní složitost věci, přítomnost cizineckého prvku, nutnost posouzení věci v kontextu vnitrostátního i unijního práva a specifickou povahu institutu dočasné ochrany. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že v tomto případě se nejednalo o právní službu mimořádně obtížnou ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, nebylo tak namístě přiznanou odměnu navýšit na dvojnásobek (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2026, č. j. 21 Azs 64/2026-20). Odměnu proto soud přiznal v obvyklé výši. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. září 2026 Mgr. Ing. Veronika Juřičková předsedkyně senátu