6 Azs 34/2016

Rubrum

6 Azs 34/2016 - 30 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: V. L. N., zastoupeného Mgr. Vratislavem Polkou, advokátem, se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, Praha 7, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. dubna 2015, č. j. OAM-23/ZA-ZA14-HA08-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. ledna 2016, č. j. 75 Az 3/2015 - 35, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost žalobce s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Žalobce, státní příslušník Vietnamské socialistické republiky, podal dne 8. ledna 2015 v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci žádosti a pohovoru k žádosti uvedl, že je „ateistou“ a nikdy nebyl členem politické strany. Svou vlast opustil v roce 2006 za účelem podnikání. Žalobce je ženatý, přičemž jeho manželka a dcera (obě vietnamské státní příslušnosti) mají v ČR povolen trvalý pobyt. K dotazu žalovaného uvedl žalobce, že sám o povolení k trvalému pobytu nepožádal, protože si je vědom svého záznamu v rejstříku trestů kvůli řízení automobilu pod vlivem alkoholu a nechce svou žádostí komplikovat situaci manželce a dceři. Jako důvod podání žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že chce zajistit, aby mohl nadále pobývat v ČR se svou rodinou a pečovat o ni. Návrat do vlasti žalobce odmítal, neboť by nezískal odpovídající práci a nebyl by schopen splácet dluhy z dřívějška.

2. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu zamítl s tím, že v žalobcově případě nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce následně proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), který však žalobu shledal nedůvodnou a zamítl ji. Krajský soud k žalobní námitce týkající se neudělení 6 Azs 34/2016 humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění, poznamenal, že humanitární azyl je výjimečným institutem, na který není právní nárok. Žalovaný přitom nepřekročil ani nezneužil meze správního uvážení, které mu v této oblasti svědčí, a své úvahy řádným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, neboť se zabýval jak osobní situací žalobce, tak poměry panujícími v zemi jeho původu. Snaha o legalizaci pobytu na území ČR sice může být důvodem pochopitelným, avšak bez dalšího není důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu. Krajský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nepřisvědčil ani námitce tvrzeného porušení práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“). Samotná nutnost vycestovaní do země původu při neudělení žádné z forem mezinárodní ochrany cizinci neznemožňuje, aby si po návratu do země původu požádal o některou z možných forem povolení k pobytu na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Obvykle jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života. V daném případě nebyly dány okolnosti, v jejichž důsledku by zásahem do rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z ČR ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2013 č. j. 5 Azs 7/2012-28, č. 2836/2013 Sb. NSS. Případný kontakt s rodinou v tomto případě není vyloučen, byť může vyžadovat vyšší úsilí žalobce.

3. Žalobce (nyní stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační stížností. Stěžovatel uvedl, že jeho situace, která se vyznačuje nulovým zázemím ve Vietnamu a rozvinutým rodinným a soukromým životem v ČR, představuje případ hodný zvláštního zřetele odůvodňující udělení humanitárního azylu. Žalovaný podle stěžovatele posoudil možnost udělení humanitárního azylu stěžovateli nesprávně a svůj závěr nedostatečně zdůvodnil. Dále stěžovatel konstatoval, že mu měla být udělena mezinárodní ochrana alespoň ve formě doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, jelikož mu hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy v důsledku zásahu do práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy. V této souvislosti stěžovatel odkázal též na Úmluvu o právech dítěte. K porušení práv stěžovatele může dojít již pouhým vycestováním, neboť v rámci snahy vrátit se k rodině bude muset nejprve získat termín k podání žádosti prostřednictvím zcela nefunkčního systému Visapoint a čekat nejméně 270 dnů na rozhodnutí. Stěžovatel proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle § 104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto případě bylo namístě kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.

5. Podle § 104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K tomu, kdy je kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná, existuje početná a ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu (viz zejm. 6 Azs 34/2016 - 31 pokračování usnesení ze dne 26. dubna 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS), na kterou Nejvyšší správní soud i v tomto případě v podrobnostech odkazuje.

6. Stěžovatel k otázce přijatelnosti své kasační stížnosti, respektive podstatnému přesahu vlastních zájmů, neuvedl žádné argumenty. Nejvyšší správní soud se proto toliko v obecné rovině zabýval důvody přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu citovaného usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39 a žádná pochybení v tomto směru, natož zásadní pochybení systémového rázu, v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal.

7. Charakterem a výjimečností institutu humanitárního azylu (§ 14 zákona o azylu), jakož i kritérii soudního přezkumu neudělení humanitárního azylu, se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval (z poslední doby např. usnesení ze dne 27. srpna 2015 č. j. 9 Azs 145/2015-48 a rozhodnutí tam citovaná). Z judikatury plyne, že na azyl z humanitárních důvodů není právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu, které podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2004 č. j. 5 Azs 47/2003-48). Humanitární azyl dopadá toliko na závažné situace hodné zvláštního zřetele jako např. udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2004 č. j. 2 Azs 8/2004-55). Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu správního řízení žádné okolnosti takto mimořádného charakteru, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu, což dostatečně odůvodnil žalovaný i krajský soud.

8. Také problematika zásahu do práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 8 Úmluvy [ve spojení s § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu] byla v souvislosti s neudělením mezinárodní ochrany opakovaně řešena správními soudy (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2008 č. j. 5 Azs 46/2008-71 a ze dne 8. června 2011 č. j. 2 Azs 8/2011-55 nebo z poslední doby usnesení ze dne 28. července 2014 č. j. 8 Azs 96/2014-39, bod 11, či ze dne 22. října 2015 č. j. 7 Azs 247/2015-21). Pouhé vycestování stěžovatele z ČR může porušit právo na rodinný život stěžovatele pouze za výjimečných okolností (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. ledna 2013 č. j. 5 Azs 7/2012-28, č. 2836/2013 Sb. NSS, nebo ze dne 11. března 2015 č. j. 3 Azs 256/2014-27), které však v tomto případě nebyly dány – stěžovatel je netvrdil a ani nevyplynuly ze spisu. Takovou okolností není ani existence systému Visapoint, neboť daný systém plní pouze organizační funkci a registrace v tomto systému podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení (rozsudek ze dne 9. března 2016 č. j. 1 Azs 281/2015-34, bod 16, a ze dne 30. dubna 2015 č. j. 7 Azs 282/2014-48).

9. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti. Současně Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že se krajský soud nedopustil ani hrubého pochybení při výkladu hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud proto 6 Azs 34/2016 uzavírá, že žádný důvod přijatelnosti z kasační stížnosti a napadeného rozsudku nezjistil, pročež kasační stížnost odmítl podle § 104a odst. 1 s. ř. s.

10. Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. dubna 2016 Mgr. Jana Brothánková předsedkyně senátu