9 Azs 145/2015

Rubrum

9 Azs 145/2015 - 48 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: O. J., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2014, č. j. OAM-52/LE-BE03-K07-2014, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 5. 2015, č. j. 32 Az 34/2014 – 29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce, JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3 400 Kč. Tato částka jí bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mu mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje.

2. Stěžovatel podal dne 26. 3. 2014 žádost o udělení mezinárodní ochrany. V rámci správního řízení uvedl, že Ukrajinu opustil v prosinci 1998, jel se podívat do České republiky jako turista, líbilo se mu zde, a proto zde zůstal. Chtěl si najít práci a vydělat si peníze. Důvodem jeho žádosti o mezinárodní ochranu je v první řadě politická situace na Ukrajině, kam se nechce vracet. Dalším důvodem je to, že je v České republice již hodně 9 Azs 145/2015 dlouho, zvykl si tady a na Ukrajině nic nemá. Kdyby se tam musel vrátit, byl by z něj bezdomovec.

3. Krajský soud k podané žalobě uvedl, že žalovaný se případem řádně zabýval, posuzoval celý azylový příběh na základě výpovědí stěžovatele učiněných v řízení o mezinárodní ochraně a na základě získaných informací o zemi původu. Dle názoru soudu je nepochybné, že stěžovatel si podanou žádostí o mezinárodní ochranu chtěl zajistit legalizaci svého pobytu pro svůj další život, což ostatně i potvrdil. Krajský soud dospěl k závěru, že posuzovanou situaci není možné podřadit pod žádný azylově relevantní důvod a nejsou dány ani důvody pro udělení doplňkové ochrany.

4. Soud se zabýval i aktuální situací na Ukrajině a případnou hrozbou vážné újmy, která by mohla hrozit stěžovateli ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu. Konstatoval, že na Ukrajině v době rozhodování o žádosti neprobíhal takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu ke stěžovateli za vážnou újmu.

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného

5. Proti rozsudku krajského soudu brojil stěžovatel blanketní kasační stížností, jejíž důvody podřadil pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Ustanovená zástupkyně pak kasační stížnost doplnila o důvody, jež podřadila pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

6. Má za to, že žalovaný správní orgán i soud nesprávně vyhodnotily tvrzenou bezvýchodnou situaci v případě návratu do země původu, kde již nemá žádné zázemí, naopak v České republice pobývá již 17 let. To představuje důvod pro udělení humanitárního azylu. Žalovaný se však omezil pouze na paušalizované konstatování, že se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu a neshledal žádné důvody zvláštního zřetele. Konkrétní okolnosti případu nezkoumal. Stěžovatel nesouhlasí s názorem, že skutečnost, že na Ukrajině nemá žádné zázemí a v případě návratu by z něj byl bezdomovec, je z hlediska úpravy zákona o azylu irelevantní, neboť nedobrá hospodářská situace postihuje všechny obyvatele bez rozdílu. Postavení stěžovatele s ohledem na zpřetrhání vazeb na domovský stát, navíc za situace, kdy v části Ukrajiny probíhá ozbrojený konflikt, je výrazně horší než postavení běžného obyvatele. K argumentaci soudu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově, odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49.

7. K bezpečnostní situaci na Ukrajině uvedl, že ačkoliv k eskalaci konfliktu došlo pouze v některých jejích oblastech, politická situace je napjatá v celé zemi. K argumentu, že pochází ze západní Ukrajiny, pak poukazuje na události posledních dní, kdy ozbrojenci z Pravého sektoru za použití střelných zbraní a granátů udeřili v Mukačevu na západě Ukrajiny, a o několik dní později následoval bombový útok ve Lvově. Stěžovateli tak hrozí nebezpečí vážné újmy i v jiných oblastech Ukrajiny, místo jeho bydliště nevyjímaje.

8. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání. 9 Azs 145/2015 - 49 pokračování

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém názoru vyjádřeném v žalobou napadeném rozhodnutí a ztotožnil se i se závěry krajského soudu. K současné situaci na Ukrajině uvedl, že ani poslední události na Ukrajině nejsou důvodem pro změnu jeho rozhodnutí. Události v uváděných městech nesly znaky kriminální činnosti, proti nimž zakročily v zájmu nastolení pořádku státní orgány. Nejde o události, na něž dopadá ochrana udělovaná podle zákona o azylu.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

11. Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 104a s. ř. s. zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního zdejší soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“.

12. Nejvyšší správní soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele, a to v mezích vytyčených výše citovaným usnesením prvního senátu kasačního soudu.

13. Stěžovatel v prvé řadě namítal nesprávnost nepřiznání humanitárního azylu. Domáhal se ho z důvodu, že v České republice žije již 17 let a v zemi původu nemá žádné zázemí. V případě návratu by z něho byl bezdomovec. Tuto námitku je třeba odmítnout s poukazem na setrvalou judikaturu Nejvyššího správního soudu. K otázce udělování humanitárního azylu se soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, v němž uvedl, že mezi obvyklé důvody udělování humanitárního azylu „lze příkladmo zařadit například udělování humanitárního azylu osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným; nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory […]“, tedy mnohem závažnější důvody, než uvedl stěžovatel.

14. Pokud jde o otázku přezkoumávání rozhodnutí týkajících se humanitárního azylu, vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, že „[a]zyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení správního orgánu. (…) Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“ Obdobně v již citovaném rozsudku ve věci sp. zn. 2 Azs 8/2004 nebo v rozsudku ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38. 9 Azs 145/2015

15. Udělení azylu z humanitárních důvodů na základě správního uvážení žalovaného dle § 14 zákona o azylu řeší předcházející judikatura Nejvyššího správního soudu v řadě rozhodnutí, např. ze dne 19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72 (publ. pod č. 375/2004 Sb. NSS), ze dne 24. 11. 2005, č. j. 6 Azs 304/2004 – 43, ze dne 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 161/2005 – 83, či ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 Azs 355/2005 – 59. Otázkou se zabýval též Ústavní soud v usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 532/02.

16. Stěžovatel neuvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani v dalším průběhu správního řízení žádné mimořádné okolnosti, které by mohly být důvodem pro udělení humanitárního azylu. Délka pobytu na území České republiky není důvodem zvláštního zřetele hodným a ani nedostatek zázemí v zemi původu nemůže udělení humanitárního azylu odůvodnit. Ze správního spisu vyplynulo, že sám stěžovatel uvedl, že do domovského státu vycestuje dobrovolně a uvedl i adresu pro doručování do domovského státu. Jeho tvrzení ohledně nedostatku zázemí na Ukrajině tím dostává trhlinu a je zřejmé, že jeho situace není natolik tíživá, aby bylo možno hovořit o tom, že by nepřiznání humanitárního azylu bylo způsobeno zjevnou libovůlí žalovaného.

17. Nejvyšší správní soud se dále ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla v posuzovaném případě podána účelově, ve snaze legalizovat pobyt stěžovatele. Krajský soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že snaha o legalizaci pobytu nemůže být azylově relevantním důvodem (viz například rozsudky ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44 či krajským soudem citovaný rozsudek ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94). Dále je třeba připomenout, že pokud stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu až po 17 letech nelegálního pobytu v České republice, taková žádost je zjevně účelová (k tomu například rozsudky ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, nebo ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005 – 54). V kasační stížnosti zmíněný rozsudek ve věci sp. zn. 5 Azs 6/2011 nebyl postupem žalovaného ani soudu porušen. Stěžovatel uvedl i další důvody, pro něž žádá o udělení mezinárodní ochrany, žalovaný správní orgán i soud je pečlivě přezkoumaly, přičemž dospěly k závěru, že tyto důvody nejsou pro udělení mezinárodní ochrany dostačující.

18. Poslední námitka se týkala bezpečnostní situace na Ukrajině v souvislosti s ozbrojeným konfliktem, který eskaluje na východě a jihu země. K otázce aktuálního stavu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjadřoval již několikrát. Lze odkázat například na rozsudky ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014 – 25, či ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28. V rozsudku ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, pak uvedl: „[n]a Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Uvedené platí i nadále.

19. K tomu kasační soud dodává, že místem pobytu stěžovatele na území Ukrajiny byla obec Strij ve Lvovské oblasti, která se nachází v západní části země, a tedy není 9 Azs 145/2015 - 50 pokračování ozbrojeným konfliktem dotčena. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou známy ani žádné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti, že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.

20. Závěrem Nejvyšší správní soud připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005 - 60).

IV. Závěr a náklady řízení

21. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle ustanovení § 104a s. ř. s.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením § 120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

23. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2015, č. j. 9 Azs 145/2015 - 26, byla stěžovateli ustanovena advokátka JUDr. Anna Doležalová, MBA. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovené zástupkyni náleží, v souladu s jí podaným vyčíslením, mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (tj. doplnění kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Soud jí proto přiznal v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 3 100 Kč za jeden úkon právní služby [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojenými (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupkyni náleží 3 400 Kč. Zástupkyně není plátcem daně z přidané hodnoty. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. srpna 2015 JUDr. Radan Malík předseda senátu 9 Azs 145/2015