7 As 140/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: MUDr. M. L., zast. Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Tržiště 366/13, Praha 1, proti žalované: Ústřední veterinární správa Státní veterinární správy, se sídlem Slezská 100/7, Praha 2, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2026, č. j. 22 A 36/2025-55, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce zamýšlel přemístit svá včelstva na vzdálenost větší než 3 km. Na základě opatření obecné povahy Ministerstva zemědělství ze dne 19. 12. 2024, č. j. MZE-90125/2024- 13141 (Metodika kontroly zdraví zvířat a nařízení vakcinace na rok 2025), tedy provedl vyšetření na mor včelího plodu a hniloby včelího plodu ze stanoviště včelstev registračního čísla CZ X. Laboratorní vyšetření zimní měli ze dne 3. 4. 2025 prokázalo 1,8 × 103 spor původce moru včelího plodu na jeden gram vzorku. Dne 14. 4. 2025 proto Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Moravskoslezský kraj klinicky prohlédla všech šest včelstev na stanovišti. Z úlů č. 2 a 3 odebrala vzorky plástu a včelí měli. U včelstva v úlu č. 3 zaznamenala mezerovitý plod, proděravělá a tmavá víčka a rozbředlé larvy, které se po vpichu natahovaly ve vlákno. Státní veterinární ústav Olomouc následně v obou vzorcích z tohoto úlu prokázal původce nákazy Paenibacillus larvae. Ve vzorku včelí měli se jednalo o množství 8 × 108 spor na jeden gram. Oba vzorky z úlu č. 2 pak byly negativní.

2. Krajská veterinární správa rozhodnutím ze dne 2. 5. 2025, č. j. SVS/2025/066620, vymezila shora označené stanoviště žalobce jako ohnisko moru včelího plodu a nařídila podle § 15 odst. 1 a § 54 zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), a § 7 vyhlášky č. 144/2023 Sb., o veterinárních požadavcích na chov včel a včelstev a o opatřeních pro předcházení a tlumení některých nákaz včel, mimořádná veterinární opatření. Žalobci uložila mimo jiné povinnost do 23. 5. 2025 utratit všechna včelstva na stanovišti a zlikvidovat je spálením spolu s úly, plásty a příslušenstvím, u něhož nebylo možné zajistit účinnou dezinfekci. Proti rozhodnutí krajské veterinární správy podal žalobce odvolání. Žalovaná jej rozhodnutím ze dne 25. 6. 2025, č. j. SVS/2025/092528, zamítla a rozhodnutí krajské veterinární správy potvrdila.

3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Předně nevyhověl procesním námitkám žalobce. Za rozhodný pak považoval počet a stav včelstev v den klinické prohlídky. Dne 14. 4. 2025 měl žalobce šest včelstev a nákaza byla prokázána u jednoho z nich (šlo o více než 15 % včelstev na stanovišti). Pozdější zvýšení počtu včelstev nemělo na posouzení věci vliv. V otázce výjimky krajský soud odkázal na odůvodnění žalované, která vysvětlila, proč ji nelze udělit. Uvedl, že vyhláška č. 144/2023 Sb. Je zvláštním právním předpisem ve vztahu k § 15 odst. 2 veterinárního zákona a že § 5 odst. 2 tohoto zákona zakazuje mor včelího plodu léčit. Žalobcem uváděný případ ptačí chřipky, při němž veterinární správa nenařídila utracení hus, proto nepovažoval za srovnatelný. Krajský soud si osvojil také závěry žalované o riziku nákazy, stavu včelí populace a terapeutickém přínosu včelstev pro D. P. Uvedl, že význam apiterapie chápe, avšak nebylo mu zřejmé, proč by D. P. nemohla mít prospěch i z nově založeného chovu. Navržené důkazy neprovedl. Část listin byla součástí správního spisu. Novinové články, výsledky vyšetření včelstev z doby po vydání napadeného rozhodnutí, fotografie D. P. a lékařskou zprávu ze dne 13. 5. 2026 pak považoval za nadbytečné.

II. Obsah kasační stížnosti

4. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Ve vztahu k možnosti povolit individuální výjimku z mimořádných veterinárních opatření namítá, že podzákonná vyhláška nemůže vyloučit pravomoc založenou zákonem. Ustanovení § 15 odst. 2 veterinárního zákona výslovně umožňuje povolit výjimku z opatření k tlumení nákaz. Mlčení vyhlášky o výjimce proto nelze vykládat jako její zákaz. Ani zákaz léčení moru včelího plodu podle stěžovatele nebrání zachování ostatních včelstev. Nakažené včelstvo bylo utraceno a stěžovatel se jeho léčení nedomáhal (domáhal se toho, aby nebyla likvidována prokazatelně zdravá včelstva). Jako mírnější opatření navrhuje zachovat uzávěru stanoviště a zákaz přemísťování, zavést zesílený úřední dozor a opakovaně laboratorně vyšetřovat zbývající včelstva. Závěr o apriorní nemožnosti výjimky je i v rozporu s dosavadní praxí orgánů veterinární správy.

5. Stěžovatel dále uvádí, že nákaza byla zjištěna pouze u jednoho ze šesti včelstev. Hranici 15 % překročil výsledek o 1,67 procentního bodu. Tato hranice byla podle něj překročena zcela marginálně, a to „výhradně v důsledku statistické hrubosti malochovu“, neboť při sedmi včelstvech by podíl činil 14,29 % (počet šesti včelstev byl stavem výjimečným a krátkodobým). Zpochybňuje také samotný základ výpočtu. Do celkového počtu mělo být podle něj zahrnuto i utracené a mimo včelnici umístěné včelstvo. Po rojení měl již dne 18. 5. 2025 osm včelstev. Následná laboratorní vyšetření byla negativní. Striktní použití hranice bez individuálního posouzení proto považuje za přepjatý formalismus. Poukázal také na veřejný zájem na ochraně opylovačů a zemědělské produkce.

6. Samostatnou část kasační stížnosti stěžovatel věnoval zdravotnímu stavu D. P., která trpí Rettovým syndromem, těžkou mentální retardací, centrální kvadruparézou, epilepsií a dalšími závažnými obtížemi. Kontakt s včelami na stěžovatelově stanovišti je podle lékařských podkladů stabilní součástí jejího terapeutického režimu. U osob s poruchou autistického spektra nelze konkrétní prostředí a zavedenou rutinu jednoduše nahradit novým chovem. Likvidace proto zasahuje do práv chráněných čl. 7, 10 a 31 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 25 a 26 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Správní orgány ani krajský soud podle stěžovatele neprovedly skutečné poměření těchto práv s konkrétním rizikem nákazy.

7. Napadený rozsudek je podle stěžovatele také nepřezkoumatelný. Krajský soud převzal odůvodnění žalované a na námitky reagoval jen obecně. Nevyložil, proč má veřejný zájem převážit, a otázku nenahraditelnosti konkrétního prostředí odbyl řečnickou otázkou. Neprovedl k důkazu ani tři protokoly o následných laboratorních vyšetřeních, fotografie D. P. a lékařskou zprávu ze dne 13. 5. 2026. Označení těchto důkazů za nadbytečné podle stěžovatele nestačí.

8. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Soud nepřehlédl, že součástí kasační stížnosti byl i návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti. Tento návrh stěžovatel v průběhu řízení ještě doplnil. S ohledem na povahu dané věci se ovšem Nejvyšší správní soud kasační stížností (a věcí samou) zabýval přednostně, a samostatně proto o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nerozhodoval. III.1 Námitky nepřezkoumatelnosti

10. Nejvyšší správní soud se zabýval v prvé řadě námitkami, které směřují vůči nepřezkoumatelnosti rozsudku. Podle ustálené judikatury se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje mimo jiné takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány všechny námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou (rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným může být i rozsudek, který přezkoumá nepřezkoumatelné rozhodnutí správního orgánu (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91; či ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 As 137/2022-67, bod 27). Nepřezkoumatelnost je ale třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem. Jde totiž o jednu z nejzávažnějších vad řízení. Lze ji proto konstatovat v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč správní orgán rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovaná judikatura).

11. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že krajský soud pochybil tím, že přejal závěry žalované. Je pravda, že krajský soud své odůvodnění vystavěl z velké části na odkazu na odůvodnění rozhodnutí žalované, konkrétně tedy jeho strany 10 až 13. Takový postup nicméně může být za určitých okolností přípustný. Není totiž vždy účelné podrobně vyvracet každý dílčí argument uplatněný v žalobě. To však platí jen tehdy, pokud se soud vypořádá s podstatou té které námitky, resp. pokud ve vztahu k uplatněným námitkám vystaví vlastní ucelený argumentační systém (například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2015, č. j. 8 Afs 71/2012-161). Nejvyšší správní soud také ve své rozhodovací praxi připouští, že krajský soud může ve svém odůvodnění odkázat na přezkoumávaná rozhodnutí správních orgánů, resp. se s jejich odůvodněním ztotožnit. V duchu zásady hospodárnosti a ekonomie řízení totiž není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou správně vyřčené (například rozsudky NSS ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012-47). Nejvyšší správní soud proto obecně považuje za přípustné, aby si krajský soud, nedochází-li k jiným závěrům, správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil, pokud napadené správní rozhodnutí řádně odůvodněno. Toto východisko však lze uplatnit pouze v situaci, pokud žalobce opakuje odvolací argumentaci (tedy fakticky nepolemizuje se závěry žalovaného správního orgánu). Je tak nutné se zabývat tím, zda se v projednávané věci jedná o situaci, kdy žalobce v žalobě opakuje svoji odvolací argumentaci, se kterou se žalovaný správní orgán (na jehož závěry odkazuje krajský soud) již vypořádal.

12. Žalobní argumentace v nyní projednávané věci v podstatné části navazovala na argumentaci, kterou stěžovatel uplatnil již v odvolacím řízení. V původním odvolání stěžovatel uvedl, že při klinické prohlídce choval šest včelstev, ačkoliv původně disponoval sedmi (str. 2 původního odvolání). Současně namítal, že hranice 15 % byla překročena pouze o 1,67 procentního bodu a že vzhledem k přípravě nových oddělků by při pozdější prohlídce překročena nebyla (str. 4 původního odvolání). V doplnění odvolání pak tvrdil, že během jarního období obnovil počet včelstev na sedm (str. 2 doplnění odvolání). Již v původním odvolání namítal také neposouzení mírnějšího opatření (str. 3 původního odvolání), což zopakoval v jeho doplnění (str. 5 doplnění odvolání). Dovolával se i výjimky podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona (str. 6 původního odvolání a str. 5 a 7 doplnění odvolání). Poukazoval rovněž na ekologické důsledky plošné likvidace (str. 3 a 4 původního odvolání a str. 5 doplnění odvolání) a její dopad na zdravotní stav D. P. (str. 5 a 6 původního odvolání a str. 5 až 7 doplnění odvolání).

13. Žalovaná tato tvrzení nepominula. Za rozhodný považovala počet včelstev v den klinické prohlídky a pozdějšímu obnovení jejich počtu na sedm proto nepřikládala význam (str. 10 napadeného rozhodnutí). Vysvětlila také, proč nepovažovala za podstatné marginální překročení hranice ani přípravu nových oddělků (str. 10 napadeného rozhodnutí) a proč by částečná likvidace podle ní nezajistila odstranění zdroje nákazy (str. 10 a 11 napadeného rozhodnutí). Vyjádřila se k ekologickým hlediskům (str. 11 napadeného rozhodnutí), možnosti udělit výjimku podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona (str. 11 napadeného rozhodnutí) i k lékařské zprávě a vyjádření spolku Rett Community, z. s. (str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí). Reagovala rovněž na namítanou nenahraditelnost dosavadního terapeutického prostředí. Uvedla, že stěžovatel může po dezinfekci založit nový chov a že individuální zájem D. P. nemůže převážit nad veřejným zájmem na zamezení šíření nákazy (str. 12 napadeného rozhodnutí). Krajský soud stejně jako žalovaná vyšel z toho, že stěžovatel v původním odvolání sám uvedl počet šesti včelstev a že jejich tvrzený pozdější počet nemá na věc vliv (bod 12 napadeného rozsudku). Na vypořádání ostatních odvolacích námitek žalovanou odkázal, jeho podstatné důvody shrnul a ztotožnil se s nimi (bod 12 napadeného rozsudku).

14. Stěžovatel v žalobě argumentaci doplnil o poukaz na případ ptačí chřipky (body 40 a 41 žaloby) a o přímou polemiku se závěrem žalované, že D. P. může mít prospěch i z nově založeného chovu (body 50 až 52 žaloby). Krajský soud nicméně na tyto argumenty výslovně reagoval (bod 12 napadeného rozsudku). Argument, že podzákonná vyhláška pro svou nižší právní sílu nemůže vyloučit použití výjimky stanovené zákonem, stěžovatel uplatnil až v bodě 30 repliky. Krajský soud se však vyjádřil také k němu (bod 12 napadeného rozsudku). Na žalobní argumentaci tedy odpověděl i v rozsahu, v němž přesahovala argumentaci odvolací. Námitka, podle níž krajský soud pochybil již tím, že si osvojil část odůvodnění žalované, není důvodná.

15. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce, že krajský soud otázku nenahraditelnosti dosavadního terapeutického prostředí odbyl řečnickou otázkou. Krajský soud uvedl, že mu není zřejmé, co stěžovatel míní „umělým obnovením chovu“ ani proč by D. P. nemohla mít prospěch z nově založeného chovu (bod 12 napadeného rozsudku). Tím vyjádřil závěr, že tvrzenou nenahraditelnost dosavadního chovu nepovažoval za prokázanou. Navázal tak na úvahu žalované, podle níž lze likvidaci provést mimo stanoviště a po jeho dezinfekci na něm založit nový chov (str. 12 napadeného rozhodnutí). III.2 Dokazování před krajským soudem

16. Stěžovatel také namítá, že krajský soud opomenul důkazní návrhy. Ani tato námitka však není důvodná. Listiny označené v žalobě jako důkazy č. 3, 4, 6 až 9, 14 a 15 byly součástí správního spisu. Písemnosti obsažené ve správním spise jako podkladu pro rozhodování správního soudu se nedokazují (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, bod 36). Protokol o zkoušce č. 10382/2025, označený jako důkaz č. 5, však vznikl až po vydání napadeného rozhodnutí a součástí správního spisu nebyl. Krajský soud jej přesto neopomenul, protože pozdější výsledky laboratorních vyšetření výslovně odmítl jako nadbytečné. Stejně rozhodl o důkazech navržených při jednání (bod 13 napadeného rozsudku). O všech důkazních návrzích tedy rozhodl. Zbývá posoudit, zda jejich neprovedení obstojí.

17. Tři protokoly o pozdějších laboratorních vyšetřeních nebyly způsobilé prokázat, že mírnější opatření v době rozhodování žalované postačovala k bezpečnému zvládnutí nákazy. První protokol se týká jediného vzorku měli, který stěžovatel odebral dne 1. 7. 2025, tedy šest dnů po vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Protokol neobsahuje registrační číslo stanoviště ani jednoznačné označení úlů, z nichž vzorek pocházel (protokol o zkoušce č. 10382/2025). Druhý protokol se týká vzorku odebraného stěžovatelem dne 6. 1. 2026 z úlů č. 1 až 7 (protokol o zkoušce č. DK/100044/2026). Třetí vzorek odebral stěžovatel dne 6. 2. 2026. Protokol jej spojuje se stanovištěm registračního čísla CZ 90608575 a sedmi včelstvy (protokol o zkoušce č. VM 3541/2026). Ve všech vzorcích byl výsledek vyšetření na přítomnost původce moru včelího plodu negativní. Pozdější negativní výsledky však nemohou zpětně vyvrátit riziko nákazy, které existovalo v době rozhodování žalované (viz § 75 odst. 1 s. ř. s.). Protokoly proto nemohly ovlivnit posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí.

18. Výsledek řízení nemohla ovlivnit ani lékařská zpráva ze dne 13. 5. 2026. Žalovaná již z předchozí lékařské zprávy znala závažnost zdravotního stavu D. P., její citlivost na změny i příznivý vliv pobytu u včel na její psychický stav (str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí). Sám stěžovatel ostatně v žalobě uvedl, že apiterapie nespočívá ve vztahu ke konkrétní včele, nýbrž v kontaktu s prostředím živé včelnice (bod 50 žaloby).

19. Výsledek řízení nemohly ovlivnit ani fotografie D. P.. Zachycují ji v bezprostřední blízkosti úlů v různých ročních obdobích. Na ústním jednání při jejich předložení zástupce stěžovatele uvedl, že D. P. nemá být vnímána jako statistický údaj, nýbrž jako člověk s vlastními city a životem. Ani zamýšlené působení fotografií na soud však nemohlo ovlivnit výsledek poměřování zdravotního zájmu D. P. s veřejným zájmem na zabránění šíření nákazy. Neovlivnily by jej ani články z médií, na které stěžovatel odkazoval. Článkem o chovu hus v Rybářství Nové Hrady chtěl stěžovatel doložit odlišný postup veterinární správy při výskytu ptačí chřipky (bod 40 žaloby). Odlišný postup v uvedené věci však sám o sobě neprokazuje srovnatelnost právní úpravy ani nákazových podmínek obou případů. Články o úhynech včelstev stěžovatel navrhl k doložení obecného stavu včelí populace v České republice (bod 43 žaloby). Tato obecná okolnost však nemohla objasnit, zda bylo možné bezpečně zachovat zbývající včelstva v konkrétním ohnisku moru včelího plodu.

20. Krajský soud proto mohl důkazní návrhy stěžovatele odmítnout jako nadbytečné (usnesení ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, č. 3380/2016 Sb. NSS, bod 14, či ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS, bod 48). Ačkoliv lze krajskému soudu vytknout, že své rozhodnutí o nevyhovění důkazním návrhům předloženým při jednání neodůvodnil pečlivěji, nejedná se o pochybení takové intenzity, že by mohlo mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku (rozsudek NSS ze dne 23. 4. 2025, č. j. 2 Afs 154/2024-83, bod 32, či ze dne 23. 12. 2015, č. j. 2 Ads 236/2015-38, bod 18). Protože o všech důkazních návrzích rozhodl a důvody jejich neprovedení z napadeného rozsudku a kontextu jeho odůvodnění vyplývají, nejednalo se o opomenuté důkazy. III.3 Potvrzení nákazy a hranice pro utracení včelstev

21. Podle § 10a odst. 1 veterinárního zákona se nákazy uvedené v příloze č. 2 k tomuto zákonu považují za nebezpečné. Mor včelího plodu je uveden v části I bodě 22 této přílohy. Pokud je výskyt nebezpečné nákazy potvrzen nebo hrozí její šíření, podle § 15 odst. 1 veterinárního zákona příslušný orgán nařídí odpovídající mimořádná veterinární opatření k jejímu tlumení a ochraně před šířením. Mezi tato opatření patří podle § 54 odst. 1 písm. c) téhož zákona také utracení zvířat. Podle § 10 odst. 3 písm. b) veterinárního zákona stanoví opatření k tlumení a zabránění šíření některých nebezpečných nákaz prováděcí právní předpis.

22. Ve vztahu k moru včelího plodu je tímto prováděcím předpisem vyhláška č. 144/2023 Sb. V projednávané věci je rozhodné její znění účinné do 31. 12. 2025. Podle § 6 odst. 1 dané vyhlášky je výskyt moru včelího plodu potvrzen tehdy, pokud jsou zjištěny klinické příznaky nákazy na plodu nebo plásty s příškvary a laboratorní vyšetření vzorků odebraných podle § 4 písm. b) vyhlášky prokáže pozitivní výsledek. Pokud je nákaza potvrzena u 15 % a více včelstev na stanovišti, krajská veterinární správa podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 vyhlášky nařídí neprodlené utracení všech včelstev na tomto stanovišti. Při nižším podílu podle bodu 2 téhož ustanovení nařídí utracení včelstev s potvrzeným výskytem nákazy. Na základě vyšetření zdravotního stavu ostatních včelstev a výsledků epizootologického šetření však může i v takovém případě nařídit likvidaci všech včelstev na stanovišti.

23. Stěžovatel nezpochybňuje, že u včelstva v úlu č. 3 byl při klinické prohlídce zjištěn mezerovitý plod, proděravělá a tmavá víčka a rozbředlé larvy, které se po vpichu natahovaly ve vlákno. Nezpochybňuje ani následné prokázání původce nákazy Paenibacillus larvae v obou vzorcích odebraných z tohoto úlu. Podmínky pro potvrzení výskytu nákazy podle § 6 odst. 1 vyhlášky proto byly splněny. Stěžovatel však namítá, že správní orgány nesprávně určily celkový počet včelstev. Podle něj mělo být započteno také následně utracené a mimo včelnici umístěné včelstvo. Poukazuje rovněž na pozdější rojení, v jehož důsledku měl dne 18. 5. 2025 osm včelstev. Pro výpočet však byl rozhodný počet včelstev v době klinické prohlídky. Tehdy se na stanovišti nacházelo šest včelstev a včelstvo v úlu č. 3 bylo jedním z nich. Jeho následným utracením se nestalo dalším, sedmým včelstvem, které by bylo možné znovu započítat do celkového počtu. Vyhláška v § 4 písm. a) vychází z klinického vyšetření všech včelstev na stanovišti. Na jeho výsledky navazuje laboratorní potvrzení nákazy podle § 6 vyhlášky a určení rozsahu opatření podle jejího § 7. Pozdější rojení proto nemohlo změnit počet včelstev, z něhož se při určení rozsahu opatření vycházelo. Sám stěžovatel ostatně v kasační stížnosti uvádí, že vyhláška váže výpočet ke dni klinické prohlídky. Jedno včelstvo s potvrzeným výskytem nákazy ze šesti představuje 16,67 %. Námitka nesprávného určení celkového počtu včelstev proto není důvodná.

24. Stěžovatel dále namítá, že u malého chovu představuje hranice 15 % hrubé statistické kritérium. Pokud by se na stanovišti nacházelo sedm včelstev, představovalo by jedno včelstvo s potvrzeným výskytem nákazy pouze 14,29 % a k utracení všech včelstev by podle něj nebyl důvod. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že při sedmi včelstvech by nebyla splněna podmínka podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 vyhlášky. Z toho však neplyne, že by krajská veterinární správa nemohla nařídit likvidaci všech včelstev. Podle § 7 odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky by musela utratit včelstvo s potvrzeným výskytem nákazy a na základě vyšetření zdravotního stavu ostatních včelstev a výsledků epizootologického šetření by mohla i v případě výskytu pod 15 % nařídit likvidaci všech včelstev na stanovišti. Hranice 15 % tedy nerozlišuje stanoviště, na nichž je plošná likvidace odůvodněná, od stanovišť, na nichž nepřichází v úvahu. Určuje, kdy krajská veterinární správa musí toto opatření nařídit již na základě podílu včelstev s potvrzeným výskytem nákazy a kdy je musí odůvodnit dalšími zjištěními. Případné sedmé včelstvo by proto změnilo podmínky pro nařízení plošné likvidace, nikoliv nutně výsledek.

25. Opatření k tlumení moru včelího plodu mají preventivní povahu. Právní úprava proto musí umožnit rychle a předvídatelně určit, kdy se likvidace všech včelstev nařídí již na základě podílu včelstev s potvrzeným výskytem nákazy a kdy je třeba vycházet z dalších odborných zjištění. K rozlišení obou režimů vyhláška stanoví hranici 15 %. Každá číselná hranice nutně rozlišuje také případy, které se nacházejí těsně pod ní a těsně nad ní. U malého chovu se tento rozdíl projeví již při změně o jediné včelstvo. Pokud by bylo možné těsné překročení považovat za nedosažení hranice, nebylo by zřejmé, od jakého podílu se přísnější režim skutečně uplatní. Samotná blízkost výsledku stanovené hranici proto nečiní její použití přepjatě formalistickým. Námitka tedy není důvodná. III.4 Možnost povolit individuální výjimku

26. Zbývající část kasační argumentace stěžovatele se pak týká povolení výjimky podle § 15 odst. 2 veterinárního zákona. Podle tohoto ustanovení může krajská veterinární správa na žádost chovatele nebo z moci úřední povolit výjimku z opatření k tlumení nákaz, která nařídila ona nebo jiný příslušný orgán. Ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky č. 144/2023 Sb. současně výslovně uvádí, že krajská veterinární správa nařizuje opatření k tlumení moru včelího plodu v souladu s § 15 veterinárního zákona.

27. Stěžovateli je předně třeba v obecné rovině přisvědčit v tom, že vyhláška nemůže pravomoc založenou zákonem bez dalšího vyloučit. Podle čl. 79 odst. 3 Ústavy mohou ministerstva a jiné správní úřady vydávat právní předpisy pouze na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Vyhláška č. 144/2023 Sb. byla vydána na základě zmocnění podle § 10 odst. 3 písm. b) veterinárního zákona, které ministerstvu umožňuje stanovit opatření k tlumení a zabránění šíření některých nebezpečných nákaz. Toto zmocnění však samo o sobě neobsahuje výslovné pravidlo, podle něhož by při moru včelího plodu byla vyloučena individuální výjimka, jejíž povolení upravuje § 15 odst. 2 veterinárního zákona. Skutečnost, že vyhláška možnost výjimky dále neupravuje, také nelze vykládat jako její zákaz. Výjimku nevylučuje ani § 5 odst. 2 veterinárního zákona, podle něhož je zakázáno mor včelího plodu léčit (zákaz léčení může být významný při posouzení, zda tato opatření dostatečně brání šíření nákazy, nevylučuje však pravomoc rozhodnout o individuální výjimce). Ani z § 7 odst. 1 písm. c) bodu 1 vyhlášky, podle kterého krajská veterinární správa nařídí chovateli v ohnisku nákazy s potvrzeným výskytem nákazy morem včelího plodu na stanovišti včelstev u 15 % a více včelstev neprodlené utracení všech včelstev na stanovišti, nelze bez dalšího dovodit obecnou nepřípustnost výjimky. Stále se jedná o podmínky, za kterých krajská veterinární správa vydává příslušná opatření, nikoliv o podmínky, které by vylučovaly výjimky z nich. Nelze se tedy plně ztotožnit jako s dostatečným s východiskem žalované, resp. krajského soudu, podle něhož vyhláška č. 144/2023 Sb. povolení výjimky nepřipouští.

28. V projednávané věci je nicméně ve vztahu k otázce možnosti případného povolení výjimky z opatření rozhodné, že veterinární zákon jasně rozlišuje mezi nařízením mimořádných veterinárních opatření a povolením individuální výjimky, přičemž řízení o nich odděluje. Krajská veterinární správa vydává podle § 49 odst. 1 písm. d) veterinárního zákona opatření, kterými se ukládají povinnosti individuálně určeným fyzickým a právnickým osobám. V nyní projednávané věci šlo konkrétně o opatření proti tlumení nákaz podle § 15 odst. 1 daného zákona. Podle shora již zmiňovaného § 15 odst. 2 veterinárního zákona pak krajská veterinární správa může … povolit výjimku z opatření k tlumení nákaz, nařízených jí nebo jiným příslušným orgánem (důraz doplnil NSS). Již z textu tohoto ustanovení je tedy především zřejmé, že se jedná o možnost povolení výjimky z již nařízených opatření. Rozhodování o výjimce tvoří vůči rozhodování o nařízení mimořádných veterinárních opatření samostatný předmět řízení a výsledkem je samostatné správní rozhodnutí podle správního řádu (srov. MORKUS, Michal. § 15 [Opatření k tlumení nákaz]. In: SKŘIVÁNKOVÁ, Marcela a kol. Veterinární zákon. Praktický komentář. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2024, aktualizováno k 30. 6. 2026). Lze dodat, že takový typ rozhodnutí pak může být i předmětem samostatného soudního přezkumu (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 7. 2022, č. j. 3 As 144/2020-35).

29. Předmětem nynějšího řízení a soudního přezkumu je zákonnost rozhodnutí, kterým byla stěžovateli nařízena mimořádná veterinární opatření, a nikoliv rozhodnutí o individuální výjimce (či řízení týkající se žádosti o povolení takové výjimky). Pokud by některé z podání stěžovatele ve správním řízení bylo (byť třeba jen obsahově) podáním žádosti o výjimku, s ohledem na výše uvedené by taková žádost měla být předmětem samostatného (odděleného) řízení a mělo by o ní být rozhodnuto samostatně. To, zda by případně správní orgány takovou žádost pominuly (nerozhodly o ní), by nemohlo být z povahy věci vadou řízení ovlivňující zákonnost samotného vydaného opatření. Právní ochranu žadatele by v takém případě představovaly prostředky k ochraně proti nečinnosti. Z hlediska předmětu nynějšího řízení je nicméně třeba opětovně zdůraznit, že zde správní soud přezkoumává zákonnost samotných opatření. Ta se však od řízení o výjimce a případných pochybení správních orgánů v takovém řízení nijak neodvíjí. Pokud krajská veterinární správa při vydávání výjimky pochybila, toto pochybení nemůže činit dříve nařízená mimořádná veterinární opatření nezákonnými. Dokud tedy nebyla výjimka povolena, byl stěžovatel vázán uloženými povinnostmi, a při přezkumu nařízených opatření se nemůže dovolávat případných vad v řízení o výjimce.

30. Byť tedy Nejvyšší správní soud v rámci tohoto okruhu námitek musel shora uvedená východiska odůvodnění krajského soudu (resp. žalovaného) zčásti korigovat, výrok napadeného rozsudku i v tomto ohledu obstojí (srov. rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 104/2008-66).

IV. Závěr a náklady řízení

31. Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

32. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nad rámec úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 21. srpna 2026 Milan Podhrázký předseda senátu