7 As 5/2017

Rubrum

7 As 5/2017 - 22 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: Prof. Ing. I. H., CSc., zastoupen JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 1069/40, Brno, proti žalovanému: prezident republiky, se sídlem Hrad 1, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č. j. 8 A 126/2013 - 40, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 2. 8. 2013 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010, kterým byl podle § 10 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, odvolán z funkce rektora X. II.

2. Městský soud žalobu odmítl pro opožděnost podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Ze spisu předloženého žalovaným totiž zjistil, že žalobce převzal odvolání z funkce rektora (ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010) dne 25. 5. 2010. Žalobce však žalobu podal až dne 2. 8. 2013. Žaloba tedy byla podána po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). 7 As 5/2017 III.

3. Proti uvedenému usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel městskému soudu vytkl, že nesprávně stanovil počátek běhu lhůty pro podání žaloby, když v rozsudku odkázal na spis žalovaného, nikoliv na konkrétní doklad o tom, že odvolání z funkce rektora bylo stěžovateli skutečně doručeno dne 25. 5. 2010. Stěžovatel dále poukázal na to, že k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 18. 9. 2013 nebyl přiložen žádný doklad o doručení odvolání z funkce rektora. Navrhl zrušení usnesení městského soudu a přiznání náhrady nákladů řízení. IV.

4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil usnesení městského soudu za správné. Odkázal na obsah správního spisu, konkrétně na listinu ze dne 13. 5. 2015, kterou došlo k odvolání stěžovatele, jejíž osobní převzetí stěžovatel dne 25. 5. 2010 potvrdil. V.

5. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby. Podle konstantní judikatury lze kasační stížnost proti takovému usnesení podat pouze z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2004, č. j. 7 Azs 13/2004 - 54, a ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Tento důvod je totiž ve vztahu k důvodům podle písm. a) až d) téhož ustanovení důvodem speciálním. Je-li dán důvod podle písm. e), vylučuje to důvody podle písm. a), c) a d), neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu (žaloby) nebo o zastavení řízení v každém případě i tehdy, byla-li v něm soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., nebo je-li rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2012, č. j. 4 As 57/2012 - 13).

8. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. „Žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem.“

9. Podle § 72 odst. 4 téhož zákona „Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout.“ 7 As 5/2017 - 23 pokračování

10. Pro posouzení běhu lhůty pro podání žaloby tak bylo nutné postavit najisto den, kdy bylo odvolání z funkce rektora stěžovateli oznámeno.

11. Zdejší soud souhlasí s městským soudem v tom, že ze spisu postoupeného žalovaným vyplývá, že odvolání z funkce rektora (ze dne 13. 5. 2010, č. j. KPR 2791/2010) stěžovatel osobně převzal dne 25. 5. 2010. Převzetí odvolání z funkce uvedeného dne stěžovatel ostatně ani nezpochybňoval. Netvrdil a nedokládal, že by údaj o osobním převzetí nebyl správný. Stejně tak relevantně nedokládal, že by odvolání z funkce převzal až později, či že mu odvolání z funkce nebylo nikdy oznámeno (fakticitu doručení dokládá i obsah žaloby proti odvolání z funkce rektora).

12. Správní spis tedy poskytuje oporu pro závěr, že odvolání z funkce bylo stěžovateli oznámeno dne 25. 5. 2010. Jelikož dne 25. 7. 2010 byla neděle, byl posledním dnem lhůty pro podání žaloby v souladu s § 40 odst. 3 s. ř. s. nejblíže následující pracovní den, tedy pondělí 26. 7. 2010. Podal-li stěžovatel žalobu k poštovní přepravě dne 2. 8. 2013, učinil tak více jak tři roky po uplynutí zákonné lhůty, a tudíž opožděně.

13. Nad rámec výše uvedeného a pouze v obecné rovině zdejší soud dodává, že o skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolání z funkce rektora osobně předáno dne 25. 5. 2010, svědčí i veřejně přístupný zápis ze zasedání Akademického senátu X dne 25. 5. 2010, ve kterém se uvádí následující: „Ing. M. uvedla a představila kurýra prezidentské kanceláře, který předal panu rektorovi dopis prezidenta republiky. Prof. H. přečetl text dopisu, kterým prezident republiky podepsal jeho odvolání z funkce rektora ke dni 31. 5. 2010.“ (přístupné z X).

14. Důvodem pro zrušení usnesení městského soudu ani to, že v něm neoznačil konkrétní doklad, ze kterého doručení plyne, a místo toho uvedl, že datum převzetí napadeného rozhodnutí zjistil ze správního spisu žalovaného. K tomu odkazuje zdejší soud na výše uvedené a dodává, že vzhledem k tomu, že stěžovatel v rámci soudního řízení před městským soudem datum doručení odvolání z funkce rektora (a z toho plynoucí opožděnost žaloby) jakkoli nerozporoval (a to i přes fakt, že mu bylo soudem přeposláno vyjádření k žalobě, ve kterém žalovaný na opožděnost žaloby upozorňoval), je obecný odkaz městského soudu na spisový materiál žalovaného dle názoru zdejšího soudu dostačující. Pokud pak stěžovatel namítal, že žalovaný k vyjádření k žalobě nepřiložil doklad o doručení odvolání z funkce rektora, odkazuje zdejší soud na výše uvedené a dodává, že podávat vyjádření k žalobě je právem žalované strany, přičemž zákon neukládá, aby přikládala k vyjádření i doklad o doručení rozhodnutí. Ve věcech správního soudnictví je povinností žalovaného správního orgánu předložit správní spis. Ze správního spisu předloženého žalovanou stranou městský soud zjistil, kdy bylo odvolání z funkce stěžovateli doručeno, přičemž datum tohoto převzetí stěžovatel ani v kasační stížnosti nezpochybňoval. Stěžovatel přitom ani nijak nebrojil proti obsahu správního spisu. Netvrdil, že by obsah správního spisu neodpovídal skutečnosti, že by podpis na uvedené listině nebyl jeho podpisem atp.

15. Nejvyšší správní soud tudíž uzavírá, že městský soud nepochybil, pokud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Žaloba byla podána opožděně, přičemž zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze podle výslovné dikce zákona prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). 7 As 5/2017

16. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 As 11/2005 - 72, č. 715/2005 Sb. NSS, „Zjistí-li totiž krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení o ní (samozřejmě pouze do vydání rozhodnutí, jímž se řízení o věci končí) tuto skutečnost zohlednit a se žalobou naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji podle § 46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s. odmítnout. Pro tento závěr hovoří v první řadě jednoznačná dikce výše citovaného ustanovení § 72 odst. 4 s. ř. s., jehož smyslem a účelem je nepochybně stanovení bezvýjimečné povinnosti žalobce podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu včas a bezvýjimečné vyloučení věcné projednatelnosti opožděně podaných žalob (oproti obecnému pravidlu, zakotvenému v § 40 odst. 5 s. ř. s., které prominutí zmeškání lhůty za zákonem stanovených podmínek zásadně připouští); rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 Ads 4/2004 - 57, a ze dne 30. 3. 2005, č. j. 5 Azs 317/2004 - 56.“

17. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s. in fine). Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ust. § 109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.

18. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Ostatně žádné náklady ani nepožadoval. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. dubna 2017 JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu