7 Azs 209/2016

Rubrum

7 Azs 209/2016 - 53 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: I. M., zastoupen Mgr. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 9. 2016, č. j. 58 Az 10/2016 - 35, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Odměna advokáta Mgr. Filipa Schmidta, LL.M., s e u r č u j e částkou 4 114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 9. 6. 2016, č. j. OAM-885/ZA-ZA05-LE23-2015, Ministerstvo vnitra (dále jen „žalovaný“) rozhodlo, že se žalobci neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12 až § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. II.

2. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci. Žaloba neobsahovala podle názoru krajského soudu žádný žalobní bod a byla spojená s žádostí o ustanovení zástupce. Krajský soud poslal žalobci k vyplnění formulář o majetkových poměrech. Poté, co se nepodařilo tento formulář žalobci doručit na jeho hlášené adrese trvalého pobytu, krajský soud dne 18. 8. 2016 jednak usnesením č. j. 58 Az 10/2016 - 25, rozhodl o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce, jednak usnesením č. j. 58 Az 10/2016 - 26, vyzval žalobce k doplnění žalobních bodů a navržení důkazů, a to ve lhůtě tří dnů, což představovalo zbývající část zákonné lhůty pro 7 Azs 209/2016 podání žaloby. K odeslání doplnění žaloby však došlo až 11 dní po doručení této výzvy, takže krajský soud usnesením ze dne 16. 9. 2016, č. j. 58 Az 10/2016 - 35, žalobu odmítl podle § 37 odst. 5 s. ř. s., protože přes výzvu soudu nebyla ve lhůtě pro podání žaloby doplněna žaloba tak, aby mohlo být v řízení pokračováno. III.

3. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. d) a e) s. ř. s.

4. V kasační stížnosti stěžovatel uváděl, že není zřejmé, proč se nepodařilo doručit mu formulář o majetkových poměrech, přestože byl zaslán na adresu, kam se podařilo doručit všechna následující usnesení. Krajský soud se měl pokusit o opakované doručení a tato vada řízení, spočívající v chybě doručování, měla zásadní vliv na to, že byla jeho žaloba krajským soudem následně odmítnuta, neboť právě kvůli ní následně nestihl včas žalobu doplnit.

5. Stěžovatel dále připomněl, že je členem zranitelné skupiny, neboť je cizinec, nerozumí dobře česky a neorientuje se v právech a povinnostech. Nelze po něm spravedlivě žádat, aby byl schopen v českém jazyce samostatně činit právní podání, navíc ve zkrácené lhůtě pouhých tří dnů. Na straně stěžovatele tedy existovala objektivní překážka, pro kterou nemohl úkon učinit ve lhůtě. V souladu s § 40 odst. 5 s. ř. s. proto bylo k naplnění požadavků práva na spravedlivý proces, zejména rovnosti zbraní, namístě zmeškání lhůty prominout, ovšem stěžovatel o prominutí nepožádal, neboť nebyl o této možnosti soudem poučen. Stěžovatel poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 188/04, podle nějž „pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního řízení obsahují zjevnou nesprávnost a tento nedostatek je možno odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto nesprávnost odstranit“. V jeho případě přitom nepodání žádosti o prominutí zmeškání lhůty k učinění procesního úkonu přímo vedlo k odmítnutí podané žaloby. Proto tvrdil, že nepoučením o nutnosti podat žádost o prominutí zmeškání lhůty k učinění procesního úkonu mu bylo odepřeno projednání jeho argumentů ve věci mezinárodní ochrany, a to pro nerovné postavení, které jako cizinec v řízení před soudy měl.

6. Konečně stěžovatel namítal, že v jeho případě měla být žaloba posouzena meritorně nehledě na její opožděnost také s ohledem na článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel uváděl hajitelná tvrzení o nebezpečí, které mu v případě návratu na Ukrajinu hrozí ze strany příslušníků Pravého sektoru, ke kterému se odmítl připojit. Vzhledem k tomu, že ochrana před mučením a nelidským zacházení má přednost před vnitrostátní procesní úpravou, měl i z tohoto důvodu krajský soud žalobu hodnotit meritorně, nebo toto hledisko alespoň posoudit v napadeném usnesení. IV.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil postup krajského soudu i svůj za zcela souladný se zákonem. Podanou kasační stížnost považoval za nedůvodnou, a z tohoto důvodu navrhl její zamítnutí. 7 Azs 209/2016 - 54 pokračování V.

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Připomíná přitom nejprve, že vzhledem k tomu, že kasační stížností bylo napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází v úvodu toliko důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., nikoli také podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

9. Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a naplňuje tak podmínky ustanovení § 104a s. ř. s. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Institut nepřijatelnosti je přitom v kasačních stížnostech směřujících proti rozhodnutí krajského soudu ve věcech mezinárodní ochrany aplikovatelný nejen v případě kasačních námitek směřujících proti meritornímu posouzení otázek mezinárodní ochrany, ale i v případě kasačních námitek směřujících proti procesnímu postupu krajského soudu (viz například usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 7 Azs 240/2016 - 28, odmítající pro nepřijatelnost kasační stížnost brojící proti stanovení krátké lhůty pro doplnění blanketní žaloby o žalobní body; usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2012, č. j. 8 Azs 16/2012 - 10, odmítající pro nepřijatelnost kasační stížnost brojící proti fikci doručení formuláře o majetkových poměrech a proti neustanovení zástupce pro řízení před krajským soudem; či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 3 Azs 136/2016 - 21, odmítající pro nepřijatelnost kasační stížnost, podle níž krajský soud nesplnil povinnost učinit všechny potřebné úkony ke zjištění stěžovatelova pobytu a nepokusil se stěžovateli doručovat na jeho poslední známou adresu).

10. Svou první námitkou stěžovatel brojil proti tomu, že se krajskému soudu nepodařilo doručit mu formulář o majetkových poměrech na adresu, kde se měl zdržovat. Ke zvláštnostem doručování písemností při soudním přezkumu rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, z nichž plyne, že je zejména povinností samotného cizince zdržovat se na ohlášené adrese, a to mimo jiné právě proto, aby mu v tomto řízení bylo možno doručovat potřebné písemnosti. V usnesení ze dne 1. 7. 2004, č. j. 2 Azs 258/2004 - 40, publ. pod č. 801/2006 Sb. NSS, k tomu Nejvyšší správní soud uvedl: „Řízení o udělení azylu má určitá specifika, mezi která patří i zjevná zvýšená snaha o rychlost a efektivnost (viz např. § 56 odst. 2 s. ř. s.). Aby však mohly být tyto procesní principy reálně naplněny, je nezbytná náležitá součinnost žadatele o azyl, jejímž projevem je krom jiného povinnost hlášení místa pobytu 7 Azs 209/2016 žadatele o azyl stanovená v § 77 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to tak, aby byla zajištěna vzájemná komunikace mezi ním a příslušným státním orgánem.“ Stěžovatel přitom nezpochybňuje, že mu krajský soud doručoval příslušný formulář na správnou adresu, kde měl hlášený pobyt. S odstupem několika měsíců již lze jen stěží zjistit, proč se poštovnímu doručovateli nepodařilo mu tento formulář na hlášené adrese doručit a proč tam nenašel ani poštovní schránku, do níž by mohl zásilku vhodit, tedy v jakém konkrétním ohledu selhala ona součinnost zmiňovaná v právě citovaném rozhodnutí.

11. Svou druhou námitkou stěžovatel upozorňoval na to, že měl být poučen o možnosti požádat o prominutí zmeškání lhůty a následně mu měla být zmeškaná lhůta k doplnění žaloby prominuta. K tomu je ovšem třeba připomenout, že pokud žaloba neobsahuje žádné žalobní body (k tzv. formulářovým žalobám proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS), pak je vyhovění výzvě k jejich doplnění nutně omezeno lhůtou pro podání samotné žaloby. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publ. pod č. 113/2004 Sb. NSS, uvedl, že „[v] důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz věta druhá ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.“ Zmeškání lhůty pro podání žaloby, a tedy ani zmeškání lhůty pro doplnění blanketní žaloby o žalobní bod, přitom nelze podle § 72 odst. 4 s. ř. s. prominout, a to ani na základě žádosti o prominutí lhůty podle § 40 odst. 5 s. ř. s., jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2005, č. j. 5 Azs 317/2004 - 56: „Ustanovení § 72 odst. 4 s. ř. s. vylučuje prominutí zmeškání lhůty pro podání žaloby. Ustanovení § 40 odst. 5 s. ř. s., a tím spíše ustanovení § 58 o. s. ř. zde nelze použít.“

12. V poslední kasační námitce se stěžovatel dovolával uplatnění přednosti článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod před vnitrostátními normami upravujícími opožděnost doplnění žaloby o žalobní body. Stěžovatel zde vychází z právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006, č. j. 2 Azs 75/2005 - 75: „Soud je i při aplikaci kogentních norem procesního práva vázán článkem 10 Ústavy ČR. Nesmí proto použít vnitrostátní procesní normu (zde ustanovení § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. obsahující zákaz rozšiřovat žalobu o další žalobní body po lhůtě pro její podání), pokud by její aplikace nutně a nevyhnutelně vedla k porušení zásady non-refoulement obsažené v čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků či k porušení zákazu vyhostit cizince do země, kde by byl vystaven hrozbě mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestu, jenž vyplývá z čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z judikatury Evropského soudu pro lidská práva tento článek vykládající.“ Je ovšem třeba připomenout, že tato přednost mezinárodních závazků v oblasti ochrany žadatelů o mezinárodní ochranu před vnitrostátním právem se uplatní pouze tehdy, pokud cizinci skutečně reálně hrozí, že budou v jeho případě tyto mezinárodní závazky porušeny (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, publ. pod č. 721/2005 Sb. NSS). V nyní posuzovaném případě ovšem stěžovatel stejně jako v řízení před žalovaným poukazuje toliko na riziko pronásledování ze strany příslušníků Pravého sektoru, jinak 7 Azs 209/2016 - 55 pokračování řečeno, na rozdíl od situace posuzované v rozsudku č. j. 2 Azs 75/2005 - 75 neuvádí žádné nové informace či důkazy, pro něž by měl Nejvyšší správní soud na rozdíl od žalovaného shledat, že mu v zemi původu skutečně hrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest, a tedy přednostně aplikovat pravidla mezinárodního práva, která by jej před takovými hrozbami ochránila.

13. Nejvyšší správní soud shrnuje, že v dané právní věci nevystala otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, nebo byla vyřešena rozdílně, zároveň nebyl shledán důvod, pro nějž by bylo nutné učinit judikaturní odklon. Krajský soud se nedopustil zásadního pochybení a posoudil věc v souladu s konstantní judikaturou.

14. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost jako nepřijatelnou podle ustanovení § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

15. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

16. Stěžovateli byl Nejvyšším správním soudem ustanoven advokát. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud mu přiznal odměnu za jeden úkon právní služby [sepis kasační stížnosti podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ] v celkové výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhradu výdajů s tímto úkonem spojených (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. ledna 2017 Mgr. David Hipšr předseda senátu