2 Azs 9/2003

Rubrum

č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce C. A., zastoupeného advokátem JUDr. Františkem Grznárem se sídlem nám. Republiky 108, 346 01 Horšovský Týn, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, PP 21/OAM, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 59 Az 479/2003, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Ministerstvu vnitra s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

Stěžovatel včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 14. 10. 2002, č. j. OAM-10918/VL-16-C10-2001, o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR. Stěžovatel v kasační stížnosti především tvrdí, že předmětnou žalobu psal dne 27. 11. 2002, a to na formulář, který mu dala k vyplnění v azylovém táboře úřednice, která jej rovněž poučila o tom, jak má tento formulář vyplnit, avšak bez přítomnosti tlumočníka. Stěžovatel sice připouští, že „žaloba byla málo obsažná“, nicméně popírá, že by obdržel výzvu předsedy senátu k odstranění vad této žaloby. Stěžovatel uvádí, že v Moldavsku absolvoval vysokou školu, je bezúhonný a protože v Moldavsku vládne bývalá komunistická č. j. 2 Azs 9/2003 - 41 nomenklatura na zažitých totalitních principech, stěžovatel odmítl absolvovat vojenskou službu z důvodu svého politického přesvědčení. V závěru kasační stížnosti stěžovatel sděluje své obavy z návratu do Moldavska, přičemž zdůrazňuje, že si osvojil češtinu a adaptoval se na zdejší podmínky. Proto navrhuje napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušit a přiznat kasační stížnosti odkladný účinek, neboť prý azylové řízení ještě nebylo ukončeno a soud neměl v době rozhodování k dispozici např. příslušné zprávy ministerstva zahraničí USA nebo mezinárodních organizací k situaci na úseku lidských práv v Moldávii. Ministerstvo vnitra (dále jen „účastník“) ve svém vyjádření považuje kasační stížnost za zmateční a odmítá tvrzení, že by jeho pracovníci neúspěšným žadatelům o azyl předkládali formuláře žalob. Proto Ministerstvo vnitra navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného soudního a správního spisu především zjistil, že řízení o udělení azylu bylo zahájeno dne 8. 11. 2001. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 4. 9. 2002 vyplývá, že stěžovatel opustil Moldavsko v prosinci 2000, a to proto, že měl dluh, vzniklý tím, že mu někdo ukradl firemní auto, ve kterém měl doklady a věci jeho nadřízený (bývalý náčelník kontrarozvědky K.) S. a ten po stěžovateli jako odškodnění požadoval částku 2 000 USD, přičemž stěžovatel mu zaplatil pouze 700 USD. Kromě toho byl stěžovatel na vysoké škole vůdcem hnutí sympatizujícího s Národní frontou a v této souvislosti byl pozván představiteli komunistů, kteří jej vyzvali, aby agitoval pro jejich stranu a nikoliv pro Národní frontu. Stěžovatel se rovněž zúčastnil několika demonstrací, nicméně v této souvislosti neměl žádné problémy. Bezprostředním důvodem odchodu do ČR byl inzerát v novinách, nabízející zprostředkování práce v ČR, přičemž stěžovatel předpokládal, že v ČR bude pracovat půl roku, splatí dluhy a vrátí se do Moldavska. Na základě těchto informací Ministerstvo vnitra dospělo ve shora citovaném rozhodnutí k závěru, že stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, z které by bylo možno usuzovat na existenci některého ze zákonných důvodů pro udělení azylu (§ 12 zákona č. 325/1999 Sb.), neboť důvodem odchodu z Moldavska bylo údajné ohrožení stěžovatele ze strany jeho bývalého nadřízeného, přičemž se ani nepokusil využít možnosti ochrany prostřednictvím policie či jiných orgánů a organizací. Stěžovatel navíc pobýval v ČR nelegálně již od roku 2000 a o azyl požádal až za situace, kdy se důvodně obával vyhoštění. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním (ve skutečnosti žalobou) ze dne 27. 11. 2002, v němž však pouze uvedl, že žádá o přezkoumání svého případu z důvodu „nesouhlasu s prvním rozhodnutím.“ Krajský soud v Plzni napadeným usnesením tuto žalobu odmítl podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když konstatoval, že jednou z podmínek řízení je řádná žaloba. Žaloba neobsahující žádný žalobní bod je ve lhůtě pro podání žaloby odstranitelným nedostatkem č. j. 2 Azs 9/2003 - 42 podmínky řízení, avšak po marném uplynutí této lhůty se stává neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Proto také v daném případě, kdy lhůta pro podání žaloby skončila dne 28. 11. 2002, předseda senátu stěžovatele nevyzýval k doplnění žaloby o žalobní body, a protože v řízení nebylo možno pokračovat pro nedostatek podmínky řízení, krajský soud žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel uplatnil stížnostní důvod, obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť kasační stížnost podal z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Protože Nejvyšší správní soud je zásadně vázán důvody kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.) a jelikož ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), zaměřil se v dalším toliko na posouzení zákonnosti procesního postupu krajského soudu, neboť v této fázi řízení mu již nepřísluší – ze shora uvedených důvodů - meritorně se zabývat důvodností žádosti stěžovatele o udělení azylu. V tomto směru Nejvyšší správní soud především vychází z ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle něhož soud usnesením odmítne návrh, jestliže nejsou splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto v řízení pokračovat. V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [§ 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé, že žaloba stěžovatele žádné žalobní body neobsahovala a že stěžovatel tuto žalobu v zákonné lhůtě pro její podání v tomto směru ani nijak nedoplnil. Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného ustanovení § 71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že se Krajský soud v Plzni napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., když žalobu stěžovatele podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž jej předtím vyzval k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť dospěl k závěru, že po marném uplynutí lhůty k podání žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Stěžovatel se proto v tomto směru mýlí, když uvádí, že výzva předsedy soudu mu nebyla doručena, ačkoliv § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. toto doručení předpokládá. Nad tento rámec Nejvyšší správní soud - toliko pro úplnost - k tvrzením stěžovatele o tom, že předmětnou žalobu napsal na formulář, který obdržel od úřednice, a že nebyl přítomen tlumočník, uvádí, že tato žaloba není napsána na formuláři, nýbrž na čistém bílém papíře formátu A4 a že sám stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že rozumí a mluví česky. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl neprodleně po jejím obdržení a po nezbytném poučení účastníků řízení o složení senátu, č. j. 2 Azs 9/2003 - 43 se z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a Ministerstvu vnitra náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že Ministerstvu vnitra se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. 10. 2003 JUDr. Petr Příhoda předseda senátu