7 Azs 352/2017

Rubrum

7 Azs 352/2017 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: nezl. G. H. P., zastoupen Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2017, č. j. 22 A 88/2017 – 29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce podal dne 16. 2. 2016 prostřednictvím své zákonné zástupkyně žádost o udělení povolení k trvalému pobytu na území ČR. Žalovaný o žádosti nerozhodl do 180 dní ode dne jejího podání, jak požadoval § 169 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Na základě žalobcovy žádosti Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců jako nadřízený správní orgán opatřením proti nečinnosti vydaným dne 9. 11. 2016, č. j. MV-138405-2/SO-2016, žalovanému přikázala, aby do 180 dnů ode dne doručení tohoto opatření vydal v žalobcově věci rozhodnutí. Tato lhůta rovněž marně uplynula, aniž by bylo o žalobcově žádosti rozhodnuto. 7 Azs 352/2017

3. Usnesením ze dne 11. 6. 2017 žalovaný vyzval žalobce k odstranění vad žádosti a dne 2. 8. 2017 vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu k vydání povolení k trvalému pobytu, v níž je mimo jiné uveden návrh vyřízení žádosti s tím, že pokud v době do vydání rozhodnutí nevyjdou najevo nové skutečnosti, které by byly důvodem pro zamítnutí žádosti nebo zastavení řízení, a bude-li zaplacen konzulární poplatek za přijetí žádosti, navrhuje se vydat povolení k trvalému pobytu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. II.

4. Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhal soudní ochrany před nečinností žalovaného.

5. Krajský soud stanovil v rozsudku ze dne 14. 9. 2017 žalovanému povinnost vydat rozhodnutí o žalobcově žádosti ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. V napadeném rozsudku krajský soud zdůraznil, že i přes opatření proti nečinnosti žalovaný nevydal ke dni vydání rozsudku rozhodnutí o žalobcově žádosti, na čemž nic nemění předkládací zpráva, na kterou žalovaný poukazoval. Krajský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je předkládací zpráva mezikrokem a nelze ji pokládat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť řízení o vydání povolení k trvalému pobytu musí skončit buď vydáním tohoto povolení, zamítnutím žádosti, či jeho zastavením. III.

6. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel poukázal na to, že nebyl v době vydání napadeného rozsudku nečinný, neboť usnesením ze dne 11. 6. 2017 žalobce vyzval k odstranění vad žádosti a dne 2. 8. 2017 vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu k vydání povolení k trvalému pobytu. Zároveň již dne 29. 8. 2017 vydal Zastupitelskému úřadu ČR v Hanoji pokyn k vydání víza žalobci k pobytu nad 90 dnů za účelem převzetí povolení k trvalému pobytu, ten se ale zatím na pracoviště stěžovatele za účelem převzetí rozhodnutí nedostavil. Podle jeho názoru tedy byl okamžik vydání rozhodnutí závislý na žalobci, kdy se k žalovanému dostaví a převezme rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu.

7. Stěžovatel tedy uzavřel, že nečinný nebyl. Jen fakt, že nevydal rozhodnutí v zákonné lhůtě, sám o sobě neznamená, že by došlo k nečinnosti. Stěžovatel poukázal na to, že žádost nesplňovala všechny požadavky, proto musel žalobce vyzývat k jejímu doplnění, a bylo tudíž žalobcovým pochybením, že o ní nemohlo být rozhodnuto dříve.

8. Stěžovatel rovněž poukázal na příliš krátkou třicetidenní lhůtu stanovenou krajským soudem k vydání rozhodnutí, kterou pokládá za zjevně nepřiměřenou. IV.

9. Žalobce se k podané kasační stížnosti nevyjádřil. 7 Azs 352/2017 - 30 pokračování V.

10. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

11. V projednávané věci je sporné samotné věcné posouzení právní otázky krajským soudem, tj. posouzení nečinnosti stěžovatele v řízení o žalobcově žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. Klíčovou otázkou je, zda stěžovatel vydal rozhodnutí o žádosti žalobce, a tedy ukončil svou nečinnost, před vydáním rozsudku krajského soudu.

12. Mezi stranami je nesporné, že dne 16. 2. 2016 podal žalobce, resp. jeho zákonná zástupkyně, na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

13. Žádostí ze dne 11. 10. 2016 žalobce požádal nadřízený orgán k přijetí opatření proti nečinnosti. Opatřením ze dne 9. 11. 2016, č. j. MV-138405-2/SO-2016, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žalovanému přikázala, aby do 180 dní ode dne doručení vydal v žalobcově věci rozhodnutí.

14. Teprve dne 11. 6. 2017 ovšem žalovaný vydal pod č. j. OAM-07167-14/TP-2017 usnesení, kterým pouze vyzval žalobce k odstranění vad žádosti do 30 dnů od doručení tohoto usnesení. Současně téhož dne řízení o žádosti přerušil dle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu.

15. Již dne 15. 5. 2017 ovšem podal žalobce žalobu na ochranu proti stěžovatelově nečinnosti. K výzvě krajského soudu žalovaný přípisem ze dne 7. 9. 2017 sdělil, že dne 2. 8. 2017 vydal pod č. j. OAM-7167-24/TP-2017 předkládací zprávu, tudíž podle něj došlo k vydání povolení k trvalému pobytu. V předkládací zprávě byl uveden seznam všech náležitostí doložených k žalobcově žádosti včetně sdělení, že ke dni zpracování této zprávy nebyl zjištěn zákonný důvod, proč by povolení k trvalému pobytu nemohlo být při splnění podmínek uvedených v návrhu vydáno. Součástí předkládací zprávy je i návrh vyřízení. V něm je uvedeno, že se navrhuje vydat povolení k trvalému pobytu dle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, za podmínky, že žalobce zaplatí konzulární poplatek za podání žádosti podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném pro projednávanou věc, který nebyl při podání uhrazen; a v době do předání průkazu o povolení k pobytu nevyjdou najevo nové skutečnosti, které by byly důvodem pro zamítnutí žádosti nebo zastavení řízení.

16. Teprve dne 1. 11. 2017 ovšem nabylo právní moci rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2017, č. j. OAM-07167-25/TP-2017, kterým bylo žalobci vydáno povolení k trvalému pobytu.

17. Nejvyšší správní soud shledal, že krajský soud postupoval za této situace správně, pokud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, č. j. 9 Azs 128/2017 - 32, který se týkal řízení o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny a v němž zdejší soud uvedl: „‚Mezikrok‘ spočívající ve vydání víza 7 Azs 352/2017 k pobytu nad 90 dní za účelem převzetí povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, neboť udělením tohoto víza nelze ukončit řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu. Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že předkládací zprávu lze považovat za konečné rozhodnutí v dané věci. Ani pokyn žalovaného, tj. interní výzva adresovaná MZV, nelze považovat za rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Pokyn nemůže být považován ani za jiný úkon k doručení rozhodnutí, neboť konečné rozhodnutí v dané věci nebylo vydáno, tudíž nemůže být ani doručováno.“ Přitom podmínky a průběh řízení o vydání povolení k dlouhodobému pobytu jsou velmi podobné řízení o vydání povolení k trvalému pobytu. Závěry tohoto rozsudku lze proto vztáhnout i na nyní projednávanou věc.

18. Na závěru o nečinnosti stěžovatele nic nemění ani čtyři písemnosti, které stěžovatel zaslal Nejvyššímu správnímu soudu spolu s písemným doplněním kasační stížnosti. Prvním dokumentem je informace o opětovném vytištění pokynu k udělení dlouhodobého víza ze dne 3. 11. 2017. V dalším dokumentu ze dne 28. 8. 2017 zaslal stěžovatel Ministerstvu zahraničních věcí s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu žalobcovu žádost o povolení k pobytu. Dalším dokumentem je pokyn ze dne 1. 8. 2017 k udělení víza za účelem převzetí povolení k trvalému pobytu dle § 30 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, zaslaný stěžovatelem Ministerstvu zahraničních věcí s přílohou obsahující výpis z vízového informačního systému obsahující informaci o udělení víza. Žádný z těchto dokumentů ani žádné stěžovatelovo tvrzení ale neprokazuje rozhodující skutečnost, tedy že samotné rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu bylo vydáno před vydáním napadeného rozsudku. Z důvodů podrobně rozebraných již ve výše citovaném rozsudku č. j. 9 Azs 128/2017 - 32 nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že předkládací zprávu lze považovat za konečné rozhodnutí v dané věci. Ani pokyn žalovaného, tj. interní výzvu adresovanou Ministerstvu zahraničních věcí, nelze považovat za rozhodnutí o žalobcově žádosti.

19. Stěžovatel má sice pravdu, že je plně na vůli cizince, zda na území ČR přicestuje. Nelze však souhlasit s tím, že je rovněž plně na jeho vůli, kdy si převezme průkaz o povolení k pobytu. V zákoně o pobytu cizinců jsou stanoveny přesné lhůty, které musí cizinec dodržet, aby řízení o jeho žádosti nebylo zastaveno. Řízení tedy není závislé pouze na jednání samotného cizince, jak stěžovatel uváděl.

20. Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se závěrem krajského soudu, který stěžovatele označil za nečinného a uložil mu povinnost do třiceti dnů od právní moci napadeného rozsudku vydat rozhodnutí o žalobcově žádosti, což stěžovatel nakonec udělal a vydal rozhodnutí, které je od 1. 11. 2017 pravomocné.

21. Ani stěžovatelově námitce o krátkosti soudem uložené lhůty nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Takto stanovená lhůta je běžná i podle ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2012, č. j. 2 Ans 14/2012 - 41, publ. pod č. 2785/2013 Sb. NSS, ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 Azs 110/2017 - 31, či ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 Azs 184/2017 - 31). Nelze také přehlédnout, že mezi dnem podání žádosti o povolení k trvalému pobytu a vydáním usnesení s výzvou k odstranění vad žádosti ze dne 11. 6. 2017, č. j. OAM-07167-14/TP-2017, uplynulo již více než 480 dní, takže rozhodně nelze tvrdit, že by měl stěžovatel k vydání rozhodnutí nedostatek času a že by potřeboval 7 Azs 352/2017 - 31 pokračování více, než krajským soudem poskytnutých třicet dní. Konečné rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu se stalo pravomocným 1. 11. 2017, tedy 624 dnů od podání žádosti. Tato doba více než třikrát přesáhla zákonem stanovenou lhůtu k vydání rozhodnutí, tedy 180 dnů podle § 169 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců v tehdy účinném znění.

22. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl dle ustanovení § 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.

23. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto by mu soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., měl přiznat náhradu nákladů řízení proti stěžovateli, avšak protože zůstal v řízení před Nejvyšším správním soudem nečinný, žádné náklady mu nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 19. prosince 2017 JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu