8 As 3/2017

Rubrum

8 As 3/2017-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: V. Š., zast. JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem Milíčova 12, Ostrava, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2015, čj. ČOI 31327/15/O100/14/15/Ad/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2016, čj. 22 Ad 17/2015-29, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ředitele České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého ze dne 10. 12. 2014, čj. ČOI 134894/14/4000, byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč (a povinnost nahradit náklady řízení) za správní delikt, „kterého se v postavení prodávajícího dopustil ve smyslu § 24 odst. 7 písm. j) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v rozhodném znění, tím, že dne 20. 6. 2014 ve své provozovně A. s. [správně A. s.] na adrese U H. X, v rozporu s § 12 odst. 1 téhož zákona neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně 2 druhů výrobků v prodejní nabídce (tepelného čerpadla a mobilní klimatizace, ta byla zakoupena v kontrolním nákupu) zřetelným označením výrobků cenou nebo informaci o ceně výrobků jinak vhodně nezpřístupnil“. Toto rozhodnutí žalovaná 8 As 3/2017-35 shora specifikovaným rozhodnutím změnila ve výroku o popisu skutku tak, že nově zní: „neinformoval v souladu s cenovými předpisy spotřebitele o ceně 1 druhu výrobku v prodejní nabídce (mobilní klimatizace model APD-12CR (DAITSU) zakoupena v kontrolním nákupu) zřetelným označením výrobku cenou nebo informaci o ceně výrobku jinak vhodně nezpřístupnil.“ a ve výroku o trestu nahradila slova „pokutu ve výši Kč 3.000,-, slovy: tři tisíce korun českých“ slovy „pokutu ve výši Kč 1.500,-, slovy: jeden tisíc pět set korun českých“; ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdila. Lhůtu k zaplacení uložené pokuty a lhůtu k zaplacení paušální částky nákladů řízení žalovaná stanovila na 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí.

2. Žalobu proti rozhodnutí žalované krajský soud zamítl.

3. Podle krajského soudu ze správního spisu vyplynulo, že výrobek byl kontrolorovi České obchodní inspekce nabídnut a následně řádně prodán; proto považoval za bezpředmětné, zda byl výrobek původně určen k prodeji či nikoliv. Za situace, kdy kontrolní nákup dospěl do stádia zaplacení kupní ceny, považoval krajský soud za nadbytečné a rozporné se smyslem a účelem zákonné úpravy dodatečné polepení výrobku cenou, neboť spotřebitel má mít možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží.

II. Kasační stížnost

4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.

5. Stěžovatel namítl, že se krajský soud nevypořádal se všemi žalobními tvrzeními a námitkami. Krajský soud zejména nezohlednil jednání pracovníků České obchodní inspekce při kontrolním nákupu zboží; napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

6. Stěžovatel zopakoval skutkové okolnosti případu a jednání inspektora, který naléhal na prodávající, aby mu prodala jedinou věc, kterou mohl v rámci kontroly zakoupit (jiná věc se v prodejně nenacházela), označil za chování „agenta provokatéra“. Prodávající ve snaze vyhovět zákazníkovi přivolila k prodeji a sdělila mu cenu, zákazník se však legitimoval průkazem České obchodní inspekce a nedal jí již šanci prodej dokončit, tj. výrobek rozbalit, předvést, polepit štítkem a opět zabalit. Výrobek nebyl označen cenou, protože nebyl v rozhodnou dobu na prodejně vystaven a nabízen k prodeji. Informace o výrobku byly inspektorům sděleny ústně.

7. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

8. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti označila za nesporné, že spotřebitelům (inspektorům) byl vydán doklad o zakoupení předmětného výrobku, což svědčí o proběhnuvší nabídce, poptávce a následném prodeji. Kupující má mít možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, tato informace má být přístupná okamžitě, bez nutnosti činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku. 8 As 3/2017-36 V projednávané věci byla cena výrobku sdělena ústně. Dotazování spotřebitele na cenu je podle žalované zcela evidentně úkon směřující ke zjištění ceny konkrétního výrobku.

9. Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].

11. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Ve své ustálené judikatuře mnohokráte Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o skutečnostech pro věc podstatných, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003- 75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí krajského soudu absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně, v úplnosti a srozumitelně vypořádal. Pokud krajský soud považoval za stěžejní, že k prodeji zboží došlo, přičemž okolnosti, které prodeji předcházely, nebyly dle jeho názoru v souzeném případě rozhodné, a pokud z této úvahy vyvodil, že právě proto se nemusel podrobněji zabývat jednáním pracovníků České obchodní inspekce při kontrolním nákupu, jde o argumentaci zcela přehlednou. S tou sice nemusí být stěžovatel ztotožněn, avšak nesouhlas s ní nečiní tuto právní úvahu nesrozumitelnou či z jiného důvodu nepřezkoumatelnou. Rozsudek krajského soudu proto nepřezkoumatelností netrpí.

12. Stěžovatel jak v řízení před správními orgány, tak v řízení před krajským a Nejvyšším správním soudem argumentuje tím, že výrobek, který inspektoři České obchodní inspekce při kontrolním nákupu zakoupili, nebyl určen k prodeji. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí následující. Podklady pro vydání rozhodnutí sice opatřuje správní orgán (§ 50 odst. 2 s. ř.) a v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena (§ 50 odst. 3 s. ř.), uvedené však nezbavuje účastníky řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení (§ 52 s. ř.). Obdobně je označení důkazů, které žalobce navrhuje provést k prokázání svých tvrzení, náležitostí žaloby [§ 71 odst. 1 písm. e) s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 2. 2013, čj. 5 As 64/2011-66, judikoval: „(…) i když je přestupkové řízení ovládáno mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, nezbavuje to, vzhledem k dikci § 52 správního řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že povinnost vyplývající z § 52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat, co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet.“ Na citovaném nic nezměnilo 8 As 3/2017-37 ani usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011-68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS, podle kterého „[o]bviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat správnímu orgánu důkazy; ustanovení § 52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku neuplatní.“, citované totiž dopadá na situaci, kdy je obviněný zcela pasivní.

13. V souzeném případě stěžovatel tvrzení na svou obhajobu vznesl (tvrdil, že výrobek byl odložen za účelem jeho expedice a montáže u zákazníka), důkazy na jeho podporu ale neoznačil. Jako vhodný důkazní prostředek by přitom v jeho případě mohla posloužit např. písemná objednávka nebo výslech zákazníka, který si výrobek objednal. Protože stěžovatel žádný důkazní návrh neučinil, nemohly správní orgány z jeho osamoceného a důkazně nepodloženého tvrzení vycházet. Správní orgány v souladu se zásadou vyšetřovací učinily vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu. Žádná z okolností provázejících kontrolní nákup přitom nesvědčila ve prospěch zjištění, že by předmětný výrobek byl v provozovně pouze odložen a nebyl určen k prodeji. Uvedenému nic nenasvědčovalo, ba naopak sama skutečnost, že výrobek byl inspektorům prodán, vylučovala věrohodnost tvrzení o jeho údajném odložení za účelem expedice a montáže u zákazníka.

14. Za popsaných skutkových okolností se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem v závěru, podle kterého ze správního spisu plyne, že výrobek byl inspektorům České obchodní inspekce nabídnut a poté prodán. Opak ostatně neplyne ani ze stěžovatelovy argumentace. V takovém případě měl být výrobek podle § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, označen cenou nebo měla být informace o ceně zpřístupněna formou ceníku nebo jiným přiměřeným způsobem tak, aby měl spotřebitel možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží. Ústní sdělení ceny nelze považovat za dostatečné, protože, jak již dříve judikoval Nejvyšší správní soud, „[z]ákon staví jiné vhodné zpřístupnění informace o ceně výrobku či služby naroveň přímému označení výrobku cenou. Musí se tedy jednat o informaci ekvivalentní. Z toho důvodu musí být podle názoru Nejvyššího správního soudu informace zásadně zpřístupněna bezprostředně (nikoliv odkazem na zdroje, které nejsou v provozovně fyzicky přítomny), viditelně a bez nutnosti interakce spotřebitele s obsluhou prodejce či poskytovatele služeb. Informace o ceně ubytovací služby tedy musí být přinejmenším viditelně přítomna v provozovně, v níž je služba nabízena, aniž by spotřebitel nejprve musel projevit o službu zájem nebo učinit jiný srovnatelný úkon.“ (rozsudek NSS ze dne 10. 3. 2016, čj. 7 As 15/2016-23). K obdobnému závěru dospěl i Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 2. 3. 2006, čj. 11 Ca 203/2005-30, publ. pod č. 898/2006 Sb. NSS, na který odkázal krajský soud v napadeném rozsudku.

15. Označení výrobku cenou později než před jednáním o koupi zboží odporuje smyslu a účelu ustanovení § 13 odst. 2 zákona o cenách. I kdyby prodávající nebyla přerušena inspektory a prodej dokončila, včetně polepení výrobku štítkem s cenou, nezměnilo by to nic na tom, že stěžovatel postupoval v rozporu s § 12 zákona č. 634/1992 sb., o ochraně spotřebitele, čímž se dopustil správního deliktu podle § 24 odst. 7 písm. j) téhož zákona. Závěr krajského soudu, podle kterého „za situace, kdy kontrolní nákup inspektorů ČOI došel až do stádia zaplacení kupní ceny, poté co byl vystaven doklad o zakoupení, bylo by již nadbytečné a také v rozporu se smyslem a účelem výše citovaných ustanovení, aby prodejce 8 As 3/2017-38 dodatečně polepil výrobek cenou, když má mít spotřebitel možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží“ je proto správný.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 31. října 2017 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu