9 Afs 248/2018

Rubrum

9 Afs 248/2018 - 55 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: Centrum pro Inovace v Inženýrském Vzdělávání, o. p. s., se sídlem České Budějovice, Mánesova 345/13, zastoupená JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem České Budějovice, Dr. Bureše 1185/1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 427/31, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 51 Af 24/2017 – 66, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 5. 2018, č. j. 51 Af 24/2017 – 66, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Ustanovenému zástupci žalobkyně JUDr. Josefovi Šírkovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3 400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 4. 2017, č. j. 17855/17/5300-22443-711745, které bylo vydáno podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí - platební výměry - Finančního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 8. 2. 2017, č. j. 247476/17/2201-51523-305546, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období září 2016, a ze dne 21. 2. 2017, č. j. 339186/17/2201-51523-305546, kterým jí byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč 9 Afs 248/2018 za nepodání kontrolního hlášení za zdaňovací období prosinec 2016. Krajský soud žalobu napadeným rozsudkem bez jednání zamítl.

2. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti tomuto rozsudku kasační stížností. Namítá, že požadovala, aby ve věci bylo nařízeno jednání, kde hodlala předložit řadu důkazů (mimo jiné měla v úmyslu navrhnout výslech svědků). Krajský soud však jednání nenařídil a žalobu zamítl. Toto pochybení mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

3. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že stěžovatelka sice žádala o nařízení jednání již v žalobě, domnívá se, ale že nereagovala na výzvu soudu ve smyslu ustanovení § 51 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z toho vyvozuje, že soud rozhodl ve věci samé bez jednání v souladu se zákonem, jelikož pro takový postup byly splněny podmínky uvedené v § 51 odst. 1 s. ř. s.; dle jeho názoru je rozhodující, zda, případně jak, zareagují účastníci na výzvu soudu. Navíc důkazy, které stěžovatelka údajně hodlala předložit v soudním řízení (aniž by je specifikoval), mohl navrhnout již v průběhu daňového řízení.

4. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněného důvodu. Zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

5. Kasační stížnost je důvodná.

6. Dle § 51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

7. V projednávané věci krajský soud přípisem ze dne 15. 8. 2018 stěžovatelku vyzval, aby v zákonné lhůtě dvou týdnů sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání, popřípadě aby ve stejné lhůtě sdělila soudu svůj nesouhlas s takovým postupem. Zároveň ji poučil o důsledcích nevyjádření se k této výzvě.

8. V replice ze dne 20. 8. 2018 stěžovatelka uvedla, že „nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání jen na základě účastníky předložených spisů.“ Zároveň dodala, že „žádá o poskytnutí dostatečného času pro zpracování přesného zdůvodnění žaloby, vypracování znaleckých posudků a navržení svědků, které chceme při jednání vyslechnout.“ Z toho plyne, že domněnka, kterou uvedl žalovaný ve svém vyjádření, že se stěžovatelka zřejmě ve dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez jednání, je mylná (viz odstavec [3] výše).

9. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 108/2018 – 43, konstatoval, že obecně platí pravidlo, že „[p]ři soudním rozhodování je vždy nařízení ústního jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání; tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na 9 Afs 248/2018 – 56 pokračování zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje. Základním vodítkem pro výklad této problematiky jsou tedy čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle nichž má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Účastníkům řízení svědčí tudíž základní právo, dané jim Listinou základních práv a svobod a Ústavou, kterým je právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudem) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jejich přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí.“

10. Jestliže stěžovatelka před uplynutím zákonné dvoutýdenní lhůty sdělila krajskému soudu, že nesouhlasí s rozhodnutím bez jednání a krajský soud přesto jednání nenařídil a rozhodl o žalobě zamítavým rozsudkem, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Toto pochybení navíc připustil i sám krajský soud v přípise ze dne 16. 8. 2018, který adresoval Nejvyššímu správnímu soudu. V něm uvedl, že v důsledku administrativního pochybení došlo k rozhodnutí věci bez nařízeného jednání, přestože stěžovatelka s takovým postupem vyslovila nesouhlas. Je tedy naplněn kasační důvod vyplývající z ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

11. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1, věta první před středníkem s. ř. s.). V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a ve věci tedy nařídí jednání (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

12. V dalším řízení rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Přesto je Nejvyšší správní soud povinen zároveň rozhodnout o odměně a úhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce, které dle § 35 odst. 9 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje ustanoveného zástupce sice patří mezi náklady řízení ve smyslu § 57 s. ř. s., nejde však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu § 60 s. ř. s., o níž má dle § 110 odst. 3 s. ř. s. v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.

13. Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce JUDr. Josef Šírek, a to usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 9 Afs 248/2018 – 41. Ze spisu vyplývá, že ustanovený zástupce ve věci učinil dva úkony právní služby, a to převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“)] a sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za převzetí zastoupení stěžovatelky mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, ve spojení s § 7 advokátního tarifu]. K tomuto úkonu se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Nejvyšší správní soud však zástupci stěžovatelky nepřiznal odměnu za doplnění kasační stížnosti, jelikož zohlednil, že obsahově v ní zástupce neuvedl nic nového oproti kasační stížnosti, kterou sepsala sama stěžovatelka a která byla v této podobě projednatelná. Ustanovený zástupce nedoložil, že je plátcem DPH. Zástupci stěžovatelky se tedy přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti a náhrada hotových výdajů v celkové výši 3 400 Kč. Tato částka mu 9 Afs 248/2018 bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dní od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení stěžovatele nese stát (§ 60 odst. 4 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. října 2018 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu