9 As 146/2013

Rubrum

9 As 146/2013 - 19 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. H., zast. JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013, č. j. ČOI 41936/13/O100/2500/13/HI/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 59 A 80/2013-33, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

1. Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 11. 2013, č. j. 59 A 80/2013-33 (dále jen „napadené usnesení“), jímž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

2. Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). 9 As 146/2013

3. Dle stěžovatele krajský soud věcně i právně chybně posoudil splnění podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků; některé skutkové závěry nemají oporu ve spise. Důkazy stěžovatele označil krajský soud bez relevantního vysvětlení za nevěrohodné. Stěžovatel je plátcem daně z příjmů fyzických osob, vede daňovou evidenci a žádným finančním úřadem nebylo nikdy zjištěno, že by jeho daňové přiznání bylo nepravdivé, nebo že by krátil daň či nesprávně vedl daňovou evidenci. Krajský soud měl tuto skutečnost respektovat a pouze v těchto intencích hodnotit podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Dle stěžovatele krajský soud „vystačil toliko s tvrzením, že by stěžovatel musel žít na dluh, což je nevěrohodné a ničím nepodložené“. Stěžovatel uvedl, že je běžné, že rodiny žijí na dluh a připomenul, že jako osoba samostatně výdělečně činná ani on a ani jeho manželka nemají nárok na žádné dávky od státu a tyto nepobírají.

4. Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.

II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

5. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že s ohledem na předmět posuzované věci, kterým je kasační stížnost směřující proti usnesení o neosvobození od soudních poplatků, netrval na zaplacení soudního poplatku stěžovatelem za řízení o kasační stížnosti, neboť jinak by došlo k řetězení řešeného problému (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004, nebo ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007-36, dostupný na www.nssoud.cz).

6. Následně Nejvyšší správní soud věnoval pozornost kasačnímu důvodu dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jehož uplatnění je však v projednávané věci pojmově vyloučeno. Předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem je usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků krajským soudem, pročež zde nepřichází v úvahu možnost vytýkat krajskému soudu, že měl zrušit (nějaké) rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení před správním orgánem.

7. Poté se Nejvyšší správní soud zabýval stěžovatelem uplatněným kasačním důvodem nesprávného právního posouzení věci dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., přičemž dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelových námitek.

8. Z vyžádaného spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 17. 9. 2013 žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2013, č. j. ČOI 41936/13/O100/2500/13/HI/Št. Krajský soud stěžovatele vyzval usneseními ze dne 7. 10. 2013, č. j. 59 A 80/2013-19 a č. j. 59 A 80/2013-20, k zaplacení soudního poplatku za řízení o žalobě ve výši 3000 Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1000 Kč. Podáním ze dne 14. 10. 2013 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků s tím, že nemá dostatečné prostředky na zaplacení. Krajský soud zaslal stěžovateli k „pravdivému a úplnému vyplnění “ formulář – potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a vyzval ho k předložení kopií výpisů ze všech bankovních účtů za poslední 2 měsíce; poučil jej o nutnosti doložit nedostatek prostředků. Stěžovatel zaslal krajskému soudu vyplněný formulář, kopii daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2012 a kopii „Smlouvy o využívání bytu: S. 1209/5, L.“. 9 As 146/2013 - 20 pokračování

9. Krajský soud hodnotil tvrzení a důkazy předložené stěžovatelem, a to s přihlédnutím k podkladům předloženým manželkou stěžovatele v jiné souběžné věci vedené u krajského soudu. Dospěl poté k závěru o neúplnosti a nevěrohodnosti tvrzení a důkazů předložených stěžovatelem a v důsledku toho tedy neunesení zákonem stanoveného břemene tvrzení a důkazního břemene. Krajský soud poukázal na měsíční příjmy stěžovatele a jeho manželky v celkové výši kolem 30 000 Kč a na druhé straně jimi uvedené měsíční výdaje ve výši nejméně 38 000 Kč; přihlížel rovněž k tomu, že stěžovatel netvrdil pobírání dávek v hmotné nouzi. Dle krajského soudu je tak zřejmé, že v takovém případě by byla domácnost stěžovatele a jeho manželky provozována setrvale na dluh, což je nevěrohodné.

10. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu krajského soudu nezákonnost. Krajský soud vyložil, jaké podklady o majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele a jeho manželky (známých mu z úřední činnosti) ve svých úvahách o naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků dle § 36 odst. 3 s. ř. s. a o věrohodnosti podkladů stěžovatele vzal v potaz; tyto podklady a jejich obsah stěžovatel v kasační stížnosti nevyvrací. V žádném případě nelze z napadeného usnesení dovodit, že by krajský soud zpochybňoval správnost daňového přiznání stěžovatele. Naopak je zřejmé, že z tohoto daňového přiznání, jakož i z dalších podkladů předložených stěžovatelem a jeho manželkou, krajský soud vycházel a hodnotil je ve vzájemné souvislosti. Na rozdíl od stěžovatele má Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu o tom, že by stěžovatel s manželkou museli žít setrvale na dluh, za dostatečně odůvodněné a vycházející z podkladů krajskému soudu známých. Krajský soud přehledně uvedl svá zjištění o příjmech a výdajích jejich domácnosti, přičemž stěžovatel neuvádí v kasační stížnosti žádná konkrétní tvrzení, kterými by jím zpochybněné závěry o příjmech a výdajích domácnosti vyvracel. Toliko obecně namítá, že závěry krajského soudu jsou nevěrohodné a ničím nepodložené a že některé skutkové závěry (stěžovatel neuvádí, jaké) nemají oporu ve spise. Tvrzení stěžovatele, že je běžné žití rodin na dluh, je jednak obecné a jednak nijak nevyvrací závěr krajského soudu o nevěrohodnosti údajů předložených stěžovatelem k žádosti. Nadto uvedená námitka může navodit spíše úvahu, že stěžovatel závěr krajského soudu o žití jeho domácnosti na dluh nezpochybňuje (považuje žití na dluh za běžné), čímž ovšem sám podporuje závěr krajského soudu o neúplnosti a nevěrohodnosti tvrzení a podkladů stěžovatelem předložených (existence dluhu zajisté předpokládá na druhé straně věřitele, který není z podkladů stěžovatelem předložených zřejmý). Bylo na stěžovateli, pokud usiloval o dobrodiní státu v podobě osvobození od soudních poplatků, aby úplně, pravdivě a hodnověrně prokázal nedostatek majetkových poměrů. Důkazní břemeno však stěžovatel neunesl, proto nebylo jeho žádosti vyhověno. Podmínka tvrdit a doložit nedostatek prostředků na zaplacení soudního poplatku (stanovená v § 36 odst. 3 s. ř. s.) je přitom zcela legitimní a přiměřená, neboť lze i u nemajetných osob vyžadovat náležitou aktivitu za účelem zjištění skutečností potřebných pro případné vyhovění jejich žádosti o osvobození od soudních poplatků.

11. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, problematika soudních poplatků není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť výrok o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod, nicméně za určitých okolností může i rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků zasáhnout do sféry práva osoby na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 9 As 146/2013 Listiny základních práv a svobod. Takovými případy budou zejména situace, kdy soud opomene o žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhodnout, dále kdy není rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků dostatečně (srozumitelně a přezkoumatelně) odůvodněno, anebo kde by byly právní závěry obecného soudu v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly – případy libovůle (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 218/09, nebo ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3543/12, dostupné na www.nalus.usoud.cz). Žádné takové pochybení krajského soudu však Nejvyšší správní soud v dané věci neshledal a má za to, že právo stěžovatele na přístup k soudu nebylo usnesením krajského soudu porušeno.

III. Závěr a náklady řízení

12. Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle § 110 odst. 1, věty druhé, s. ř. s. zamítl.

13. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. března 2014 Zdeněk Kühn předseda senátu