Aprk 19/2017

Rubrum

Aprk 19/2017- 30 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: J. P., proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého Kraje, se sídlem Jeremenkova 40, Olomouc, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2016, č. j. KUOK 69982/2016, sp. zn. KÚOK/50014/2016/ODSH-SD/7228, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 59 A 19/2016, o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., takto:

Výrok

I. Návrh s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce (dále jen „navrhovatel“) se opakovaným návrhem v uvedené věci domáhá určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), a to vydání rozhodnutí v řízení o žalobě vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) pod sp. zn. 59 A 19/2016. Předchozí návrhy ze dne 28. 1. 2016, resp. ze dne 19. 7. 2017, Nejvyšší správní soud usneseními ze dne 19. 1. 2017, č . j. Aprk 2/2017 – 85, resp. ze dne 8. 8. 2017, č. j. Aprk 16/2017 – 17, zamítl.

2. Navrhovatel v návrhu uvádí, že nelze více než rok řešit na první pohled zřejmou zvůli správního orgánu, v dalším polemizuje s rozhodovací činností krajských soudů a výkladem zákona o léčivech. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud určil krajskému soudu termín projednání a rozhodnutí věci do 15 dnů od jeho rozhodnutí a dále, aby Nejvyšší správní soud z moci úřední ustanovil navrhovateli advokáta a položil předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie.

3. K návrhu se vyjádřila soudkyně krajského soudu JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph.D; uvedla, s odkazem na předchozí vyjádření k návrhům, že soud si je vědom skutečnosti, že od podání žaloby uplynul více než 1 rok (žaloba byla podána 2. 8. 2016); současně poukazuje na skutečnost, že soud postupuje v souladu s § 56 odst. 1 soudního řádu správního. V současné době jsou projednávány věci, které předcházejí věci navrhovatele, Aprk 19/2017 přitom v jeho věci nebyly shledány důvody pro přednostní rozhodování. Uvedla, že rozhodnutí ve věci lze očekávat do konce roku 2017 a poukázala na skutečnost, že usnesením ze dne 7. 10. 2016, č. j. 59 A 19/2016 – 44, byl žalobě přiznán odkladný účinek.

4. Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud výše uvedené skutečnosti ověřil.

5. Řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, upravené v § 174a zákona o soudech a soudcích, představuje promítnutí zásad spravedlivého procesu z hlediska naplnění práva účastníka nebo jiné strany řízení na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, zakotveného zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, do řízení probíhajícího před soudem.

6. V řízení podle § 174a zákona o soudech a soudcích tedy Nejvyšší správní soud rozhoduje o návrhu na určení lhůty. Znamená to, že zjistí-li neodůvodněné průtahy v řízení spočívající zejména v tom, že příslušný soud poté, kdy obdrží podání ve věci, v přiměřené době nečiní žádné úkony, věcí se vůbec nezabývá, aniž by pro takový postup existovaly ospravedlnitelné důvody, anebo činí úkony s nedůvodnou časovou prodlevou, usnesením určí tomuto soudu lhůtu, ve které má úkon učinit, resp. ve které má rozhodnout.

7. Nejvyšší správní soud v projednávané věci po posouzení shora uvedeného postupu krajského soudu dospěl opakovně k závěru, že soud nebyl v případě navrhovatele nečinný. Soud, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, se věcí po jejím obdržení řádně zabýval a činil postupně v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout.; rozhodoval rovněž o odkladném účinku, který žalobě přiznal. Lze připustit, že sice krajský soud po dobu několika měsíců již žádné přípravné procesní úkony nečiní, avšak stav řízení, kdy soud vykonal veškeré úkony nutné k tomu, aby mohl rozhodnout, nicméně v dané věci stále nerozhodl, není sám o sobě známkou průtahu v řízení. Podstatné zde je, aby řízení nebylo v tomto stavu udržováno po nepřiměřenou dobu. Soudní řád správní respektuje objektivní realitu v českém soudnictví, kdy rozhodující soudci či senáty mají v jednom okamžiku vícero běžících řízení, některá z nich již připravená k projednání a postupně v nich vydávají rozhodnutí, přičemž ostatní věci na rozhodnutí „čekají“. To samo o sobě není zapovězeno z hlediska požadavků spravedlivého procesu, které obecně nevynucují vydání rozhodnutí ihned, jak je to možné, ale pouze brání tomu, aby doba řízení nebyla nepřiměřeně dlouhá.

8. Jak již zdejší soud několikráte ve své judikatuře konstatoval, průtahy v řízení znamenají, že v soudním procesu dochází k neodůvodněně pomalému vyřizování věci napadlé příslušnému soudu či dokonce ke vzniku excesivního stavu, kdy dochází k nečinnosti soudu. Nejvyšší správní soud se při posuzování oprávněnosti návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu zabývá otázkou, zda v řízení dochází k průtahům, a to zejména s ohledem na kritéria stanovená v § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, jimiž jsou složitost věci, význam předmětu řízení pro navrhovatele, postup účastníků nebo stran řízení a dosavadní postup soudu. Aprk 19/2017 - 31 pokračování

9. Nicméně ani uvedená kritéria nic nemění na tom, že soud je podle § 56 odst. 1 s. ř. s. povinen zásadně projednávat a rozhodovat věci v pořadí, v jakém mu došly. Podle citovaného ustanovení soud projednává a rozhoduje přednostně návrhy na osvobození od soudních poplatků a návrhy na ustanovení zástupce, projednává a rozhoduje přednostně též žaloby proti nečinnosti správního orgánu a žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu, návrhy a žaloby ve věcech mezinárodní ochrany, rozhodnutí o správním vyhoštění, rozhodnutí o povinnosti opustit území, rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění cizince, jakož i jiných rozhodnutí, jejichž důsledkem je omezení osobní svobody cizince, rozhodnutí o ukončení zvláštní ochrany a pomoci svědkům a dalším osobám v souvislosti s trestním řízením, jakož i další věci, stanoví-li tak zvláštní zákon. V případě navrhovatele se o takovou věc nejedná, resp. navrhovatel ani sám netvrdí žádné závažné důvody, které by svědčily přednostnímu vyřízení věci. Ve věci navrhovatele vede krajský soud řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o přestupku podle § 65 a násl. s. ř. s.; nejedná se tedy o věc, která by podléhala režimu přednostního vyřizování podle § 56 s. ř. s.

10. Nejvyšší správní soud s ohledem na dosavadní postup krajského soudu a s přihlédnutím ke své konstantní judikatuře, dospěl k závěru, že dobu, po kterou se navrhovateli nedostalo dosud rozhodnutí, ještě nelze považovat z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za nepřiměřenou, vyžadující ingerenci ve smyslu § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích. K uvedenému závěru soud dospěl mimo jiné i s přihlédnutím k chování samotného navrhovatele, který během několika měsíců podává opakované návrhy, čímž fakticky rozhodování krajského soudu nenapomáhá, neboť krajský soud je opakovaně nucen předávat spisový materiál k jednotlivým návrhům navrhovatele Nejvyššímu správnímu soudu a opakovaně vyčkávat jejich navrácení. Nejvyšší správní soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobě byl přiznán odkladný účinek a navrhovateli tak přímo nehrozí účinky napadeného správního rozhodnutí.

11. Otázkou, zda se může navrhovatel úspěšně domáhat návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu určení lhůty k podání předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie, se Nejvyšší správní soud podrobně opakovaně ve vztahu k navrhovateli v předchozích usneseních zabýval (naposledy v usnesení ze dne ze dne 8. 8. 2017, č. j. Aprk 16/2017 – 17); vysvětlil přitom navrhovateli, že soud, jehož rozhodnutí lze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, může požádat o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou-li splněny určité podmínky; jde tak o možnost danou takovému soudu, nikoli o jeho bezvýhradnou povinnost. Nejvyšší správní soud proto nemůže určit lhůtu k provedení procesního úkonu spočívajícího v položení předběžné otázky.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 174a odst. 8 zákona o soudech a soudcích, dle kterého hradí náklady řízení o něm stát jen tehdy, je-li návrh uznán jako oprávněný. K tomu v projednávané věci nedošlo, proto soud rozhodl tak, že navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. Aprk 19/2017 V Brně dne 6. října 2017 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu