38 C 77/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících Vlastimila Lašky a Josefy Zeiselové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO: IČO žalované , sídlem Adresa žalované o zaplacení částky 582 000 Kč s příslušenstvím - náhrada újmy na zdraví

I. Žaloba, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 582.000 Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 0 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou k Městskému soudu v Brně dne 20. 4. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil původní žalované, společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, se sídlem , adresa, , , adresa, povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 582.000 Kč a úhradu nákladů řízení s odůvodněním, že žalobce utrpěl v rámci své pracovní činnosti pro původní žalovanou dne 15. 9. 2018 pracovní úraz a vzhledem k tomu, že žalovaná , Jméno žalované, odmítla poskytnout pojistné plnění, a to poté, co se žalobou domáhala přímo proti žalované výplaty pojistného plnění, a to žalobou před Obvodním soudem pro Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 232/2020, nezbylo žalobci než uplatnit svůj nárok proti původní žalované. Žalobce pracoval u původní žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2017 na pozici „řidič MKD“. V důsledku pracovního úrazu ze dne 15. 9. 2018, který se stal žalobci při provádění úklidu ložné plochy návěsu, při kterém zakopl o bednu s nářadím, převalil se směrem vzad a spadl z ložné plochy návěsu a způsobil si tím poranění pánve, zápěstí a hlavy, se domáhá bolestného ve výši 82.000 Kč, a to za 328 bodů po 250 Kč a dále náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000 Kč, a to za 2000 bodů po 250 Kč, jak vyplývá z lékařského posudku , tituly před jménem, , jméno FO, .

2. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2023, č.j. 49 Co 75/2023-54 bylo rozhodnuto, že namísto původní žalované je v řízení pokračováno s žalovanou, usnesení nabylo právní moci dne 6. 11. 2023.

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě ze dne 18. 4. 2024 navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že v daném případě se jedná o faktický výkon pracovního poměru žalobce u původní žalované, když bývalý jediný statutární orgán a současně zaměstnanec - žalobce žaluje z titulu pracovního úrazu, který se stal v době, kdy vykonával činnost statutárního orgánu a zaměstnance zároveň a defacto sám sebe žádá o odškodnění. Obdobné případy jsou aktuálně řešeny tak, že je konstatována neplatnost pracovní smlouvy při současném výkonu funkce statutárního orgánu společnosti, kdy i z povahy takové smlouvy, z povahy pracovně-právního vztahu a z povahy zjevně rozdílných zájmů, které sleduje zaměstnavatel a zaměstnanec, je dán rozpor mezi zájmem zaměstnavatele a zájmem zaměstnance a je tedy vyloučeno, aby z povahy rozdílných zájmů mohla hájit (prosazovat) při uzavírání smlouvy stejná osoba. Dle § 13 zákona o obchodních korporacích je stanoven požadavek na písemnou formou smlouvy s úředně ověřeným podpisem jednajícího účastníka, když podpis na pracovní smlouvě nebyl úředně ověřen. Žalobce byl při uzavírání pracovní smlouvy ve střetu zájmů.

4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Z pracovní smlouvy ze dne 16. 1. 2017 má soud za prokázáno, že byla uzavřena mezi žalobcem coby zaměstnancem a původní žalovanou společností , právnická osoba, , coby zaměstnavatelem, zastoupenou žalobcem, za zaměstnavatele je připojeno razítko původní žalované společnosti , právnická osoba, Druh práce byl sjednán řidič MKD, místo výkonu práce , adresa, a den nástupu do práce dne 16. 1. 2017, pracovní poměr byl uzavřen na dobu neurčitou, se zkušební dobou v trvání tří měsíců.

6. Z výpisu z obchodního rejstříku původní žalované ze dne 20. 4. 2022 vyplývá, že v období od 2. 1. 2017 do 16. 10. 2019 byl jediným statutárním orgánem (jednatelem) původní žalované žalobce.

7. Ze záznamu o úrazu ze dne 15. 10. 2018 a ze záznamu o úrazu – hlášení změn vyplývá, že dne 15. 9. 2018 se žalobci stal úraz jako zaměstnanci v pracovním poměru u původní žalované, když dne 15. 9. 2018 v 8:30 hodin došlo k pádu na rovině, z výšky, do hloubky, propadnutí, a to ve skladu společnosti , adresa, .

8. Z posudku o bolestném ze dne 16. 10. 2019 a z posudku o ztížení společenského uplatnění ze dne 16. 10. 2019 vyplývá, že žalovaná ohodnotila bolestné žalobce úrazem dne 15. 9. 2018 výší celkem 328 bodů a ztížení společenského uplatnění celkem 2000 bodů.

9. Z přípisu zástupce žalobce ze dne 27. 3. 2020 včetně dvou podacích lístků ze dne 27. 3. 2020 a z přípisu žalované ze dne 30. 1. 2020 a 14. 4. 2020 soud zjistil, že žalobce se po žalované domáhá zaplacení náhrady újmy na zdraví způsobené pracovním úrazem s argumentací, že pracovní činnost řidiče MKD se obsahově nepřekrývá s výkonem funkce žalobce coby statutárního orgánu zaměstnavatele s tím, že zákoník práce rozhodně nezapovídá, aby osoba vystupující současně v pozici společníka/statutárního orgánu obchodní korporace byla současně zaměstnancem jednočlenné obchodní korporace (zaměstnavatele). Žalovaná na to sděluje, že jednatel nemůže sám se sebou uzavřít platný pracovně-právní vztah a je tak vyloučeno, aby pracovní smlouvu platně uzavřela osoba jednající za zaměstnavatele i zaměstnance. Z toho vyplývá, že mezi původní žalovanou a žalobcem nevznikl platný pracovně-právní vztah a poškození na zdraví tedy nelze posuzovat jako pracovní úraz.

10. Z dalších předložených listinných důkazů (přípis zástupce žalobce – zpětvzetí žaloby ze dne 2. 12. 2021 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 2. 2022, č.j. 16 C 232/2020-75) nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.

11. Soud s ohledem na nadbytečnost v souladu se zásadou ekonomie řízení neprovedl dokazování dalšími důkazními prostředky (znalecký posudek, důkazy navržené žalovanou - judikatura), a to s ohledem na právní názor soudu.

12. Soud zhodnotil provedené důkazy z hlediska pravosti, správnosti, pravdivosti i věrohodnosti a dospěl k závěru, že jsou způsobilým podkladem soudního rozhodnutí a nic tak nebrání, aby soud při rozhodování ve věci z těchto důkazů vycházel. Žádný z účastníků řízení pravost ani pravdivost (věcnou správnost) důkazů nezpochybňoval.

13. Na základě takto provedených důkazů a shodných tvrzení účastníků má soud za osvědčený tento skutkový stav:Žalobce uzavřel dne 16. 1. 2017 s původní žalovanou, společností , právnická osoba, , pracovní smlouvu, žalobce pracovní smlouvu podepsal jako zaměstnanec a současně jako zaměstnavatel, když dle výpisu z obchodního rejstříku původní žalované vyplývá, že v době uzavření pracovní smlouvy byl jediným statutárním orgánem (jednatelem) původní žalované.

14. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod následující ustanovení právních předpisů:

15. Podle ust. § 33 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.

16. Podle § 34 zákoníku práce pracovní smlouva musí obsahovata) druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat,b) místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce podle písm. a) vykonávána,c) den nástupu do práce.

17. Podle § 34 odst. 2 zákoníku práce pracovní smlouva musí být uzavřena písemně.

18. Podle ust. § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „OZ“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle ust. § 582 odst. 1 OZ není-li právní jednání učiněno ve formě ujednané stranami nebo stanovené zákonem, je neplatné, ledaže strany vadu dodatečně zhojí.

20. Podle § 365 zákoníku práce ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona do dne nabytí účinnosti jiné právní úpravy pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání se řídí zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání ustanovením § 205d zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 231/1992 Sb., zákona č. 74/1994 Sb. a zákona č. 220/2000 Sb., vyhláškou č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění vyhlášky č. 43/1995 Sb., vyhlášky č. 98/1996 Sb., vyhlášky č. 74/2000 Sb., vyhlášky č. 487/2001 Sb. a zákona č. 365/2011 Sb., a zákonem č. 182/2014 Sb.

21. Podle § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „vyhláška“), zákonným pojištěním pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen "zákonné pojištění") jsou pojištěny u žalované ostatní zaměstnavatelé.

22. Podle § 1 odst. 1 písm. b) vyhlášky zákonné pojištění vzniká dnem vzniku prvního pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele a trvá po dobu existence zaměstnavatele.

23. Podle § 2 odst. 1 vyhlášky zaměstnavatel má právo, aby za něho pojišťovna příslušná podle § 1 nahradila škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Nárok na náhradu škody z události, která by mohla být důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny, musí být poprvé uplatněn zaměstnavatelem u pojišťovny v době trvání zákonného pojištění, s výjimkou případů, kdy poškozený má právo na plnění přímo vůči příslušné pojišťovně.

24. Podle § 13 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen „z.o.k.“) smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.

25. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Mezi účastníky bylo sporné, zda mezi žalobcem a původní žalovanou došlo platným způsobem k uzavření pracovní smlouvy.

26. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, nebo rozsudek ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněný pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1999) je třeba v každém jednotlivém případě, kdy jednatel uzavřel jménem společnosti s ručením omezeným smlouvu (dohodu), při níž druhou smluvní stranou je sám tento jednatel jako fyzická osoba, je třeba zkoumat, zda při právním jednání nedochází ke střetu zájmů mezi společností s ručením omezeným jako zaměstnavatelem na straně jedné a jejím statutárním orgánem jako zaměstnancem na straně druhé. I když zákoník práce nemá v tomto směru výslovnou úpravu, je třeba analogicky dovodit, že statutární orgán společnosti s ručením omezeným nemůže platně jednat jménem společnosti jako zaměstnavatele, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy společnosti. Smlouva (dohoda), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, je jako dvoustranné právní jednání výsledkem jednání, do něhož obě strany (zaměstnavatel a zaměstnanec) zpravidla vstupují s vlastními (rozdílnými) představami o jejich obsahu a výsledku. Rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance je dána už tím, že - objektivně vzato - chtějí sjednat smlouvu (dohodu) pro sebe co nejvýhodnější; nic na tom nemění ani to, že případně dojde k bezvýhradnému přijetí nabídky, neboť i v tomto případě základní východiska účastníků pro uzavření smlouvy jsou odlišná. Lze proto uzavřít, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy (dohody), která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takové právní jednání stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy (dohody) jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem " současně" hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 nebo rozsudek ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007).

27. Z hlediska skutkového stavu bylo zjištěno, že žalobce byl jmenován od 2. 1. 2017 do 16. 10. 2019 jediným jednatelem původní žalované, jež je společností s ručením omezeným, současně dne 16. 1. 2017 žalobce uzavřel jednak jménem původní žalované jako zaměstnavatele a jednak jménem svým jako zaměstnance pracovní smlouvu, podle které se zavázal vykonávat u původní žalované práci „řidič MKD“. Pracovní smlouvu žalobce podepsal jednak jménem původní žalované jako zaměstnavatele a jednak jménem svým jako zaměstnanec. Sporné právní jednání, směřující ke vzniku pracovního poměru, které žalobce učinil jménem původní žalované jako zaměstnavatele a jehož druhým účastníkem byl žalobce jako zaměstnanec, je neplatné dle § 580 odst. 1 OZ.

28. Nemůže obstát smlouva, v níž strany projevily vůli být si zaměstnavatelem a zaměstnancem, když tím jen zastíraly to, že si ve skutečnosti smluvně upravily podmínky, za nichž bude ve společnosti vykonávána funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu). Soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2124/2018 vyslovil závěr, že pracovní smlouva, uzavřená mezi účastníky dne 16. 1. 2017, je neplatným právním jednáním podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neboť je v rozporu s ust. § 437 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž smysl a účel § 437 odst. 1 občanského zákoníku neplatnost vyžaduje. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit tomu, aby vznikaly právní vztahy (zde roz. platné právní vztahy) na základě jednání, při nichž byl mezi zástupcem a zastoupeným dán rozpor jejich zájmů. Vznik takového „platného“ právního vztahu dotčeného střetem zájmů může mít právní dopad nejen do právních poměrů osoby zastoupené a zástupce, ale i do právního vztahu zástupce či zastoupeného vůči třetím osobám, jako tomu je právě v tomto případě. Žalovaná jako osoba dotčená uzavřenou pracovní smlouvou se dovolala neplatnosti pracovní smlouvy. Rozpor zájmů vychází z podstaty pracovní smlouvy, když při jejím uzavírání mají obě strany rozdílné zájmy (co do podmínek pracovně-právního vztahu). Při uzavírání pracovní smlouvy je již z povahy takové smlouvy zřejmé, že zaměstnavatel i zaměstnanec sledují každý jiný cíl, když např. z ujednání o povinnosti platit sjednanou mzdu má zaměstnavatel jako obchodní společnost zájem dosahovat zisk, tj. mimo jiné snižovat náklady, tedy i náklady mzdové, zatímco zaměstnanec má zájem o dosažení co možno nejvyšší mzdy. Obdobně např. v případě sjednání výše dovolené. Na uvedených příkladech je zřejmé, že je zde rozpor mezi zájmem zaměstnavatele a zaměstnance.

29. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, č.j. 21 Cdo 2124/2018 pokud jednatel vykonává práci ve společnosti s ručením omezeným a zároveň je tento výkon prováděn na základě neplatné pracovní smlouvy, tato činnost není výkonem funkce statutárního orgánu a ohledně této práce vznikají vztahy z tzv. faktického pracovního poměru. Při výkonu práce v tzv. faktickém pracovním poměru se na škodu vzniklou úrazem nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

30. Soud ve shodě s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu má za to, že v případě tzv. faktického pracovního poměru se na škodu vzniklou úrazem vzniklým při výkonu práce konané pro zaměstnavatele nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. V daném případě se pracovní úraz žalobci stal dne 15. 9. 2018, tedy v době, kdy žalobce byl jediným jednatelem původní žalované, za kterou také uzavřel sám se sebou pracovní smlouvu. Z důvodu neplatnosti uzavřeného právního jednání (pracovní smlouvy) a s odkazem na uvedenou judikaturu soud nárok žalobce jako nedůvodný zamítl, když na škodu vzniklou úrazem se nevztahuje zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu.

31. Kromě uvedeného soud dodává, že je dán i další důvod neplatnosti pracovní smlouvy, a to podle § 582 občanského zákoníku, když pracovní smlouva nesplňuje také formální náležitosti uvedené v § 13 z.o.k., neboť nebyla dodržena písemná forma s úředním ověřením podpisu jednajícího účastníka. Zde soud s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek sp. zn. 31 ICdo 36/2020) má soud za to, že je další důvod pro zamítnutí žaloby. V daném případě nelze mít jednoznačně za to, že by se jednalo o smlouvu uzavřenou v rámci běžného obchodního styku. O takovou smlouvu se jedná v případě, že jde o smlouvu v rámci předmětu podnikání konkrétní společnosti, které nevybočují při srovnání s dalšími smlouvami uzavíranými společností v rozhodném období a nejsou jedinečné. V projednávané věci se nejedná o smlouvu, která by měla takový běžný či rutinní charakter (např. smlouva o poskytnutí určité služby apod.). Ustanovení § 13 z.o.k. vyžaduje, aby se jednalo o smlouvu v podstatě rutinní v rámci běžného obchodního styku konkrétní společnosti. Uzavřená pracovní smlouva zcela jednoznačně nespadá pod režim běžného obchodního styku, neobsahuje úředně ověřené podpisy účastníků právního jednání a je tedy absolutně neplatná pro porušení § 13 z.o.k., zjevně narušující veřejný pořádek. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

32. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci. Náklady řízení však žalované nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (resp., že žalobce je povinen zaplatit žalované částku ve výši 0 Kč s ohledem na to, že žalovaná se na jednání soudu dne 25. 4. 2024 domáhala náhrady nákladů řízení, když však v písemném vyčíslení nákladů řízení ve vyjádření ze dne 2. 5. 2024 náklady řízení již nepožadovala). S ohledem na uvedené soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.