38 C 95/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Iva Kadrmase a přísedících Josefy Zeiselové a Vlastimila Lašky ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného ., IČO: IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem adresa o zaplacení částky 353.162,55 Kč s příslušenstvím - náhrada mzdy

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 348.183,03 Kč se zákonným úrokem z prodlení:- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 8. 2020 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 9. 2020 do zaplacení,- z částky 27.366,84 Kč ode dne 1. 10. 2020 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 11. 2020 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 12. 2020 do zaplacení,- z částky 27.366,84 Kč ode dne 1. 1. 2021 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 2. 2021 do zaplacení,- z částky 27.366,84 Kč ode dne 1. 3. 2021 do zaplacení,- z částky 26.063,66 Kč ode dne 1. 4. 2021 do zaplacení,- z částky 14.335,01 Kč ode dne 1. 5. 2021 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 6. 2021 do zaplacení,- z částky 27.366,84 Kč ode dne 1. 7. 2021 do zaplacení,- z částky 28.331 Kč ode dne 1. 8. 2021 do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky ve výši 4.979,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení:- z částky 339,02 Kč ode dne 1. 8. 2020 do zaplacení,- z částky 1.642,21 Kč ode dne 1. 9. 2020 do zaplacení,- z částky 339,02 Kč ode dne 1. 11. 2020 do zaplacení,- z částky 339,02 Kč ode dne 1. 12. 2020 do zaplacení,- z částky 1.642,21 Kč ode dne 1. 2. 2021 do zaplacení,- z částky 339,02 Kč ode dne 1. 6. 2021 do zaplacení,- z částky 339,02 Kč ode dne 1. 8. 2021 do zaplacení,se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 103.365 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 11. 5. 2023 se žalobkyně domáhala po změně žaloby zaplacení částky ve výši 353.162,55 Kč s příslušenstvím a úhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 na pozici asistentka, pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnavatelem ze dne 30. 4. 2020, které bylo žalobkyni doručeno dne 12. 5. 2020. Okamžité zrušení pracovního poměru je na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č.j. , spisová značka, neplatné. Dne 20. 5. 2020 žalobkyně zaslala žalovanému písemné oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný však žalobkyni práci nepřiděluje. Žalobkyně se tak domáhá náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku, když do 31. 5. 2020 se nacházela v dočasné pracovní neschopnosti. Žalobkyně se domáhá náhrady mzdy za období červen 2020 až červen 2021, když za jednotlivé měsíce - červen 2020, září a říjen 2020, duben 2021 a květen 2021 žalobkyni náleží náhrada mzdy ve výši 28.670,02 Kč za jednotlivý měsíc, za červenec 2020 a prosinec 2020 náleží náhrada mzdy po 29.973,21 Kč měsíčně, v srpnu 2020, listopadu 2020, lednu 2021 a květnu 2021 po částce 27. 366,84 Kč za jednotlivý měsíc, za únor 2021 částka 26.063,66 Kč a za březen 2021 částka 14.335,01 Kč. Žalobkyně dopisem ze dne 21. 4. 2023 marně vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky.

2. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 na pozici asistentka, avšak žalobkyně byla v rozhodném období těhotná a následně porodila dítě a nemohla tak konat práci, obdobně jako v případě dočasné pracovní neschopnosti, kdy právo na náhradu mzdy nevzniká. Žalobkyně také byla v rozhodném období zaměstnána jinde, u různých zaměstnavatelů a nastala tak možnost moderace dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, které se žalovaný domáhá až do výše 99%.

3. Soud vzal ze shodných tvrzení účastníků za svá skutková zjištění, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru s druhem práce asistentka na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019, dne 12. 5. 2020 bylo žalobkyni doručeno okamžité zrušení pracovního poměru.

4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav:

5. Z pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 soud zjistil, že mezi účastníky řízení byla sjednána pracovní smlouva, dle které žalobkyně vykonávala pro žalovaného práci od 11. 3. 2019, druh práce „asistentka“, mezi účastníky byla sjednána zkušební doba tří měsíců, pracovní doba je stanovena 40 hodin týdně. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou, do 11. 9. 2019.

6. Okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 žalovaný žalobkyni zrušil pracovní poměr dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem tak, že žalobkyně upravovala elektronickou docházku tak, aby odpovídala pracovnímu řádu, a to v období od 5. 11. 2019 do 23. 3. 2020.

7. Z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č.j. , spisová značka, a z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2023, č.j. , spisová značka, (součást spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. , spisová značka, ) soud zjistil, že bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 je neplatné.

8. Z přípisu žalobkyně ze dne 20. 5. 2020 včetně podacího lístku ze dne 20. 5. 2020 vyplývá, že žalobkyně sdělila žalovanému, že trvá na tom, aby byla dále zaměstnávána. Žalobkyně přípis odeslala žalovanému dne 20. 5. 2020.

9. Z výplatních lístků za období leden 2020 až březen 2020 soud zjistil, že hrubý příjem žalobkyně v lednu 2020 činil částku 21.380 Kč, žalobkyně odpracovala 140,5 hodin (soud nepřihlížel k náhradě mzdy za dovolenou), v únoru 2020 činil hrubý příjem žalobkyně částku 27.300 Kč, žalobkyně odpracovala 156 hodin (soud nepřihlížel k náhradě mzdy za dovolenou) a v březnu 2020 činil hrubý výdělek žalobkyně částku 15.909 Kč, žalobkyně odpracovala 100 hodin (soud nepřihlížel k náhradě mzdy za 28 hodin dovolené a 48 hodin za dočasnou pracovní neschopnost).

10. Z předžalobní výzvy k plnění ze dne 21. 4. 2023 včetně doručenky (2x) vyplývá, že žalobkyně se domáhala náhrady mzdy za část května 2020 až do února 2023 v celkové výši 943.504,38 Kč s příslušenstvím, tvořící zákonný úrok z prodlení.

11. Ze sdělení ČSSZ (čl. 21 spisu a ze dne 6. 1. 2025 na čl. 63 spisu) soud zjistil, že žalobkyně byla zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , , adresa, od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020 a u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , , adresa, , a to v období od 15. 2. 2021 do 30. 6. 2021, žalobkyně v rozhodném období pobírala dávku nemocenského pojištění, a to v období od 22. 3. 2021 do 23. 3. 2021 v částce 648 Kč.

12. Ze sdělení , právnická osoba, ze dne 13. 12. 2024 včetně výplatnic na čl. 60-61 spisu soud zjistil, že hrubý příjem žalobkyně za únor 2021 činil 9.000 Kč (odpracováno 80 hodin), v březnu 2021 částku 8.609 Kč (odpracováno 88 hodin), za duben 2021 ve výši 18.000 Kč (odpracováno 176 hodin), v květnu 2021 částka 16.714 Kč (odpracováno 156 hodin) a v červnu 2021 částka 15.955 Kč (odpracováno 156 hodin).

13. Z výslechu žalobkyně jako účastníka řízení soud zjistil, že po ukončení pracovního poměru u žalovaného pracovala 3 měsíce u společnosti , právnická osoba, a od února 2021 u společnosti , právnická osoba, po dobu 4 měsíců, když ukončila pracovní poměr dohodou s tím, že příjem byl nižší než u žalovaného. Žalobkyně ukončila pracovní poměr, neboť nechtěla dodržovat pracovní pohotovost, za kterou neměla žádné ohodnocení. Po skončení pracovního poměru u společnosti , právnická osoba, měla žalobkyně rizikové těhotenství, dítě se jí narodilo dne 30. 12. 2021.

14. Soud pro nadbytečnost neprováděl důkazní prostředky navržené žalobkyní (sledování zásilek , právnická osoba, ze dne 12. 5. 2020 a dodejka ze dne 7. 5. 2020) k tvrzení žalobkyně o doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyni, neboť toto tvrzení je mezi účastníky nesporné. Soud rovněž neprovedl další důkazní prostředky navržené žalobkyní (sdělení úřadu práce, od jaké doby byla žalobkyně evidována na úřadu práce za období od 1. 9. 2020 do 15. 12. 2021, emailová komunikace - nabídky zaměstnání či výběrových řízení za období od 1. 9. 2020 do 15. 2. 2021, pracovní smlouva se společností , právnická osoba, a mzdový výměr ze dne 15. 2. 2021) v souladu se zásadou hospodárnosti řízení, když tvrzení žalobkyně, že si aktivně zajišťovala zaměstnání, je prokázáno jinými důkazy (zejména účastnickou výpovědí žalobkyně).

15. Soud rovněž neprovedl další důkazy navržené žalovaným (dotaz u společnosti , právnická osoba, ke zjištění výše výdělku žalobkyně za období od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020) a to vzhledem k právnímu názoru soudu (odstavec 34 ).

16. Z dalších předložených důkazů (sdělení ČSSZ ze dne 19. 12. 2024 na čl. 58 spisu, sdělení úřadu práce na čl. 23-24 spisu a 27 spisu) soud nezjistil žádné pro rozhodnutí soudu relevantní skutečnosti.

17. Shora uvedená skutková zjištění soud opřel o shora uvedené důkazy, o jejichž pravdivosti a pravosti neměl pochybnosti.

18. Po provedeném dokazování, když soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (ust. § 132 o.s.ř.), soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci:

19. Na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 byl mezi účastníky řízení uzavřen pracovní poměr, na základě kterého žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána s druhem práce asistentka od 11. 3. 2019, pracovní poměr byl uzavřen sice původně na dobu určitou, do 11. 9. 2019, avšak i po tomto datu žalobkyně u žalovaného pracovala, s vůlí zaměstnavatele. Pracovní poměr žalobkyně u žalovaného tedy trval až do okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 (pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou dle ust. § 65 odst. 2 zákoníku práce). Citované okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020 bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č.j. , spisová značka, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2023, č.j. , spisová značka, určeno za neplatné, a proto pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá i nadále. Žalovaný ode dne 1. 6. 2020 nepřiděluje žalobkyni práci, načež žalobkyně již dne 20. 5. 2020 žalovanému sdělila, že trvá na dalším zaměstnávání (viz. přípis žalobkyně ze dne 20. 5. 2020 včetně podacího lístku). Žalobkyně v období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 nevykonávala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, kromě období od 22. 3. 2021 do 23. 3. 2021, kdy žalobkyně nevykonávala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance (pobírání dávky nemocenského pojištění). Žalobkyně v období od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020 vykonávala práci u jiného zaměstnavatele, a to u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem náměstní , adresa, . Žalobkyně dále v období od 15. 2. 2021 do 30. 6. 2021 vykonávala práci u společnosti , právnická osoba, IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, .

20. Po právní stránce soud dospěl k závěru, že na věc je třeba aplikovat zákon č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“).

21. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

22. Podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

23. Podle ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

24. Podle § 191 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů, po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu, po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiného člena domácnosti v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění a po dobu péče o dítě mladší než 10 let z důvodů stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo z důvodu, kdy se fyzická osoba, která o dítě jinak pečuje, podrobila vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance, a proto nemůže o dítě pečovat.

25. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

26. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a za odpracované doby v rozhodném období.

27. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí.

28. Podle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Podle ust. § 356 odst. 2 zákoníku práce má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.

29. Po vyhodnocení skutkového stavu a jeho podřazení pod odpovídající právní normy soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná zčásti. Na základě pracovní smlouvy ze dne 11. 3. 2019 žalobkyně pracovala u žalovaného s druhem práce asistentka. Žalobkyně v období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 nedocházela do práce a pro žalovaného nevykonávala práci z důvodu neplatného skončení pracovního poměru (viz okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č.j. , spisová značka, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2023, č.j. , spisová značka, ). Žalobkyně tedy v době od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 byla připravena konat práci pro žalovaného, práci však nekonala z důvodu uvedeném v § 69 odst. 1 zákoníku práce a náleží jí tak náhrada platu ve výši průměrného výdělku dle § 351 a násl. zákoníku práce. Žalobkyně se nacházela ve dnech 22. 3. 2021 a 23. 3. 2021 v dočasné pracovní neschopnosti, tedy nekonala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance dle § 191 zákoníku práce a za tuto dobu tedy žalobkyni nenáleží náhrada mzdy. Soud vychází z premisy, že zaměstnanec má právo na náhradu mzdy/platu z titulu jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele tehdy, je-li sám připraven, schopen a ochoten konat práci podle pracovní smlouvy, tj. nemohl-li konat práci jen v důsledku postupu zaměstnavatele. Za období, kdy zaměstnanec nemůže konat práci z důvodu osobních překážek v práci na straně zaměstnance, zaměstnanci nenáleží náhrada mzdy. Soud má za to, že žalobkyně konat práci pro žalovaného mohla a byla připravena a schopna ji konat, když čekala na výzvu zaměstnavatele a žalobkyně tedy nekonala práci z důvodů na straně zaměstnavatele (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3787/2014 nebo ze dne 7. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2315/2000, event. ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 90/2001). Žalobkyně nebyla povinna po žalovaném vyžadovat přidělování práce ani se zdržovat na pracovišti určeném zaměstnavatelem (zde srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003).

30. Žalobkyni tedy bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 4. 2020, a to dne 12. 5. 2020, když rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, č.j. , spisová značka, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2023. č.j. , spisová značka, soud určil, že zmíněné okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalovaný neumožnil od 1. 6. 2020 žalobkyni vykonávat práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele (kromě dvou dnů v březnu 2021, kdy žalobkyně nekonala práci z důvodu překážek v práci na straně zaměstnance). V daném případě tak pokračovaly překážky v práci na straně zaměstnavatele, a to i v rozhodném období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 a žalobkyni tedy náležela náhrada platu ve výši průměrného výdělku, a to zcela (bez krácení) za období od 1. 6. 2020 do 30. 11. 2020, zcela v souladu s ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce.

31. Vzhledem k neplatnému skončení pracovního poměru žalobkyni náleží náhrada mzdy za období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 (dle § 69 odst. 1 zákoníku práce). Soud vypočetl náhradu mzdy takto:

32. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku k náhradě mzdy za období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 je v projednávané věci leden 2020 až březen 2020 (srov. ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce).

33. Průměrný hodinový výdělek v rozhodném období činil 162,90 Kč/hod., když tuto výši soud vypočetl následovně: v rozhodném období byla zúčtována mzda ve výši 64.589 Kč (součet mezd 21.380 + 27.300 + 15.909 Kč), počet odpracovaných hodin byl celkem 396,5 (součet 140,5 + 156 + 100 hod); podíl částek 64.589 Kč a 396,5 hod. = 162,90 Kč průměrný hodinový výdělek.Průměrný měsíční výdělek tedy činil částku 28.331 Kč (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 162,90 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce).Žalobkyni tedy náleží náhrada mzdy za období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 ve výši 28.331 Kč měsíčně, soud však je vázán návrhem žalobkyně.

34. Soud se zabýval důvodností námitky žalovaného, dle které má soud přiměřeně snížit náhradu mzdy žalobkyně, a to až do výše 99% náhrady přiznané mzdy. Soud zjistil, že žalobkyně byla v rozhodném období, a to od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020 zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem náměstní , adresa, a také v období od 15. 2. 2021 do 30. 6. 2021 byla zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , IČO: , IČO, , se sídlem , adresa, . Žalobkyně byla sice nejprve zaměstnána u společnosti , právnická osoba, , avšak bylo to v době prvních 6 měsíců od neplatného ukončení pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce umožňuje moderaci náhrady mzdy teprve v době přesahující 6 měsíců doby, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, tj. v daném případě od 13. 11. 2020, nemůže být námitka moderace náhrady mzdy důvodná.

35. Žalobkyně však byla od 15. 2. 2021 do 30. 6. 2021 také zaměstnána, a to u společnosti , právnická osoba, Po provedeném dokazování soud zjistil, že mzdové i osobní podmínky žalobkyně u tohoto zaměstnavatele však byly nižší než v případě pracovního poměru žalobkyně u žalovaného, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně u tohoto zaměstnavatele konala práci v nižším rozsahu, než je obvyklý fond pracovní doby (srov. např. výplatní lístky žalobkyně v období březen 2021, květen a červen 2021). Při srovnání výplatních lístků žalobkyně u zaměstnavatele , právnická osoba, a žalovaného soud zjistil, že hrubý výdělek žalobkyně se u zaměstnavatele , právnická osoba, snížil z částky 28.331 Kč až na částku 18.102 Kč měsíčně (výpočet soudu: průměrný hodinový výdělek 104,08 Kč x 40 hodin týdně x koeficient 4,348 dle ust. § 356 odst. 1 zákoníku práce, hodnoty k výpočtu dle odstavce 12 jako podíl částek 68.278 Kč a 656 hodin), s čímž koresponduje účastnická výpověď žalobkyně, dle které se snížil její příjem a změnily se také pracovní podmínky, když byla nucena držet u nového zaměstnavatele pohotovostní službu. Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že by za pohotovostní služby žalobkyni neměl náležet příplatek za pohotovost, neboť takové jednání zaměstnavatele je v rozporu se zákoníkem práce a tudíž neplatné.

36. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1161/2015 nebo rozsudek ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, uveřejněný pod č. 30/2004 v časopise Soudní judikatura) je základním hlediskem při rozhodování soudu o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle § 61 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (nyní dle § 69 odst. 2 zákoníku práce) skutečnost, zda zaměstnanec byl po neplatném rozvázání pracovního poměru zaměstnán u jiného zaměstnavatele, popř. zda se do práce u jiného zaměstnavatele nezapojil z vážného důvodu. Významné přitom je zejména to, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon v práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. K přiměřenému snížení, popřípadě k nepřiznání náhrady mzdy (podle dřívějšího ustanovení § 61 odst. 2 zák. práce) může soud z těchto hledisek přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Kdyby se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek neodpovídajících těm, za kterých by konal práci u zaměstnavatele v případě, že by mu přiděloval práci v souladu s pracovní smlouvou, nebylo by z hlediska daného účelu možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil; jestliže tak přesto učinil, nemůže to vést k závěru, že má být požadovaná náhrada mzdy snížena nebo dokonce nepřiznána. V případě, že zaměstnanec u jiného zaměstnavatele dosáhl nižší výdělek a že tedy nelze dovodit, že se zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nejsou splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení.

37. V daném případě žalobkyně u jiného zaměstnavatele (společnost , právnická osoba, ) dosáhla nižší výdělek než u žalovaného a nelze tedy dovodit, že se žalobkyně zapojila do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných s podmínkami, které by měla při výkonu práce dle pracovní smlouvy a nejsou tak splněny podmínky nejen k nepřiznání náhrady mzdy, ale ani k jejímu snížení. V daném případě není ani významné, zda žalobkyně vyvíjela aktivitu k tomu, aby si zajistila jiné příjmy, popř. zda byla evidována u úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání, když dle účastnické výpovědi žalobkyně má soud za prokázáno, že žalobkyně vyvíjela aktivitu k zajištění jiných příjmů, když sice byla zaevidována u úřadu práce až od 1. 7. 2021, avšak aktivně hledala zaměstnání prostřednictvím inzerce a žádnou adekvátní práci neodmítla.

38. S ohledem na uvedené tak má soud za prokázáno, že žalobkyně se zapojila do práce u jiného zaměstnavatele (společnost , právnická osoba, ) za podmínek v zásadě nižších, než jaké byly u žalovaného. Soud tedy shledal námitku žalovaného na snížení náhrady mzdy nedůvodnou.

39. Soud dále shledal námitku žalovaného, že žalobkyně byla v rozhodném období těhotná a následně porodila dítě a nemohla tak konat práci, za nedůvodnou, neboť těhotenství žalobkyni žádným způsobem v práci neomezovalo a dítě se žalobkyni narodilo až po rozhodném období nároku žalobkyně na náhradu mzdy. Toto potvrzuje nejen účastnická výpověď žalobkyně, ale také sdělení , právnická osoba, ze dne 13. 12. 2024 včetně výplatnic na čl. 60-61 spisu - žalobkyně v dubnu 2021 odpracovala 176 hodin, v květnu 2021 a v červnu 2021 odpracovala vždy 156 hodin. Žalobkyně tedy odpracovala bez několika hodin celý fond pracovní doby.

40. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu platu následovně:Za období od 1. 6. 2020 žalobkyni náleží náhrada mzdy ve výši 28.331 Kč, když žalobkyně trvala na dalším zaměstnávání od 1. 6. 2020. Z období června 2020 soud tedy byl nucen zamítnout částku ve výši 339,02 Kč, obdobně za období září 2020 až říjen 2020, duben 2021 a červen 2021. Za období červenec 2020 a prosinec 2020 soud přiznal žalobkyni náhradu mzdy ve výši 28.331 Kč, když byl nucen zamítnout částku ve výši 1.642,21 Kč, vždy za každý měsíc nároku žalobkyně. V ostatních měsících předmětného období (srpen 2020, listopad 2020, leden 2021 až březen 2021 a květen 2021) soud přiznal nárok žalobkyně, když je vázán návrhem žalobkyně. Vzhledem k nedůvodnosti námitky žalovaného na snížení náhrady mzdy má soud nárok žalobkyně za důvodný, a proto soud přiznal žalobkyni náhradu mzdy za období od 1. 6. 2020 do 30. 6. 2021 v celkové výši 348.183,03 Kč a ve zbytku (výrok II. rozsudku) žalobu jako nedůvodnou zamítl.

41. Za období březen 2021 uplatnila žalobkyně nárok ve výši 14.335,01 Kč, a to za 88 odpracovaných hodin, když dle výplatního lístku za březen 2021 u společnosti , právnická osoba, žalobkyně odpracovala 88 hodin a 128 hodin má zaúčtované jako nepřítomnost z důvodu nemocenských dávek a náhrady mzdy – nemoc. V daném případě žalobkyně minimálně po dobu 22. 3. 2021 do 23. 3. 2021 nevykonávala pracovní činnost z důvodu osobních překážek v práci na straně zaměstnance dle § 191 zákoníku práce a v daném případě tedy žalobkyni tento nárok nepřísluší. Toto však bylo zohledněno již v žalobě, jak vyplývá z výplatního lístku žalobkyně u společnosti , právnická osoba, za březen 2021.

42. Žalobkyně má rovněž právo na zaplacení příslušenství, a to zákonného úroku z prodlení z jednotlivých náhrad mzdy. Náhrada mzdy je splatná stejně jako mzda. Soud vycházel z ust. § 141 odst. 1 zákoníku práce a má tedy za to, že náhrada mzdy za červen 2020 je splatná do 31. 7. 2020 a ode dne následujícího je žalovaný v prodlení (obdobně u dalších měsíců je splatnost každé jednotlivé náhrady mzdy vždy poslední den v měsíci).

43. Celkem žalobkyni náleží na náhradě mzdy částka 348.183,03 Kč. Soud v případě příslušenství postupoval v souladu s ust. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když výše úroků z prodlení odpovídá podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení jednotlivé náhrady mzdy.

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., podle kterého soud přiznal plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni, neboť její neúspěch byl v poměrně nepatrné části (pod 5%). Žalobkyni tak náleží plná náhrada nákladů řízení ve výši celkem 103.365 Kč po zaokrouhlení. Náklady řízení jsou představovány:- soudním poplatkem ve výši 17.659 Kč,- v odměně právního zástupce žalobkyně za celkem sedm úkonů právní služby, z toho čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání soudu ve věci samé – žaloba, výzva k plnění a rozšíření žaloby ze dne 24. 11. 2023) ve výši 7.940 Kč za úkon, dále za tři úkony právní služby (účast na jednání soudu ve dnech 28. 11. 2024, 28. 1. 2025 a 11. 3. 2025) ve výši 9.740 Kč za úkon, dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), v platném znění,- za pět náhrad hotových výdajů po 300 Kč a za dvě náhrady hotových výdajů Kč po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu v částce celkem 2.400 Kč,- za cestovné ve výši 664 Kč (za cestu k jednání soudu dne 28. 11. 2024, při doložené ceně jízdenek 359 Kč a 305 Kč)- za cestovné ve výši 365 Kč (za cestu k jednání soudu dne 11. 3. 2025, při ceně jízdenek 2 x 165 Kč + 35 Kč za místenku)- za cestovné ve výši 2.542,03 Kč (za cestu k jednání soudu dne 28. 1. 2025, při cestě , adresa, a zpět, vzdálenost celkem 411 km, při použití vozidla registrační značky , SPZ, , za použití vyhlášky č. 475/2024 Sb.),- náhradou za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu ve výši celkem 4.500 Kč jako náhrada času při sazbě 100 Kč (resp. 150 Kč) za každou i jen započatou půlhodinu (12 x půlhodina v roce 2024, 22 x půlhodina v roce 2025),- daň z přidané hodnoty ve výši 14.254,81 Kč. Zástupce žalobkyně je plátcem DPH.Soud přiznal náklady řízení za každý jednotlivý úkon právní služby a jednotlivou náhradu dle platného znění advokátního tarifu.Žalovaný je povinen zaplatit náklady řízení dle § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám zástupce žalobkyně ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).

45. Soud přiznal žalobkyni náklady řízení včetně daně z přidané hodnoty z odměny advokáta a z náhrad hotových výdajů, nepřiznal však daň z přidané hodnoty z cestovného, když jednotlivé jízdné vlakem již v sobě zahrnuje daň z přidané hodnoty, obdobně v případě paliva použitého při cestě osobním vozidlem (srov např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č.j. 15 Co 168/2024-195).