47 C 16/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Radkem Malenovským jako samosoudcem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČ: IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 37 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 14 000 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 27. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba co do požadavku na zaplacení částky ve výši 23 000 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 623,38 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 694,48 Kč, úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 37 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 37 000 Kč od 30. 11. 2019 do 26. 3. 2022, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 000 Kč od 27. 3. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou ze dne 30. 7. 2021 (podána u soudu téhož dne) domáhal po žalovaném zaplacení:- jistiny ve výši 37 000 Kč,- dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 3 158,39 Kč,- dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 046,61 Kč a- dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 732,00 Kč,to vše z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 14. 12. 2017, č. 1201128705.

2. Žalovaný se v řízení k žalobě nevyjádřil.

3. Dne 27. 1. 2023 soud vyhlásil tento rozsudek. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti.

4. Mezi právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , a žalovaným došlo dne 14. 12. 2017 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru, č. , RČ, . Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 929 Kč v hotovosti v den uzavření Smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem smlouvy. Smlouva sice zněla na poskytnutí částky 37 000 Kč, ale účastníci si sjednali tzv. refinancování, což znamená, že částka 8 071 Kč ze smlouvy o spotřebitelském úvěru z 14. 12. 2017 byla podle smlouvy č. 1201128705 započtena na pohledávku právního předchůdce žalobce z titulu zůstatku spotřebitelského úvěru č. , RČ, čerpaného žalovaným u právního předchůdce žalobce v minulosti. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu listinou smlouvou s datem 14. 12. 2017, č. 1201128705.

5. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel zápůjčky, posoudil před jejím poskytnutím schopnost žalovaného požadovanou zápůjčku splácet dle zákaznické karty. Zejména provedl vyhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1201128705. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a byly ověřeny doklady uvedenými v části zákaznické karty nazvané „Ověřené dokumenty“, mezi které patřila – podle Zákaznické karty s datem 14. 12. 2017 – nájemní smlouva, bankovní výpisy a výpis z živnostenského rejstříku.

6. Žalovaný byl povinen splácet dluh částkou 909 Kč týdně v celkem , hodnota, splátkách, počínaje 21. 12. 2017 a poslední splátka dne 13. 6. 2019, zaplatil však toliko částku 14 929 Kč (tvrzení žalobce, které nebylo zpochybněno).

7. Pohledávka vyplývající z výše uvedené smlouvy, včetně příslušenství, se všemi právy s ní spojenými, byla ze strany společnosti , právnická osoba, postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 žalobci jako novému věřiteli, a to s účinností ke dni 29. 11. 2019 (důkaz: Smlouva o postoupení pohledávek, Příloha č. , hodnota, Smlouvy o postoupení pohledávek – strana č. , hodnota, ze Seznamu postoupených pohledávek a Oznámení o postoupení pohledávky s datem 29. 11. 2019).

8. Ke kapitalizovanému úroku ve výši 3 694,48 Kč soud uvádí, že se jedná o úrok ve výši 21,27 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 37 000 Kč od 14. 6. 2019 do data postoupení 29. 11. 2019. Ke kapitalizovanému úroku z prodlení ve výši 1 623,38 Kč soud uvádí, že se jedná o zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 37 000 Kč od 21. 6. 2019 do data postoupení 29.11.2019.

9. Právní hodnocení:

10. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný uzavřeli v tom kterém případě smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).

11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.

12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná.

13. Soud z tohoto důvodu zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

14. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Soud dospěl k závěru, že žalobce řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 konstatoval : „…odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka …“. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3180/2018 konstatoval: „…věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru (nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nepodloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho poměrech; nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků“.

17. Soud dospěl k závěru, že věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva je neplatná absolutně podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 občanského zákoníku (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Ostatně koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásady autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). Absolutní neplatnost aproboval z ústavněprávních hledisek Ústavní soud u např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21. Lze poukázat i na rozsudek Soudního dvora , právnická osoba, výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, OPR-Finance.

18. Žalobce byl vyzván a poučen o břemenu tvrzení a důkazním – viz usnesení z 4. 2. 2022 na č. l. 17 a přípis z 13. 4. 2022 na č. l.

34. Žalobce však neuvedl a neprokázal, co bylo uvedeno v nájemní smlouvě údajně předložené žalovaným právnímu předchůdci žalobce a co bylo obsaženo v bankovních výpisech, které dle Karty zákazníka měl mít věřitel před uzavřením smlouvy v dispozici. Ze soudní praxe soud odkazuje např. na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 24. března 2022 č. j. 7 C 47/2022-38, bod 24. „…Tyto skutečnosti měla žalovaná doložit pracovní smlouvou, výplatními páskami a nájemní smlouvou, kdy příslušné dokumenty předložené při podpisu smlouvy nebyly zkopírovány a ke kartě přiloženy. Žalobkyně tvrdí, že předložení listin sama žalovaná stvrdila svým podpisem na kartě zákazníka, kde byla zaškrtnuta políčka, co všechno žalovaná při podpisu smlouvy předložila. Dle soudu je toto tvrzení nedostačující, pokud není doloženo skutečným obsahem žalovanou předložených listin například v podobě kopií, aby žalobkyně jako věřitelka jejich obsah byla schopna doložit i zpětně. Žalobkyně tedy v tomto případě neunesla své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla s odbornou péčí prověřena úvěruschopnost žalované…“.

19. Žalobce na výzvu soudu uvedl (č. l. 36), že čistý příjem žalovaného 21 000 Kč uvedený v Kartě zákazníka byl zjištěn na základě sdělení žalovaného. Z toho plyne, že věřitel nijak neověřoval, zda má vůbec žalovaný nějaký příjem, z něhož by byl schopen hradit úvěr.

20. Navíc v Kartě zákazníka je uvedeno, že žalovaný už v době uzavření smlouvy už měl zápůjčku či úvěr od téhož věřitele, a pokud tedy opakovaně potřeboval úvěr od téhož věřitele, zjevně s penězi nevycházel.

21. Nad to všechno měl měsíčně hradit žalovaný věřiteli 3 636 Kč (4 x týdenní splátka po 909 Kč), a proto pokud je uvedeno v Zákaznické kartě, že žalovanému zbyde po odečtení výdajů 7 500 Kč, pak by měl po odečtení splátek dle smlouvy měsíčně rezervu už jen 3 864 Kč.

22. Jak plyne ze smlouvy, účastníci si sjednali refinancování, tj. věřitel ve skutečnosti poskytl fyzicky žalovanému nikoli 37 000 Kč, ale jen 28 929 Kč (viz bod 9. smlouvy). Žalovaný zaplatil věřiteli již 14 929 Kč (viz bod V. žaloby a důkaz Přehledem plateb), proto má žalobce – ve smyslu § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru – toliko právo na vrácení rozdílu, tj. na vrácení 14 000 Kč a ve zbytku soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na jakékoliv plnění z titulu smlouvy.

23. Úrok z prodlení náleží žalobci až na základě doručení žaloby žalovanému - žaloba doručena 25. 3. 2022, 26. 3. 2022 tudíž nastala splatnost a od 27. 3. 2022 je žalovaný v prodlení. Žalobce byl výzvou z 13. 4. 2022 poučen a vyzván, že není dostačující jen odeslání, ale je třeba tvrdit a prokázat doručení výzvy k plnění. Žalobce poukázal na § 573 o. z. Avšak ze skutečnosti, že žalobce odeslal žalovanému tyto listiny, ještě neplyne jejich doručení žalované. Vyvratitelná domněnka zakotvená v § 573 o. z. platí jen v případě, že zásilka adresátovi prokazatelně došla, což dovodila i soudní praxe (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1390/19). Nejedná se tedy o domněnku dojití písemnosti, která nebyla adresátovi prokazatelně doručena, ale byla prokazatelně odeslána - viz zákonná dikce „došlá zásilka“ (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2403/19). Ze soudní praxe obdobně i např. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 89/2017 ze dne 13. 12. 2018 a z tzv. komentářové literatury srov. obdobně např. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání, 2022, s. 1830 - 1831: E. Dobrovolná.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný sice byl ve sporu úspěšnější, a žalobce by tak byl povinen nahradit mu náklady řízení, avšak dle obsahu spisu žalovanému žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.