49 C 186/2023

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně , se sídlem v Adresa žalobkyně , zastoupená Jméno Zástupce , advokátem se sídlem tamtéž, proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného , bytem v Adresa žalovaného , o 25.940,05 Kč s úroky a úroky z prodlení,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 1.148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 24.792,05 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2.438,64 Kč, s úrokem ve výši 8.656,65 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 14.026,29 Kč za dobu od 15. prosince 2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % z částky 14.026,29 Kč za dobu od 15. prosince 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2.518,21 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 8.938,56 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11.913,76 Kč za dobu od 15. prosince 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11.913,76 Kč za dobu od 15. prosince 2022 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 25.940,05 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným dne , datum, uzavřela společnost , právnická osoba, smlouvu o zápůjčce, podle níž žalovaný čerpal v hotovosti 20.000 Kč a tuto se zavázal spolu se sjednaným úrokem a dalšími poplatky, které žalobce dále rozvedl, zaplatit v 60 týdenních splátkách po 623 Kč. V rozporu s ujednáním ve smlouvě žalovaný zaplatil pouze částku v celkové výši 12.782,39 Kč, jinak ničeho. Dále žalovaný podle smlouvy uzavřené se společností , právnická osoba, dne , datum, čerpal částku ve výši 25.000 Kč v hotovosti, tuto se zavázal splácet spolu s úroky a jinými poplatky v 60 týdenních splátkách po 704 Kč. Podle této smlouvy žalovaný zaplatil částku 23.853,61 Kč. Smlouvou ze dne , datum, byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny žalobci, žalovaný o tom byl písemně informován. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně.

2. Žalovaný se ve věci – ač k tomu soudem vyzván – ve lhůtě mu k tomu soudem určené ani do dnešního dne nevyjádřil. K jednání soudu nařízenému na 23. 1. 2024, ač předvolán řádně a včas, se pak bez omluvy nedostavil, aniž soudu sdělil jakýkoli důvod, který by mu v účasti bránil. Za této situace soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali , jméno FO, za , právnická osoba, a žalovaný, že podle ní , právnická osoba, měl poskytnout částku ve výši 7.216 Kč na „refinancování zápůjčky“ ze smlouvy č. , hodnota, a dále že podle ní žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku 17.784 Kč v hotovosti. Žalovaný měl podle této smlouvy splácet 60 týdenních splátek po 704 Kč, celkem měl zaplatit 42.195 Kč.5.

6. Z karty zákazníka soud zjistil, že podle ní žalovaná v době podpisu smlouvy o zápůjčce ke dni , datum, bydlel v pronajatém bydlení, měl učňovské vzdělání, byl svobodný, jeho „čistý příjem“ byl vykázán v částce 13.200 Kč, „ostatní příjem“ v částce 15.000 Kč, „další čisté příjmy domácnosti“ jsou uvedeny v částce 15.000 Kč, celkem je uveden příjem 43.200 Kč. Jako „běžné měsíční výdaje“ jsou uvedeny „interní splátky PF“ v částce 1.200 Kč a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce 3.000 Kč. Soud nevzal za prokázané, že by , právnická osoba, před poskytnutím zápůjčky tyto údaje ověřovala. Již samy o sobě tyto údaje vzbuzují pochybnosti o tom, zda mohou mít oporu v realitě. Jeví se jako zcela mimo realitu, že by žalovaný měl běžné měsíční výdaje pouze v částce 3.000 Kč, stejně jako se jeví mimo realitu, že by žalovaný měl potřebu čerpat prostředky od , právnická osoba, v částce 25.000 Kč (či 17.784 Kč, což je částka, které se mu reálně dostalo), když tato částka je výrazně nižší než rozdíl mezi měsíčními příjmy a výdaji žalovaného podle přehledu v zákaznické kartě, tzn. pokud by údaje byly pravdivé, žalovaný by měl dostatek volných prostředků a neměl by potřebu čerpat další, tím spíše pak za podmínek, které pro něj nebyly vůbec výhodné, pokud jde o výši částky, kterou měl za čerpání prostředků zaplatit; nelze přehlédnout ani to, že prostředky od , právnická osoba, čerpal opakovaně (srov. údaj o „interních splátkách PF“), což rovněž nepochybně svědčí o tom, že jeho reálné příjmy nepostačovaly k pokrytí reálných výdajů.

7. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, soud zjistil, že ji uvedeného dne podepsali , jméno FO, za , právnická osoba, a žalovaný, že podle ní , právnická osoba, žalovanému při podpisu smlouvy poskytl částku ve výši 20.000 Kč, že podle ní měl žalovaný zaplatit poplatek v souhrnné výši 17.333 Kč (sestávající z poplatku za administrativní činnost ve výši 7.860 Kč, úroku ve výši 3.577 Kč a poplatku za „vedení zákaznického účtu a komfortní splácení“ ve výši 5.896 Kč), to vše v pravidelných 60 týdenních splátkách po 623 Kč.

8. Z karty zákazníka soud zjistil, že podle ní žalovaná v době podpisu smlouvy o zápůjčce ke dni 6. 10. 2019 bydlel v pronajatém bydlení, měl učňovské vzdělání, byl svobodný, jeho „čistý příjem“ byl vykázán v částce 21.200 Kč, „ostatní příjem“ v částce 15.000 Kč, „další čisté příjmy domácnosti“ jsou uvedeny v částce 3.800 Kč, celkem je uveden příjem 40.000 Kč. Jako „běžné měsíční výdaje“ jsou uvedeny „interní splátky PF“ v částce 4.000 Kč a „odhadované měsíční výdaje žadatele“ v částce , právnická osoba, Kč. Soud nevzal za prokázané, že by , právnická osoba, před poskytnutím zápůjčky tyto údaje ověřovala. Již samy o sobě tyto údaje vzbuzují pochybnosti o tom, zda mohou mít oporu v realitě (jeví se jako zcela mimo realitu, že by žalovaný měl běžné měsíční výdaje pouze v částce , právnická osoba, Kč, stejně jako se jeví mimo realitu, že by žalovaný měl potřebu čerpat prostředky od , právnická osoba, v částce 20.000 Kč, když tato částka je výrazně nižší než rozdíl mezi měsíčními příjmy a výdaji žalovaného podle přehledu v zákaznické kartě, tzn. pokud by údaje byly pravdivé, žalovaný by měl dostatek volných prostředků a neměl by potřebu čerpat další, tím spíše pak za podmínek, které pro něj nebyly vůbec výhodné, pokud jde o výši částky, kterou měl za čerpání prostředků zaplatit; nelze přehlédnout ani to, že prostředky od , právnická osoba, čerpal opakovaně, což rovněž nepochybně svědčí o tom, že jeho reálné příjmy nepostačovaly k pokrytí reálných výdajů). Pozoruhodná je v této kartě rovněž změna výše příjmů i výdajů u žalovaného (zatímco ke dni 1. 7. 2019 měl mít vlastní čistý příjem ve výši 13.200 Kč, ke dni 6. 10. 2019 je již vykázán tento příjem v částce 21.200 Kč, zatímco „další čisté příjmy domácnosti“ byly ke dni 1. 7. 2019 uvedeny v částce 15.000 Kč, ke dni 6. 10. 2019 jsou uvedeny v částce 3.800 Kč, měsíční výdaje žalovaného byly ke dni 1. 7. 2019 odhadovány v částce 3.000 Kč, ke dni 6. 10. 2019 však již pouze v částce , právnická osoba, Kč). Je jistě možné, že v rozmezí tří měsíců dojde ke změně příjmů a výdajů, nicméně taková změna by měla být doložena a zejména by mělo být zkoumáno, zda skutečně žalovaný bude schopen splácet další závazek, když doposud mu jeho příjmy nepostačovaly k pokrytí výdajů (žalovaný opakovaně čerpal prostředky od , právnická osoba, , časový odstup podle listin provedených k důkazu byl tři měsíce, což je dosti krátká doba).

9. Pokud jde o ověření údajů v kartách zákazníka, soud nevzal za prokázané, že by informace v nich uvedené poskytovatel zápůjčky ověřoval (k tomu mj. soud vyzýval žalobce před nařízením jednání k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů; rovněž při jednání se soud žalobce dotazoval, zda údaje byly nějak ověřeny, nato žalobce uvedl, že „nic dalšího uvést nemůže“. Soud proto upustil od dalšího poučení a výzvy postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Nadto nutno uvést, že i kdyby tyto údaje skutečně ověřeny byly, jsou pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného zcela nepostačující. V zákaznických kartách není uvedena celá řada dalších informací, které jsou z hlediska posouzení úvěruschopnosti relevantní (např. otázka reálných, nikoli odhadovaných výdajů žalovaného, otázka, zda žalovaný má vyživovací povinnost aj.).

10. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1.2 2022 soud vzal za prokázané, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobci.

11. Z „tabulek umoření“ a z podacího lístku ze dne 13. 1. 2023 soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

12. Z výzvy k plnění ze dne 1. 6. 2023 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovaného k plnění před podáním žaloby. Z připojeného podacího lístku soud vzal za prokázané, že listina byla žalovanému odeslána dne 2. 6. 2023.

13. Po takto provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne , datum, , právnická osoba, a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce o shora uvedeném obsahu a žalovaný od , právnická osoba, převzal v hotovosti částku 20.000 Kč. Dne , datum, , právnická osoba, a žalovaný podepsali smlouvu o zápůjčce o shora uvedeném obsahu a žalovaný od , právnická osoba, převzal v hotovosti částku 17.784 Kč. Čerpání částky ve výši 7.216 Kč (za účelem „refinancování“) v tomto případě soud nemá za prokázané (žalobce nedoložil, že před 1. 7. 2019 měl žalovaný dluh za , právnická osoba, , že by tento dluh byl ve výši 7.216 Kč a že by byl uhrazen z prostředků podle smlouvy o zápůjčce ze dne , datum, ; důkazy k prokázání tvrzení o čerpání zápůjčky v tomto rozsahu žalobce neoznačil a z listin, které jsou obsahem spisu, nic takového neplyne; vzhledem k tomu, že na dotaz soudu při jednání žalobce uvedl, že další důkazy k prokázání tvrzení o refinancování označit nemůže, i v tomto případě soud upustil od postupu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř.). Soud nemá za prokázané, že by , právnická osoba, jakkoli (reálně) před uzavřením obou smluv ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky splatit. Z karty klienta – u níž navíc nelze vzít za prokázané, že by údaje v ní uvedené byly reálné, tj. že je poskytovatel půjčky jakkoli skutečně ověřoval – je zřejmé, že , právnická osoba, zcela rezignoval na zjišťování reálných výdajů žalovaného (v kartách jsou uvedeny pouze „odhadované výdaje“, které jsou uvedeny v tak nízkých částkách, že to musí budit důvodné pochybnosti i u osoby zcela mimo obor, natož u osoby profesionála, jímž , právnická osoba, , pokud jde o poskytování půjček a úvěrů, nepochybně je. Smlouvou ze dne , datum, byly obě pohledávky za žalovaným postoupeny žalobci (o tom svědčí oznámení o postoupení). Žalovaný zaplatil celkem částku 36.636 Kč (částku ve výši 12.782,39 Kč podle prvního úvěru, částku ve výši 23.853,61 Kč podle druhého úvěru). Přípisem odeslaným dne 2. 6. 2023 žalobce vyzval žalovaného k zaplacení, marně.

14. Po právní stránce pak soud věc posoudil takto: Smlouvu o zápůjčce ze dne , datum, a ze dne , datum, soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného zápůjčky splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, reálné výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o zápůjčce v projednávané věci též zjevně narušují veřejný pořádek, a hodnotí je jako absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Právní předchůdce žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021).

15. Ze všech shora uvedených důvodů soud smlouvu o zápůjčce ze dne , datum, a ze dne , datum, hodnotí jako absolutně neplatné, tedy z nich právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního úroku či jiných plnění ze smlouvy.

16. Protože však žalovaný čerpal částku v celkové výši 37.784 Kč (částku 20.000 Kč a částku 17.784 Kč), došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z.

17. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 36.636 Kč (resp. částku 12.782,39 Kč a částku 23.853,61 Kč), zbývá vydat 1.148 Kč. Zaplacení této částky pak soud – v souladu s ustanovením § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, které je v tomto případě speciální úpravou pro vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení (shodně srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) – uložil žalovanému v obecné třídenní pariční lhůtě podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když žádný z účastníků netvrdil ani ze spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo lze dovodit vhodnost jiné pariční lhůty. Ze všech shora uvedených důvodů soud rozhodl, jak ve výroku I. uvedeno.

18. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).

19. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy žalobci, který byl ve věci neúspěšný v převažující části, náhrada nákladů nepřísluší, a žalovanému, který byl ve věci úspěšný v převažující části, v řízení žádné náklady nevznikly (výrok III.).