49 C 47/2022

Plný text

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., v právní věci žalobkyně: ; právnická osoba, IČO, se sídlem v obec, ulice číslo zastoupená JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D., advokátem se sídlem tamtéž, proti žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum, bytem v obec, ulice číslo o 10.353,57 Kč s úroky a úroky z prodlení,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 5.450 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.450 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 4.903,57 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1.494 Kč, s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 4.063,79 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7.944,41 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do 19. května 2020, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.494,41 Kč za dobu od 20. května 2020 do zaplacení, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 7.944,41 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 433,67 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1.678,72 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.409,16 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 2.409,16 Kč za dobu od 21. ledna 2020 do zaplacení.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 10.353,57 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl (částečně přitom úroky i úroky z prodlení kapitalizoval. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému podle smlouvy o půjčce ze dne 27. 10. 2016 společnost právnická osoba, poskytla (v hotovosti) částku 6.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem, který žalobce dále specifikoval, v 45 týdenních splátkách po 236 Kč, to vše v hotovosti. Žalovaný zaplatil podle této smlouvy částku v celkové výši 6.736 Kč, jinak ničeho. Dále žalovanému podle smlouvy o půjčce ze dne 1. 3. 2017 společnost právnická osoba, poskytla (v hotovosti) částku 10.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem, který žalobce dále specifikoval, v 60 týdenních splátkách po 316 Kč, to vše v hotovosti. Žalovaný zaplatil podle této smlouvy částku v celkové výši 4.550 Kč, jinak ničeho. Obě pohledávky za žalovaným byly žalobci postoupeny smlouvou ze dne 20. 1. 2020. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se ve věci – ač k tomu byl soudem vyzván – nevyjádřil. K projednání věci soud nařídil jednání na den 26. 5. 2022. K tomuto jednání byli řádně a včas předvoláni oba účastníci, žádný z nich se ovšem k jednání soudu nedostavil. Žalobce svou nepřítomnost omluvil, žalovaný nikoli. Soud tedy věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků. Žalobce zároveň svou absencí znemožnil soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Žádal-li žalobce v podání ze dne 20. 5. 2022„ pro případ, že soud shledá, že žalobcem dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno (…), aby byl vyzván k jejich doplnění a jednání bylo odročeno“, této žádosti žalobce nebylo lze vyhovět, neboť jednak se jedná o podmíněný úkon, k němuž soud nepřihlíží (srov. ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř.), jednak takový postup o. s. ř. nezná (poučení a výzvu podle ustanovení § 118a o. s. ř. soud činí při jednání) a byl by podle názoru soudu porušením zásady rovnosti účastníků řízení. Po provedeném dokazování soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 27. 10. 2016 žalovaný podepsal smlouvu o půjčce se společností právnická osoba, téhož dne převzal v hotovosti částku ve výši 6.000 Kč, a dne 1. 3. 2017 podepsal další smlouvu o půjčce se společností právnická osoba, tentokrát převzal v hotovosti částku ve výši 10.000 Kč. Tato skutková tvrzení žalobce má soud za prokázaná obsahem obou smluv, které provedl k důkazu. Soud nicméně nevzal za prokázané, že by poskytovatel půjček jakkoli před uzavřením smluv reálně ověřoval schopnost žalovaného obě půjčky splatit. Na dvou listinách označených jako„ zákaznická karta“, na nichž jsou uvedeny informace o žalovaném, jsou informace poněkud zmatečné (srov. jako důvod zápůjčky jsou v obou případech uvedeny„ děti“, avšak současně je na kartách uvedeno, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost), za povšimnutí u bdělého poskytovatele úvěru nepochybně stojí informace, že žalovaný žije s rodiči, tedy nemá vlastní bydlení, náklady na toto bydlení nejsou zřejmé, čistý příjem žalovaného je uveden v částce 15.000 Kč měsíčně (dne 28. 2. 2017) a 13.000 Kč (dne 27. 10. 2016), v obou případech je uveden odlišný zaměstnavatel (anonymizováno s. r. o. a anonymizována dvě slova (příjmení) s. r. o.), příjmy nejsou ničím doložené a stejně tak výdaje (u nichž je v obou případech rovnou uvedeno, že se jedná o výdaje odhadované, tzn. sám poskytovatel zápůjčky zjevně ani neusiloval o to, aby reálné výdaje žalovaného zjistil). Ke všem právě uvedeným skutkovým zjištění srov. údaje v obou zákaznických kartách. Žalovaný zaplatil podle první smlouvy částku v celkové výši 6.736 Kč, podle druhé smlouvy částku v celkové výši 4.550 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že zaplatil více). Pohledávky z obou smluv byly postoupeny žalobci smlouvou ze dne 20. 1. 2020, o tom svědčí obsah smlouvy o postoupení ve spojení s oznámením o postoupení pohledávek. Dne 12. 5. 2020 žalobce odeslal žalovanému výzvu k plnění. Odeslání jakékoli dřívější výzvy soud nevzal za prokázané. Stejně tak soud nevzal za prokázané, že by poskytovatel zápůjčky před uzavřením obou smluv reálně ověřoval schopnost žalovaného zápůjčky řádně splácet. S ohledem na absenci žalobce při jednání ve věci dne 26. 5. 2022 jej pak soud nemohl v tomto směru poučit a vyzvat k doplnění tvrzení a označení důkazů. Z téhož důvodu zůstalo nezjištěno, kdy žalovanému byla doručena předžalobní výzva. Soud tak vychází ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den po odeslání, tj. ke dni 15. 5. 2020 (srov. ustanovení § 573 o. z.). Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu ze dne 27. 10. 2016 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť poskytovatel půjčky zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (tj. ke dni 5. 11. 2015). S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, případně rozsudek Soudního dvoru Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Rovněž smlouvu ze dne 1. 3. 2017 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť poskytovatel půjčky zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Pro úplnost soud dodává, že nahrazené zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima, statistickými údaji atp. nelze akceptovat. Poskytovatel zápůjčky jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl v obou případech požadovat doložení reálných příjmů a též výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalovaný obdržel dne 27. 10. 2016 částku 6.000 Kč, aniž k tomu měl právní důvod (plnění podle neplatné smlouvy), došlo u něho ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat (srov. ustanovení § 2991 an. o. z.). Protože žalovaný celou tuto částku vrátil (vrátil celkem 6.736 Kč podle tvrzení žalobce), neshledává soud žádný právní důvod, aby žalobci cokoli v této souvislosti přiznal. Dále bylo prokázáno, že žalovaný obdržel dne 1. 3. 2017 částku 10.000 Kč, aniž k tomu měl právní důvod (plnění podle neplatné smlouvy), došlo u něho ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat (srov. ustanovení § 2991 an. o. z.). Žalovaný dosud zaplatil částku 4.550 Kč, zbývá tedy k zaplacení částka ve výši 5.450 Kč. Splatnost částky 5.450 Kč podle skutkových zjištění soudu nastala ke dni 19. 5. 2020. První doložená výzva k plnění byla předaná k poštovní přepravě dne 12. 5. 2020. Protože žalobce netvrdil jiné datum doručení, soud vycházel z domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 15. 5. 2020. Dne 15. 5. 2020 byl pátek. Za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující úterý, tj. 19. 5. 2020 (nelze rozumně předpokládat, že žalovaný hned v den doručení, v pátek 15. 5. 2022, reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. v sobotu 16. 5. 2020, částka mohla být reálně připsána na účet žalobce v úterý 19. 5. 2020). Ke dni 19. 5. 2020 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 5.450 Kč a od následujícího dne, tj. od 20. 5. 2020, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 5.450 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 20. 5. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně (ač podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. by měl právo na vyšší úrok z prodlení), soud mu – vázán žalobním petitem – přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v této výši. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobci, který byl ve věci převážně neúspěšný, náhrada nákladů nepřísluší, a žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný, v řízení žádné náklady nevznikly, tedy není co nahrazovat. Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně, a to do patnácti dnů ode dne doručení písemného vyhotovení rozsudku. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo návrh na exekuci.