11 C 241/2021

Plný text

Okresní soud Brno-venkov v obec rozhodl soudkyní JUDr. Lenkou Šestákovou ve věci žalobce: název žalobkyně, IČ: osobní údaje žalobce sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem jméno příjmení sídlem adresa, obec proti žalované: celé jméno žalované, narozená dne datum bytem adresa žalované o zaplacení částky 21 997,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 21.847,77 Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně z částky 21.847,77 Kč od datum do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z částky 21.847,77 Kč od datum do datum ve výši 2.154,84 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Zamítá se žaloba v části, ve které se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 150 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 424,33 Kč od datum do datum, kapitalizovaného úroku ve výši 1.823,57 Kč od datum do datum a 7,9 % úroku ročně z částky 21.997,77 Kč od datum do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, jejichž výše bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozsudku, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou podanou k soudu dne datum se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by žalovaná byla zavázána k povinnosti zaplatit mu částku 21 997,77 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. K odůvodnění žaloby uvedl, že uzavřel s žalovanou smlouvu o hotovostním úvěru„ anonymizována dvě slova“ č. anonymizováno dne datum. Žalovaná byla seznámena s podmínkami poskytování hotovostních úvěrů žalobce, všeobecnými obchodními podmínkami pro zakládání a vedení účtu fyzických osob a sazebníkem bankovních poplatků. Svým podpisem stvrdila, že je bude dodržovat. Smlouva byla uzavřena elektronicky prostřednictvím internetového bankovnictví žalované. Zadáním autorizačního kódu žalovaná potvrdila svůj souhlas s uzavřením smlouvy o hotovostním úvěru, přičemž autorizační kód nahrazuje fyzický podpis žalované. Dle smlouvy výše jistiny úvěru činila 25 000 Kč a žalovaná se zavázala dle smlouvy tento úvěr splácet formou 60 měsíčních splátek ve výši 529,95 Kč, splatných vždy k 17. dni v měsíci. Dle odst. 5.1 smlouvy byly též sjednány smluvní úroky ve výši 7,9% ročně z dosud nesplacené částky čerpané jistiny. Žalovaná se dále zavázala zaplatit žalobci poplatky účtované dle smlouvy. Dle bodu 7.1. podmínek je žalobce oprávněn odstoupit od smlouvy, pokud je žalovaná v prodlení se splácením více než dvou splátek nebo jedné splátky déle než tři měsíce. Podmínky smlouvy žalovaná nesplnila a došlo k porušení smlouvy, neboť žalovaná neuhradila žádnou splátku za měsíc měsíc, měsíc, měsíc rok. Žalobce odstoupil od smlouvy, a to dopisem ze dne datum, čímž se stal celý dluh splatný ke dni datum. Ode dne prodlení žalované se splácením úročí žalobce veškeré splátky po splatnosti v souladu s platnými právními předpisy smluvním úrokem z prodlení a dále úrokem z prodlení v zákonné výši. Žalovaná nadále dluží na jistině částku 21 847,77 Kč, poplatky ve výši 150 Kč, dále neuhrazený úrok dle smlouvy z jednotlivých anuitních splátek dle harmonogramu splátek zkapitalizovaným ke dni jejich splatnosti pohledávky ve výši 424,33 Kč a neuhrazený úrok z jednotlivých splátek jistiny po splatnosti za období zkapitalizovaný ke dni datum ve výši 3 978,41 Kč, spolu s úrokem ve výši 7,9% ročně z částky 21 997,77 Kč od datum do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 21 997,77 Kč od datum do zaplacení. Žalovaná svůj dluh vůči žalobci neuhradila, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.

2. Na ústním jednání, které bylo ve věci nařízeno, soud provedl dokazování listinnými důkazy, které měl k dispozici. Žalovaná, ač řádně předvolána, se k ústnímu jednání nedostavila. Soud proto jednal dle § 101 odst. 3 o. s. ř., když z důkazů, které měl k dispozici, zjistil následující skutkový stav.

3. Ze smlouvy o hotovostním úvěru„ anonymizováno“ číslo anonymizováno bankovní účet bylo zjištěno, že tato měla být uzavřená mezi žalobcem jako bankou - úvěrujícím a žalovanou jako úvěrovanou dne datum Touto smlouvou se žalobce měl zavázat žalované poskytnout úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaná se měla zavázat tento splatit nejpozději do datum, a to v 60 měsíčních splátkách, splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce, přičemž výše každé měsíční splátky činila 529,95 Kč. Úroková sazba činila 7,9% ročně. Soudu byly předloženy všeobecné obchodní podmínky pro zakládání a vedení účtu fyzických osob. V bodě 3.1.2 těchto podmínek je možnost, pokud to umožňují anonymizováno a příslušné právní předpisy, klientovi prostřednictvím internetového bankovnictví nebo anonymizováno možnost uzavírat též bankovní smlouvy. Dalším listinným důkazem byly podmínky pro poskytování hotovostních úvěrů anonymizováno platné a účinné k datu datum a sazebník poplatků společnosti anonymizováno, tedy žalobce. Z historie úvěru zpracované k datu datum bylo zjištěno, že dne datum byla žalované vyplacena půjčka ve výši 25 000 Kč. Z této historie bylo rovněž ověřeno, jakým způsobem žalovaná dluh žalobci splácela, a bylo zjištěno, že dluh na jistině k datu datum dosáhl výše 21 847,77 Kč. Žalované byla zasílána poslední výzva k uhrazení dlužné částky ze dne datum, kterou byla vyzývána k úhradě dlužné částky ve výši 1 027,03 Kč a zároveň byla upozorněna, že pokud v dodatečné lhůtě dluh neuhradí, dojde ze strany žalobce k odstoupení od smlouvy o půjčce.

4. Dalším listinným důkazem bylo oznámení o právním zastoupení a výzva k úhradě dluhu ze dne datum, kterou právní zástupce žalobce zasílal žalované. Soudu byl předložen i doklad o jejím doručování žalované (podací arch).

5. K poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., pokud se jedná o prověřování úvěruschopnosti žalované, právní zástupkyně žalobce soudu předložila žádost o poskytnutí hotovostního úvěru, kterou žalovaná měla požádat o úvěr. Tato žádost žalovanou nebyla podepsána, stejně tak jako smlouva, která byla konstatována výše, a která neobsahovala originální podpis žalované, byla učiněna a sepsána elektronicky. Pokud se jedná o údaje žalované, byla identifikována jménem, příjmením, rodným číslem, datem narození a místem narození, adresou trvalého bydliště a kontaktní adresou, mobilním telefonem, e-mailovou adresou. V rodinném stavu bylo uvedeno rozvedená, a pokud se jedná o vyživovací povinnost, v této kolonce bylo uvedeno, že vyživovací povinnost nemá žalovaná žádnou. V odst. 2 příjmy bylo uvedeno, že čistý příjem žalované činí 17 500 Kč měsíčně. Měla být poučena o zpracování osobních údajů a měla dát souhlas v rámci této žádosti se zpracováním osobních údajů. Právní zástupkyně žalobce soudu předložila i výpis ze systému anonymizováno a anonymizováno, v rámci kterých měla být ověřována úvěruschopnost žalované. Tyto výpisy nebyly čitelné, na což právní zástupkyně žalobce byla u ústního jednání upozorněna.

6. Dle § 3 odst. 1 písmeno c) zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, se posouzením úvěruschopnosti spotřebitele rozumí posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.

7. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud to z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadního dluhu. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele nikoliv pravidelnými splátkami nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen úvěr splácet bez ohledu na své příjmy.

8. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Dle § 580 o. z., neplatná jsou právní jednání, která se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožném.

10. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvlášť ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

11. Bylo prokázáno, že žalobce měl vůli s žalovanou uzavřít smlouvu o úvěru, která byla ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem. Soud se tedy s ohledem na výše citované ustanovení § 86 odst. 1 tohoto zákona zabýval tím, zda tato smlouva byla platně uzavřena, tedy zda žalobce před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, porovnal příjmy a výdaje žalované. Vycházel přitom z konstantní judikatury v obdobných věcech (k tomu srovnání např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018), z nichž jsou zřejmé základní principy, ze kterých by měl soud při posouzení splnění uvedené podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházet. Zásadní závěry k této problematice zmínil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018.

12. Nejvyšší soud mimo jiné v těchto rozsudcích konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti splácet úvěr, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti při žádosti o další úvěr snižuje i riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením od zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu dle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele jištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích.

13. Soud proto v posuzované věci v souladu s nyní již četnou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu zkoumal (srovnání i nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18), zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru řádně a s odbornou péči prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, přičemž pokud by tak soud neučinil, zasáhl by dle Ústavního soudu do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

14. Taktéž soud vzal při rozhodování do úvahy i další judikaturu Ústavního soudu, a to např. sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. ÚS 4084/12, kdy Ústavní soud dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, zejména nebankovním společnostem, poskytující úvěry spotřebitelům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení formulářových smluv, do jejichž znění nemá spotřebitel možnost jakkoliv zasáhnout a ovlivnit jejich obsah, je nutné dle Ústavního soudu považovat za neplatné. Nadto Ústavní soud konstatoval, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, které Nejvyšší správní soud posuzoval již v rozsudku z 1. 4. 2015, č. j. 1 AS 30/2015-39. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je dle soudu taková obezřetnost, kdy poskytovatel nespoléhá jen na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale i řádně prověří. Ústavní soud považoval výklad přijatý Nejvyšším správním soudem, za konvenující interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13. V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil článek 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka na základě dostatečných informací, přičemž na informace podané spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné. Tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.

15. V posuzované věci bylo žalobcem tvrzeno a prokázáno, že věřitel před uzavřením smlouvy měl snahu úvěruschopnost prověřit. Nicméně nejednalo se o postup, který by osvědčoval skutečně řádnou a odbornou péči žalobce, což dokládá to, že se žalobce víceméně spolehl na informace, které získal toliko od žalované na základě její žádosti o poskytnutí úvěru. V této žádosti byl konstatován pouze příjem žalované a její osobní poměry, nicméně nebylo zde uvedeno, jaké výdaje měsíčně žalovaná má, např. s nájmem, inkasem, nákupem životních potřeb atd. S ohledem na výše uvedené, s ohledem na nezjištění výdajů žalované a neověření jejich příjmů, s nimiž může žalovaná skutečně disponovat je zřejmé, že věřitel svou povinnost vyplývající z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru řádně nesplnil, neboť si neučinil odpovídající komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelky a neposoudil řádně její schopnost úvěr splácet (srovnání rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018, na který navázal Ústavní soud ve svém nálezu ze dne datum, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce se spokojil s pouze neúplnými údaji, neměl ani k dispozici výpis z běžného účtu žalované, a proto nelze jeho postup při posouzení úvěruschopnosti žalované označit za řádný, neboť rozhodně nevyhodnotil výdaje a příjmy žalované, a to za žádné období tak, aby měl skutečně reálný obraz o faktické situaci spotřebitele.

16. Neověření skutečných nákladů na bydlení či kalkulace s normativními náklady na bydlení a výši životního minima implikuje účelovost jednání ze strany žalobce, a to snahu uvést v hodnocení pouze ty údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž kdy byla patrná skutečná snaha poskytovatele úvěru o zjištění a posouzení reálné životní situace klientky.

17. Soudu tak nezbývá, než z úřední povinnosti uzavřít, že předmětná smlouva o spotřebitelském úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 588 o. z.).

18. Pokud žalobce na základě neplatné smlouvy poskytl žalované částku 25 000 Kč, jde o plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o. z.) a žalovaná je povinna takto získaný majetkový prospěch žalobci jako ochuzenému vydat (§ 2991 odst. 1 o. z.).

19. Vzhledem k tomu, že žalovaná převzala bezhotovostně převodem na účet od žalobce částku 25 000 Kč a uhradila toliko 3 152,23 Kč (dle tvrzení žalobce v žalobě), soud žalobě výrokem I. vyhověl a zavázal žalovanou k zaplacení částky 21 847,77 Kč s příslušenstvím, které představuje zákonný úrok z prodlení v souladu s ust. § 1968 a § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Ve zbývající části soud žalobu výrokem II. zamítl z důvodu výše uvedených, neboť z neplatné smlouvy nevznikly žalobci žádné další nároky se smlouvou spojené, které v žalobě vyčíslil.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto výrokem III. dle § 142 odst. 3 o. s. ř., kdy převážně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ze 100%. Jednalo se o zaplacený soudní poplatek ve výši 880 Kč a odměnu za právní zastoupení. Náklady právního zastoupení spočívaly ve 4 úkonech právní služby á 1 980 Kč ve smyslu ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění. Úkony právní služby spočívaly v převzetí a přípravě právního zastoupení, předžalobní výzvě, podané žalobě a účasti právního zástupce žalobce u ústního jednání soudu. Náklady právního zastoupení byly dále navýšeny o 4 režijní paušály á 300 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky a 21% DPH ve výši 1 915,20 Kč, neboť právní zástupce žalobce osvědčil, že je jejím plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem náklady řízení úspěšného žalobce dosáhly výše 11 915,20 Kč, k jejíž úhradě soud zavázal spíše neúspěšnou žalovanou.

22. Splatnost pohledávky je stanovena v souladu s ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu Brno – venkov. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon.