29 C 13/2022

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudcem Mgr. Petrem Ciběnou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 31 696 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky 31 696 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 35 429 Kč ve výši 10 % ročně od 23. 11. 2019 do 13. 12. 2019 ve výši 196,83 Kč, se zákonným úrokem prodlení z částky 33 196 Kč ve výši 10 % ročně od 14. 12. 2019 do 17.02.2020 ve výši 608,59 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 31 696 Kč ve výši 10 % ročně od 18. 02. 2020 do zaplacení, částky 13 503 Kč a úroku ve výši 86,11 % ročně z částky 28 882,58 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 23. 11. 2019 dosáhne částky 128 620 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobním návrhem podaným k Městskému soudu v Brně dne 16. 8. 2021, ve znění doplnění žaloby z 21. 12. 2022, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 31 696 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou. Žalobu odůvodnila tím, že dne 20. 8. 2018 uzavřela se žalovanou smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, , na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala finanční částku vrátit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 233 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 129,7 % ročně. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 27 796 Kč. Dále tvrdila, že v důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na uhrazení smluvní pokuty podle bodu 6.1. v celkové výši 1 497 Kč a podle bodu 6.2. smlouvy právo na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením v celkové výši 600 Kč. V důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni také právo na zesplatnění celého dluhu, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou splátky č. 11 splatné 17. 9. 2019. Žalobkyně dluh zesplatnila ke dni 21. 11. 2019. A dále podle bodu 6.5. smluvních ujednání žalobkyni vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení s úhradou nové jistiny zápůjčky, a to až do jejího úplného zaplacení (v posuzované věci od 23. 11. 2019).

2. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 29 599,05 Kč představované zbývající dlužnou tzv. novou jistinou, částky 1 497 Kč představované neuhrazenou smluvní pokutou podle bodu 6.1., částky 600 Kč představované náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované, částky 13 503 Kč představované smluvní pokutou ve výši 0,1% denně z nové jistiny zápůjčky od 23. 11. 2019 do dne podání žaloby a 86,11 % úroku za poskytnutí úvěru ročně z původní výše neuhrazené jistiny v částce 28 882,58 Kč od 31. 11. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 128 620 Kč. A současně požadovala zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % ročně od 23. 11. 2019 z dlužných částek do zaplacení. Závěrem tvrdila, že žalovaná svůj závazek neuhradila ani po odeslání předžalobní výzvy.

3. Úvěruschopnost žalované žalobkyně ověřovala z údajů, které jí byly žalovanou poskytnuty a dále z veřejně dostupných databází ISIR, bankovního registru klientských informací, nebankovního registru klientských informací, SOLUS. Dále prověřovala centrální evidenci exekucí, insolvenční rejstřík.

4. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

5. Skutková zjištění učinil soud z provedených listinných důkazů. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 20. 10. 2018 bylo zjištěno, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované bezhotovostně úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr vrátit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 233 Kč společně s úrokem ve výši 129,7 % ročně. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit 107 184 Kč. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátky o více než 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení (čl. 6.1.). Podle čl. 6.2. smlouvy má žalobkyně právo vůči žalované na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením. Podle čl. 6.3.b) smlouvy v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s úhradou splátky minimálně o 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění zápůjčky. Podle čl. 6.4. se veškeré nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok, stávají součástí nové jistiny zápůjčky a tuto je dlužník povinen uhradit nejpozději v den následující po dni zesplatnění. Podle čl. 6.5. pro případ prodlení s novou jistinou zápůjčky po zesplatnění vzniká žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně oznámila schválení úvěru žalované dne 24. 10. 2018.

6. Žalované byly poskytnuty informace o úvěru a předsmluvní formulář.

7. Kopií z interního systému žalobkyně bylo zjištěno poukázání částky 30 000 Kč na účet č. , Anonymizováno, .

8. Z hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaná uvedla své měsíční příjmy ve výši 12 161 Kč a výdaje ve výši 8 697 Kč. Prověřování úvěruschopnosti bylo zjištěno z výpisů ze záznamů SOLUS, NRKI, dokumentem od České správy sociálního zabezpečení o invalidním důchodu žalované a z výpisu účtu č. , Anonymizováno, vedeného na jméno žalované.

9. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 27 796 Kč.

10. Žalovaná byla žalobkyní vyzvána k úhradě dluhu dne 18. 11. 2019, 18. 10. 2019 a 17. 9. 2019.

11. Předžalobní výzvou byla žalovaná vyzvána dne 28. 7. 2021.

12. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnout na bankovní účet žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 48 měsíčních splátkách po 2 233 Kč společně s úrokem ve výši 129,7 % ročně. Celkem se žalovaná zavázala zaplatit 107 184 Kč. Pro případ prodlení dlužníka s úhradou splátky o více než 30 dnů byla sjednána smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitla v prodlení (čl. 6.1.). Podle čl. 6.2. smlouvy má žalobkyně právo vůči žalované na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením. Podle čl. 6.3.b) smlouvy v případě, že se dlužník ocitne v prodlení s úhradou splátky nejméně o 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění zápůjčky. Podle čl. 6.4. se veškeré nezaplacené původní splátky zápůjčky až do konce splátkového kalendáře, zahrnující jak jistinu, tak běžný úrok, stávají součástí nové jistiny zápůjčky a tuto je dlužník povinen uhradit nejpozději v den následující po dni zesplatnění. Podle čl. 6.5. pro případ prodlení s novou jistinou zápůjčky po zesplatnění vzniká žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % z nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. Žalobkyně oznámila schválení úvěru žalované dne 21. 11. 2019. Žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalované na základě údajů, které jí byly poskytnuty žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalobkyně žalovanou vyzvala k zaplacení dlužné částky.

13. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru. Základní povinností žalobkyně (jako věřitele) bylo podle této smlouvy poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky, a naopak základní povinností žalované (jako dlužníka) bylo poskytnuté peněžní prostředky vrátit žalobkyni a zaplatit sjednané příslušenství.

14. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmu a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 87 odst. 1 věta první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou první, je smlouva neplatná.

16. Podle § 588 odst. 1 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. V posuzované věci byla smlouva o spotřebitelském úvěru mezi účastníky uzavřena dne 23. 10. 2018 (návrh smlouvy byl žalovanou podepsán dne 20. 8. 2018 a akceptace žalobkyní byla dne 23. 10. 2018), tedy za účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., zejména znění § 87, žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované posoudila na základě informací, které jí byly žalovanou poskytnuty v žádosti o úvěr, když tyto informace ověřovala oproti dokladům, které žalovaná předložila a zaznamenala je do karty zákazníka.

18. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že tímto postupem žalobkyně nedostála své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, neboť vyšla pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení žalované o jejích osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na této skutečnosti nic nemění, že tvrzené informace ověřovala, neboť tak učinila pouze ohledně příjmů žalované, jak vyplývá ze zákaznické karty. Jiné skutečnosti, např. výši měsíčních výdajů žalované v uváděné částce 8 697 Kč (z čehož výdaje na nájemné včetně inkasa měly činit pouze 1 680 Kč) bez bližšího rozepsání, jaké výdaje tato částka obsahuje, nijak blíže nezkoumala. Soud je toho názoru, že pojem "odborná péče" předpokládá údaje, které spotřebitel věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost poskytovatele úvěru využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva dle databáze Českého statistického úřadu a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

19. Nad rámec výše uvedeného soud doplňuje, že si je vědom změny právní úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru oproti původnímu zákonu č 145/2000 Sb., o spotřebitelském úvěru (jeho znění § 9), avšak soud má za to, že nezjištění schopnosti spotřebitele splácet úvěr, a to s odbornou péčí poskytovatele úvěru, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a v takovém případě jde bezpochyby o takovou ochranu zájmů, na níž je třeba bezvýhradně trvat, neboť zájmy chráněné spotřebitelským zákonem představují ochranu spotřebitele před přijetím nepřiměřených závazků, ochranu předchozích věřitelů před znehodnocením jejich pohledávek a ochranu společnosti před nežádoucími důsledky insolvencí.

20. Nadto soud podotýká, že zákonná úprava znění § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není zcela souladná s judikaturou SD EU, podle níž nelze efektivně spotřebitele chránit, hodnotil-li by vnitrostátní soud ochranu spotřebitele nikoli z moci úřední.

21. Soud tedy shrnuje, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnost úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům, kdy rovněž chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytly úvěr či jiné služby již dříve.

22. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála povinnosti stanovené jí § 86 zákona č. 257/2016 Sb. náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je předmětná smlouva o úvěru, která je smlouvou spotřebitelskou, absolutně neplatná, neboť odporuje § 588 o. z., a k této neplatnosti soud přihlédl ze zákona.

23. Dále soud dospěl k závěru, že žalobkyně nijak neprokázala, že žalovaná předmětný úvěr převzala, neboť z předložené listiny, zřejmě výpisu z databáze žalobkyně, nazvané „doklad o vyplacení úvěru“ se převzetí úvěru nijak nepodává. Z tohoto předloženého důkazu soud nemohl mít za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované tvrzené finanční prostředky a žalovaná je čerpala. Uvedená listina nemá žádnou důkazní hodnotu, není z ní patrné, kdy a za jakým účelem byla vytvořena a na základě čeho byly jednotlivé údaje v listině uvedeny. Soud doplňuje, že žalobkyně byla v rámci jednání vyzvána k označení důkazů ohledně převzetí úvěru žalovanou. Žalobkyně ve svém vyjádření opětovně poukázala na doklad o vyplacení úvěru, dále odkázala na návrh na uzavření smlouvy o úvěru, kde bylo uvedeno číslo účtu žalované a na výpis z účtu č. , Anonymizováno, , ze kterého vyplývá, že majitelkou tohoto účtu je žalovaná. Z těchto důkazů však nemá soud za prokázané, že žalovaná úvěr skutečně převzala tak, jak to tvrdila žalobkyně. Žalovaná nedoložila žádný výpis ohledně zaslání finanční částky na účet žalované, pouhý doklad v rámci interních dokumentů žalobkyně, který nemá žádnou důkazní váhu, nemůže dostačovat k prokázání doručení finanční částky žalované, neboť takovou listinu mohla žalobkyně vytvořit bez větších obtíží sama. Žalobkyně měla zcela jistě možnost předložit doklad o vyplacení finanční částky na účet žalované, a to i jinými důkazy než výpisem z bankovního účtu žalované, který by si měl soud vyžádat (například výpisem z vlastního bankovního účtu, ze kterého byly finanční prostředky zasílány). Soud s ohledem na procesní ekonomii návrh žalobkyně na doplnění dokazování výpisem z účtu žalované proto zamítnul.

24. Dále soud konstatuje, že předmětná úvěrová smlouva neobstojí také z hlediska § 1813 o. z., podle něhož se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Za situace, kdy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že celkem se žalovaná zavázala zaplatit částku 107 184 Kč, tedy včetně úroku ve výši 129,7 % ročně, nelze při porovnání tvrzené výše poskytnuté částky, sjednaného úroku a všemi jednotlivými požadovanými smluvními pokutami hovořit o jejich souladu s právem. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro rozpor s veřejným pořádkem.

25. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

26. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně nebyla v řízení úspěšná a žalované tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok II. rozsudku).