33 C 431/2023

Plný text

Okresní soud Brno-venkov rozhodl soudkyní Mgr. Evou Liškovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta Anonymizováno sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 267 356,52 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 228 756,12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 600,40 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 205,52 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 9 848,54 Kč, úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 267 356,52 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 9,9 % ročně z částky 263 200,12 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 14 386,55 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně.

1. Žalobou podanou dne 30. 8. 2023 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 267 356,52 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, . (dříve , Anonymizováno, ) a žalovaným byla dne 3. 8. 2020 uzavřena smlouva o půjčce č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 300 000 Kč. Žalovaný byl povinen splácet poskytnutou zápůjčku v 120 pravidelných měsíčních splátkách po 3 948 Kč, první splátka byla splatná dne 3. 9. 2020. Žalovaný nesplácel zápůjčku řádně a včas, pohledávka byla s účinností ke dni 21. 10. 2022 zesplatněna. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 postoupena žalobkyni.

2. Podáním ze dne 5. 2. 2024 žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy a nahlédnutím do veřejných registrů, jak vyplývá z interních systémových záznamů a současně jak je deklarováno v protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta. Do zesplatnění úvěru uhradil žalovaný částku 71 243,88 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil, k jednání nařízenému ve věci se bez omluvy nedostavil.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o půjčce číslo 2008032050 Kč ze dne 3. 8. 2020 a z akceptace návrhu z téhož dne zjistil soud tyto skutečnosti. , právnická osoba, . se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč na dobu 120 měsíců, výše splátky činila 3 948 Kč měsíčně, splátky měly být hrazeny vždy k 3. dni v měsíci, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 9,9 % ročně celkem měl žalovaný zaplatit 473 745,46 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a Sazebník. Dne 3. 8. 2020 byla zároveň mezi , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena rámcová smlouva o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb.

5. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti žalovaného bylo zjištěno, že poskytovatel úvěru vycházel z těchto údajů o žalovaném: svobodný, bydlí u rodičů, má magisterské vzdělání, je podnikatel, uvádí příjem 40 000 Kč, deklarované výdaje 3 500 Kč splátky úvěrů, 4 500 Kč výdaje na živobytí, 800 Kč další výdaje. Poskytovatel úvěru zjistil, že splátkové zatížení žalovaného činí 4 210 Kč, výdaje na domácnost 1 960 Kč, životní náklady 3 550 Kč, další výdaje 800 Kč. Poskytovatel úvěru k tomu uvedl, že deklarovaný příjem byl ověřen s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobnostních předpokladů. Z důvodu obezřetnosti byly navýšeny deklarované výdaje oproti výdajům uvedeným v žádosti. Z přehledu kontraktů, které měl poskytovatel úvěru k dispozici, bylo zjištěno, že u žalovaného bylo evidováno celkově 5 kontraktů, z toho 1 existující kreditní karta, 2 odmítnuté kreditní karty a 2 odvolané splátkové operace, měl k dispozici informaci o tom, že žalovaný čerpá úvěr v rámci stavebního spoření, zbývající částka 975 420 Kč.

6. Z výpisu z účtu žalovaného č. , č. účtu, za srpen 2020 bylo zjištěno, že částka 300 000 Kč byla na účet žalovaného připsána dne 3. 8. 2020 s tím, že počáteční zůstatek na účtu činil 0 Kč, kreditní obrat 311 007,07 Kč, debetní obrat 299 925,01 Kč, konečný zůstatek 11 057,06 Kč. Z výpisů z účtu žalovaného za další období do srpna 2022 bylo zjištěno, že kreditní a debetní obrat na účtu se pohyboval v řádu tisíců Kč (do 10 000 Kč).

7. Z výpisu ze systému ISAS zdejšího soudu bylo zjištěno, že proti žalovanému je dále vedeno řízení pod sp. zn. 11 C 37/2024 o zaplacení 586 401,38 Kč, dále pod sp. zn. 42 C 182/2023 o zaplacení 387 997,58 Kč a za období od roku 2021 celkem 7 exekučních řízení.

8. Dopisem ze dne 21. 10. 2022 , právnická osoba, . vyzvala žalovaného k okamžitému jednorázovému splacení celého závazku vůči bance v celkové výši 274 252,18 Kč.

9. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2020 ve spojení s přílohou č. 1 ke smlouvě byla pohledávka za žalovaným postoupena žalobkyni. O postoupení byl žalovaný vyrozuměn přípisem , právnická osoba, . ze dne 12. 5. 2023.

10. Dopisem právního zástupce žalobkyně ze dne 31. 7. 2023 byla žalovanému zaslána předžalobní výzva.

11. Ze zjištěných skutečností učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 3. 8. 2020 uzavřena úvěrová smlouva, kterou se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 300 000 Kč, byl sjednán úrok ve výši 9,9 % ročně, žalovaný se zavázal zaplatit 120 splátek po 3 948 Kč měsíčně. Úvěr byl poskytnut bezhotovostně dne 3. 8. 2020. Žalovaný se dostal do prodlení s placením sjednaných splátek a úvěr byl zesplatněn, což bylo žalovanému oznámeno dopisem právního předchůdce žalobce ze dne 21. 10. 2022 po předchozích upomínkách.

12. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. ve znění účinném k datu uzavření smlouvy poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2).

15. Ve věci není sporu o tom, že žalovaný neuplatnil námitku neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit jeho úvěruschopnost v tříleté promlčecí době od uzavření smlouvy, tak jak stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru. Judikatura soudů byla dlouhou dobu nejednotná v posuzování, zda výše citované ustanovení § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru brání soudům zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru (zápůjčky) prověřil dostatečně schopnost spotřebitele úvěr splatit a zda lze v případě negativního zjištění o této skutečnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru (tak jak tomu bylo v režimu zákona č. 145/2010 Sb. – zákon o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016). Spor byl tedy o to, zda soud může z úřední povinnosti vyslovit závěr o absolutní neplatnosti smlouvy za situace, kdy platný zákon vychází z koncepce, že dostatečné posuzování úvěruschopnosti (které může vést k závěru o neplatnosti smlouvy) soud zkoumá jen k námitce druhého účastníka smlouvy (úvěrovaného). Tuto otázku lze mít za vyřešenou vydáním rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR, ze kterého mimo jiné vyplývá, že „vnitrostátní soudy jsou povinny zajistit plný účinek směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, když konkrétně články 8 a 23 této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice (tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele) a vyvodil důsledky, které z případného porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23 této směrnice“. Soudní dvůr EU v tomto rozsudku rovněž vyslovil závěr, že „články 8 a 23 brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne v tříleté promlčecí době“. Z výše citovaného rozsudku Soudního dvora EU tedy vyplývá právní závěr o tom, že soud k neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověření úvěruschopnosti žalovaného přihlédne i bez výslovné námitky žalovaného. Tento závěr je v souladu s evropským právem, které má v tomto případě přednost před vnitrostátní úpravou (jinými slovy § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru, je pro rozpor s evropským právem ustanovením neaplikovatelným).

16. Soud se proto nejprve zabýval tím, zda byla smlouva platně uzavřena, tedy zda právní předchůdce žalobkyně před jejím uzavřením s náležitou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Tato povinnost je ukládána pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele splácet sjednané splátky. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit (též) práva a zájmy spotřebitele.

17. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud uzavřel, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků.

18. K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, zdůraznil, že „Spotřebiteli může být úvěr poskytnut jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytovatel úvěru posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet“. Dále uvedl, že: „nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, který při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, dovodil, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další), ve kterém Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu.“ Ústavní soud v citovaném nálezu déle uvedl: „Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, uvedl: „Nejvyšší správní soud samozřejmě souhlasí se stěžovatelkou v tom, že by dlužníci neměli být a priori považováni za lháře a že by měli i oni sami nést určitou odpovědnost za plnění svých závazků plynoucích z uzavřených úvěrových smluv. Proto také zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřiteli povinnost poskytnout spotřebiteli včasné a úplné informace o úvěru tak, aby byl schopen posoudit, zda nabídka odpovídá jeho potřebám a aktuální situaci (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Je však třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele-zde poskytovatele spotřebitelského úvěru.“20. Po provedeném dokazování a podřazení zjištěného skutkového stavu pod citovaná zákonná ustanovení dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti dané mu v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Smlouvu se žalovaným jako spotřebitelem uzavřel, aniž by bylo možné konstatovat, že zde nejsou důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný byl schopen poskytnutý úvěr splácet. Žalobkyně v řízení tvrdila a dokazovala, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného postupoval právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí, když především vyšel z údajů od žalovaného, kdy takto získané informace hodnotil tak, že žalovaný má dostatek volných prostředků ke splácení poskytnutého úvěru. Pokud jde o příjmy žalovaného, pak poskytovatel úvěru vycházel z toho, že žalovaný deklaroval příjem ve výši 40 000 Kč z podnikatelské činnosti s tím, že: „Deklarovaný příjem jsme ověřili s využitím komplexního statistického nástroje, který určuje reálně dosažitelné příjmy na základě klientových osobnostních předpokladů“. Z uvedeného vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, že žalovaný skutečně dosahuje příjmu 40 000 Kč měsíčně, nebyl vyzýván k doložení příjmu (daňovým přiznáním, výpisem z účtu apod.), bylo pouze vycházeno z toho, že zřejmě s ohledem na vysokoškolské vzdělání je schopen takového příjmu dosahovat. Z ničeho však nevyplývá, že by tomu tak skutečně bylo, účet, na který byl úvěr připsán, byl nově otevřeným účtem žalovaného, tedy ani z pohybů na účtu nebyl poskytovatel úvěru schopen příjem žalovaného určit. Stejně tak nebyly žádným způsobem ověřovány výdaje žalovaného, které byly pouze z žalovaným deklarovaných 8 800 Kč „z důvodu obezřetnosti“ navýšeny na 10 520 Kč. Zároveň je patrné, že obratem poté, co byla částka 300 000 Kč na nově otevřený účet žalovaného dne 3. 8. 2020 připsána, bylo z účtu tentýž měsíc odepsáno 299 925,01 Kč. Úvěr měl žalovaný splácet po dobu 10 let, činil tak jen po dobu cca 2 let (poslední splátka 9. 7. 2022).

21. Soud tedy shrnuje, že právní předchůdce žalobkyně porušil své povinnosti dané mu v § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru, při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupoval v souladu s tímto ustanovením. Úvěrová smlouva je s ohledem na shora uvedené absolutně neplatná, a tudíž z ní nemohly vzniknout žádné povinnosti ani žádná práva. V řízení však bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně převedl ve prospěch žalovaného 300 000 Kč a žalovaný je povinen podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tuto jistinu úvěru žalobci vrátit. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle něhož je ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ustanovením speciálním k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele), nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Protože žalovaný dosud na jistinu úvěru zaplatil 71 243,88 Kč, byla mu uložena povinnost zaplatit žalobkyni, jejíž aktivní legitimace je dána smlouvou o postoupení pohledávek, částku 228 756,12 Kč.

22. Z ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Protože v řízení nebylo zjištěno nic o možnostech a schopnostech žalovaného, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit dluh ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy soud porovnával procesní úspěch žalobkyně a žalovaného, a to tak, že zohlednil i požadavek na žalobou uplatněné příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku. Žalobkyně tak měla úspěch co do částky 228 756,12 Kč a neúspěch co do částky 137 012,72 Kč (38 600,40 Kč + 205,52 Kč + 9 848,54 Kč + 53 602,19 Kč + 34 756,07 Kč). Porovnáním procesního úspěchu žalobkyně a žalovaného pak soud dovodil, že žalobkyni náleží 25 % náhrady nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 10 695 Kč, náhrada nákladů právního zastoupení za 4 úkony právní služby dle § 7, § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen AT) ve výši 4× 9 380 Kč, tj. 37 520 Kč (příprava a převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva, účast u jednání), 4× režijní paušál 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT a 21 % DPH z odměny a náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 8 131,20 Kč. Celkem tak náklady řízení žalobkyně dosáhly částky 57 546,20 Kč a z této částky náleží žalobkyni 25 %, tj. částka 14 386,55 Kč. Žalobkyni nebyla přiznána odměna za doplnění žaloby ze dne 5. 2. 2024 o skutková tvrzení, která měla být již součástí podané žaloby.