6 C 328/2019

Plný text

Okresní soud v Břeclavi rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Radky Konečné a přísedících Sylvie Klabochové a Mgr. Dagmar Husákové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , s.r.o., IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení odstupného

I. Žaloba se zčásti zamítá co do nároku žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, .

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 170.139,32 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , advokáta. 1) Žalobou ze dne , datum, se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení a náhrady nákladů řízení. V žalobě zejména uvedl, že mezi žalobcem jako zaměstnancem a žalovaným jako zaměstnavatelem (resp. právním předchůdcem žalovaného společností , právnická osoba, a.s.) byla dne , datum, uzavřena pracovní smlouva, na základě které byl žalobce u žalovaného zaměstnán jako dělník – přípravář. Dne , datum, obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru mu danou podle § 52 písm. c) zákoníku práce, kterou žalobce odmítl převzít. Výpověď byla odůvodněna dlouhodobým pozbytím pracovní způsobilosti, jelikož byl žalobce shledán lékařem jako zdravotně nezpůsobilým. Žalobce s výpovědí nesouhlasil, a proto podal dne , datum, žalobu u Okresního soudu v , adresa, , kdy se domáhal neplatnosti této výpovědi. Dále přípisem ze dne , datum, žalovanému oznámil, že podle § 69 odst. 1 zákoníku práce trvá na jeho dalším zaměstnáváním u žalovaného. Na základě výsledku dokazování soud konstatoval, že správně použitým výpovědním důvodem ze strany žalovaného měl být výpovědní důvod dle ust. § 52 písm. d) zákoníku práce, o čemž bylo rozhodnuto rozsudkem tak, že výpověď, kterou žalobce od žalovaného obdržel, je neplatná, přičemž bylo oznámeno ze strany žalobce žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Žalobce dne , datum, vyzval žalovaného k narovnání vztahů mezi stranami, na což žalovaný nereagoval. Žalobce dne , datum, vyzval žalovaného k úhradě zákonného odstupného ve výši dvanácti násobku jeho průměrného výdělku, tj. k úhradě částky , částka, . Žalovaný nepřevedl žalobce na jinou vhodnou práci ani žalobci nepředal výpověď dle ust. § 52 písm. d) zákoníku práce, byť je mu známo, že není schopen konat dosavadní práci pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemoci z povolání. Žalobce proto ukončil pracovně právní vztah s žalovaným výpovědí ze dne , datum, , která byla žalovanému doručena dne , datum, s tím, že mu je zachován nárok na odstupné dle § 67 odst. 2 zákoníku práce. Výpovědní doba uplynula dne , datum, . Průměrný hrubý měsíční výdělek žalobce za rok 2015 činil , částka, . Odstupné ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku tak činí , částka, . Žalovaný se dostal do prodlení s výplatou odstupného dne , datum, , neboť 5. den v měsíci je výplatním termínem. Žalobce dopisem ze dne , datum, , který byl doručen , datum, vyzval žalovaného k úhradě zákonného odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, tedy k úhradě částky , částka, , k čemuž však nedošlo. Proto se domáhá žalobce úhrady soudní cestou.2) Zástupce žalovaného se k uplatněnému požadavku vyjádřil při jednání soudu dne , datum, . Podle vyjádření žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dne , datum, , přičemž žalobce výpověď převzal a následně podal žalobu na neplatnost této výpovědi, které bylo vyhověno, a výpověď byla shledána za neplatnou. Podle názoru žalovaného, pracovní poměr zanikl dohodou ke konci výpovědní doby, tedy k , datum, . Žalovaný tedy postrádá právní důvod pro výplatu odstupného a žaloba je nedůvodná. Dále považuje žalovaný za nepřiměřeně dlouhou dobu dva roky, tedy časový rozestup mezi podanou výpovědí a sdělením ze strany žalobce ze dne , datum, , že trvá na dalším zaměstnávání, neboť k tomu nedošlo bezodkladně. Dále uvedl zástupce žalobce, že je rozporována i uplatněná částka.3) Okresní soud v Břeclavi ve věci rozhoduje podruhé poté, co původní rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba žalobce je důvodná.4) Podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce zaměstnavatel je povinen převést zaměstnance na jinou práci nesmí-li podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.5) Podle § 52 písm. d) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.6) Podle § 67 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku. Byl-li se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, protože nesmí podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz nebo pro onemocnění nemocí z povolání, a zaměstnavatel se zcela zprostí své povinnosti podle § 270 odst. 1, odstupné podle věty druhé zaměstnanci nepřísluší.7) Podle § 67 odst. 3 zákoníku práce pro účely odstupného se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.8) Podle § 67 odst. 4 zákoníku práce odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty.9) Odstupné představuje plnění, které zaměstnavatel poskytuje jednorázově zaměstnanci v souvislosti s rozvázáním jeho pracovního poměru a které má zaměstnanci pomoci překonat často složitou sociální situaci, v níž se ocitl proto, že ztratil dosavadní práci. Zaměstnanec má ze zákona právo na odstupné (mimo jiné) tehdy, jestliže ztratil dosavadní práci ze zdravotních důvodů, neboť nemůže pro pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání konat dosavadní práci, nebo pro dosažení nejvyšší přípustné expozice; tím, že se odstupné poskytuje nejméně ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu alespoň dvanácti měsíců pokračoval.10) Mezi účastníky nebylo sporné, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , bylo rozhodnuto o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, k níž přistoupil žalovaný dopisem ze dne , datum, z důvodu dle § 52 písm. e) zákoníku práce, že důvodem pro určení neplatnosti výpovědi byla skutečnost, že nebyl dán důvod výpovědi dle § 52 písm. e) zákoníku práce, nýbrž důvod dle § 52 písm. d) zákoníku práce, že žalobce žalovanému oznámil dopisem ze dne , datum, , že trvá na svém dalším zaměstnávání, a že žalovaný žalobce po určení neplatnosti výpovědi ze dne , datum, nepřevedl na jinou práci ani s ním nerozvázal pracovní poměr z důvodu dle § 52 písm. d) zákoníku práce, že pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen výpovědí žalobce ze dne , datum, , doručené žalovanému , datum, (ve výpovědi žalobce uvedl, že důvodem je skutečnost, že ho žalovaný na jeho opakované výzvy nepřevedl na jinou práci), uplynutím výpovědní doby, tj. dne , datum, . Sporným tak zůstalo, jde-li o základ nároku žalobce na odstupné, zůstalo pouze to, kdy skončil pracovněprávní vztah mezi účastníky a zda je žalovaný nárok promlčen.11) Jde-li o skončení pracovněprávního vztahu mezi účastníky dospěl nalézací i odvolací soud k závěru, že za situace, kdy výpověď z pracovního poměru, k níž přistoupil žalovaný dopisem ze dne , datum, , byla pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou, a žalobce žalovanému v průběhu řízení o určení neplatnosti předmětné výpovědi písemně oznámil (a to žalovaný nerozporoval), že trvá na tom, aby ho žalovaný nadále zaměstnával, pracovní poměr žalobce u žalovaného po pravomocném rozhodnutí soudu trval. Žalovaný tak nedůvodně namítal, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil uplynutím výpovědní doby ke dni , datum, , protože mu žalobce neoznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, bez zbytečného odkladu. Žalovaný totiž přehlédl závěry, vyplývající z konstantní soudní judikatury o tom, že oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, může zaměstnanec učinit – má-li mít význam z hlediska § 69 odst.1 a 3 zákoníku práce – poté, co s ním zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , a další). Ze shora uvedeného tak vyplývá, že pracovní poměr žalobce u žalovanému byl rozvázán až výpovědí ze strany žalobce ze dne , datum, , doručené žalovanému , datum, , po uplynutí výpovědní doby, tj. ke dni , datum, . Za situace, kdy žalovaný nabyl v řízení o určení neplatnosti výpovědi vědomost o tom, že žalovaný je zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy pro následky pracovního úrazu, který u žalovaného utrpěl dne , datum, (viz rozsudek Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ), bylo povinností žalobce žalovaného převést na jinou, ze zdravotního hlediska vhodnou práci, nebo s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. d) zákoníku práce. Pokud za dané situace žalovaný žalobce na jinou práci nepřevedl, ani s ním nerozvázal pracovní poměr (a že tak neučinil nebylo mezi účastníky sporné) žalobce zcela po právu s žalovaným rozvázal pracovní poměr sám výpovědí ze dne , datum, , a to, aniž by to bylo na újmu jeho práva na odstupné podle § 67 odst. 2 zákoníku práce (srov. například závěry vyplývající z již soudem I. stupně akcentovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Námitka promlčení je ze strany žalovaného nedůvodná, neboť tvrzení žalovaného o tom, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu, se netýká ust. § 67 odst. 2 zákoníku práce, ale ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. Dopisem ze dne , datum, vyzval zástupce žalobce žalovaného k úhradě dvanáctinásobku odstupného podle ust. § 67 zákoníku práce. Nárok žalobce je tedy třeba posuzovat až od výpovědi, kterou dal žalovanému z uvedení důvodu § 52 písm. d) zákoníku práce a teprve tímto mu vznikl nárok na dvanáctinásobek odstupného. Za této situace je třeba konstatovat, že k promlčení nároku, který vznikl na odstupné, uplatněním výpovědi dle § 52 písm. d) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána , datum, , nemohlo tedy k promlčení nároku žalobce dojít.12) Ze shora uvedené proto zcela nepochybně vyplývá, že základ nároku žalobce na zaplacení odstupného dle § 67 odst. 2 zákoníku práce je dán.13) Jde-li o výši nároku, která se rovná dle § 67 odst. 2 a 3 zákoníku práce soud uvádí, že mezi účastníky nebyl rozpor, pokud jde o odstupné, které bylo žalováno, kdy hrubý měsíční výdělek za rok 2015, který uvedl žalobce v žalobě , částka, byl odsouhlasen i potvrzením zaměstnavatele – zápočtový list, kde tato částka je uvedena, a tedy na výpočtu výše se strany shodly, což potvrdil i sám žalobce svým písemným vyjádřením svého zástupce, dopisem soudu ze dne , datum, . Soud však v souladu se závazným názorem odvolacího soudu i judikatury provedl dokazování týkající se průměrné mzdy žalobce i výplatního termínu. Žalobce opakovaně uváděl, že mzda mu byla vyplácena pátého dne v měsíci, avšak z předložené kolektivní smlouvy má soud za prokázané, že výplatním termínem u žalovaného byl 20. kalendářní den v měsíci. Žalovaný tvrdil a prokázal, že výše průměrné mzdy žalovaného byla v období od , datum, do , datum, ve výši , částka, měsíčně, od , datum, by žalobce u žalovaného dosahoval mzdy ve výši , částka, hrubého měsíčně, přičemž na základě navýšení mezd do , datum, by byla průměrná mzda , částka, hrubého měsíčně. Tvrzení žalovaného bylo prokázáno zápočtovým listem, Protokolem o kontrole Úřadu práce, pracovní smlouvou zaměstnance na obdobné pozici a dodatky ke kolektivní smlouvě. V řízení bylo dále zjištěno a prokázáno, že týdenní pracovní doba u žalovaného činila 37,5 hodiny.14) Dle § 356 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek se zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Dle odst. 2 má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.15) V řízení byla prokázána průměrná hrubá hodinová mzda žalobce ve výši , částka, v roce 2015, jejíž výše nebyla mezi stranami sporná. Dále bylo prokázáno, že u žalovaného došlo k následnému navýšení mezd. Při použití výše uvedeného tedy částka 86,14 (průměrná hrubá mzda) krát 37,5 (týdenní pracovní doba) krát 4,348 (koeficient) se rovná 14,045,127 (měsíční hrubá mzda). Dvanáctinásobek výdělku tedy u žalobce činil 168.541,524, při zaokrouhlení , částka, , což je částka, kterou žalobce uplatnil v tomto řízení. Soud tedy žalobě v celém rozsahu výše odstupného vyhověl aniž by prováděl další dokazování týkající se mzdy dosahované u žalovaného v období předcházejícímu skončení pracovního poměru žalobce, když má za prokázané, že došlo ke zvýšení průměrného hodinového výdělku, ale žalobce požadoval právě tuto částku a vyšší by mu nemohla být soudem přiznána.16) Soud zároveň přiznal žalobci žalovanou částku i se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům, a to ode dne následujícího po výplatním termínu, který, jak bylo prokázáno kolektivní smlouvou u žalovaného je 20. den v měsíci, tedy od , datum, , poté, co pracovní poměr žalobce u žalovaného , datum, skončil, a odstupné, jak uvádí zákoník práce se má vyplatit zaměstnanci po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu. Soud neměl důvod pochybovat o tvrzení žalovaného o výplatním termínu stanoveném na 20. kalendářní den v měsíci za situace, kdy toto bylo prokázáno kolektivní smlouvou na rok 2014, která dle dodatků platila i na následující období. Ostatně i sám žalovaný uvedl, že zaměstnancům byla zpravidla mzda vyplácena dříve, ale kolektivní smlouvou to bylo stanoveno takto a nic se na tom nezměnilo. Další dokazování v tomto směru by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Soud tedy nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení zamítl, co do období od , datum, do , datum, .17) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, když nárok žalobce byl zamítnut pouze co do nepatrné části příslušenství, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 170.139,32 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 8.428 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 168.552 Kč sestávající z částky 7.860 Kč za každý z šestnácti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání žaloby, porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 4. 3. 2021, účast na šesti jednáních u Okresního soudu v Břeclavi, účast na dvou jednáních u Krajského soudu v Brně, čtyři vyjádření ve věci samé) včetně šestnácti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3.085,72 Kč, a to v souvislosti s cestou ke Krajskému soudu v Brně z místa bydliště zástupce žalobce realizovanou dne 22. 3. 2023 náhrada 1.542,86 Kč za 115 ujetých km v částce 942,86 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne 1. 3. 2023 náhrada 1.542,86 Kč za 115 ujetých km v částce 942,86 Kč (44,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,8 l/100 km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 133.645,72 Kč ve výši 28.065,60 Kč. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené i s ohledem na procesní postoj žalovaného a opakované výzvy, které byly ve vztahu k žalovanému činěny.