10 C 56/2023

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 237 781 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 148 577 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 13 344,45 Kč za dobu od 20. 1. 2022 do 25. 10. 2022 a s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 148 577 Kč od 26. 10. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 89 211 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 898 Kč za dobu od 21.12.2021 do 5. 1. 2022, kapitalizovaného úroku ve výši 23 534,03 Kč za dobu od 6. 1. 2022 do 25. 10. 2022, úroku ve výši 22,626 % ročně z částky 236 297,57 Kč za dobu od 26.10.2022 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 8 011,17 Kč od 20.1.2022 do 25.10.2022 a úroku z prodlení ve výši 11,75% ročně z částky 89 210,57 Kč od 26.10.2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady řízení ve výši 11 053,70 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta.

IV. Žalobkyni bude do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku vrácen prostřednictvím Okresního soudu v Berouně přeplatek soudního poplatku ve výši 76 Kč.

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu dne 1.11.2022 se žalobkyně domáhala zaplacení částky ve výši 237 781 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že dne 23.6.2020 účastníci uzavřeli úvěrovou smlouvu č. [číslo], na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 250 000 Kč, resp. ve výši 280 000 Kč s tím, že žalovaná uhradila při podpisu smlouvy 30 000 Kč, a to za účelem zaplacení kupní ceny předmětu financování - motorového vozidla. Roční úroková sazba byla stanovena na 22,626149 % ročně dle bodu 4 smlouvy. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 984 Kč, kdy první splátka byla splatná 21.7.2020 a konečná splatnost úvěru byla stanovena na 21.6.2025 Celkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 419 040 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky. Žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalované na základě informací získaných od žalované a kontrolou v registru SOLUS a NRKI. Žalovaná však porušila svoji povinnost řádně a včas úvěr splácet, v průběhu úvěrového vztahu uhradila celkem částku 101 423 Kč, kterou žalobkyně započítala na úrok, poplatky a jistinu. V důsledku prodlení žalované proto žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 5.1.2022, o čemž žalovanou informovala dopisem ze dne 6.1.2022, a současně ji vyzvala k zaplacení dluhu. Žalovaná dlužnou částku nezaplatila, přestože byla o zaplacení upomenuta. Žalobkyně proto požadovala po žalované celkem částku ve výši 239 679 Kč, která sestává z nesplacené částky 237 781 Kč (jistiny ve výši 201 371 Kč, dlužných splátek do data zesplatnění úvěru ve výši 34 920 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 490 Kč (jako součet poplatků za proces vymáhání prostřednictvím SMS, telefonátů a e-mailů, dále zaměstnanců a v souvislosti s provozem budovy) a poplatků ve výši 1 000 Kč (po opravě) dle bodu 5.4 smlouvy za zaslané upomínky dne 4.9.2021 a 25.9.2021). Dále požadovala kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 1 898 Kč za dobu od 21.12.2021 do 5. 1. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 23 534,03 Kč za dobu od 6. 1. 2022 do 25. 10. 2022 z dlužné jistiny a splátek, dále zákonný úrok z prodlení ve výši 21 355,62 Kč za dobu od 15. dne po zaslání výzvy ke splacení celého úvěru do dne sepsání žaloby, jakož i úrok ve výši 22,626 % ročně z částky 236 297,57 Kč od 26.10.2022 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 237 787,57 Kč od 26.10.2022 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud v souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. účastníky k vyjádření, zda s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. za to, že jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání je dán. Protože žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas a žalovaná na výzvu soudu nereagovala, rozhodl soud bez ve věci bez nařízení jednání.

4. Soud z Úvěrové smlouvy č. [číslo] ze dne 23.6.2020 včetně splátkového kalendáře, Úvěrových podmínek žalobkyně – auto/moto platných od 1.12.2018 a Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 280 000 Kč za účelem nákupu zboží, a to motorového vozidla tv. zn. Audi Q s tím, že takto poskytnuté finanční prostředky žalobkyně poukázala přímo na účet prodejce [právnická osoba] s.r.o., [IČO], se sídlem [adresa]. Část kupní ceny ve výši 30 000 Kč žalovaná uhradila v hotovosti při podpisu smlouvy a dále se zavázala úvěr splatit v 60 splátkách po 6 984 Kč s úrokem ve výši 22,626149 % ročně. Splatnost první splátky byla dne 21. 7.2020, poslední splátky dne 21.6.2025. Celková částka, kterou měla žalovaná žalobkyni uhradit činila 419 040 Kč. Mezi stranami nebylo sjednáno žádné pojištění. Součástí smluvního ujednání bylo ustanovení o zajišťovacím převodu vlastnického práva a sankce v případě nesplnění povinností v souvislosti s převodem a pojištěním předmětu financování či jeho splácením. Podle splátkového kalendáře žalovaná uhradila 13 splátek v celkové výši 90 792 Kč, poslední splátku uhradila dne 24.8.2021.

5. Podle Matričního listu klienta k požadavku na uzavření úvěrové smlouvy vedle svých identifikačních údajů žalovaná uvedla, že je vdaná, bydlí u rodičů, má střední vzdělání, pracuje u zaměstnavatele [právnická osoba] [právnická osoba], se sídlem v [obec], její čistý měsíční příjem činí 26 000 Kč a měsíční příjem partnera 50 000 Kč. Žalovaná dále uvedla, že má jednu vyživovací povinnost a měsíční výdaje na domácnost ve výši 2 000 Kč. Žádné měsíční splátky žalovaná neuvedla ani nijak blíže nespecifikovala své výdaje. Jako adresu trvalého pobytu a korespondenční adresu uvedla [ulice a číslo], [PSČ] [obec], což je adresa obecního úřadu.

6. Podle úvěrové zprávy měla žalovaná tři existující splátkové úvěry a jeden ukončený, a to osobní úvěr poskytnutý v březnu 2020 se splátkou 2 098 Kč měsíčně a datem ukončení v březnu 2022, dále úvěr poskytnutý v prosinci 2019 se splátkou 4 038 Kč měsíčně a datem ukončení v únoru 2022 a úvěr poskytnutý v prosinci září 2019 se splátkou 2 197 Kč měsíčně a datem ukončení v květnu 2021 s tím, že celková splátka činila 8 333 Kč a žalované zbývalo zaplatit 151 036 Kč.

7. Žalobkyně předložila printscreen ze systémů kontrol, z něhož vyplývá, že žalovaná neměla záznam v registru SOLUS, ISIR, neměla žádnou exekuci, v registru NRKI procházela se záznamem pozitivním a splátkou v celkové výši 8 333 Kč.

8. Bankovní výpis z účtu žalobkyně prokazuje, že dne 3.7.2020 poukázala žalobkyně na účet prodejce, [právnická osoba] s.r.o., částku ve výši 250 000 Kč. Ve výpisu je uvedeno č. smlouvy [číslo].

9. Žalovaná podle protokolu ze dne 24.6.2020 převzala předmět financování spolu s technickým průkazem a klíči, což stvrdila svým podpisem. Žalobkyně doložila kopii technického průkazu vozidla.

10. Výpis čerpání splátek a úhrad ve spojení s přehledem splácení – Saldokonto úvěrové smlouvy č. [číslo] ke dni 25.10.2022 prokazuje, že žalovaná zaplatila žalobkyni na svůj dluh za období od 13.7.2020 do 24.8.2021 celkem částku 101 423 Kč s tím, že platby zahrnovaly 13 splátek a dále sankce, účelně vynaložené náklady a poplatek za nedodání povinného ručení. Ke dni 5.1.2022 byl úvěr zesplatněn. Nesplacená jistina činila 201 370,57 Kč, žalobkyně dále účtovala úroky, úroky z prodlení, dlužné splátky, pokuty, poplatky a vynaložené náklady, celkem dluh vyčíslila na 284 575,65 Kč.

11. Dne 6.9.2021 žalobkyně upozornila žalovanou na prodlení s úhradou splátky a dne 27.9.2021 ji naposledy vyzvala k úhradě dlužné částky s upozorněním na navyšování dluhu v souvislosti s jeho vymáháním externí agenturou. Zaslání této výzvy doložila poštovním podacím archem ze dne 29.9.2021.

12. Žalobkyně výzvou k zaplacení celého úvěru – zesplatnění ze dne 5. 1. 2022 vyzvala žalovanou k zaplacení celého úvěru čerpaného na základě úvěrové smlouvy č. [číslo] a stanovila jí k zaplacení lhůtu 14 dnů od sepsání dopisu. Součástí výzvy byla kalkulace finančního vyrovnání. Odeslání výzvy žalobkyně doložila podacím archem ze dne 6. 1. 2022.

13. Předžalobní výzvou ze dne 12. 4. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu v dodatečné lhůtě do 7 dnů ode dne odeslání předmětné výzvy. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu ze dne 13. 4. 2022.

14. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná měly uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 250 000 Kč za účelem financování předmětu koupě, zde motorového vozidla Audi Q, prostřednictvím jeho zprostředkovatele a žalovaná se měla zavázat peněžní prostředky společně s poplatky a úrokem žalobkyni vrátit v pravidelných splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaná peněžní prostředky řádně a včas nevrátila, vyzvala žalobkyně žalovanou výzvou ze dne 5. 1. 2022 k úhradě dluhu nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy. Žalovaná na dluh žalobkyni uhradila částku 101 423 Kč, ve zbylé výši dluh neuhradila ani na základě zaslané předžalobní výzvy, a je tedy se splněním tohoto svého peněžitého závazku v prodlení.

15. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 419 a § 1812 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy z toho, že mezi žalobkyní a žalovaným jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, v důsledku čehož se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanoveným k ochraně spotřebitele nepřihlíží.

16. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

17. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje 19. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

22. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 148 577 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 ZSÚ je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. V daném případě však nebylo prokázáno, že by žalobkyně řádně posuzovala bonitu žalované úvěr splácet. Žalovaná v matričním listu klienta uvedla, že je vdaná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u rodičů a je zaměstnána na dobu neurčitou u [právnická osoba] [právnická osoba] s tím, že její čistý měsíční příjem činí 26 000 Kč a příjem partnera 50 000 Kč Měsíční výdaje žalované měly činit 2 000 Kč a ke dni sepsání tohoto listu, tj. k 23.6.2020 žalovaná neuvedla žádnou další měsíční splátku. Žalobkyně ohledně prokázání schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr odkázala na pravdivost údajů tvrzených a signovaných žalovanou a na kontrolu externích registrů. Jiné údaje žalobkyně nezjišťovala a jejich pravdivost neověřovala. Soud je však toho názoru, že při tak vysoké výši úvěru bylo namístě, aby si žalobkyně k ověření těchto údajů vyžádala výplatní pásky žalované alespoň za předchozí tři měsíce, eventuálně výpis z účtu žalované a pracovní smlouvu. Pochybnosti soud spatřuje rovněž v nijak nedoloženém příjmu partnera žalované a ve výši měsíčních výdajů. V případě tříčlenné rodiny je uvedená částka 2 000 Kč zcela nereálná. Pokud žalovaná bydlela u rodičů zdarma, tedy nepřispívala na energii, vodu a další náklady spojené s bydlením, pak je nemyslitelné, aby v této částce byly zahrnuty běžné výdaje na domácnost, dopravu do zaměstnání, náklady na nezletilé dítě, mobil apod. Rozpor ohledně bydlení je patrný již ze smlouvy a matričního listu, kde žalovaná uvedla adresu obecního úřadu jako trvalé bydliště a korespondenční adresu, což pokud bylo žalobkyni známo, mělo zřejmě za následek skutečnost, že neuplatnila k uspokojení své pohledávky ustanovení vyplývající ze smlouvy v případě porušení smluvních podmínek v podobě zajišťovacího převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Vedle všech těchto pochybností, žalobkyně pokud měla, jak tvrdí k dispozici výpis z úvěrového registru, musela si být vědoma skutečnosti, že podle této zprávy žalovaná souběžně splácela 4 úvěry splátkami v celkové výši 15 317 Kč minimálně do 18.5.2021, což představovalo nemalé finanční zatížení, o čemž vypovídá i skutečnost, že žalovaná poslední splátku úvěru zaplatila dne 24.8.2021.

24. Žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalované ve smyslu § 86 odst. 2 ZSÚ, a tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalované splácet úvěr před uzavřením smlouvy. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že výše uvedená smlouva je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

25. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 ZSÚ je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhodl rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

26. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

27. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši celkem 250 000 Kč a že žalovaná zaplatila celkem 101 423 Kč, jedná se na její straně o bezdůvodné obohacení v částce 148 577 Kč (250 000 Kč – 101 423 Kč), kterou je ve smyslu § 2991 o.z. povinna vydat (výrok I. rozsudek).

28. Vzhledem k tomu, že žalovaná je v prodlení s úhradou částky 148 577 Kč, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z této částky ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 11,75 % ročně za období od 20. 1. 2022 (tj. od den následující po prvním dni prodlení žalované po uplynutí 14 denní lhůty stanovené ve výzvě ze dne 5. 1. 2022) do 25. 10. 2022 v kapitalizované výši 21 355,62 Kč a dále od 26. 10. 2022 až do zaplacení. Soud proto žalobě z části vyhověl, jak ve výroku I. rozsudku uvedeno a ve zbytku pak žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II. rozsudku).

29. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce trvání 3 dnů.

30. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výše nákladů řízení se určí podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud vycházel z toho, že předmětem řízení bylo zaplacení celkové částky 237 781 Kč (tj. jistina 201 371 Kč, dlužné splátky 34 920 Kč, poplatek 1 000 Kč, účelně vynaložené náklady 490 Kč). Žalobkyně pak byla úspěšná co do částky 148 577 Kč (tj. 62,5 % z předmětu řízení) a neúspěšná co do žalované částky 89 204 Kč (tj. 37,5 % z předmětu řízení). Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu žalobkyně odečíst její neúspěch, tj. míru úspěchu druhé strany. Žalovaná je pak povinna uhradit 25 % nákladů řízení ve výši 11 053,70 Kč, představovanou jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 9 512 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 34 702,80 Kč (odměna advokáta ve výši 27 780 Kč za tři úkony právní služby po 9 260 Kč /příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby/ dle ustanovení § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb.; paušální náhrada hotových výdajů advokáta v celkové výši 900 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.; a náhrada 21 % DPH ve výši 6 022,80 Kč dle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 151 odst. 2 o.s.ř.). Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu ve sporu ve výši 25 % tak byly žalobkyni přiznány náklady ve výši 11 053,70 Kč. V souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. lhůtu k plnění rovněž v trvání tří dnů.

31. O vrácení části soudního poplatku soud rozhodl ve smyslu ust. § 10 odst. 1, 2 zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, dle kterého soud vrátí přeplatek, bylo-li na poplatku zaplaceno více, než činila poplatková povinnost. Z výše uvedeného předmětu řízení ve výši 237 781 Kč činí soudní poplatek v souladu s položkou 2, bod 1 písm. c) Sazebníku poplatků částku 9 512 Kč. Žalující strana zaplatila na soudním poplatku částku 9 588 Kč. Podle ustanovení § 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích bude přeplatek na poplatku ve výši 76 Kč žalobkyni vrácen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.).