3 C 49/2020

Plný text

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní Mgr. Marcelou Součkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa o zaplacení 11 068,20 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do částky 3 268,20 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 755 Kč zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 800 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 805,86 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 800 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 495 Kč k rukám zástupce žalobkyně, advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 11 068,20 Kč s příslušenstvím, a to kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 805,86 Kč, úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 800 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 1 755 Kč. Uvedla, že dne 10. 8. 2018 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 26. 8. 2018. Nedílnou součástí smlouvy jsou obchodní podmínky. Na základě podepsané smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 7 800 Kč, přičemž žalovaný se zavázal vrátit finanční částku v celkové výši 9 405 Kč spolu s příslušenstvím do 25. 9. 2018 Smlouva o úvěru byla uzavřena v elektronické podobě, když žalovaný zažádal online na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně o poskytnutí úvěru, žalovaný svoji vůli smlouvu uzavřít projevil tzv. verifikační platbou, kdy převedl částku ve výši 1 Kč ze svého účtu na účet právní předchůdkyně žalobkyně. Poté ze strany právní předchůdkyně žalobkyně došlo k zahájení schvalovacího procesu, jehož součástí je nahlížení do registrů – insolvenčního rejstříku a bankovního a nebankovního registru klientských informací (proces posouzení schopností splácet žalovaným poskytnutý spotřebitelský úvěr). Ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byly žalovanému poskytnuty dokumenty, na základě kterých si mohl posoudit nabízený úvěr z hlediska své potřeby a finančních možností. Dále žalobkyně tvrdila, že žalovaný čerpal úvěr bezhotovostně, převodem na svůj účet. Žalobkyně pak poukázala na to, že žalovaný sjednanou částku neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost uhradit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1% za každý den prodlení z dlužné jistiny. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 12. 2019, s účinností ke dni 12. 12. 2019, o čemž byl žalovaný písemně informován oznámením. Žalobkyně uvedla, že žalovaný na postoupenou pohledávku ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak domáhá uhrazení dlužné jistiny ve výši 7 800 Kč spolu se zákonným kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 805,86 Kč za období od 26. 9. 2018 do 19. 11. 2019 (tj. ke dni postoupení pohledávky) a zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 800 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení, nesplaceného úroku ve výši 1 755 Kč a nesplacené smluvní pokuty ve výši 3 268,20 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaný byl předžalobně upomenut, ničeho však neuhradil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním ze dne 21. 12. 2020 vzala žalobkyně svoji žalobu co do částky 3 268,20 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 755 Kč zpět s tím, že pokud soud dospěje k závěru, že úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena, nechť jí je alespoň přiznána poskytnutá částka ve výši 7 800 Kč jakožto bezdůvodné obohacení. Dále na výzvu soudu uvedla, že nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr. S ohledem na uvedené částečné zpětvzetí žaloby soud co do této částky řízení v souladu s § 96 odst. 1-4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

4. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání již v podané žalobě, soud ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) vyzval žalovaného, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda s tímto postupem souhlasí, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Jelikož se žalovaný k výzvě ve lhůtě nevyjádřil, soud věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.

5. Soud ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 10. 8. 2018, platné a účinné ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 26. 8. 2018, a z obchodních podmínek [právnická osoba] pro poskytování úvěrů splatných jednorázově zjistil, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba], a žalovaným byla uzavřena uvedená smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 7 800 Kč na jeho bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se pak zavázal vrátit částku ve výši 9 405 Kč, a to do 25. 9. 2018.

6. Z přípisu banky [právnická osoba] ze dne 21. 1. 2021 bylo soudem zjištěno, že majitelem bankovního účtu číslo [bankovní účet] byl žalovaný.

7. Z výpisu z bankovního účtu bylo zjištěno, že dne 11. 1. 2016 přišla na účet právní předchůdkyně žalobkyně částka ve výši 1 Kč od žalovaného a dne 10. 8. 2018 byla žalovanému poskytnuta na účet uvedený ve smlouvě o úvěru (bankovní účet č. [bankovní účet]) částka ve výši 1 800 Kč a dne 17. 8. 2018 částka ve výši 4 000 Kč a dne 27. 8. 2018 částka ve výši 2 000 Kč.

8. Z upomínky ze dne 19. 9. 2018, z opakované výzvy ze dne 10. 10. 2018 a předžalobní upomínky ze dne 21. 10. 2018 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně několikrát vyzývala žalovaného k uhrazení dlužné částky, a to ihned.

9. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1. 12. 2019 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2020 bylo soudem zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni s účinností ke dni 12. 12. 2019 a o této skutečnosti byl žalovaný informován. Ve smlouvě o postoupení pohledávky je pak v čl. 2 odstavec 2.2. uvedeno, že žalobkyně nabývá pohledávky a jejich příslušenství ve stavu ke dni 19. 11. 2019.

10. Z předžalobní upomínky ze dne 24. 7. 2020 včetně dodejky má soud za prokázané, že byl žalovaný předžalobně upomenut.

11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř., vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku v celkové výši 7 800 Kč převodem na jeho bankovní účet. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy posuzovala úvěruschopnost žalovaného, a to lustrací v insolvenčním rejstříku a v registru bankovních a nebankovních klientských informací. V podání ze dne 21. 12. 2020 pak žalobkyně uvedla, že dalšími důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr nedisponuje. Žalovaný na uvedený dluh, a to ani k výzvě právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 19. 9. 9. 2018, neuhradil a dostal se do prodlení.

12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

13. Podle § 1879 o.z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 1880 o.z., postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

14. Soud ve smyslu § 588 o.z., přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření smlouvy (dále také„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

18. Podle § 1968 věta prvá o.z,, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

19. Podle § 1958 odst. 2 o.z., neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1959 neplyne-li z ustálené předchozí praxe stran nebo ze zvyklostí něco jiného, má se za to, že strany ujednaly čas plnění výrazem„ ihned“ dobu do pěti dnů, avšak při dodávce potravin nebo surovin dobu do dvou dnů a při dodávce strojírenských výrobků dobu do deseti dnů.

20. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu co do částky 7 800 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byly žalovanému poskytnuty dokumenty, na základě kterých si mohl posoudit nabízený úvěr z hlediska své potřeby a finančních možností, žalobkyně však v tomto směru nepředložila soudu žádný důkaz, ze kterého mohla právní předchůdkyně žalobkyně ověřit úvěryschopnost žalovaného. Soud má za to, že se právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala příjmy ani výdaji žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 10. 12. 2020, č.j. 3 C 49/2020-10, nechť soudu uvede, jakým konkrétním způsobem posoudila úvěryschopnost žalovaného a uvedené prokáže. Žalobkyně reagovala na výzvu soudu podáním ze dne 21. 12. 2020, v němž uvedla, že nedisponuje žádnými důkazy k prokázání zkoumání úvěryschopnosti žalovaného. S ohledem na výše uvedené soud dále žalobkyni nepoučoval o tom, že neunáší důkazní břemeno, ohledně svých skutkových tvrzení o řádném a dostatečném posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když sama uvedla, že pokud soud dospěje k závěru, že smlouva o úvěru nebyla platně uzavřena, nechť výše uvedené posoudí jako bezdůvodné obohacení.

22. Soud má tak za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěryschopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je úvěrová smlouva neplatná dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelských úvěrech ve spojení s ustanovením § 588 o.z.

23. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy přihlédl jednak z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití jen gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, [příjmení] [příjmení], srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [právnická osoba], z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, [příjmení], z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C -679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

24. S ohledem na to, že však bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila na účet žalovaného částku 7 800 Kč na základě neplatné smlouvy o úvěru ze dne 10. 8. 2018, platné a účinné ve znění smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 26. 8. 2018, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení, které je povinen vydat podle 2991 odst. 1 o.z. Žalobkyně je oprávněna požadovat po žalovaném výše uvedenou částku, když předmětná pohledávka byla postoupena z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni ve smyslu § 1879 a násl. o.z. Soud proto po částečném zpětvzetí žaloby vyhověl požadavku žalobkyně na úhradu částky ve výši 7 800 Kč a žalobkyni přiznal rovněž příslušenství pohledávky, a to kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 805,86 Kč (za období od 26. 9. 2018, tj. déle než po uplynutí 5 dní ode dne výzvy ze dne 19. 9. 2018 k uhrazení dlužné částky ve smyslu § 1958 a § 1959 o.z., do 19. 11. 2019, tj. účinnosti postoupení pohledávky z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni) a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7 800 Kč od 13. 12. 2019 do zaplacení, a to dle § 1970 o.z. a ve výši podle dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v délce trvání 3 dnů, neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší než-li zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a žalobkyni, která měla ve věci úspěch pouze částečný, přiznal náhradu nákladů v poměru jejího úspěchu vůči neúspěchu – když žalobkyně byla úspěšná v částce 7 800 Kč a neúspěšná v částce 5 023,20 Kč (částka se skládá ze smluvní pokuty ve výši 3 268,20 Kč a kapitalizovaného úroku ve výši 1 755 Kč), resp. v této částce vzala žalobu zpět (viz výrok I. tohoto rozsudku). Žalobkyně byla úspěšná v 61 % nároku, neúspěšná v 39 %, z tohoto důvodu jí náleží náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 22 % těchto nákladů. Celkové náklady žalobkyně činí částku 2 252 Kč, která je představována jednak zaplaceným soudním poplatkem za žalobu ve výši 800 Kč, jednak náklady zastoupení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč dle § 14b odst. 1 bodu 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka a sepis žaloby) a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu; obojí zvýšeno o 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 252 Kč, která patří k nákladům řízení podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř., neboť zástupce žalobkyně jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Poměrná část nákladů představující jejich 22 % činí 495 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalovanému uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť neshledal podmínky pro uložení lhůty odlišné či plnění ve splátkách, přičemž úhradu těchto nákladů uložil k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).