14 C 470/2020

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 39 080 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 35 980 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 3 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 3 100 Kč od 13. 2. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky č. 1 – částky 29 450 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou po přezkoumání její úvěryschopnosti uzavřela dne 15. 4. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru a na jejím základě předala žalované v hotovosti částku 25 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s touto částkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 19,38 % ročně) ve výši 5 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč a odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 750 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 6. 2019. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, uhradila pouze částku 16 300 Kč. Pohledávka sestává z nesplacené jistiny ve výši 22 905,62 Kč a dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 544,38 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky č. 2 – částky 9 630 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s žalovanou po přezkoumání její úvěryschopnosti uzavřela dne 19. 12. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru a na jejím základě předala žalované v hotovosti částku 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s touto částkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 19,52 % ročně) ve výši 4 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 480 Kč v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 12. 2. 2019. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, uhradila pouze částku 25 600 Kč. Pohledávka sestává z nesplacené jistiny ve výši 8 926,40 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 550,57 Kč a poplatku za životní pojištění ve výši 153,03 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni, přičemž byla žalovaná o postoupení informována a po postoupení uhradila částku 2 000 Kč.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 19. 12. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 20 – 21) soud zjistil, že žalované byla v hotovosti poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, úrokem ve výši 4 000 Kč (zápůjční sazba 32,15 % ročně), odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč a poplatkem za zařazení do pojišťovacího programu (pojištění Credit Life) ve výši 480 Kč, tedy celkovou částku 36 480 Kč v 60 týdenních splátkách po 608 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 215,01 %. V kartě zákazníka (č.l. 26-27) byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalované uveden druh bydlení (nájem) s ověřením z nájemní smlouvy, dále zdroj příjmů ze zaměstnání s telefonickým ověřením u zaměstnavatele ([jméno] [příjmení], pozice kuchařka) s doložením pracovní smlouvy a výplatních pásek a vypočítán použitelný příjem žalované ve výši 10 250 Kč (po odečtení výdajů na bydlení 5 750 Kč a osobních výdajů 4 500 Kč od příjmu ve výši 24 433 Kč). Karta zákazníka (nižší příjmy a vyšší osobní výdaje, použitelný příjem 7 400 Kč při zahrnutí měsíční splátky úvěru u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 2 800 Kč, č.l. 28 - 29) byla rovněž součástí procesu ověřování úvěryschopnosti žalované před uzavřením smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 14. 4. 2018 (č.l. 18 – 19), z níž soud zjistil, že žalované byla v hotovosti poskytnuta částka 25 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 5 000 Kč, úrokem ve výši 5 000 Kč (zápůjční sazba 32,15 % ročně) a odměnou za hotovostní inkaso splátek ve výši 10 000 Kč, tedy celkovou částku 45 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 750 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 206,15 %. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 (č.l. 22 – 25, přehled postoupených pohledávek s pohledávkami za žalovanou ze smlouvy [číslo] ve výši 12 380 Kč a ze smlouvy [číslo] ve výši 30 200 Kč na č.l. 30 - 31), o čemž byla žalovaná informována spolu s výši dlužné částky 42 580 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky z téhož dne (č.l. 32). Žalobkyně dle zjištění soudu vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 48 457,59 Kč (30 200 Kč bez příslušenství ze smlouvy [číslo] 12 380 Kč ze smlouvy [číslo] po postoupení zaplaceno pouze 2 000 Kč) ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 7. 5. 2020 (č.l. 33 – 34, podací lístek na č.l. 35).

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

8. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru [číslo] žalované v hotovosti částku 20 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku 36 480 Kč (včetně úroku, poplatků za administraci a pojištění a odměny za hotovostní inkaso splátek) v 60 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržela a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Dále právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru [číslo] žalované v hotovosti částku 25 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit celkovou částku 45 000 Kč (včetně úroku, administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek) v 60 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržela a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

9. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalované, jmenovitě její příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K použití zákaznické karty jako důkazu k prokázání úvěryshopnosti soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky), což žalobkyně neučinila. Současně došlo k uzavření dvou úvěrových smluv v rozmezí tří měsíců, kdy první pohledávka nebyla uhrazena a žalovaná tak fakticky získala„ překlenovací úvěr“, který (alespoň z části) použila k úhradě prvního dluhu. Lze dospět k závěru, že žalovaná neměla prostředky na úhradu prvního úvěru a právní předchůdkyně žalobkyně jí přesto poskytla další finanční prostředky, ačkoli si musela být vědoma její finanční situace a tedy i nejisté návratnosti dalšího úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jsou tak smlouvy jako celek neplatné.

10. S ohledem na neplatnost smluv soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a poplatky za životní pojištění a administraci a odměnu za hotovostní inkaso splátek, které jsou fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků odměny s dobrými mravy. Samotná poplatek za hotovostní inkaso splátek stanovený ve výši 40 % jistin úvěrů představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2017, resp. 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %, resp. 10 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu svému klientovi (žalované) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté úvěru. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smluv jako takové ujednání o administrativním poplatku za činnost a odměně za hotovostní inkaso splátek (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plněních ve výši 20 000 Kč a 25 000 Kč poskytnutých žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatných smluv o úvěru jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Odečtením pohledávky č. 1 (29 450 Kč) od celkové splatné částky ze smlouvy [číslo] (45 000 Kč) soud získal úhrady žalované ve výši 15 550 Kč. V žalobě je však uvedena a podrobně rozepsána částka 16 300 Kč, jejímž odečtením od jistiny 25 000 Kč soud získal její nesplacenou část ve výši 8 700 Kč. Dále soud odečtením pohledávky č. 2 (9 630 Kč) od celkové splatné částky ze smlouvy [číslo] (36 480 Kč) získal úhrady žalované ve výši 26 580 Kč. V žalobě je však uvedena a podrobně rozepsána částka 25 600 Kč za dobu trvání smlouvy a 2 000 Kč po postoupení pohledávky, tedy celkem 27 600 Kč a odečtením této částky od jistiny 20 000 Kč soud získal přeplatek ve výši 7 600 Kč, který započetl na nesplacenou část jistiny pohledávky č. 1 a získal tak její konečný nedoplatek 1 100 Kč. Žalovaná se dostala se splácením do prodlení, uhradila na jistinách úvěrů (45 000 Kč) celkovou částku 43 900 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 1 100 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 97,2 %) neúspěšná a žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.