38 C 219/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 28 412,93 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 4 834 Kč s příslušenstvím a v části, v níž se žalobkyně domáhá úroku z úvěru ve výši 32,14% ročně z částky 23 578,93 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 23 578,93 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9% ročně od 15. 12. 2018 do zaplacení k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 2 589 Kč.

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Litoměřicích domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr (lustrace v registrech SOLUS, NRKI a CEE s pozitivním vyhodnocením) dne 17. 4. 2018 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a SMS smlouvu o úvěru a dne 18. 4. 2018 došlo k prvnímu čerpání. Žalovaný svou povinnost řádně splácet úvěr (spolu s pojištěním, poplatky a úroky ve výši 32,14 % ročně) neplnil, dostal se do prodlení, uhradil na pohledávku částku 3 807 Kč a žalobkyně úvěr ke dni 30. 11. 2018 zesplatnila. V důsledku zesplatnění pohledávky žalobkyně nad rámec dlužné jistiny 23 578,93 Kč požaduje též poplatky ve výši 312 Kč, poplatky za pojištění ve výši 416 Kč, náklady na vymáhání ve výši 430 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 676 Kč. Usnesením ze dne 9. 4. 2021 vyslovil Okresní soud v Litoměřicích svou místní nepříslušnost a věc byla následně postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v České Lípě.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 17. 4. 2018 (namísto podpisu žalovaného uvedeno [číslo] uveden zaměstnavatel [právnická osoba], čistý měsíční příjem 20 000 Kč a příjem ostatních členů domácnosti 8 500 Kč, z informačního systému ISAS úvěrové podmínky, rámcové pojistné smlouvy s [právnická osoba] a pojistné podmínky asistenčních služeb) soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut hotovostní úvěr 25 000 Kč splatný v 36 měsíčních splátkách po 1 269 Kč. Celková splatná částka činila 39 132 Kč, úrok 32,14 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) 38,3 %, a v rámci smlouvy bylo sjednáno pojištění s úhradou ve výši 104 Kč měsíčně a doplňkové služby změny výše a počtu splátek a odložených splátek, každá zpoplatněná částkou 39 Kč měsíčně. Žalovanému dále bylo umožněno čerpat revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč, kdy měsíční splátka činila 4 % z aktuální dlužné částky, úrok 26,28 % ročně a RPSN 40,6 %. Ve smlouvě s úvěrovými podmínkami jsou též uvedeny důsledky nesplácení úvěru v podobě možnosti zesplatnění celého úvěru a náhrady nákladů spojených s upomínáním ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání a smluvních pokut ve výši 500 Kč a po zesplatnění 10 % ze splatného plnění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky, v samotném závěru smlouvy je připojen sazebník poplatků. Samotný proces uzavírání smlouvy prostřednictvím registrace do rozhraní žalobkyně [příjmení] ID a následného podpisu smlouvy kódem zaslaným žalobkyní žalovanému v SMS ([číslo]) s telefonním číslem a IP adresou žalovaného je dle zjištění soudu zachycen v dohledání informací o činnosti klienta ze dne 14. 9. 2020 (č.l. 31), provedení platby ve výši 25 000 Kč na účet číslo [bankovní účet] dne 18. 4. 2020 v potvrzení o platbě ze dne 1. 10. 2020 (č.l. 30). Výpis z běžného účtu žalovaného číslo [bankovní účet] (č.l. 35 – 36) za období měsíce února 2018 s počátečním zůstatkem 181,13 Kč a konečným zůstatkem 865,53 Kč (kreditní obrat 24 743 Kč, debetní obrat - 24 058,60 Kč, roční kreditní obrat 64 743 Kč a debetní obrat 63 877,47 Kč) zachycuje dle zjištění soudu příjmy ve výši 18 733 Kč od [právnická osoba] a 6 000 Kč od [právnická osoba] [právnická osoba], téže společnosti byla zaslána platba ve výši 1 Kč a stejně tak společnosti [právnická osoba] Celkově bylo v registru NRKI (úvěrová zpráva na č.l. 32 – 34) k osobě žalovaného za období od 20. 11. 2017 do 20. 3. 2018 evidováno 8 odmítnutých žádostí o poskytnutí úvěru, od 18. 5. 2012 do 30. 6. 2017 čerpal revolvingový úvěr s rámcem 50 000 Kč (prodlení se splátkami, dlužná částka od února 2017 do května 2017 celkem 91 449 Kč) v roce 2014 přečerpal povolený debet na běžném účtu a dne 16. 2. 2018 mu byl poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč (celková splatná částka 81 984 Kč) a dne 22. 3. 2018 ve výši 8 000 Kč. Dále soud z výpisu čerpání a úhrad (č.l. 40) zjistil, že po dopočtu na základě zesplatnění pohledávky činila její výše 54 633,13 Kč a sestávala z jistiny 3 283,70 Kč, zesplatněné jistiny 21 716,30 Kč, obchodních úroků 23 Kč a 14 741,29 Kč, poplatku za možnost odložení splátek 273 Kč, nákladů na vymáhání 230 Kč a 200 Kč (late collection), pojištění CPI 728 Kč, smluvních pokut 1 000 Kč a 2 676 Kč (po zesplatnění), úroku 4 612,72 Kč, poplatku za možnost změny splátky 273 Kč, a úroku z prodlení 4 876,12 Kč a žalovaným byl celkem uhrazeno 3 807 Kč. Žalovanému byla dle zjištění soudu zaslána výzva k úhradě (splacení celého úvěru) ze dne 30. 11. 2018 (č.l. 29, podací arch na č.l. 38) s dlužnou částkou ve výši 28 309,72 Kč a předžalobní výzva ze dne 4. 7. 2019 (č.l. 37, podací arch na č.l. 39) s dlužnou částkou ve výši 37 108,59 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně nad rámec příjmů a dalších úvěrů (z registru NRKI) aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho výdaje. Z výpisu z účtu i lustrace v NRKI je však zřejmé, že žalovaný čerpal úvěry pravidelně, dostával se do prodlení s jejich splácením, u revolvingového úvěru ukončeného 30. 6. 2017 (pravděpodobně též zesplatněním) činila dlužná částka 91 449 Kč a nadto mu za období méně než půl roku bylo odmítnuto celkem 8 žádostí o poskytnutí úvěru či zápůjčky. Na základě těchto zjištění nemohla žalobkyně, která se poskytování úvěrů soustavně věnuje již mnoho let a lze tedy předpokládat její schopnost vyhodnotit na základě zjištěných údajů návratnost poskytnutých prostředků, rozumně předpokládat, že bude žalovaný schopen poskytnutou částku splácet, když navíc roční debetní obrat jeho účtu navzdory nedávno poskytnutým úvěrům (celkem 48 000 Kč) převyšoval obrat kreditní. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ve výši 430 Kč, poplatky za možnost odložení splátek a změnu splátky ve výši 312 Kč a smluvní pokuty ve výši 3 676 Kč a platně nebyly sjednány ani žalobkyní účtované úroky a pojistné.

9. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). Ohledně elektronického podpisu, který v daném případě představuje číselný kód sám o sobě nijak nespojený (mimo výpis pořízený žalobkyní k procesu sjednání smlouvy) s osobou žalovaného, soud konstatuje roztříštěnost praxe jednotlivých soudů a současně absenci sjednocující judikatury, proto jeho platnost nezpochybňuje.

10. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 25 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z výpisu čerpání soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 3 807 Kč a jejím odečtením od celkové jistiny 25 000 Kč získal dlužnou jistinu ve výši 21 193 Kč. Žalovaný se dostal se splácením revolvingového úvěru do prodlení, uhradil na jistině částku 3 807 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 21 193 Kč a žalobu do částky 7 219,93 Kč zamítl.

11. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky ze 74,6 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 274 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 589 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 137 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala již 13. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.