11 C 124/2024

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem JUDr. Stanislavem Brabcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 15 066,99 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 15 066,99 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 1 498,77 Kč a dále ve výši 15 % ročně z částky 13 266,99 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a spolu s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 13 266,99 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dále též jako „banka“), nejprve smlouvu o bankovních produktech a službách, na jejímž základě banka vedla pro žalovaného bankovní účet č. , č. účtu, a dále na základě Dispozic ke smlouvě se zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr , Anonymizováno, , nicméně žalovaný překročil sjednanou výši úvěrového limitu a nesplácel úvěr řádně a včas, tudíž banka dne 2. 5. 2022 převedla aktuální výši nepovoleného přečerpání účtu 13 266,99 Kč na nově zřízený úvěrový účet č. , č. účtu, , který ke dni 6. 9. 2022 zesplatnila. Žalobkyně, která pohledávky ze smlouvy nabyla postoupením, se tak v řízení domáhala úhrady nesplacené jistiny ve výši 13 266,99 Kč, tří poplatků za zaslání upomínek ze dne 20. 6. 2022, ze dne 18. 7. 2022 a ze dne 16. 8. 2022 v celkové výši 1 800 Kč, úroku z úvěru ve výši 21,99 % ročně z dlužné jistiny od 19. 9. 2023 do zaplacení, úroku z prodlení kapitalizovaného za dobu od 31. 8. 2022 do 7. 9. 2023 ve výši 1 498,77 Kč a dále v zákonné výši z dlužné jistiny od 19. 9. 2023 do zaplacení.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání se žádná ze stran nedostavila.Po provedeném dokazování soud mohl dospět k toliko následujícím skutkovým závěrům. Není pochyb o tom, že banka vedla pro žalovaného běžný účet na základě smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne , datum, , k němuž následně poskytla žalovanému úvěrový limit ve výši 10 tis. Kč, jak patrno z obsahu uvedené smlouvy a dispozic ke smlouvě ze dne , datum, . Žalovaný se dle dispozic dále zavázal splácet čerpaný úvěrový limit formou minimálního kreditního příjmu ve výši 50 % sjednaného limitu a současně uhradit žalobkyni úrok ve výši 21,99 % ročně a dále též mj. poplatky za upomínání ve výši 600 Kč, jehož výše vyplývá též z navrženého sazebníku poplatků. Dále lze mít za prokázané, že banka vyhotovila oznámení o zesplatnění úvěru č. , č. účtu, a následně postoupila pohledávku ze „smlouvy č. , hodnota, “ společnosti , Anonymizováno, -, Anonymizováno, a.s., která ji dále postoupila žalobkyni, jak je zřejmé z jednotlivých notifikací postoupení a dále z doložených postupních smluv, vč. příloh a potvrzení o úhradě za postoupení. Z oznámení o zesplatnění ze dne 8. 9. 2022 je pak patrno, že úvěr č. , hodnota, banka ke dni 6. 9. 2022 zesplatnila. Je ovšem třeba zdůraznit, že z žádné důkazní listiny vůbec nevyplývá, že by úvěr označený č. , hodnota, měl vykazovat jakoukoliv vazbu (návaznost) na úvěr poskytnutý k běžnému účtu č. , hodnota, , tedy tato skutečnost rozhodná pro posouzení důvodnosti uplatněných nároků, vč. vůbec otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně, zůstala v rovině pouhých tvrzení. Lze jen doplnit, že ze žalobních tvrzení vůbec nevyplývá, že by strany někdy vůbec uzavřely nějakou zvláštní úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , se kterou výslovně operují důkazy prokazující postoupení (tj. aktivní věcnou legitimaci žalobkyně). Z důkazu výpisem z úvěrového účtu č. 16/2023, který žalobkyně jako jediný řádně navrhla a přiložila k žalobě vyplývá toliko stav tohoto účtu ke dni 18. 9. 2023, aniž by výpis zachycoval jakékoliv transakce a aniž by z něj bylo zřejmé (a tedy vůbec soudem přezkoumatelné), jak takový zůstatek na úvěrovém účtu vůbec vznikl a zda vznik v souladu s právem. Toť v zásadě vše, co lze dovodit z důkazů řádně navržených v žalobě dovodit. Za řádné nelze považovat označení důkazů „podmínkami KKÚ“ a všeobecnými obchodními podmínkami, neboť z obecného textu žaloby vůbec nelze dovodit, jakou konkrétní spornou skutečnost žalobkyně zamýšlí těmito listinami prokazovat, zvláště pokud obsahují desítky ustanovení upravující nejrůznější situace a žalobkyně na ně zjevně odkazuje jen mechanicky včleněním do zcela obecného formulářového textu, aniž by se zatěžovala konkrétními tvrzeními vycházejícími z jedinečné skutkové situace, což v současnosti představuje typický rys formulářových žalob.Teprve na výzvu soudu provedla žalobkyně podáním ze dne 24. 4. 2024 upřesnění svých žalobních požadavků (uvedením požadavku na zaplacení sumy 1 800 Kč vůbec alespoň do stavu projednatelnosti v řízení soudem a dále úpravou původních žalobních skutkových tvrzení o způsobu výpočtu kapitalizovaného úroku z prodlení). V doplňujícím podání žalobkyně řádně označila důkazní prostředky k doplňujícím tvrzením v bodech I. – IV., nicméně tyto (v těchto bodech uvedené) důkazní návrhy, nad rámec důkazních návrhů již uvedených v žalobě, soud vesměs zamítl, neboť nebyly žádným způsobem využitelné k prokázání rozhodných skutečností uvedených v čl. I. – IV. podání ze dne 24. 4. 2024. Parametry sjednaného úvěrového limitu k běžnému účtu vyplývají v prvé řadě ze samotné smlouvy ve znění dispozic, tudíž jakási „žádost o povolení debetního zůstatku“ je v tomto směru bez jakéhokoliv důkazního významu a důkazně zbytná (bod I. podání). V případě bodu II. podání byla provedena specifikace požadovaných poplatků za upomínání a bylo prokázáno jednotlivými upomínkami, že banka takové upomínky vyhotovila, výše poplatků za upomínání již byla prokázána přímo dispozicemi, důkaz „výpisem z úvěrového účtu“ byl ve vztahu ke skutečnostem uvedeným v bodě II. podání bez důkazního významu. To samé pak platí ve vztahu k bodu III. podání, neboť specifikace (rozpis) kapitalizovaného úroku z prodlení představuje pouhé skutkové tvrzení, kdy výše úroku z prodlení vyplývá z prováděcího právního předpisu (v tomto ohledu tedy opět není ničeho, čeho by bylo třeba prokazovat výpisem z úvěrového účtu). „Důkazní návrhy“ z bodu V. doplňujícího podání ze dne 24. 4. 2024, se svým excesivním charakterem naprosto vymykají platné procesní úpravě a nebylo je tak možno provést vůbec, neboť ze souhrnného uvedení důkazních návrhů vůbec nelze zjistit vazbu mezi konkrétním tvrzením a konkrétním důkazním prostředkem (uvedený bod doplňujícího podání obsahuje dva sloupce „důkazů“, u kterých ani nelze určit, v jakém jsou vzájemném vztahu, zda se doplňují či navzájem vylučují, zda označují totéž nebo vykazují jiný vztah) a používají obecná (a zhusta nesrozumitelná) hesla a zkratky, př. „úvěruschopnost“ či dále „žádost a , Anonymizováno, “, z nichž nelze usoudit na jakoukoliv konkrétní listinu žalobkyní předloženou, pokud mělo jít vůbec o listiny, neboť ani to nelze z dané pasáže bez pochybností konstatovat). Nad rámec svých procesních povinností soud odborně zastoupenou žalobkyni vyzval usnesením ze dne 25. 5. 2024, č. j. 11 C 124/2024-37, k řádnému označení důkazních návrhů a současně ji poučil (!), jak má takové označení provést, ovšem marně, jak patrno z reakce žalující strany ze dne 29. 5. 2024. Soudu tak nezbylo než se pokusit o odstranění uvedených důkazních nedostatků při nařízeném jednání, nicméně žalující strana nepovažovala za nutné se k takovému jednání dostavit (opět ve shodě se současnou praxí hromadných žalobců), čímž nalézací soud postavila do situace, kdy byl nucen rozhodnout o uplatněných nárocích na základě těch důkazních listin, které se podařilo označit řádně, tedy u kterých bylo jasné, jaký důkaz má soud provést, k jakému konkrétnímu tvrzení a proč.Po zhodnocení uvedených důkazů tak lze konstatovat jen tolik, že z nich sice vyplývá založení úvěrového vztahu z tzv. , Anonymizováno, , ovšem pouze ve vztahu k běžnému účtu č. , hodnota, a pouze ve výši pouze 10 tis. Kč, tedy není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně došla k požadované částce „dlužné jistiny“ ve výši 13 266,99 Kč (úvěr ve výši max. 10 tis. Kč nelze při pravidelném běhu věcí zpravidla vyčerpat ve výši přesahující 13 tis. Kč, již proto, že právě banka je tím, kdo čerpání prostředků umožňuje, tj. prostředky poskytuje). Z provedeného dokazování ani nevyplynulo, že by úvěrující tvrzený úkon převodu debetního zůstatku z běžného na úvěrový účet realizovala, neboť k tomuto tvrzení nebyl řádně navržen (tj. ani soudem proveden) žádný důkaz, tedy není vůbec zřejmé, zda úvěrový limit na běžném účtu, ze kterého vychází úvodní pasáže žalobních tvrzení, je vůbec základem nároků shodných s nároky z jakéhosi následně zřízeného úvěrového účtu (již samu konstrukci, při které se úvěrový limit běžného účtu z nějakých důvodů převádí na úvěrový účet a vytváří se z něj jakýsi formálně nový úvěrový vztah, lze považovat za nezvyklou, nehledě na listiny dokumentující postoupení, které hovoří výslovně o jakési úvěrové smlouvě, čímž se pochybnosti jen prohlubují). Žalobkyně rovněž žádným způsobem nekonkretizovala zcela obecné tvrzení o nikoliv řádném plnění žalovaného. Podobně pak chybí v žalobě jakákoliv konkrétní tvrzení k důvodu zesplatnění, žaloba se opět omezuje na jakési vágní prohlášení o tom, že žalovaný „svoji povinnost nesplnil“, aniž by jasně uvedla, jakou konkrétní povinnost a kdy měl žalovaný vůbec splnit. Pokud žalobkyně demonstrativně a zcela obecně odkazuje na překročení výše úvěrového limitu, pak není vůbec jasné, jak by mohlo takového překročení vůbec nastat, pokud úvěrovaný na úvěrovém účtu logicky disponuje s peněžními prostředky jen v takové výši, v jaké mu sama úvěrující dispozici z vlastní vůle umožní. Nadto žalobkyně neprokázala ani převod pohledávky z běžného účtu na jakýsi účet úvěrový, jak je tvrzeno, pak ovšem vůbec vzniká otázka identity těchto pohledávek, a tedy vůbec i otázka, jaké pohledávky byly předmětem postoupení. Zcela neobjasněna zůstala skladba dluhu žalovaného, tedy jakým způsobem nepovolený debet vznikl, což je jen další z řady samostatných důvodů zamítnutí žaloby (k čerpání z účtu může dojít nejrůznějšími způsoby, včetně účtování různých sankcí a poplatků, započtením jiných nároků nebo prováděním exekučních srážek, přičemž aplikační praxe zná řadu případů, kdy se tak stalo neoprávněně). Žalující strana, ač řádně a včas předvolána, se o vlastní vůli nedostavila k nařízenému jednání soudu, čímž se připravila o poučení soudu dle § 118a občanského soudního řádu, která se dle zákonné úpravy, stanoviska doktríny i judikatury vrcholných soudů poskytují právě při jednání, v návaznosti na vyjádření stran a výsledky tam provedeného dokazování. Stejně tak strana žalující, ač odborně právně zastoupena, neoznačila řádně důkazní návrhy, čímž soudu efektivně zabránila v provedení řady důkazů (pokud šlo vůbec o důkazní návrhy), neboť nebylo možno zjistit, k jakým konkrétním sporným tvrzením je určitý důkazní prostředek navržen (př. jsou navrženy důkazy obchodními či produktovými podmínkami, aniž by bylo vůbec zjistitelné, jaké konkrétní tvrzení by měl soud z určitého ustanovení podmínek verifikovat). Nelze přitom očekávat, že soud bude z vlastní iniciativy nazdařbůh pročítat všechna ustanovení obchodních podmínek s tím záměrem, zda se v nich neobjeví „něco“, co by podpořilo „nějaké“ žalobní tvrzení. Soud tedy žalobu z vyložených důvodů zcela zamítl, neboť z takto konstruované a důkazně podložené žaloby žádné konkrétní právo na plnění nevyplývá, na což navíc soud žalující stranu opakovaně upozornil, jak výslovnou výzvou, tak nepřímo i nařízením jednání, neboť přetížené nalézací soudy zpravidla nenařizují jednání, pokud to stav podkladového materiálu, jak je žalobce soudu předestřel, nutně nevyžaduje. Absence námitek a faktická neúčast žalovaného v řízení nemění nic na důkazním břemeni žalobkyně (žalovaný nic neuznal, naopak je třeba předpokládat, že pokud se neúčastní, pak sporuje, byť jen negací, nikoliv uplatněním skutečností právo vylučujících), tedy povinnosti prokázat veškeré skutečnosti zakládající uplatněné nároky v rozsahu vylučujícím rozumné pochybnosti o tom, že skutkový stav se odehrál způsobem v žalobě tvrzeným a veškeré jiné rozumně myslitelné varianty jsou vyloučeny. S ohledem na ústavní zásadu rovnosti stran soud neprovádí ve spotřebitelských věcech z vlastní iniciativy důkazy ve prospěch odborně právně zastoupeného profesionála ve svém oboru k tíži nezastoupeného spotřebitele (tj. vlastní aktivitou nesupluje nedostatek aktivity silnější procesní strany), ostatně je to efektivně vyloučeno již nedostatkem konkrétních tvrzení. Lze jen doplnit, že ke dni proběhlého jednání bylo řízení ve věci ze zákona koncentrováno, čímž se žalobkyně připravila o možnost dále navrhovat důkazy a doplňovat skutková tvrzení, neboť takovou možnost měla po dobu prakticky šesti měsíců vedení řízení.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšnému žalovanému, nicméně na straně žalovaného soud žádné náklady řízení neshledal.