17 C 172/2020

Plný text

Okresní soud v Chebu rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Vladimírem Doležalem ve věci navrhovatele: osobní údaje navrhovatele státní občan Vietnamské socialistické republiky bytem adresa zastoupen titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa za účasti manželky navrhovatele osobní údaje manželky navrhovatele , anonymizována čtyři slova ) státní občanka Vietnamské socialistické republiky bytem adresa manželky zastoupena titul jméno příjmení , IČO advokátem sídlem adresa , číslo obec o rozvod manželství I. Soud rozvádí manželství účastníků, uzavřené dne [datum] před [státní instituce] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] ve [země] [anonymizována dvě slova]. <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Předmětem řízení byl návrh na rozvod manželství účastníků, doručený navrhovatelem zdejšímu soudu dne 22. dubna 2020. Navrhovatel návrh odůvodnil tím, že s manželkou déle než rok nežije, když se odstěhoval ze společné domácnosti pro léta trvající neshody a nemá v úmyslu obnovit manželské soužití. S rozvodem manželé čekali na zletilost jejich syna. Nyní nevedou společnou domácnost, společně nehospodaří a vzájemně se odcizili. Manželka navrhovatele by měla s rozvodem souhlasit. Manželka navrhovatele ovšem s rozvodem nesouhlasila. Namítala, že důvodem odstěhování navrhovatele ze společné domácnosti byl jeho dlouhodobý mimomanželský vztah. Navrhovala, aby soud poskytl účastníkům lhůtu k usmíření a pro případ rozvodu trvala na vypořádání společného majetku. Na jednání před soudem pak dne 16. února tr. doplnila, že navrhovatel trpí psychickými a nervovými problémy, způsobenými jeho nynější družkou. Ta ovlivňuje jeho jednání podáváním lektvarů přinejmenším od roku 2012. Právě proto žádal navrhovatel rozvod svého manželství. Nenormálnost chování navrhovatele dovozovala jeho manželka z toho, že navrhovatel se pokoušel prodat společnou nemovitost účastníků přímým prodejem, současně ji však nabídl prostřednictvím realitní kanceláře a slíbil přepis vlastnického práva manželce navrhovatele. Veškerý svůj majetek pak převedl na svou družku. S ohledem na vietnamské státní občanství účastníků soud nejprve posoudil svou pravomoc (mezinárodní příslušnost) a určil rozhodné právo. Obojí určení bylo provedeno podle smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 98/1984, kterou je Česká republika jakožto nástupnický stát po ČSSR vázána podle čl. 5 odst. 2 zákona č. 4/1993 Sb. Podle čl. 20 odst. 1 a 3 uvedené mezinárodní smlouvy mezinárodně příslušným soudem k řízení o rozvodu manželství je soud toho státu, kde manželé měli bydliště v době podání návrhu. Takové bydliště měli oba účastníci v České republice, přičemž jejich poslední společné bydliště bylo v územním obvodu zdejšího soudu. Zdejší soud tak měl nejen pravomoc (mezinárodní příslušnost) k rozhodnutí, ale je také místně příslušný podle § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen„ ZŘS“). Protože k řízení byl mezinárodně příslušný český soud, bylo řízení vedeno podle procesních předpisů České republiky v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, když mezinárodní smlouva, nebo jiný právní předpis tuto problematiku neupravuje. Podle čl. 20 odst. 1 uvedené mezinárodní smlouvy soud rozhodoval podle právního řádu státu občanství manželů, tedy podle práva Vietnamské socialistické republiky. Konkrétně je nyní rozvod manželství upraven v zákoně o manželství a rodině č. 52/ 2014 z roku 2014, účinném od 1. ledna 2015, (dále jen„ VZR“). Byť bylo manželství účastníků uzavřeno před účinností tohoto zákona, platí podle jeho článku 131 odst. 2, že pro podání ve věcech rodinných a manželských, která byla soudům doručena před nabytím účinnosti tohoto zákona, ale nedošlo v nich k vydání rozhodnutí, se použijí ustanovení tohoto zákona. Jak rozvod, tak případné vypořádání majetkových vztahů se proto bude řídit citovaným VZR z roku 2014. Podle článku 51 odst. 1 tohoto zákona manželka, manžel nebo oba dva manželé současně mají právo žádat soud o rozvedení manželství. Protože návrh na rozvod manželství podal jeden z manželů, mohl se soud věcně zabývat splněním podmínek rozvodu. Snaha soudu o smírné řešení příčin rozvratu manželství ve smyslu článku 52 VZR totiž nenalezla u navrhovatele odezvu. Stále trval na rozvodu manželství a vylučoval obnovu manželského soužití účastníků. Procesní postoje účastků byly potvrzeny také jejich účastnickým výslechem, provedeným podle § 131 odst. 2 ZŘS. Při nich účastníci shodně vypověděli, že spolu jako manželé nežijí déle než rok a že navrhovatel žije nyní ve vztahu s jinou ženou. Soud dále zjistil, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] před [státní instituce] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizováno] ve [země] [anonymizována dvě slova]. Toto zjištění vyplývalo nejen z kopie překladu oddacího listu, který účastníci předložili, ale prohlášení o manželství bylo mezi účastníky nesporné, a proto je soud vzal za své skutkové zjištění ve smyslu § 120 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS. Soud naopak nezjistil žádné skutečnosti, z nichž by vyplynuly pochybnosti o duševním stavu navrhovatele. Při jeho výslechu se nechoval nijak neobvykle. Jeho projev byl přiměřený průběhu výslechu a odpovídající subjektivní zátěži, které obyčejně čelí každý účastník řízení o rozvodu jeho dlouholetého manželství a nyní jistě dolehla i na navrhovatele. Navrhovatel odpovídal přiléhavě na všechny otázky a patřičně reagoval také na vývoj jednání svými procesními vyjádřeními. Manželka navrhovatele neuvedla žádnou konkrétní okolnost, která by duševní stav navrhovatele zpochybnila. Podle zkušeností soudu jedná popisovaným způsobem nakládání s majetkem řada osob, které postihne změna partnerského soužití. Samotné požívání lektvarů také nelze považovat za příznak duševní nemoci. Maximálně by mohlo jít o podivínství, jemuž ovšem podlehne řada lidí ve víře zlepšení jejich zdraví, plodnosti apod. Navrhovatelka navíc ke svým tvrzením přes výzvu soudu neoznačila žádný důkaz. Po provedeném dokazování a ze shodných tvrzení účastníků tedy bylo zřejmé, že příčinou rozvratu manželství bylo rozhodnutí navrhovatele zrušit společné soužití manželů. Navrhovatel sice při svém účastnickém výslechu uváděl, že již v počátku manželství v devadesátých letech zjistil navázání vztahů jeho manželky s jinými muži, což bylo (ovšem jen ve vztahu k jednomu muži) manželkou navrhovatele potvrzeno. I poté však manželství zjevně mnoho let fungovalo. Podle navrhovatele došlo k rozkolu po opakování mimomanželského vztahu s jiným mužem, které mělo nastat po přestěhování manželů do České republiky, kdy navrhovatel od té doby měl setrvávat v manželství jen s ohledem na společné děti. Opakování své manželské nevěry však manželka navrhovatele již nepotvrdila a protože navrhovatel v této souvislosti žádný důkaz přes výzvu soudu neoznačil, nemohl soud z této skutečnosti vycházet. Navrhovatel naopak přiznal, že on sám nyní žije ve vztahu s jinou ženou. Soud tedy nezjistil, že by příčinou odluky manželů byla aktuální nevěra manželky navrhovatele. Protože manželka navrhovatele s rozvodem nesouhlasila, nebylo možné rozvod provést podle článku 55 VZR souhlasným prohlášením manželů. Soud tedy hodnotil, zda jsou splněny podmínky rozvodu, stanovené v článku 56 odst. 1 VZR. Podle něj platí, že pokud o rozvod požádá pouze jeden z manželů a soudem nebylo dosaženo smíru, soud rozhodne, že se manželství rozvádí, jestliže je důvodně zjištěno, že se manželka nebo manžel dopouštějí domácího násilí nebo závažným způsobem porušují manželská práva a povinnosti a manželství je tak hluboce rozvráceno, že společný život nemůže dále pokračovat, když manželství neplní svůj účel. V daném případě je zřejmé, že navrhovatel porušuje své manželské povinnosti tím, že je manželce nevěrný a žije s jinou ženou (čl. 19 odst.

1. VZR). Porušuje také právo manželky navrhovatele, žít spolu se svým manželem (čl. 19 odst.

2. VZR). Manželství je proto hluboce rozvráceno a protože navrhovatel vylučuje obnovu manželského soužití, nemůže společný život manželů dále pokračovat, neboť manželství je dobrovolný svazek (čl. 8 odst. 1. písm. b) VZR). Soudu tedy nezbývá, než manželství rozvést. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani to, že ten z manželů, který porušil své manželské povinnosti se sám rozvodu domáhal. Podle usnesení Senátu samosoudců Nejvyššího lidového soudu Vietnamské socialistické republiky ze dne 23. prosince 2000, č. 02/ 2000, o aplikaci určitých paragrafů zákona o manželství a rodině z roku 2000, totiž zavinění porušení manželského řádu navrhovatelem rozvodu nemá obecně význam. Výjimkou jsou okolnosti uvedené v článku 56 odst. 3 VZR. Ty ovšem souvisí s těhotenstvím manželky, porodem dítěte, anebo s výchovou dětí mladších 12 měsíců, což zde zjištěno nebylo. Byť je rozvod manželství v této věci posuzován podle zákona z roku 2014 a stanovisko bylo provedeno k předchozímu zákonu, použitelné normy jsou stejného obsahu a ze stanoviska lze proto vycházet i při výkladu nyní účinné právní úpravy. To je zřejmé také z toho, že stanovisko bylo předloženo právě v odpovědi na dožádání zdejšího soudu k objasnění aplikace článku 56 odst. 1 VZR. Stanovisko zdůrazňuje vzájemnost pozitivního vztahu obou manželů. To znamená, že pokud alespoň z jedné strany dochází k narušování vztahu kvalifikovaným způsobem, o vzájemnost se již jednat nemůže a manželství je nutné podle stanoviska považovat za vážně zhoršené a pokud přes vysvětlení následků nedochází k nápravě, není jeho smysl naplnitelný. Současně je zřejmé, že překážkou rozvodu není ani skutečnost, že manželka navrhovatele se měla po celou dobu manželství řádně starat o společné děti účastníků a vychovat je, na rozdíl od navrhovatele, který o děti neměl mít zájem; ani finanční podpora manželů rodinou manželky navrhovatele; ale ani to, že dosud není vypořádán společný majetek; jak manželka navrhovatele vše také namítala. Zákon totiž s těmito okolnostmi překážku rozvodu manželství nespojuje. Vzhledem k délce řízení je také zřejmé, že pokud by bylo smírné řešení rozvratu manželství možné, jistě by již nastalo. Poskytování další lhůty by proto jen zbytečně prodlužovalo řízení před soudem. Naopak je žádoucí, aby formální vztahy účastníků byly dány do souladu se skutečností tak, aby si každý z nich mohl zařídit nový rodinný život, již bez stresových dopadů probíhajícího rozvodového řízení na každého z nich. Výrokem I. tedy soud s ohledem na výše uvedená zjištění a jejich právní hodnocení manželství účastníků rozvedl podle článku 56 odst. 1 VZR. Výrokem II. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů, neboť podle § 23 ZŘS na tuto náhradu nemá podle výsledku právo žádný z účastníků řízení ve statusových věcech manželských, když soud nezjistil žádné okolnosti případu, které by odůvodnily jiné rozhodnutí o tomto právu.