24 C 380/2023

Plný text

Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Filipem Tomanem ve věci žalobkyně Anonymizováno , se sídlem v Anonymizováno , IČO: Anonymizováno , zastoupené Jméno Zástupce , advokátem se sídlem v Anonymizováno , proti žalovanému Jméno žalovaného , narozenému Datum narození žalovaného , trvale bytem v Adresa žalovaného , o zaplacení 147 261,21 Kč s příslušenstvím, takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 85 037,21 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 3. 12. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se, co do zaplacení 62 224 Kč, úroku ve výši 4 493,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 649,50 Kč, úroku z prodlení z částky 143 061,21 Kč od 2. 4. 2023 do 2. 12. 2023 a úroku z prodlení z částky 58 024 Kč od 3. 12. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou dne 20. 7. 2023 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí celkem 147 261,21 Kč spolu s úroky a úroky z prodlení tam blíže specifikovanými. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 9. 2. 2018 (tehdy pod názvem , Anonymizováno, .) smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, , na základě které žalovanému poskytla dne 13. 12. 2018 úvěr ve výši 160 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, , přičemž žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit žalobkyni úrok ve výši 5,39 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení (neuhradil splátky 8-12/2022), prohlásila žalobkyně ke dni 12. 1. 2023 celý zůstatek úvěru splatným.

2. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

3. Z listiny nazvané smlouva o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření č. , hodnota, ze dne 23. 1. 2018 soud zjistil, že tuto dne 29. 1. 2018 uzavřel žalovaný a žalobkyně (tehdy pod názvem , Anonymizováno, .) prostřednictvím zprostředkovatele, společnosti , právnická osoba, Žalobkyně se zde zavázala poskytnout žalovanému za účelem koupě bytu peněžní prostředky až do výše 160 000 Kč, pokud požádá o čerpání nejpozději do 31. 10. 2018 a úvěr vyčerpá do dvou let, a to jako překlenovací úvěr s tím, že peněžní prostředky budou vyplaceny na účet č. , č. účtu, a následně po splnění podmínek (přidělení cílové částky na účtu stavebního spoření) úvěr ze stavebního spoření. Žalovaný se naproti tomu zavázal splácet úrok ve výši 5,39 % ročně a platit na účet stavebního spoření, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 719 Kč na úrok a 380 Kč na účet stavebního spoření s tím, že přidělení cílové částky by měl dosáhnout po uhrazení 167 splátek. Pro níže vyložený právní názor soud z této listiny žádná další skutková zjištění nečinil, stejně jako nečinil žádná skutková zjištění ze sazebníku, evropského standardizovaného informačního přehledu a podmínek pro poskytování spotřebitelských překlenovacích úvěrů a úvěrů ze stavebního spoření.

4. Z listiny nazvané návrhu na uzavření smlouvy o stavebním spoření a žádost o překlenovací úvěr (, Anonymizováno, ) , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný dne 23. 1. 2018 (u podpisu je datum 23. 1. 2017, avšak s ohledem na zbytek listiny se jedná o evidentní překlep) požádal žalobkyni o zřízení účtu stavebního spoření a poskytnutí překlenovacího úvěru ve výši 160 000 Kč za účelem koupě bytu s tím, že zbývajících 560 000 Kč bude mít z úvěru od jiného subjektu. K žalovanému je zde uvedeno, že je zaměstnán jako operátor výroby u společnosti , právnická osoba, s příjmem 17 000 Kč měsíčně. Předpokládaná splátka činí 1 104 Kč a jiné úvěry splácí částkou 2 640 Kč, jiné výdaje zde uvedeny nejsou.

5. Z listiny nazvané potvrzení o výši příjmu soud zjistil, že společnost , právnická osoba, jí potvrzuje, že žalovaný měl za posledních 12 měsíců průměrně čistý příjem 18 607 Kč.

6. Z lustrace žalovaného aplikací CBCB online soud zjistil, že zde 24. 1. 2018 byly evidovány u žalovaného tři kontrakty u dvou finančních institucí, z čehož jen jeden ve výši 560 000 Kč je zde rozepsaný s tím, že se jedná buďto o kreditní kartu či stavební spoření.

7. Z listiny nazvané platební příkaz soud zjistil, že dne 1. 2. 2018 žalovaný žalobkyni požádal o čerpání ve výši 160 000 Kč na účet č. , č. účtu, příjemce , jméno FO, .

8. Z dopisu ze dne 14. 2. 2018 soud zjistil, že jím žalobkyně oznámila žalovanému, že přijala platební příkaz a 13. 2. 2018 došlo k čerpání. Současně žalovanému oznámila, že pro únor činí splátka 788 Kč a od března pak 1 099 Kč, z čehož 380 Kč na účet stavebního spoření a 719 Kč na platbu úroků.

9. Ze sdělení , Anonymizováno, . ze dne 5. 4. 2024 soud zjistil, že majitelem účtu č. , č. účtu, je , jméno FO, a dne 13. 2. 2018 sem byla připsána částka 160 000 Kč z účtu č. , č. účtu, se zprávou pro příjemce „, jméno FO, “.

10. Z listin nazvaných stav účtu ke dni odstoupení, potvrzení o zaplacených úrocích a výpisu z účtu stavebního spoření soud zjistil, že z titulu shora citované smlouvy žalovaný zaplatil žalobkyni celkem (na úrocích a účet stavebního spoření, jehož zůstatek žalobkyně započetla na dlužnou částku) 74 962,79 Kč.

11. Z dopisu ze dne 13. 1. 2023 soud zjistil, že žalobkyně jím oznamovala žalovanému, že pro opakované porušování smluvních podmínek se stal celý zůstatek úvěru ve výši 151 754,78 Kč splatným k 12. 1. 2023.

12. Z dopisu ze dne 15. 5. 2023 soud zjistil, že jej zástupce žalobkyně adresoval žalovanému s tím, že pokud žalobkyni nezaplatí 157 403,75 Kč do 15 dnů, vystavuje se riziku podání žaloby. Z přiloženého podacího archu se pak podává, že tento dopis byl odeslán 15. 5. 2023.

13. Z dalších dopisů (upomínek) soud již pro nadbytečnost žádná skutková zjištění nečinil.

14. Soud tak mohl uzavřít, že účastníci (žalobkyně prostřednictvím zprostředkovatele) dne 23. 1. 2018, poté co o to žalovaný požádal, uzavřeli mimo jiné smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému za účelem koupě bytu peněžní prostředky až do výše 160 000 Kč jako překlenovací úvěr a následně po splnění podmínek (přidělení cílové částky na účtu stavebního spoření) úvěr ze stavebního spoření. Žalovaný se naproti tomu zavázal splácet úrok ve výši 5,39 % ročně a platit na účet stavebního spoření, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 719 Kč na úrok a 380 Kč na účet stavebního spoření s tím, že přidělení cílové částky by měl dosáhnout po uhrazení 167 splátek. V žádosti o poskytnutí úvěru je uvedeno, že žalovaný je zaměstnán jako operátor výroby u společnosti , právnická osoba, s příjmem 17 000 Kč měsíčně. Předpokládaná splátka činí 1 104 Kč a jiné úvěry splácí částkou 2 640 Kč, jiné výdaje zde uvedeny nejsou. Žalovaný měl průměrný příjem 18 607 Kč měsíčně. Dne 1. 2. 2018 žalovaný žalobkyni požádal o čerpání ve výši 160 000 Kč na účet č. , č. účtu, příjemce , jméno FO, , přičemž žalobkyně na tento účet peněžní prostředky 13. 2. 2018 poukázala a téhož dne tam byly připsány. Na citovanou smlouvu žalovaný zaplatil celkem 74 962,79 Kč a žalobkyně (pro porušování smluvních podmínek) prohlásila celý zůstatek splatným ke dni 12. 1. 2023.

15. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

16. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení posuzuje poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

17. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

18. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění (dále již jen „o. z.“) kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Ze shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní podle § 580 odst. 1 o. z., ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Zprostředkovaně pak tato povinnost chrání také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Odbornou péčí je pak třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, jehož závěry, byť se týká předchozí právní úpravy, lze mutatis mutandis aplikovat i pro výklad shora citovaného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru).

20. V projednávaném případě žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho příjmů ve výši 18 607 Kč měsíčně, negativních lustrací v registrech a na základě statistických dat pak počítala bonitu podle faktoru zatížení, DSTI a DTI, aniž však uvedla, s jakými konkrétními daty ohledně výdajů pracovala, ani k jakému faktoru zatížení, DSTI a DTI dospěla. Nutno uvést, že žalobkyně měla jistě zjištěno, že v době uzavírání smlouvy žalovaný nebyl v prodlení s žádnou splátkou (resp. že žádný z jeho dluhů nebyl vymáhán), nicméně výdajovou stránku žalovaného nijak nezkoumala, když vycházela pouze z údajů o splátkách úvěrů. Pokud jde o další výdaje žalovaného jako jsou náklady na bydlení či energie, tak k tomuto žalovaný žádné údaje neuvedl a žalobkyně v rámci posouzení počítala pouze se statistickými údaji. Statistické údaje je možné brát jako určitý pomocný ukazatel, nikoliv jako faktický (ověřený) údaj. I výdaje (shodně jako příjmy) je přitom třeba hodnotit komplexně, což však žalobkyně dle názoru soudu neučinila. Nutno přitom podotknout, že jen překlenovací úvěr měl žalovaný splácet přibližně 14 let a následně mu měl být poskytnut úvěr ze stavebního spoření. Při takto dlouhém smluvním vztahu měla dle názoru soudu žalobkyně zkoumat schopnost žalovaného poskytovaný úvěr splácet o to pečlivěji. Vzhledem k uvedenému nezbylo než uzavřít, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod pořadovým číslem 3225/2015) a na uzavřenou smlouvu o úvěru tak nahlížet jako na absolutně neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru za užití § 580 odst. 1 o. z.

21. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 160 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o. z.), přičemž současně bylo zjištěno, že takto vydal již 74 962,79 Kč a k vydání tudíž zbývá již jen 85 037,21 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). V tomto případě, s ohledem na dobu uplynulou od doby obohacení žalovaného, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k plnění, neboť z přiloženého podacího archu se nepodává, že by se zasílaná zásilka dostala do sféry dispozice žalovaného. Kvalifikovanou výzvou k plnění je tak v projednávaném případě až žaloba, s jejímž obsahem měl žalovaný objektivní možnost se seznámit až dne 1. 12. 2023 (kdy byla žalovanému zásilka obsahující žalobu uložena u provozovatele poštovních služeb), následující den, tj. 2. 12. 2023, tak byl žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat a jelikož tak neučinil, dostal se dne 3. 12. 2023 do prodlení.

22. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 85 037,21 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o .z. jdoucích od 3. 12. 2023 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší, než tam uvedené třídenní.

23. Jinak tomu však bylo, pokud se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 62 224 Kč, úroku ve výši 4 493,57 Kč, úroku z prodlení ve výši 4 649,50 Kč, úroku z prodlení z částky 143 061,21 Kč od 2. 4. 2023 do 2. 12. 2023 a úroku z prodlení z částky 58 024 Kč od 3. 12. 2023 do zaplacení, když tato plnění měla vyplývat ze smlouvy o úvěru, která však byla shledána neplatnou. Ohledně těchto nároků soud proto žalobu výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodnou zamítl.

24. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V projednávaném případě poměr úspěchu a neúspěchu ve věci odůvodňuje nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků.