20 C 304/2024

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Kvapilem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o zaplacení 505 043,99 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 442 696,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení částky 62 347,26 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 115,42 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 94 479,71 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 4,8 % ročně z částky 87 132,20 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 4,8 % ročně z částky 1 684 Kč od 4. 8. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 448,01 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % z částky 410 564,28 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení, úroku ve výši 11,49 % ročně z částky 387 474,34 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 11,49 % ročně z částky 3 832 Kč od 27. 5. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 54 054,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 505 043,99 Kč s přísl. Uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) a žalovanou byla dne 20. 4. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 020 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 4,8 % ročně. Protože žalovaná řádně a včas úvěr nesplácela, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 3. 8. 2023. Pohledávka za žalovanou ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2003. Žalovaná částka ze shora uvedené smlouvy o úvěru se skládá z jistiny ve výši 87 132,20 Kč, poplatků ve výši 1 684 Kč, smluvního úroku ve výši 5 663,51 Kč a příslušenství. Žalobkyně dále uvedla, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, .) a žalovanou byla dne 12. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 391 010 Kč, který se žalovaná zavázala splácet ve 120 měsíčních splátkách ve výši 5 963 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 11,49 % ročně. Protože žalovaná řádně a včas úvěr nesplácela, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 26. 5. 2023. Pohledávka za žalovanou ze shora uvedené smlouvy o úvěru byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2003. Žalovaná částka ze shora uvedené smlouvy o úvěru se skládá z jistiny ve výši 387 474,34 Kč, poplatků ve výši 3 832 Kč, smluvního úroku ve výši 19 257,94 Kč a příslušenství. Žalobkyně v doplnění žaloby ze dne 22. 4. 2025 uvedla, že co se týče posouzení úvěruschopnosti žalované před uzavřením první smlouvy o úvěru, právní předchůdkyně žalobkyně kontrolovala dluhy interní a externí, negativní záznamy, neplatné doklady a informace z externích úvěrových registrů a podle nich byl vytvořen skóring. Právní předchůdkyně získala informace o finanční situaci žalované, kdy deklarované příjmy žalované činily 19 464 Kč a z uvedených poznatků právní předchůdkyně zjistila, že žalovaná je schopna hradit úvěr v poskytnuté výši, když rozdíl mezi příjmy a výdaji byl dostatečný. Před uzavřením druhé smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalované stejným způsobem s tím, že deklarované příjmy žalované činily 22 232 Kč a z uvedených poznatků právní předchůdkyně zjistila, že žalovaná je schopna hradit úvěr v poskytnuté výši, když rozdíl mezi příjmy a výdaji byl dostatečný.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci z předložených listinných důkazů učinil následující skutková zjištění.

4. Z návrhu na uzavření smlouvy o , právnická osoba, č. , hodnota, ze dne 20. 4. 2022 a z jeho akceptace ze dne 20. 4. 2022 soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 100 000 Kč, že sjednaná úroková sazba činila 4,8 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splatit první splátkou ve výši 1 390,05 Kč a dalšími 48 měsíčními splátkami ve výši 3 020 Kč a že žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u společnosti BILLA, spol. s r.o., její čistý měsíční příjem činí 19 464 Kč, její nezbytné měsíční výdaje činí 7 000 Kč, má základní vzdělání a bydlí v pronájmu.

5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru Konsolidace a refinancování č. , hodnota, ze dne 11. 8. 2022 a z jeho akceptace ze dne 12. 8. 2022 soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 391 010 Kč, že sjednaná úroková sazba činila 11,49 % ročně, žalovaná se zavázala úvěr splatit jednou úrokovou splátkou a 120 měsíčními splátkami ve výši 5 963 Kč a že žalovaná uvedla, že je zaměstnaná u společnosti BILLA, spol. r.o., její čistý měsíční příjem činí 22 232 Kč, její nezbytné měsíční výdaje činí 2 000 Kč, splátky úvěru činí 3 020 Kč, má základní vzdělání a bydlí v pronájmu.

6. Z výpisu z účtu č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 20. 4. 2022 poskytla žalované v rámci úvěrové transakce částku ve výši 100 000 Kč.

7. Z výpisu z účtu č. , hodnota, soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 16. 8. 2022 poskytla žalované v rámci úvěrových transakcí částku ve výši 391 010 Kč.

8. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně částku 27 514,03 Kč.

9. Ze souhrnného výpisu pohybů na účtě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně částku 20 799,24 Kč.

10. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta (na č.l. 27) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 20. 4. 2022 rozhodla o schválení úvěru ve výši 100 000 Kč s odůvodněním, že nebyly pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z negativního záznamu o vyhodnocení kontrol a z deklarovaného příjmu žalované ve výši 19 464 Kč a že jeho porovnáním s výdaji výpočtem získala částku disponibilních zdrojů, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru.

11. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta (na č.l. 32) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 11. 8. 2022 rozhodla o schválení úvěru ve výši 391 010 Kč s odůvodněním, že nebyly pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z negativního záznamu o vyhodnocení kontrol a z deklarovaného příjmu žalované ve výši 22 232 Kč a že jeho porovnáním s výdaji výpočtem získala částku disponibilních zdrojů, která byla dostatečná pro poskytnutí úvěru.

12. Z výpisu z běžného účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že právní předchůdkyně vedla pro žalovanou běžný účet, na který byla dne 11. 4. 2022 zaplacena částka 19 776 Kč, dne 10. 5. 2022 částka 20 356 Kč, dne 8. 6. 2022 částka 21 225 Kč, dne 11. 7. 2022 částka 21 819 Kč a dne 9. 8. 2022 částka 23 652 Kč (všechny od společnosti BILLA, spol. s r.o.) a že výdaje žalované na tomto účtu činily v dubnu 2022 částku 112 054,05 Kč, v květnu 2022 částku 41 674,54 Kč, v červnu 2022 částku 30 716,25 Kč a v červenci 2022 částku 28 824,43 Kč.

13. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2023 včetně přílohy č. 1, z potvrzení úplaty ze dne 11. 10. 2023 a z vyrozumění o postoupení pohledávky ze dne 18. 10. 2023 soud zjistil, že pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou ze smlouvy č. , hodnota, a č. , hodnota, byly postoupeny na žalobkyni.

14. Z dalších shora neuvedených důkazů nebylo pro věc zjištěno nic podstatného.

15. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé.

16. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 20. 4. 2022 uzavřena smlouva o , právnická osoba, č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky (úvěr) ve výši 100 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit první splátkou ve výši 1 390,05 Kč a dalšími 48 měsíčními splátkami ve výši 3 020 Kč a zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem 27 514,03 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 4,8 % ročně. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 12. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru Konsolidace a refinancování č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky (úvěr) ve výši 391 010 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit jednou úrokovou splátkou a 120 měsíčními splátkami ve výši 5 963 Kč a zaplatila právní předchůdkyni žalobkyně celkem 20 799,24 Kč. Sjednaná úroková sazba činila 11,49 % ročně. V rámci schvalování úvěru ve výši 100 000 Kč právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z příjmu deklarovaného žalovanou ve výši 19 464 Kč a z negativního záznamu vyhodnocení kontrol. V rámci schvalování úvěru ve výši 391 010 Kč právní předchůdkyně žalobkyně hodnotila úvěruschopnost žalované tak, že vycházela z příjmu deklarovaného žalovanou ve výši 22 232 Kč a z negativního záznamu vyhodnocení kontrol. Na běžný účet žalované byla dne 11. 4. 2022 zaplacena částka 19 776 Kč, dne 10. 5. 2022 částka 20 356 Kč, dne 8. 6. 2022 částka 21 225 Kč, dne 11. 7. 2022 částka 21 819 Kč a dne 9. 8. 2022 částka 23 652 Kč (všechny od společnosti BILLA, spol. s r.o.). Výdaje žalované na jejím běžném účtu činily v dubnu 2022 částku 112 054,05 Kč, v květnu 2022 částku 41 674,54 Kč, v červnu 2022 částku 30 716,25 Kč a v červenci 2022 částku 28 824,43 Kč. Pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně byly smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 10. 2023 postoupeny na žalobkyni.

17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně.

18. Obě uzavřené smlouvy jeví znaky smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do jednoho měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Jelikož obě shora uvedené smlouvy žalovaná neuzavřela v rámci své podnikatelské činnosti a uzavřela je jakožto spotřebitel dle § 419 o. z., vztahuje se na věc i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Dle § 75 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru (za který je dle § 2 odst. 1 z. s. ú. třeba považovat i peněžitou zápůjčku) povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 86 z. s. ú. je poskytovatel spotřebitelského úvěru před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poruší-li tuto povinnost, je smlouva o spotřebitelském úvěru dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném od 29. 5. 2022, neplatná, soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

20. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že obecný soud, který nezkoumá, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru prověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, zasáhne do základního práva spotřebitele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovodil totiž, že důsledky porušení této povinnosti se netýkají jen dlužníka spotřebitele, ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů, proto musí poskytovatel úvěru řádně prověřit možnost spotřebitele úvěr splácet. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet, přičemž pokud tuto povinnost poruší, je úvěrová smlouva neplatná. Soudní dvůr Evropské unie pak ve věci sp. zn. C – 679/18 rozhodl ve věci předběžné otázky tak, že české soudy jsou povinni zkoumat, zda poskytovatel úvěru řádně posoudil úvěruschopnost spotřebitele, z úřední povinnosti, nikoli jen na návrh dlužníka.

21. S ohledem na tuto judikaturu je pak dle názoru soudu smlouvu o úvěru, před jejímž uzavřením poskytovatel řádně nezkoumal úvěruschopnost dlužníka, považovat za neplatnou nejen dle § 87 odst. 1 z. s. ú., ale i dle § 580 odst. 1 o. z. Protože sankce neplatnosti smlouvy je stanovena nejen na ochranu dlužníka, ale i na ochranu společnosti, je tato neplatnost neplatností absolutní, tedy není nutné, aby se jí před soudem dlužník musel dovolat. Na uvedenou judikaturu ostatně reagoval i zákonodárce novelizací ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú., kdy s účinností od 29. 5. 2022 je soud povinen k neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti přihlédnout i bez návrhu.

22. V dané věci soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalované tak, že vyšla z deklarovaného příjmu žalobkyně (v návrhu na uzavření první smlouvy ve výši 19 464 Kč, v návrhu na uzavření druhé smlouvy ve výši 22 232 Kč) a z negativního záznamu vyhodnocení kontrol. Protože příjem deklarovaný žalovanou odpovídá údajům o platbách přijatých na běžném účtu žalobkyně od společnosti BILLA, spol. s r.o., lze uzavřít, že právní předchůdkyně žalobkyně příjem žalované řádně ověřila. Žalobkyně ale naprosto rezignovala na ověření údajů ohledně výdajů žalované. V doplnění žaloby ze dne 22. 4. 2025 žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně získala informace o finanční situaci žalované a že z uvedených poznatků (deklarovaného příjmu a vytvoření skóringu na základě kontroly dluhů interních a externích, negativních záznamů, neplatných dokladů a informací z externích úvěrových registrů) zjistila, že žalovaná je schopna úvěr hradit, když rozdíl mezi příjmy a výdaji byl dostatečný. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel posouzení úvěruschopnosti činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Žalobkyně tvrdila, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované byl dostatečný, avšak ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neuvedla, kolik výdaje žalované činily a jaká byla jejich struktura. Žalobkyně tedy ve vztahu k výdajům žalované netvrdila, k jakým zjištěním na základě posouzení úvěruschopnosti její právní předchůdkyně dospěla. Závěr žalobkyně o tom, že rozdíl mezi příjmy a výdaji žalované byl dostatečný, je tedy z pohledu soudu zcela neurčitý, neboť žalobkyně nebyla schopna ani uvést, kolik tento rozdíl činil, tedy s jakými výdaji příjem žalované právní předchůdkyně žalobkyně porovnávala.

23. Soudní praxe je ustálena v závěru, že při zkoumání úvěruschopnosti úvěrující nepostupuje s potřebnou odbornou péčí při posuzování úvěruschopnosti, pokud se spolehne jen na spotřebitelem tvrzené údaje, které nikterak neověří, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, usnesení Vrchního soudu v Olomouci sen. zn. 14 VSOL 58/2018-80, č.j. 1 ICm 1382/2017, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 53 ICm 3291/2018-22, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015 – 39 či rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 279/2020- 167, v podrobnostech, zejména s ohledem na formulaci požadavku ověření skutečností uvedených spotřebitelem, pak soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění uvedených rozhodnutí.

24. Jelikož v tomto případě právní předchůdkyně žalobkyně nezjistila a neověřila výdaje žalované, nepostupovala při zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí, a to zvláště za situace, kdy žalovaná v návrhu na uzavření první smlouvy uváděla nezbytné měsíční výdaje ve výši 7 000 Kč a v návrhu na uzavření druhé smlouvy ve výši 2 000 Kč. V obou případech se jedná o částky, které jsou s ohledem na obecnou lidskou zkušenost nepřiměřeně nízké, zvlášť když žalovaná uvedla, že bydlí v nájmu. Nadto v návrhu na uzavření druhé smlouvy žalovaná uvedla splátky z prvního úvěru (ve výši 3 020 Kč). Konečně z údajů o výdajích na běžném účtu žalované vyplývá, že tyto činily v období duben – červenec 2022 řádově několik desítek tisíc korun českých. Není tedy vůbec zřejmé, jak žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru (podle žalobních tvrzení založeného na porovnání příjmů a výdajů žalované) o schopnosti žalované úvěr splácet. Tento závěr žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně je zcela nepodložený a (vycházeje z údajů o výdajích na běžném účtu žalované) nepatřičný.

25. S ohledem na shora uvedené soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované v obou případech nedostatečným způsobem, čímž porušila § 86 z. s. ú., proto jsou obě shora uvedené smlouvy neplatné. S ohledem na neplatnost smluv je tak namístě uzavřít, že předmětné částky vyplatila právní předchůdkyně žalobkyně žalované bez právního důvodu, čímž se žalovaná bezdůvodně obohatila, je proto povinna částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, dle § 2991 o. z. vrátit. Předmětné pohledávky byly dle § 1879 o. z. postoupeny na žalobkyni v důsledku uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek.

26. Ohledně vydání bezdůvodného obohacení ustanovení § 87 odst. 1 z. s. ú. obsahuje zvláštní úpravu, když stanoví, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, přičemž dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Ze slovní i systematické konstrukce tohoto ustanovení plyne, že zákonodárce upravil splatnost vrácení jistiny odlišně od obecné úpravy (§ 1958 odst. 2 o. z.), a tím vytvořil lex specialis, který má přednost před obecnými pravidly o splatnosti.

27. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 tuto lex specialis povahu § 87 z. s. ú. nezaokrouhluje pouhým komentářem, nýbrž ji činí jádrem svého výkladu: „…ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.“. Tuto distinkci Nejvyšší soud aplikoval konkrétně tak, že zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, které přiznávalo úroky z prodlení již od výzvy, a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že splatnost a možné prodlení musí být posuzovány v režimu § 87 z. s. ú.

28. Z citovaného rozhodnutí vyplývá zjevný právní důsledek, že pokud zákon stanoví vrácení jistiny v době přiměřené možnostem spotřebitele, nelze připustit, aby věřitel jednostrannou výzvou (bez dalšího obsahového a faktického přezkumu) sám určoval tuto dobu v situaci, kdy smlouva byla pro porušení informačních či jiných povinností při poskytnutí úvěru prohlášena za absolutně neplatnou. Přijetí opačného výkladu by neutralizovalo ochranný a odrazující účinek § 87 z. s. ú. — tj. sankční funkci absolutní neplatnosti — neboť věřitel, i když porušil povinnost posoudit úvěruschopnost, by mohl pouhou výzvou uplatnit svůj nárok včetně příslušenství a tím prakticky obejít zákonnou sankci. Tento přístup by tedy byl v rozporu s účelem zákona.

29. Argumentaci, že § 1958 odst. 2 o. z. (tj. obecné pravidlo: při neurčené době plnění může věřitel požadovat plnění ihned, a splatnost tedy „naskočí“ uplynutím lhůty stanovené věřitelem ve výzvě) má přednost, je v zásadě procesně i systematicky nesprávný tam, kde platí lex specialis. Obecná norma slouží pouze subsidiárně; pokud zvláštní norma určuje jinak způsob vzniku splatnosti, musejí mít soudy přednostní ohled na zvláštní úpravu. Samotné tvrzení, že spotřebitel „neprokázal, že mu nebylo v možnostech jistinu vrátit“, a proto má být považováno za přijatelné, že výzva vytvořila splatnost, nelze bez dalšího procesního a faktického přezkumu akceptovat. Břemeno tvrzení může sice spočívat na dlužníkovi, avšak pasivita dlužníka nesmí vést k tomu, že soud zruší nebo významně oslabí zákonnou ochranu slabší strany. Znění § 87 z. s. ú. a již ustálená judikatura citovaná výše zavazuje soud k ex officio přihlédnutí k neplatnosti a k posouzení doby přiměřené možnostem dlužníka; toto nelze obejít formální konstrukcí „výzva k plnění dle absolutně neplatné úvěrové smlouvy = splatnost bezdůvodného obohacení a současně automatický vznik nároku na příslušenství (úrok z prodlení)“. Pasivita účastníka – spotřebitele, jakožto slabší strany nesmí být vykoupena tím, že soud sám vypustí zákonné povinnosti ochranného charakteru a bude přehlížet ochranu stanovenou v § 87 z. s. ú. s odkazem na pasivitu žalovaného spotřebitele.

30. Soudní dvůr EU v řadě rozhodnutí tuto zásadu aktivní ochrany spotřebitele rovněž potvrdil. V rozhodnutí OPR-Finance (C-679/18) Soudní dvůr zdůraznil, že vnitrostátní soudy mají povinnost z úřední povinnosti v rámci normy směrnice přezkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost, a že sankce za její porušení musí být efektivní a odrazující; Soudní dvůr opakovaně varoval před procedurálními překážkami, které by efektivitu sankcí eliminovaly. V této souvislosti je rozhodující, že členské státy nemohou ponechat spotřebitele v takové pozici, že by jeho ochrana mohla být obejita formální účinností jednostranného úkonu věřitele. Dále rozhodnutí Home Credit (C-42/15) a následná linie potvrzují (i v českém prostředí) princip soudního aktivního přezkumu povinností věřitele v předsmluvní fázi. Tyto zásahy Soudního dvora podtrhují, že aplikace § 87 z. s. ú. musí mít reálnou efektivitu a nesmí být obcházena výzvami, které by zamezily účinné ochraně spotřebitele. Vzetí lhůty stanovené věřitelem jakožto lhůty v možnostech spotřebitele, protože se proti tomuto neohradil, je dle soudu v rozporu s uvedenou judikaturou i právním řádem. V situaci, kdy v řízení nebyly zjištěny žádné relevantní informace o platebních možnostech dlužníka, nelze tvrdit, že jakákoli lhůta uvedená ve výzvě je přiměřená (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

31. Co se týče přiznání úroků z prodlení uplatněných podle § 1970 o. z. jakožto automaticky plynoucí z právní povahy bezdůvodného obohacení, i zde platí, že pokud je ex lege stanovena zvláštní doba splatnosti (viz § 87 z. s. ú.), nelze obecná pravidla o příslušenství aplikovat bez přihlédnutí ke zvláštnímu režimu. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 explicitně potvrdil, že nárok na úroky z prodlení vzniká až v okamžiku prodlení spotřebitele v době určené § 87 z. s. ú.; před tímto okamžikem nelze přiznávat úroky z prodlení, aniž by tím byla podkopána funkce sankce obsažené v § 87 z. s. ú.

32. Konečně je třeba zmínit, že praxe evropských soudů, a zvlášť Soudního dvora EU, nevyžaduje a ani nedoporučuje rigidní formalismus, který by umožnil věřiteli svými jednostrannými akty neutralizovat účinek ochranných norem. Naopak Soudní dvůr v kauzách vztahujících se k implementaci směrnice o spotřebitelských úvěrech opakovaně poukázal na nutnost aktivního role národních soudů při zkoumání souladu s předsmluvními povinnostmi a na to, že sankce musí být „efektivní, přiměřené a odrazující“. To v praxi znamená poskytnout spotřebiteli reálnou ochranu — tedy i reálnou možnost, že soud v případě sporné splatnosti určí dobu vrácení a teprve po marném uplynutí této doby může běžet prodlení a s ním příslušenství. V tomto smyslu jsou rozhodnutí SDEU (C-679/18 OPR-Finance; C-42/15 Home Credit a další) plně koherentní s výkladem Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že pokud nedošlo k dohodě mezi věřitelem a spotřebitelem o lhůtě k vrácení bezdůvodného obohacení, nebo není lhůta stanovená věřitelem označena jako nesporně přiměřená, je na soudu, aby tuto lhůtu stanovil a až od uplynutí lhůty stanovené soudem náleží věřiteli úroky z prodlení.

33. Za stávajícího stavu řízení nelze žalobkyni přiznat příslušenství, tedy ani úroky z prodlení. Nárok na úroky z prodlení může být případně přiznán až poté, co soud podle § 87 odst. 2 z. s. ú. určí dobu přiměřenou možnostem spotřebitele a po marném uplynutí této doby.

34. Jelikož žalovaná byla v řízení nečinná a jelikož se nezúčastnila nařízeného jednání, soud žalovanou nemohl poučit dle § 118a odst. 1 o. s. ř. k doplnění tvrzení ohledně jejích majetkových poměrů. Soud tak neučinil k možnostem žalované vrátit žalobkyni dluh žádné skutkové zjištění, a proto stanovil lhůtu k plnění žalované ihned a povinnost uhradit dluh žalované uložil v obecné třídenní pariční lhůtě. Takový postup odpovídá jak právní úpravě § 87 z. s. ú. a výkladu Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), tak zásadám ochrany spotřebitele stanoveným judikaturou Soudního dvora EU (C-679/18, C-42/15 a další).

35. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že žalobkyně má právo na vrácení jistiny ve výši 442 696,73 Kč (z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. ve spojení s § 87 z. s. ú.), když právní předchůdkyně žalobkyně na základě obou shora uvedených smluv poskytla žalované částku v celkové výši 491 010 Kč, z čehož žalovaná zaplatila celkem 48 313,27 Kč, a proto jí jistinu výrokem I. přiznal. Přiměřenou lhůtu k vrácení určil ve standardní lhůtě tří dnů.

36. Ve zbytku pak v souladu s výše vyjádřeným názorem soud žalobu výrokem II. jako nedůvodnou zamítl.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná částečně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 54 054,60 Kč, přičemž tato částka představuje 75,20 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 87,60 % a úspěchu žalované v rozsahu 12,40 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 20 202 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 505 043,99 Kč sestávající z částky 10 340 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jedné paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. (ve znění od 1. 1. 2025) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 710 Kč ve výši 8 969,10 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za její doplnění ze dne 22. 4. 2025 a 25. 7. 2025 pro neúčelnost, neboť tvrzení obsažená v těchto doplněních měla být již součástí perfektní žaloby.