26 C 12/2025

Plný text

Okresní soud v Děčíně rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Tichým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A , Anonymizováno . Anonymizováno . sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 252 992,41 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 148 860 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy do posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s tím, že první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci; nezaplatí-li žalovaný byť jednu splátku řádně a včas, stává se tím splatný celý dluh.

II. Co do částky 104 132,41 Kč, úroku a úroku z prodlení se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalovanému, k rukám jeho zástupce, náhradu nákladů řízení ve výši 6 005 Kč.

1. Žalobou došlou soudu 16. 9. 2024 se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky 252 992,41 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 11. 4. 2022 s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , kterou se zavázala (opakovaně) poskytnout žalovanému peněžní prostředky do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce sjednaného ve výši 250 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky žalobkyni vrátit, včetně sjednaného úroku a poplatků, to vše v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2,19 % sjednaného úvěrového rámce, s tím, že splatnost jednotlivých splátek byla určena k 20. dni kalendářního měsíce, počínaje měsícem následujícím po prvním čerpání úvěru. V průběhu úvěrového vztahu žalovaný čerpal peněžní prostředky v celkové výši 263 940 Kč, přičemž žalobkyni postupně vrátil částku (v součtu) 115 080 Kč. Jelikož žalovaný nesplácel sjednané splátky řádně a včas, využila žalobkyně smluvního oprávnění a poskytnutý úvěr zesplatnila k 12. 6. 2024 a žalovaného vyzvala k zaplacení celého úvěru. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval a zůstal jí dlužen částku v celkové výši 252 992,41 Kč, jež sestává z neuhrazené jistiny ve výši 249 929,25 Kč, poplatků za pojištění ve výši 1 463,16 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Vedle uvedených dlužných částek žalobkyně vůči žalovanému uplatila rovněž sjednaný úrok v roční sazbě 19,88 % kapitalizovaný za dobu do dne sepsání žaloby (16. 9. 2024) v částce 31 342,07 Kč a nadále z částky 249 929,25 Kč od 17. 9. 2024 do zaplacení. Úrok z prodlení žalobkyně požadovala v zákonné výši, a to za dobu do sepsání žaloby v kapitalizované výši 8 366,27 Kč a dále z částky 249 929,25 Kč za dobu od 17. 9. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaný žalobou uplatněný nárok ani zčásti neuznal. V rámci své procesní obrany uvedl, že – s ohledem na samotný způsob uzavírání smlouvy (rychlost, časová tíseň a elektronický podpis pomocí bankovní identity, což je způsob autorizace umožňující připojení podpisu bez nutnosti zobrazení smluvního textu) – neměl možnost se dostatečně seznámit se smluvním textem a smlouvu uzavřel, aniž by byl srozuměn s jejími podmínkami. Proto je smlouva od počátku neplatná. Dále zmínil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy nedostatečně prověřila jeho úvěruschopnost, což rovněž vede v její neplatnosti.

3. Soud ve věci jednal dne 2. 6. 2025, při jednání dne 9. 6. 2025 byl toliko vyhlášen rozsudek. Při (prvním) jednání soud provedl označené listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti:

4. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil právní osobnost žalobkyně a rovněž zjistil, že předmětem jejího podnikání (mimo jiné) je poskytování či zprostředkování spotřebitelských úvěrů. Dne 11. 4. 2022 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu nadepsanou „, Anonymizováno, půjčka – revolvingový č. , hodnota, “ s opakovaným čerpáním, na jejímž základě se zavázala žalovanému (klientovi) poskytnout revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 250 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet vyčerpané peněžní prostředky (včetně úroku v sazbě 19,88 % ročně a poplatků) v měsíčních splátkách ve výši 2,19 % úvěrového rámce, splatných vždy k 20. dni příslušného kalendářního měsíce. Smlouvou o úvěru smluvní strany sjednaly též pojištění schopnosti žalovaného úvěr splácet, s úhradou za pojištění ve výši 8,9 % splátky úvěru. Pro případ, že se žalovaný ocitne v prodlení s placením jednotlivých splátek úvěru, byla žalobkyně oprávněna požadovat úhradu sjednaných nákladů spojených s upomínáním žalovaného a smluvní pokuty. Ve smlouvě je ve vztahu k žalovanému mj. uvedeno, že nemá žádné dítě, je svobodný, má střední vzdělání, aktuálně je zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, s měsíčním příjmem 23 000 Kč (od ledna 2014) a bydlí v podnájmu. Tyto skutečnosti soud zjistil přímo z předmětné smlouvy ze dne 11. 4. 2022, jíž se žalobkyně dovolává. Součástí smlouvy byly formou odkazu učiněny „Úvěrové podmínky“ žalobkyně. Z úvěrových podmínek vyplývá, že smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, a že v případě porušení smluvních podmínek ze strany klienta (žalovaného) je žalobkyně oprávněna žádat jednorázové vrácení celého dluhu (zesplatnění úvěru), a to zejména při prodlení žalovaného s úhradou dvou a více splátek anebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Z Potvrzení o provedení bonity klienta zpracovaného žalobkyní (oddělením řízení rizik) dne 16. 9. 2024 vyplývá, že žalovaný měl při sjednávání úvěru – co se týče jeho poměrů – uvést stejné údaje, jaké jsou uvedeny ve smlouvě, a dále, že jeho měsíční výdaje činí 14 000 Kč. Rovněž je zde uvedeno, že žalovaný byl negativně lustrován v dlužnických (úvěrových) databázích (např. NRKI, SOLUS, CEE, ISIR). V listině nadepsané „Úvěrová zpráva“ je uvedeno, že žalovaný historicky čerpal úvěr ve výši 170 000 Kč, který však byl zcela splacen v lednu 2021; je zde též obecně uveden počet celkem pěti žádostí žalovaného o splátkové úvěry, jedna odvolaná žádost a jedna ukončená. Z listiny označené jako „Posouzení úvěruschopnosti klienta“ (již zpracovala žalobkyně), soud zjistil, že žalobkyně – ke zjištění, zda jsou její klienti schopni poskytnutý úvěr splácet – má využívat „sofistikovaný scoringový model“, který vychází z dostatečných údajů získaných od klienta a nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti. Z listiny označené jako „Výpis čerpání, splátek a úhrad“ vystavené (zřejmě žalobkyní) k předmětné smlouvě vyplývá, že žalovaný postupně vyčerpal z úvěrového rámce celkem 263 940 Kč, přičemž z takto čerpaných peněžních prostředků žalobkyni vrátil celkem 115 080 Kč. Z dopisu ze dne 12. 6. 2024 soud zjistil, že žalobkyně – z důvodu porušení povinností žalovaného splácet sjednané splátky řádně a včas – vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu z předmětné úvěrové smlouvy ve lhůtě 14 dnů od sepsání dopisu a celkovou dlužnou částku vyčíslila na 271 494,73 Kč; dopis byl žalovanému odeslán prostřednictvím provozovatele poštovních služeb následující den (což plyne z poštovního podacího archu ze dne 13. 6. 2024). Poté – dopisem ze dne 9. 7. 2024 – žalobkyně, prostřednictvím svého zástupce, žalovaného opětovně vyzvala k zaplacení dluhu z předmětné smlouvy (vyčísleného v částce 276 496,12 Kč) ve lhůtě do 16. 7. 2024 a zároveň žalovaného upozornila, že jinak již přistoupí k zahájení soudního řízení; tento dopis odeslal žalovanému zástupce žalobkyně, a to doporučenou poštovní zásilkou dne 10. 7. 2024 (což je zřejmé z podacího archu z téhož dne). Z výpisu z bankovního účtu č. , č. účtu, , vedeného , právnická osoba, . na jméno žalovaného, za období roků 2022 a 2023, jenž předložil žalovaný, soud zjistil, že ke dni 1. 1. 2022 vykazoval tento účet kladný zůstatek ve výši 852 627,11 Kč (a k 31. 12. 2023 zůstatek ve výši 1 924,43 Kč) a že v období od 1. 1. do 12. 4. 2022 byly na účet připsány částky 8 068 Kč (od , jméno FO, , s poznámkou 11. 1. 2022, , právnická osoba, ), 866 Kč (19. 1. 2022, z jiného účtu žalovaného, přičemž shodná částka byla z účtu téhož dne odepsána ve prospěch , Anonymizováno, ), 1 200 Kč (24. 1. 2022, z jiného účtu žalovaného), 984,78 Kč (31. 1. 2022, , Anonymizováno, ), 311,86 Kč (1. 2. 2022, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), 2 186,29 Kč (4. 2. 2022, , Anonymizováno, ), 1 398,50 Kč (28. 2. 2022, , jméno FO, ), 28 848 Kč (28. 2. 2022, od , jméno FO, , s poznámkou , právnická osoba, ), 2 000 Kč (4. 3. 2022, z jiného účtu žalovaného), 13 552 Kč (10. 3. 2022, od , jméno FO, , s poznámkou , právnická osoba, ), 39 000 Kč a 26 000 Kč (4. 4. 2022, z jiného účtu žalovaného), 16 672 Kč (od , jméno FO, , s poznámkou 5. 4. 2022, , právnická osoba, ) a 250 000 Kč (12. 4. 2022, čerpání úvěru od žalobkyně, přičemž stejná částka byla 13. 4. 2002 převedena na jiný účet žalovaného). Z uvedeného výpisu z účtu rovněž plyne, že v daném období (1. 1. až 12. 4. 2022) na něm proběhly desítky záporných transakcí v různé výši, z nichž některé jsou platby přes internetové platební brány (např. pro společnosti , Anonymizováno, , Anonymizováno, anebo , Anonymizováno, ), a nemálo ze záporných transakcí bylo i v poměrně vysoké výši (např. 12 000 Kč a 17 000 Kč v lednu 2022, dále v témže měsíci výběr hotovosti 30 000 Kč, v únoru 2022 výběr z bankomatu ve výši 10 000 Kč a odchozí úhrada 17 000 Kč, v březnu 2022 úhrady ve výši 10 847 Kč, 17 000 Kč a 107 344,53 Kč a dále převody na jiný účet žalovaného v řádech několika set tisíc Kč a v části dubna, do 11. 4. 2022, platby 10 077 Kč a 50 385 Kč). Celkové záporné transakce na účtu žalovaného (č. , č. účtu, ) činily v lednu 2022 přes 90 000 Kč, v únoru 2022 přes 60 000 Kč a v březnu 2022 přes 730 000 Kč a v době od 1. 4. do 11. 4. 2022 přes 90 000 Kč.

5. Dále soud provedl důkaz zvukovým záznamem hovoru pracovnice žalobkyně a žalovaného a důkaz výslechem žalovaného.

6. Ze zvukového záznamu je zřejmé, že žalobkyně (její pracovnice) telefonicky kontaktovala žalovaného, ověřila jeho e-mailovou adresu a dotázala se jej na výši pravidelných měsíčních výdajů s tím, že jde též o výdaje na bydlení, stravu, zdravotní péči, splátky a cestovní výdaje do zaměstnání. Žalovaný uvedl, že tyto jeho výdaje činí celkem 14 000 Kč, načež byl hovor ze strany pracovnice žalobkyně ukončen s konstatováním, že nic jiného nepotřebuje.

7. Žalovaný, vyslechnut jako účastník řízení, vypověděl, že si vzal úvěr od žalobkyně v roce 2022 ve výši 250 000 Kč, neboť měl slíbenou práci, k níž by ale potřeboval koupit dodávku, na kterou neměl peníze. Úvěr sjednával přes mobilní aplikaci, chtěli po něm výpis z účtu za poslední tři měsíce, který jim dal, a poté byl úvěr schválen a částka 250 000 Kč převedena na jeho účet. Předtím žádal o úvěr ve výši 170 000 Kč , právnická osoba, , která ale jeho žádost zamítla, přitom uváděl stejné údaje jako žalobkyni. Vysoký zůstatek na účtu měl proto, že v roce 2021 prodal nemovitost za 2 300 000 Kč. Z toho pomohl svému otci od exekucí a dluhů částkou zhruba 1 000 000 Kč a něco utratil. Výši čistého příjmu 23 000 Kč, kterou sdělil žalobkyni, určil asi z nějakého výpisu. Dodávka měla stát kolem 850 000 Kč, koncem dubna ale zjistil, že na ní peníze potřebovat nebude. Neví, kam ze svého účtu posílal vysoké částky v březnu ve dnech 24. a 25. 3. ani 28. a 29. 3. 2022, účet č. , č. účtu, je zřejmě také jeho, a netuší, kam šla platba ve výši 107 344,53 Kč. Dále uvedl, že si poté ještě vzal úvěry od dalších společností, v září od , Anonymizováno, a začátkem října od , Anonymizováno, . Pokud jde o výdaje, zmínil, že v tu dobu bydlel v nájmu v , adresa, , holé nájemné platil ve výši 12 000 Kč, za služby platil 5 000 Kč, za telefon a internet celkem za 1 000 Kč měsíčně. Do zaměstnání dojížděl autem. Měl staré auto, jímž do , Anonymizováno, jezdil cca třikrát týdně. Netuší, proč žalobkyni uváděl výdaje ve výši 14 000 Kč měsíčně, nejspíše to špatně pochopil. Celý proces sjednávání úvěru, od podání žádosti o úvěr do poskytnutí úvěru, dle žalovaného trval přibližně tři dny.

8. Na základě uvedených dílčích skutkových zjištění soud po skutkové stránce dospěl k závěru, že se dne 11. 4. 2022 účastníci, s využitím prostředků komunikace na dálku, dohodli, že žalobkyně umožní žalovanému na dobu neurčitou opakované čerpání peněžních prostředků až do výše úvěrového rámce 250 000 Kč, a žalovaný se zavázal splácet vyčerpané prostředky žalobkyni dohodnutým způsobem včetně sjednaného úroku a poplatků. Z úvěrového rámce žalovaný vyčerpal dne 12. 4. 2022 částku 250 000 Kč a poté ještě dalších 13 940 Kč, avšak žalobkyni dosud vrátil toliko částku 115 080 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně, v rámci procesu posuzování, zda je žalovaný schopen budoucí úvěr splácet (resp. nakonec splatit), od žalovaného zjistila některé (nepříliš konkrétní) informace a za účelem jejich ověření od něj převzala jen výpisy z jeho bankovního účtu u , právnická osoba, , a to nejméně za období od 17. 2. 2022 do 16. 3. 2022.

9. Po právní stránce soud poměr mezi účastníky, jenž byl založen písemnou smlouvou ze dne 11. 4. 2022, hodnotí jako právní vztah ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi nimi dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy (dále jen „ZSÚ“); srov. především § 2 odst. 1 a 2 a § 3 odst. 1 písm. a) a d) ZSÚ (žalobkyně úvěr nabízela v rámci vlastní podnikatelské činnosti a žalovaný s ní nejednal v rámci podnikatelské činnosti ani v rámci samostatného výkonu povolání – ve smlouvě je výslovně uvedeno, že jde o spotřebitelský úvěr, a že žalovaný je zaměstnán v pracovním poměru). Smlouva byla uzavřena písemně, byť tzv. distančním způsobem, neboť právní jednání (projevy vůle) účastníků směřující k jejímu uzavření (nabídka a její akceptace) byla učiněna elektronickou formou umožňující zachycení obsahu smlouvy a určení jednající osoby (srov. § 562 odst. 1 OZ).

10. Soud se neztotožnil s argumentací žalovaného, že je předmětná smlouva neplatná proto, že ji akceptoval (podepsal) s využitím bankovní identity a v časové tísni. Byl to žalovaný, kdo žádal o poskytnutí úvěru, a smlouvu – jak potvrdil – akceptoval s využitím bankovní identity. Učinil tak tedy na dálku a objektivně měl možnost (a dostatek času) prostudovat smluvní podmínky a smlouvu neuzavřít, pokud by k mim měl výhrady. Zda této možnosti využil či nikoliv, bylo pouze jeho rozhodnutím, které – z hlediska platnosti smlouvy – nemá právní relevanci.

11. Soud nicméně zkoumal, zda není dán druhý (žalovaným rovněž namítaný) důvod neplatnosti předmětného spotřebitelského úvěru.

12. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně anebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ).

14. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, je smlouva neplatná (viz § 87 odst. 1 věta první ZSÚ).

15. Soud tedy – i s ohledem na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (v němž Ústavní soud konstatoval, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod – LZPS) a v rozsudku Soudního dvora Evropské unie z 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18 (v němž uzavřel, že čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES z 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru musí být vykládány tak, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele) – nejprve zkoumal, zda žalobkyně, jako poskytovatelka spotřebitelského úvěru, v rámci sjednávání úvěrové smlouvy s žalovaným splnila povinnost vyplývající z § 86 ZSÚ.

16. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí své povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v tehdy platném a účinném znění, vyjde-li jen z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na čemž nic nemění ani fakt, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nejsou míněny informace získané jen od spotřebitele, což je možné dovodit již gramatickým a logickým výkladem tohoto zákonného ustanovení. Odborná péče předpokládá, že věřitel údaje, které mu dlužník uvedl, ověří, přičemž klíčová je také povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu (dle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu) a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

17. Nejvyšší soud, v odůvodnění téhož rozsudku, také připomněl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejenom spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd.

18. V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že i v režimu úpravy dané § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy, tedy neplatnosti od samého počátku, které se spotřebitel nemusí nijak dovolávat.

19. Byť prostý gramatický výklad § 86 a § 87 v rozhodné době účinného znění ZSÚ by mohl směřovat k závěru, že poskytovateli spotřebitelského úvěru k řádnému splnění povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele postačí, zjistí-li od něj a následně odborně vyhodnotí relevantní informace, soud je přesvědčen, že přijetí nové právní úpravy nic nezměnilo na povinnosti poskytovatele informace ověřit způsobem popsaným Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. , spisová značka, .

20. Povinnost ověřit relevantní informace získané od spotřebitele lze dovodit (teleo)logickým výkladem těchto ustanovení ZSÚ. Je-li poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen v rámci posuzování úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (srov. § 75 ZSÚ) a má-li od spotřebitele získat spolehlivé informace, jak vyžaduje § 86 odst. 1 ZSÚ, nemůže se ověření informací, které mu spotřebitel sdělil, vyhnout. Ničím nepodložená důvěra v to, co spotřebitel poskytovateli při sjednávání úvěru sděluje, by byla postupem lehkovážným, nikoliv odborným, bez ohledu na formální existenci právní odpovědnosti spotřebitele za sdělení nepravdivých či hrubě zkreslených informací. Informace, jež spotřebitel poskytovateli toliko sdělí (a nijak nedoloží), nepochybně nelze považovat za informace spolehlivé, nýbrž pouze za tvrzené (a nepodložené).

21. Nadto je namístě konstatovat, že účelem přijetí nové právní úpravy (obsažené v příslušných ustanoveních ZSÚ) jistě nebylo zmírnění povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, resp. výrazné usnadnění jejich postupu a fakticky (nevyhnutelně) zvýšení počtu spotřebitelských úvěrů sjednaných bez náležitého ověření, zda je spotřebitel schopen takový úvěr splácet (a splatit). Tedy nejen logický, ale také teleologický výklad ZSÚ vede k závěru, že na obsahu (rozsahu) dosavadní, rozhodovací praxí Nejvyššího soudu upřesněné povinnosti poskytovatele řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele před sjednáním spotřebitelského úvěru nic nezměnila ani současná právní úprava (§ 86 odst. 1 ZSÚ).

22. Konkrétně ve vztahu k této věci je třeba uvést, že se žalobkyně ve své podstatě spokojila s tím, že jí žalovaný sdělil některé osobní údaje a údaje o svém příjmu a výdajích, a tyto údaje ověřovala toliko výpisem z bankovního účtu žalovaného č. , č. účtu, , vedeného , právnická osoba, ., a to zřejmě pouze výpisem za dobu od 17. 2. do 16. 3. 2022, neboť pouze tento výpis soudu předložila (výpis za dobu od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2023 k důkazu označil a předložil žalovaný). Žalovaný nicméně v rámci své výpovědi uvedl, že žalobkyně žádala předložení výpisů za poslední tři měsíce (před sjednáním úvěru), což by odpovídalo výpisům za měsíce leden až březen 2022.

23. Skutečnost, že pracovnice žalobkyně žalovaného telefonicky kontaktovala a opětovně se ho dotázala na výši jeho pravidelných měsíčních výdajů, nelze hodnotit jako ověření žalovaným sdělených informací, ale jako jejich utvrzení opakovaným sdělením.

24. Výpisem z účtu žalovaného nemohla mít žalobkyně za ověřený ani žalovaným uvedený údaj o příjmu ani údaj o výdajích. Žalovaný žalobkyni sdělil, že pobírá mzdu ve výši 23 000 Kč měsíčně. Pokud žalobkyně disponovala toliko výpisem z účtu, který soudu sama předložila, z něj plyne, že žalovanému dorazily dvě platby s poznámkou, že se jedná o platby společnosti , právnická osoba, , a to 28 848 Kč dne 28. 2. 2022 a 13 552 Kč dne 10. 3. 2022, tj. celkem 42 400 Kč, z nichž činí průměr 21 200 Kč. Nadto lze mít určité pochybnosti jak o pravidelnosti příjmu (částky byly připsány v různých dnech v měsíci a ve výrazně odlišné výši), tak o povaze právního vztahu k plátci, neboť tyto platby, které podle žalovaného měl poukazovat zaměstnavatel, nepřicházely z účtu deklarovaného zaměstnavatele (tj. společnosti , právnická osoba, ), nýbrž z účtu , jméno FO, . A totéž platí i v případě, že by žalobkyně disponovala úplnými výpisy za měsíce leden až březen 2022, z nichž je patrné, že takováto platba byla na účet žalovaného (nad rámec dvou uvedených) připsána ještě jedna – konkrétně částka 8 068 Kč dne 11. 1. 2022, což by znamenalo průměrný příjem za první tři měsíce roku 2022 ve výši 16 822 Kč (z tříměsíčního příjmu 50 468 Kč), což je výrazně méně než příjem, který žalobce deklaroval. Před poskytnutím úvěru, dne 5. 4. 2022, byla na účet žalovaného připsána další platba od , jméno FO, , a to ve výši 16 672 Kč, tj. rovněž pod žalovaným uvedenou částkou průměrného příjmu.

25. Jde-li o žalovaným deklarované pravidelné měsíční výdaje ve výši 14 000 Kč, již z uvedeného výpisu z účtu je patrné, že nejde o údaj příliš hodnověrný. Pokud žalobkyně disponovala jen výpisem z účtu, který soudu předložila, z něj plyne, že v daném měsíčním období (17. 2. až 16. 3. 2022) bylo na tento účet připsáno celkem 45 798,50 Kč (již zmíněné úhrady od , jméno FO, a dále částka 1 398,50 Kč od , jméno FO, a 2 000 Kč z jiného účtu žalovaného) a odepsáno z něj bylo 70 položek v celkové výši 88 151,23 Kč, což je údaj, který neodpovídá žalovaným deklarovaným výdajům. A pokud žalobkyně disponovala výpisy za měsíce leden až březen roku 2022, z nich vyplývá, že v těchto měsících z účtu žalovaného odešlo více než 880 000 Kč.

26. Jak je zřejmé z argumentace žalobkyně, spokojila se v podstatě se zjištěním, že zůstatek účtu žalovaného činil 757 940,97 Kč ke dni 17. 2. 2022, čímž dospěla k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet. Takovýto zjednodušený závěr ovšem nikterak nenaplňuje požadavek odborné péče, s níž žalobkyně byla povinna úvěruschopnost žalovaného prověřit (viz § 75 ZSÚ). Žalovaný deklaroval poměrně nízké příjmy z pracovního poměru a nízké výdaje, jakož i způsob bydlení (nikoliv vlastní, ale nájemní), což jsou poměry, jež mohou vyvolat důvodné pochybnosti o vztahu žalovaného k poměrně vysokému kladnému zůstatku na jeho účtu (sama o sobě skutečnost, že jsou na jeho peněžní prostředky v určité výši, nemusí znamenat, že jde o prostředky, s nimiž je oprávněn disponovat – mohlo jít např. o úschovu pro jinou osobu). Tyto otázky byly o to naléhavější v situaci, kdy žalovaný žalobkyni žádá o poměrně (ve vztahu k úvěrům bankovním) nevýhodný bezúčelový úvěr s rámcem ve výši 250 000 Kč, přestože by sám měl disponovat částkou (rezervou) ve výši 757 940,97 Kč (s pravidelným příjmem 23 000 Kč a při výdajích toliko 14 000 Kč). To samo o sobě působí neobvykle, resp. nedůvěryhodně.

27. Pokud by žalobkyně od žalovaného vyžádala doklady, z nichž by byly patrné jeho výdaje na bydlení, což jsou zpravidla jedny z nejvyšších pravidelných (neúvěrových) výdajů, jež člověk vynakládá, a nadto snadno doložitelné, zjistila by, že pouze tyto jeho výdaje činí celkem cca 17 000 Kč (jak žalovaný vypověděl), což je samo sobě o 3 000 Kč více, než měly činit jeho celkové měsíční výdaje na bydlení, stravu, cesty do zaměstnání a další obvyklé životní výdaje. S přihlédnutím k výpisu z účtu (17. 2. až 16. 3. 2022), kterým žalobkyně disponovala (soudu jej předložila), a z něhož plynou výdaje za toto období ve výši přesahující 88 000 Kč, měla žalobkyně od žalovaného žádat další (podrobné) vysvětlení, a doplněné údaje poté náležitě ověřit. Pokud snad vskutku nedisponovala úplným výpisem za leden až březen 2022, o němž žalovaný uvedl, že jej po něm žádala, měla si jej od žalovaného vyžádat (anebo trvat na jeho předložení). A kdyby tak učinila, musela by uzavřít, že žalovaný není důvěryhodný, nesděluje jí úplné (hodnověrné) údaje, a jím žádaný úvěr měla buď rovnou odmítnout, anebo provést velice důkladné prošetření jeho celkových poměrů (včetně žádosti o vysvětlení transakcí na jeho účtu, které vzbuzují pochybnosti co do jejich četnosti a mnohdy i výše a povahy), a až poté se rozhodnout.

28. Z výpovědi žalovaného vyplynulo, že předtím, než požádal o úvěr žalobkyni, požádal o nižší úvěr (s rámcem 170 000 Kč) , právnická osoba, ., která pro něj vedla předmětný účet, avšak s žádostí nepochodil. Banka si jej zjevně vyhodnotila jako rizikového, a to právě s ohledem na pohyby na jeho účtu (poměr příjmů a výdajů, charakteru některých transakcí), přestože kladný zůstatek účtu byl stále vysoký. Ke stejnému závěru by nutně došla i žalobkyně, pokud by učinila zadost své zákonné povinnosti, dané jí § 86 odst. 1 a § 75 ZSÚ.

29. Žalobkyně tedy měla být při posuzování úvěruschopnosti žalovaného výrazně pečlivější, aby učinila zadost povinnosti zjistit jeho konkrétní měsíční příjmy a výdaje a přiměřeně je ověřit. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti v této věci ilustruje i samotný fakt, že žalovaný předmětný úvěr sice čerpal, ale na jeho úhradu postupně zaplatil méně než jednu polovinu vyčerpané úvěrové jistiny, což jen dokresluje závěru soudu, že posouzení úvěruschopnosti v případě žalovaného nebylo dostatečné, resp. neodpovídá požadavku odborné péče (§ 75 ZSÚ). Na tom nic nemění ani fakt, že žalobkyně žalovaného zřejmě lustrovala v obvyklých dlužnických registrech a v insolvenčním rejstříku.

30. Obecně nepochybně lze – jak dovozuje žalobkyně – očekávat, že člověk, který (odpovědně) převezme nějaký závazek, je připraven své životní výdaje případně snížit, aby závazek splnil. Ovšem tímto předpokladem nelze eliminovat (ani výrazně modifikovat) dopad povinnosti vyplývající z § 86 odst. 1 ZSÚ na poskytovatele úvěru, resp. (ne)platnost úvěrové smlouvy, byla-li tato povinnost porušena. Aby však tato presumpce mohla najít uplatnění v konkrétní věci, je třeba nejprve zjistit, zda u žadatele o spotřebitelský úvěr vůbec reálně existují nějaké ve své podstatně zbytné anebo omezitelné výdaje. A tento závěr lze učinit až v návaznosti na řádné prověření (tj. zjištění a přiměřené ověření) jeho výdajů.

31. Ve vztahu k žalovanému je v této souvislosti namístě uvést, že pohyby na jeho účtu v době několika měsíců předtím, než mu žalobkyně poskytla předmětný úvěr, byly mnohdy varující (podezřelé) co do jejich četnosti, výše i účastníků, a nasvědčovaly obavám, že žalovaný není řádným hospodářem, a dokonce může trpět marnotratností či nějakým patologickým jevem (např. gamblerstvím).

32. Závěry soudu v této věci nejsou v rozporu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, . Tento rozsudek řešil skutkově diametrálně odlišnou věc, tj. situaci, kdy spotřebitel sjednaný úvěr zcela splatil a teprve následně se dovolával neplatnosti smlouvy s tím, že poskytovatel úvěru formálně správně neposoudil jeho úvěruschopnost; ta však evidentně byla dána, když svým závazkům bezezbytku dostál. Ze strany žalovaného v Nejvyšším soudem posuzované věci tedy zjevně nešlo o uplatněnou ochranu subjektivních práv, nýbrž o snahu získat zpět část peněžních prostředků, které poskytovateli úvěru zaplatil. Zatímco v této, nyní soudem řešené věci je situace taková, že žalovaný úvěr ve výši 250 000, resp. celkem 263 940 Kč vyčerpal, avšak na úhradu dluhu žalobkyni zaplatil toliko necelých 50 % vyčerpané jistiny. A s ohledem na to, co žalovaný vypověděl (a co je soudu též známo z úřední činnosti), tj. že žalovaný následně sjednával další úvěry, není vyloučené, že žalobkyni následně platil i z prostředků získaných z jiných úvěrů (anebo jiných zdrojů), které mu byly evidentně poskytnuty jen proto, že i v těchto dalších případech věřitelé řádně neprověřovali jeho úvěruschopnost.

33. Účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr tedy je eliminace (anebo alespoň minimalizace) případů, kdy bude platně sjednán úvěr se spotřebitelem, u něhož již v době sjednávání úvěrové smlouvy existují důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet (splatit). Spolehlivý závěr lze v tomto ohledu učinit toliko na základě pravdivých a úplných informací, které je třeba získat primárně od žadatele (spotřebitele) a z jiných zdrojů (veřejně přístupné databáze apod.), a které je třeba přiměřeně (dostupnými prostředky) ověřit. Zjištění konkrétních údajů o pravidelných příjmech a výdajích konkrétního žadatele je třeba považovat za předpoklad řádného vyhodnocení schopnosti splácet požadovaný úvěr. To koneckonců vyplývá z § 86 odst. 1 ZSÚ, jakož i z již zmíněného rozhodnutí (rozsudku) Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, .

34. Ostatně platí, že je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby náležitě posoudil úvěruschopnost žadatele (spotřebitele), a oproti tomu není jeho povinností úvěr poskytnout. Nesdělí-li spotřebitel potřebné (a hodnověrné) informace či neposkytne součinnost k jejich ověření, má být následkem odmítnutí jeho žádosti.

35. Smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi účastníky je tudíž (absolutně) neplatná dle § 87 odst. 1 věty první a druhé ZSÚ, a to pro porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 ZSÚ. Této neplatnosti se žalovaný v tříleté promlčecí lhůtě dovolal, jak vyžaduje věta druhá uvedeného ustanovení ZSÚ, ačkoliv tak učinit nemusel, neboť právní doktrína i rozhodovací praxe soudů dovodily, že jde o neplatnost absolutní, k níž je třeba přihlédnout i bez návrhu podle § 588 OZ.

36. V případě neplatnosti podle § 87 odst. 1 věty první ZSÚ, kterou předmětná smlouva trpí, je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ).

37. Žalovaný postupně z úvěrového rámce vyčerpal celkem částku 263 940 Kč a na její úhradu žalobkyni zaplatil v součtu 115 080 Kč, a je tudíž povinen vrátit jí i zbylou část poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru ve výši 148 860 Kč.

38. Když soud vedl účastníky k uzavření smíru, žalovaný uvedl, že je ochoten žalobkyni vrátit nesplacenou část jistiny, avšak že v současné době je schopen splácet nejvýše splátky ve výši 3 000 Kč, protože je evidován jako nezaměstnaný na úřadu práce. Žalobkyně takový návrh na uzavření smíru neakceptovala, a k dohodě nevedla ani následná jednání mezi účastníky, k nimž jim soud poskytl dostatečný prostor. Ve své výpovědi žalovaný zmínil své další dluhy, které po sjednání předmětného úvěru převzal od jiných nebankovních úvěrových institucí, a soudu jsou takové skutečnosti známy i z úřední činnosti. Žalovaný se nyní snaží svou situaci řešit v jednotlivých řízeních, v nichž proti němu věřitelé dluhy uplatňují. U zdejšího soudu jsou (anebo byla) proti žalovanému vedena kupř. tato řízení o zaplacení peněžitých dluhů: pod sp. zn. , spisová značka, (vymáhán dluh z jiného úvěru), , spisová značka, (vymáháno dlužné nájemné a úhrady za služby), , spisová značka, (, Anonymizováno, vymáhá dlužný příspěvek nepojištěných) a , spisová značka, (vymáhána dlužná úhrada za dodané energie). Za dané situace má soud za to, že splátky dluhu (nesplacené úvěrové jistiny), které je dle svého prohlášení schopen (i přes výše uvedené) žalobkyni splácet, jsou přiměřené (dluh bude uhrazen přibližně za čtyři roky), a nadto – k ochraně žalobkyně – soud rozhodl o ztrátě výhody splácet pro případ prodlení žalovaného s jejich placením. Soud tedy dospěl k závěru, že přiměřenou dobou ve smyslu § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ, jež koresponduje možnostem žalovaného, je rozložení zaplacení dluhu v čase, a to do splátek ve výši 3 000 Kč.

39. Soud, z výše vysvětlených důvodů, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 148 860 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, které jsou splatné vždy do posledního dne příslušného kalendářního měsíce, přičemž první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, s tím, že nezaplatí-li žalovaný byť jednu splátku řádně a včas, stává se splatný celý dluh.

40. Ve zbylém rozsahu, tj. co do částky 104 132,41 Kč a uplatněného úroku a úroku z prodlení, soud žalobu zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř.; žalobkyně byla ve věci úspěšná v rozsahu 43 % předmětu řízení a žalovaný měl úspěch ve zbylé části, tj. v rozsahu 57 % předmětu řízení, přičemž v rámci předmětu řízení soud zohlednil i žalobkyní uplatněné příslušenství (úrok, úrok z prodlení) vyčíslené ke dni rozhodnutí soudu. Žalovaný tudíž má vůči žalobkyni právo na náhradu poměrné části nákladů řízení (14 %). Kdyby měl žalovaný právo na plnou náhradu nákladů řízení, přiznal by mu ji soud v částce 42 892 Kč, jež sestává z odměny advokáta ve výši 28 020 Kč za 3 účelně provedené úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. sepis procesního stanoviska a 3. účast u jednání před soudem dne 2. 6. 2025), při sazbě odměny 9 340 Kč za jeden úkon právní služby podle § 7 bodu 6 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 252 992,41 Kč), paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 1 350 Kč za uvedené 3 úkony (tj. 3 x 450 Kč), z náhrady cestovních výdajů za cestu zástupce žalovaného z , adresa, na jednání před soudem a zpět (jedna cesta 52 km) ve dnech 28. 4. 2025 (jednání se nekonalo) a 2. 6. 2025 v celkové výši 808 Kč /vypočteno za jízdy vozidlem s průměrnou spotřebou 5,5 l benzinu BA 95 B na 100 km, dle předpisů o cestovních náhradách účinných v roce 2025, tj. náhrada za 1 km jízdy ve výši 7,769 Kč, za celkem 104 km jízdy – viz § 13 odst. 5 advokátního tarifu), z náhrady za čas promeškaný těmito cestami v celkové výši 600 Kč /počítáno s obvyklou dobou trvání cesty z , adresa, minut (za 4 započaté půlhodiny s náhradou za 1 započatou půlhodinu ve výši 150 Kč podle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, z náhrady za čas promeškaný v souvislosti s účastí při jednání dne 28. 4. 2025 (odročeno bez projednání věci) ve výši 4 670 Kč podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, a dále – jelikož je zástupce žalobkyně společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie podle zákona o advokacii, která je plátcem DPH – z náhrady za tuto daň v základní sazbě 21 %, tj. částky 7 444 Kč /podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř., počítáno ze základu 35 448 Kč, po zaokrouhlení/. Soud tudíž žalovanému přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení ve výši 6 005 Kč (tj. 14 % z částky 42 892 Kč, po zaokrouhlení).

42. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud povinen zkoumat účelnost každého úkonu právní služby.

43. V rámci náhrady nákladů řízení soud nezohlednil žalovaným požadovanou náhradu za úkon právní služby spočívající v další poradě advokáta s klientem, k níž mělo dojít dne 17. 4. 2025, a při které měl být – po dobu 70 minut – projednáván postup a průběh jednání a mělo být zjišťováno stanovisko žalovaného. Když advokát přebírá a připravuje zastoupení klienta v soudním řízení, musí od něj zjistit všechny rozhodné skutkové okolnosti, tyto vyhodnotit a doporučit mu vhodný postup; tato odborná činnost je honorována odměnou za převzetí a přípravu zastoupení, tj. úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Pokud za klienta sepíše procesní stanovisko, je jeho činnost honorována odměnou za úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Podkladem pro formulaci podání (procesního stanoviska) mají být skutečnosti, které advokát od klienta zjistil, když zastoupení přebíral. Zástupce žalovaného soudu oznámil převzetí zastoupení dne 16. 4. 2025 (přípisem z 15. 4. 2025), tj. v době, kdy žalovanému již byla doručena žaloba (s doplňujícím podáním žalobkyně) a předvolání k jednání dne 28. 4. 2025. Další porada s klientem v délce 70 minut měla proběhnout 17. 4. 2025 a až poté, dne 22. 4. 2025, zástupce žalovaného sepsal procesní stanovisko. Je tedy zřejmé, že dne 17. 4. 2025 od žalovaného zjišťoval skutečnosti, které měl zjistit již při převzetí zastoupení. Fakticky se tedy jednalo o první poradu s klientem, která je materiální náplní úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), popř. písm. b) advokátního tarifu, za který soud náhradu odměny advokáta (včetně tzv. režijního paušálu) žalovanému přiznal. Lapidárně lze také konstatovat, že v době od převzetí zastoupení, které bylo soudu oznámeno přípisem ze dne 15. 4. 2025, do další porady dne 17. 4. 2025 v řízení nenastala žádná okolnost, na niž by bylo třeba reagovat poradou mezi žalovaným a jeho zástupcem, nadto poradou, jež by trvala déle než hodinu. Náklady s touto poradou spojené tudíž nelze hodnotit jako potřebné k účelnému bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

44. Dále soud v rámci náhrady nákladů řízení nezohlednil úkon právní služby spočívající v tom, že se zástupce žalovaného dostavil k jednání před soudem dne 9. 6. 2025. Jednání, které se ve věci konalo dne 2. 6. 2025, bylo na 9. 6. 2025 odročeno jen za účelem vyhlášení rozsudku. K tomuto jednání, u něhož není přítomnost účastníků nutná, se dostavil jak žalovaný, tak i jeho zástupce. Přítomnost zástupce žalovaného při vyhlášení rozsudku v této věci však soud hodnotí jako zbytečnou, bez reálného významu (a odborného rozměru). Chtěl-li žalovaný zjistit obsah rozsudku v reálném čase, mohl se k jednání dostavit sám, bez (nadbytečného) doprovodu svého zástupce. Byť advokátní tarif pamatuje na úkon právní služby spočívající v účasti při jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí /viz jeho § 11 odst. 1 písm. f)/, nelze pominout, že tento podzákonný právní předpis primárně dopadá na vztah mezi advokátem a jeho klientem, a je jen na klientovi, zda advokáta pověří (udělí mu pokyn) k účasti u jednání (vyhlášení rozsudku), při němž fakticky není třeba žádné odborné pomoci. Pověří-li k tomu advokáta, je mu povinen – není-li jiné dohody – zaplatit odměnu a náhrady výdajů podle advokátního tarifu. Takový postup ovšem je výhradně rozhodnutím klienta a v situaci, kdy účast advokáta u jednání, při němž se jen vyhlašuje rozhodnutí, není povinná, tj. typicky v občanském soudní řízení, by měl být zásadně hodnocen jako neúčelný, resp. nepotřebný k účelnému bránění práva. Legislativní vymezení tohoto úkonu právní služby v advokátním tarifu, pro účely rozhodování o odměně a náhradách advokáta, totiž primárně míří na jiné situace, a to zejména na trestní řízení a případy nutné obhajoby, kdy přítomnost obhájce je povinná i u jednání, při němž je pouze vyhlášen rozsudek.

45. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalovaného; lhůtu ke splnění této povinnosti jí určil třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř.