19 C 200/2024

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným:

1. Jméno žalované A , narozený Datum narození žalované A bytem Adresa žalované A 2. Jméno žalované B , narozená Datum narození žalované B bytem Adresa žalované B o vyklizení nemovité věci I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá toho, aby byli žalovaní povinni vyklidit dům č. p. , číslo, v , adresa, , který je součástí st. p. č. , číslo, v k. ú. , adresa, , se zamítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Stručná rekapitulace žaloby, vyjádření žalovaných a průběhu řízení1. Žalobce se žalobou ze dne , datum, domáhá vyklizení v prvním výroku tohoto rozsudku specifikované nemovité věci, tedy stavebního pozemku parc. č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , jehož součástí je dům č. p. , číslo, , jejž má žalobce ve svém výlučném vlastnictví. Předmětný dům přenechal k užívání žalovaným na základě smlouvy o nájmu. Vzhledem k potřebě provádění stavebních úprav celého objektu (což podle žalobce potvrdil svým sdělením ze dne , datum, i , právnická osoba, , adresa, , odbor výstavby a územního plánování), které znemožní užívání předmětu nájmu, žalobce vypověděl nájemcům smlouvu o nájmu dopisem ze dne , datum, , přičemž výpověď obsahovala v souladu s ustanovením § 2290 občanského zákoníku poučení o možnosti požádat o přezkoumání oprávněnosti výpovědi soud. Jelikož podle žalobce žalovaným lhůta k přezkoumání výpovědi marně uplynula, žalobce se po uplynutí výpovědní doby předvídané v ustanovení § 2288 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku obrátil na soud s žádostí, aby žalovaným uložil povinnost předmětnou nemovitost vyklidit.

2. Žalovaní ve vyjádření k žalobě vyjádřili jasný nesouhlas s požadavkem, aby došlo k vyklizení předmětné nemovitosti. Uvedli, že se je žalobce „pokoušel vyhnat na ulici s dětmi“, a to i přes to, že každý měsíc řádně platí nájem, služby a nic neporušili (zdůraznili, že v domě žijí od roku 2017, a vždy si plnili své povinnosti); podle žalovaných je to naopak žalobce, kdo porušuje smlouvu, kterou mají do , datum, , když jim neustále vyhrožoval a snažil se je dokonce z domu vypudit násilím, a to prostřednictvím třetích osob, což vyústilo v policejní vyšetřování. Jde-li o žalobcem uváděnou rekonstrukci, žalovaní namítli, že rekonstrukci (nové podlahy a plot) provedli na své vlastní náklady. Případné vyklizení nemovitosti pak žalovaní podmínili poskytnutím náhradního bydlení srovnatelné velikosti. Ve vyjádření k žalobě dále žalovaní zdůraznili, že nerozumí tomu, proč s nimi žalobce uzavíral novou smlouvu o nájmu na dobu deseti let, když se rozhodl pro rekonstrukci objektu; na dům si přitom žalobce podle žalovaných vzal půjčku, přičemž uvedl, že v domě nikdo nebydlí, nicméně dluh nesplácel, neměl peníze, a proto chtěl dům co nejrychleji prodat. Na podporu svých tvrzení konečně žalovaní ve vyjádření k žalobě označili svědka „pana , jméno FO, “.

3. Vzhledem k obsahu vyjádření žalovaných si soud před prvním jednáním ve věci vyžádal předmětný spis , právnická osoba, , adresa, , odboru výstavby a územního plánování, ze kterého vyplynulo, že žalobce dne , datum, požádal příslušný stavební úřad o vyjádření stanoviska k plánovaným stavebním úpravám, a to v tom smyslu, zda vyžadují povolení; v žádosti přitom žalobce toliko uvedl: Úpravy budou spočívat ve výměně oken ve stávajících otvorech celé stavby, dále v rekonstrukci vnitřních podlah v celém objektu včetně rozvodu vody, kanalizace a podlahového topení (srov. č. l. 22). Ve sdělení ze dne , datum, stavební úřad uvedl, že v daném případě jde o udržovací práce podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), a proto není nutné stavební povolení ani ohlášení (srov. č. l. 23; podepsaný soud přitom ponechává stranou, že stavební úřad patrně aplikoval v danou chvíli neplatný právní předpis, neboť sdělení učinil již za účinnosti zákona č. 283/2021 Sb.).

4. První jednání, nařízené na , datum, , bylo odročeno – poté, co soud oproti opačnému očekávání žalující strany konstatoval, že prizmatem dosavadního obsahu spisu není bez dalšího možno žalobě vyhovět, neboť je třeba (viz níže) se zabývat otázkou, zda předmětnou výpověď z nájmu není namístě považovat za obcházení zákona; žalovaní přitom přislíbili, že při odročeném jednání zajistí osobní účast jimi navrženého svědka (jenž se na jednání dne , datum, nedostavil patrně proto, že mu předvolání k jednání bylo doručeno toliko fikcí).

5. K níže podrobněji odůvodněnému předběžnému závěru, že na výpověď z nájmu ze dne , datum, by mohlo být namístě nahlížet jako na jednání obcházející zákon, podepsaný soud přistoupil poté, co vzal do úvahy následující skutečnosti: a) žalobce ve výpovědi označil jako výpovědní důvod to, že je potřeba provádět stavební úpravy v celém objektu, a tuto potřebu spojil s výpovědní dobou uvedenou v ustanovení § 2288 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, tedy ji spojil s výpovědním důvodem podle kterého „je z důvodu veřejného zájmu“ potřebné s bytem naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat (srov. č. l. 2), a b) žalovaní sice byli žalobcem ve výpovědi řádně zpraveni o tom, že mají právo obrátit se v rámci dvouměsíční lhůty na soud, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, přičemž se žalovaní v zákonné lhůtě na soud neobrátili, podle mínění podepsaného soudu však nelze zcela přehlížet, že v zákonné lhůtě sdělili své výhrady k výpovědi právnímu zástupci žalobce, a tyto výhrady obsahově odpovídají námitkám vzneseným ve vyjádření k žalobě.

6. Při jednání dne , datum, soud mj. provedl důkaz svědeckou výpovědí , jméno FO, , jenž v zásadě potvrdil veškeré žalovanými ve vyjádření k žalobě tvrzené skutečnosti, a jelikož žalující strana potvrdila, že žalovanými tvrzené skutečnosti byly předmětem vyšetřování orgány činnými v trestním řízení, soud považoval za nutné si předmětný vyšetřovací spis vyžádat, a současně jednání odročit za účelem provedení místního ohledání [mezi účastníky totiž bylo a je sporné, v jakém stavu se nacházela předmětná nemovitost v době uzavření nájemního vztahu, přičemž žalobce při svém výslechu zdůraznil, že mu žalovaní nemovitost ničí, a na podporu svého tvrzení předložil soudu fotografii zatopeného sklepu (na č. l. 29), navíc v této souvislosti poněkud nelogicky namítal, že mu žalovaní již dva roky brání do nemovitosti vstoupit].

7. Protože výsledky místního ohledání ze dne , datum, nebyly bez dalšího příznivé pro žádnou z procesních stran (viz níže), soud obě strany poučil v tom smyslu, že žalobce, má-li být se svým nárokem úspěšný, musí prokázat, že ke dni uzavření nájemní smlouvy, jež založila nájemní vztah, který měl být ukončen inkriminovanou výpovědí ze dne , datum, , byla předmětná nemovitá věc v podstatně lepším stavu, než ve kterém se nachází nyní, a současně poučil žalované, že mají-li případně dosáhnout zamítnutí žaloby, je namístě prokázat, že ke dni podpisu nájemní smlouvy byl dům v obdobném stavu, v jakém je nyní.

8. Na citované poučení zareagoval žalobce sdělením ze dne , datum, , že přímo z nájemní smlouvy vyplývá, že předmět nájmu byl způsobilý k užívání, a nikoliv zdevastovaný s potřebou naléhavých oprav (srov. vyjádření žalobce na č. l. 54). K dotazu soudu pak žalobce při jednání dne , datum, potvrdil, že nad rámec vyjádření ze dne , datum, nemíní předložit důkazy, kterými by prokázal, v jakém stavu byl předmětný dům ke dni podpisu nájemní smlouvy.

9. Při jednání soud obsáhle rekapituloval obsah vyžádaného vyšetřovacího spisu, ze kterého jednoznačně vyplynula dlouhodobá a setrvalá snaha žalobce žalované z předmětného domu – přes existenci platné nájemní smlouvy – vystěhovat (na což reagoval žalobce námitkou, že takové zjištění není podstatné, neboť podstatné je pouze to, že v domě hodlají s partnerkou a dětmi bydlet), pročež soud po skončení dokazování nyní odůvodňovaným rozsudkem žalobu zamítl.Dokazování a skutková zjištění10. V důsledku skutečností zaznamenaných výše soud rozhodl v posledku o nároku žalobce primárně na základě svědecké výpovědi , jméno FO, ve spojení s obsahem vyžádaného vyšetřovacího spisu, tyto důkazy ovšem hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy, přičemž rovněž podle dispozice ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) přihlédl ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.

11. Ze svědecké výpovědi , jméno FO, vyplynulo, že účastníci měli uzavřít nájemní smlouvu na deset let, přičemž v dané době měl mít žalobce dluhy, a proto chtěl nemovitost prodat, což se však nepodařilo, pročež se žalobce rozhodl, že je třeba žalované vystěhovat a věc řešit s panem , jméno FO, , respektive prostřednictvím pana , jméno FO, , který měl zajišťovat (mimo jiné) vymahačské práce „ve stylu 80. a 90. let“ (srov. č. l. 37).

12. Při místním ohledání soud zjistil, že předmětný dům je v současnosti – v rámci nároků žalovaných – zjevně obyvatelný, nicméně místy v až dezolátním stavu (fotodokumentace na č. l. 45-52); na tomto místě je možno pro úplnost dodat, že při jednání dne , datum, žalovaní předložili fotografie (ve fotoalbu v přílohové obálce na č. l. 57), které měly být pořízeny v roce 2019, a které mají zachycovat obdobný stav objektu, soud nicméně pro nadbytečnost důkaz těmito fotografiemi neprovedl.

13. Z trestního spisu Policie ČR, Městského ředitelství policie , adresa, , oddělení obecné kriminality, sp. zn. , spisová značka, , vzal soud za prokázané, že se žalobce setrvale pokoušel žalované v letech 2022-2023 vystěhovat z bytu (domu) v , adresa, , a to i přes to, že žalovaní v rozhodné době disponovali platnou nájemní smlouvou, když pro tyto účely oslovil rovněž třetí osoby, na což nadto vynaložil nemalé finanční prostředky.

14. Tento závěr jasně vyplývá přinejmenším z obsahu podaného vysvětlení , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , právnická osoba, , a dále též z přepisu elektronické komunikace mezi žalobcem a , jméno FO, na platformě Whatsapp (srov. č. l. 5-7, 11, 22-24, 29-32, 39-40, 44-45, 54, 59-61, 70-72, 83, 85 verte, 86-87, 89 a 96-97 vyšetřovacího spisu).

15. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že jakkoli by pro potřeby trestního řízení některé výpovědi osob podávajících vysvětlení nemusely být považovány za zcela věrohodné (pravdivé), podle mínění podepsaného soudu nemůže být pochyb o tom, že v rozsahu tvrzení, že se žalobce snažil žalované vystěhovat, přestože poměrně krátce před tím s nimi uzavřel nájemní smlouvu na deset let, je možno považovat tyto výpovědi za zcela autentické.

16. Z nájemní smlouvy ze dne , datum, (jejíž kopii obsahuje vyšetřovací spis na č. l. 148-152) se podává, že se v ní žalobce jakožto pronajímatel zavázal přenechat žalovaným jakožto nájemcům k užívání byt v jeho vlastnictví, nacházející se v domě č. p. , číslo, v , adresa, , jenž je součástí stavební parcely č. , číslo, v katastrálním území , adresa, , na dobu určitou, a to od , datum, do , datum, ; žalovaní se za to zavázali platit žalobci nájemné ve výši 16 500 Kč měsíčně.

17. Na základě těchto důkazů vzal soud za prokázaný následující skutkový stav.

18. Žalobce na základě smlouvy označené jako smlouva nájemní přenechal žalovaným k užívání byt nacházející se v domě č. p. , číslo, v , adresa, , a to na dobu deseti let, tedy od , datum, do , datum, . Relativně krátce poté, tedy nejpozději v květnu roku 2022 začal žalobce vyvíjet aktivitu, jež měla původně vést k prodeji předmětných nemovitých věcí (patrně „spolu“ s tam bydlícími nájemci), a posléze se vytrvale snažil – za pomoci třetích osob – žalované z předmětu nájmu vystěhovat. Tyto snahy však k překvapení žalobce „narážely“ na skutečnost, že se osobám (mj. , právnická osoba, ), které byly zjevně žalobcem nesprávně informovány o tom, že žalovaní na uvedené adrese bydlí nelegálně, žalovaní prokázali platnou nájemní smlouvou. Následně (se zhruba roční přestávkou) snahy žalobce žalované vystěhovat vyústily ve výpověď z nájmu ze dne , datum, , která podle mínění žalobce předmětný nájemní vztah ukončila, přičemž žalobce inkriminovanou výpověď odůvodnil potřebou stavebních úprav, jež zcela znemožní užívání nemovitosti nájemci.

19. Poněvadž měl soud z dále pojednaných důvodů v průběhu řízení pochybnosti o tom, zda žalobcem deklarovaný výpovědní důvod nepředstavuje zastřený výpovědní důvod, zabýval se rovněž – a to prizmatem žalobcem v řízení předložených tvrzení – otázkou, zda by v řízení zjištěné skutečnosti případně nenaplňovaly jiný – právním řádem v případě nájemní smlouvy uzavřené na dobu určitou dovolený – výpovědní důvod, jmenovitě pak výpovědní důvod předvídaný v ustanovení § 2288 odst. 1 odst. a) občanského zákoníku, jenž – v daném kontextu – reflektuje skutečnost, že nájemci „závažným nebo nenapravitelným způsobem“ poškozují byt nebo dům (srov. ustanovení § 2291 odst. 2 občanského zákoníku).

20. V této souvislosti nicméně podepsanému soudu nezbývá než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno, že by se stav předmětné nemovitosti od počátku jejího užívání žalovanými podstatným způsobem zhoršil (a v tomto ohledu soud v zásadě tuto skutkovou otázku zhodnotil jako stav non liquet). Na posledně zaznamenaném závěru přitom podle mínění soudu nic nemění ani textace předmětné nájemní smlouvy, a to nejen proto, že s přihlédnutím k rozhodným okolnostem projednávané věci (viz níže) není možno obsah některých smluvních ujednání vykládat striktně v neprospěch žalovaných, ale rovněž z toho důvodu, že žalovaní v účastnických výpovědích jasně označili současný stav domu za uspokojivý (srov. č. l. 36 verte), tedy dikcí žalobcem dovolávaných smluvních ujednání za „stav, který se obvykle považuje za dobrý“. Jinými slovy řečeno, žalobce se k prokázání tvrzení, že mu žalovaní předmětný dům svým užíváním zdevastovali, může jen stěží dovolávat toliko textu předmětné nájemní smlouvy (nehledě na poněkud kuriozní fakt, že ji v řízení nikdy nepředložil, ani na ni konkrétně nikdy neodkázal – srov. text výpovědi na č. l. 2), pakliže je zjevné, že žalovaní současný (místy dezolátní stav) v zásadě nepovažují za jakkoli problematický.

21. Žalobcem předkládané tvrzení, že nemovitost je v důsledku chování žalovaných poničená, a proto potřebuje zrekonstruovat, tak stojí zcela osamoceně (a to v tom smyslu, že ani v celém trestním spisu není jediná zmínka o tom, že by žalovaní měli žalobci dům nějak ničit či jej devastovat). Pokud tedy žalobce nyní tvrdí, že plánoval provést rozsáhlou rekonstrukci nemovitosti, a poté se do ní sám s rodinou nastěhovat, není vůbec jasné, proč za této situace uzavíral s žalovanými smlouvu o nájmu na mimořádně dlouhou dobu deseti let (bez ohledu na skutečnost, že krátce po účinnosti nájemní smlouvy, tedy již v roce 2022 činil kroky k vystěhování nájemců s tím, že nemovitost chce naopak prodat). Konečně nelze přehlížet, že z trestního spisu jasně vyplynulo, že se žalobce v důsledku nepříznivé finanční situace rozhodl zprvu nemovitost prodat, přičemž s výhledem snazšího a rychlejšího prodeje se jal žalované vystěhovat, kdy se nezdráhal využít téměř žádných myslitelných prostředků.

22. V této souvislosti tedy soud učinil poslední pro věc podstatné skutkové zjištění, že ačkoliv žalobce přenechal žalovaným na základě nájemní smlouvy byt nacházející se domě na adrese č. p. , číslo, v , adresa, na dobu deseti let, před uplynutím této doby tento závazek vypověděl s poukazem na nutnost stavebních úprav, jež zcela znemožní užívání nemovitosti; žalovaní však s postupem žalobce nesouhlasí a v nemovitosti i nadále setrvávají. Žalobce se žalobou domáhá uložení povinnosti žalovaným předmětnou nemovitost vyklidit, neboť považuje jím podanou výpověď za platnou, a tudíž se domáhá ochrany svého vlastnického práva.Právní hodnocení věci a stručné shrnutí důvodů rozhodnutí23. Na základě výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že mezi žalobcem a žalovanými byla uzavřena (platná) nájemní smlouva na dobu určitou podle ustanovení § 2001 občanského zákoníku, přičemž tuto nájemní smlouvu žalobce vypověděl s přímým odkazem na ustanovení § 2288 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, podle kterého pronajímatel může vypovědět nájem na dobu určitou nebo neurčitou v tříměsíční výpovědní době, má-li být byt vyklizen, protože je z důvodu veřejného zájmu potřebné s bytem nebo domem, ve kterém se byt nachází, naložit tak, že byt nebude možné vůbec užívat.

24. Jelikož žalovaní – jak správně namítá žalobce – nepodali v prekluzivní lhůtě, stanovené v ustanovení § 2290 občanského zákoníku návrh soudu, aby oprávněnost předmětné výpovědi přezkoumal, a to i přes to, že o této skutečnosti byli řádně ve výpovědi žalobcem informováni, musel se podepsaný soud nejprve zabývat otázkou, zda je vůbec možno v posuzované věci otázku platnosti výpovědi z nájmu – jako otázku předběžnou – řešit.

25. Soud přitom dospěl k závěru, že přes marné uplynutí prekluzivní lhůty podle ustanovení § 2290 občanského zákoníku žalovaní nemohou být zbaveni práva na soudní ochranu v tom smyslu, že se soud musí zabývat otázkou, zda inkriminovaná výpověď z nájmu bytu není absolutně neplatným právním jednáním, a to mj. proto, že k absolutní neplatnosti právního jednání musí soud přihlédnout z úřední povinnosti.

26. Jinak řečeno, i když žalovaným zjevně zaniklo právo obrátit se na soud s žádostí o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, čímž jim patrně rovněž zaniklo i právo namítat tuto neoprávněnost v rámci řízení o vyklizení nemovité věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 26 Cdo 2813/2007), nelze z této skutečnosti bez dalšího dovozovat, že by soud neměl možnost se platností této výpovědi vůbec zabývat (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 7. 2010 sp. zn. 26 Cdo 2076/2009).

27. K posledně zaznamenanému závěru dospěl podepsaný soud i proto, že podle konstantní rozhodovací praxe je třeba nájemce bytu považovat za slabší smluvní stranu, pročež je třeba jim poskytnout zvýšenou ochranu, přičemž tuto zvýšenou ochranu je namístě považovat za součást tzv. veřejného pořádku (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2024 sp. zn. 26 Cdo 2029/2023).

28. V této souvislosti konečně podepsaný soud vzal do úvahy skutečnost, že žalovaní tím, že se via facti se svou žádostí o přezkoumání inkriminované výpovědi – přestože v ní byli řádně informováni – obrátili ne na soud, ale na právního zástupce žalobce, zjevně prokázali jistou funkční negramotnost, a proto v jejich případě nelze bez dalšího aplikovat (vyvratitelnou) domněnku, obsaženou v ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku. Jinak řečeno, důsledky jejich funkční negramotnosti (srov. též bod 203 odůvodnění rozsudku Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2007 ve věci , právnická osoba, . a spol. proti České republice, č. 57325/, spisová značka, ) tak podle mínění podepsaného soudu není možno spravedlivě přičítat žalovaným, a proto jim konsekventně ani nelze upřít jejich (základní) právo na soudní ochranu.

29. Za této procesní situace soud shledal výpověď podanou žalobcem jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 občanského zákoníku věty první, podle kterého soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je pak neplatné rovněž jednání, které odporuje zákonu, pokud to smyslu a účel zákona vyžaduje.

30. Prizmatem posuzované věci je třeba v první řadě opětovně připomenout, že v nájemním vztahu je právě nájemce stranou slabší, které náleží zvýšená ochrana práv, což se promítá do striktního (a taxativního) vymezení výpovědních důvodů ze strany pronajímatele. Výpověď pronajímatele z nájmu bytu jakožto jednostranný hmotněprávní úkonem musí mimo jiné obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v ustanovení § 2288 odst. 3 občanského zákoníku, tedy vedle dalších náležitostí musí být ve výpovědi uveden výpovědní důvod; navíc nepostačuje pouhý odkaz na příslušné ustanovení bez bližší specifikace, ale je třeba, aby pronajímatel výpovědní důvod patřičně skutkově vymezil. Zvláštní omezení pak limitují pronajímatele, jenž přenechal nájemci předmět nájmu na dobu určitou, neboť v takovém případě může vypovědět nájem bytu jen z taxativně vymezených zákonných důvodů, uvedených v ustanovení § 2288 odst. 1 občanského zákoníku (přičemž přiléhavost výpovědního důvodu je nutno vykládat restriktivně právě s ohledem na zásadu ochrany nájemce, jakožto slabší smluvní strany).

31. V inkriminované výpovědi se žalobce omezil na konstatování, že je potřeba stavebních úprav celého objektu, přičemž tyto úpravy znemožní žalovaným užívání předmětu nájmu. Nikterak však blíže nespecifikoval, v čem spatřuje onen veřejný zájem plánovaných stavebních úprav, jakožto příčinu znemožnění jakéhokoliv užívání předmětu nájmu. Nadto nelze přehlížet, že v případě potřeby úpravy či jiné změny domu, a to bez ohledu na to, proč k nim má dojít, občanský zákoník obsahuje v ustanoveních § 2259 a § 2260 specifickou úpravu, která na takové situace pamatuje, tedy smluvním stranám nájemní smlouvy „říká“, jak za dané situace postupovat. Žalobce ovšem nedoložil, že by výpovědi předcházely zákonem požadované kroky.

32. Soud proto uzavírá, že skutečnost, že žalobce míní nemovité věci zrekonstruovat a poté se do nich nastěhovat, není důvodem pro výpověď podle ustanovení § 2288 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku, a to již primárně proto, že v takovém záměru žalobce nelze spatřovat veřejný zájem, nehledě na skutečnost, že i podle komentářové literatury žalobcem odkazovaný výpovědní důvod předpokládá existenci rozhodnutí o tom, že dům podlehne demolici, nebo o provedení změn ve stavbě domu, případně realizaci změny užívání domu, které vyplynou z rozhodnutí orgánu veřejné moci [viz komentář k ustanovení § 2288 občanského zákoníku in: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014]. Žalobcem deklarovaný výpovědní důvod tak zjevně postrádá podstatnou část dané hypotézy, tedy existenci veřejného zájmu, což žalobce měl a mohl vědět.

33. Jednání (výpověď) žalobce je tak podle mínění soudu třeba považovat za očividnou snahu – v rozporu s dobrými mravy – obejít zákonnou úpravu výpovědi z nájmu, založeného nájemní smlouvou na dobu určitou. Toto jednání je proto třeba považovat za jednání absolutně neplatné, což v kontextu posuzované věci znamená, že na nájemní smlouvu, uzavřenou účastníky řízení dne , datum, , je třeba hledět jako na stále platnou a účinnou smlouvu.

34. Žalovaným tudíž v posledku stále svědčí právní titul k užívání předmětných nemovitých věcí, pročež podané žalobě na vyklizení není možno vyhovět.

35. Soud proto žalobu prvním výrokem tohoto rozsudku zamítl.Náklady řízení36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a uložil procesně neúspěšnému žalobci povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč. Jelikož žalovaní nebyli v řízení zastoupeni zástupcem a nedoložili soudu výši hotových výdajů, postupoval soud při stanovení přiznané částky podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Podle citovaného ustanovení činí výše paušální náhrady 300 Kč za jeden úkon, přičemž žalovaní ve věci učinili celkem čtyři úkony (vyjádření se k podané žalobě a tři účasti na jednání před soudem). Lhůta k plnění se pak podává z ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.