5 C 49/2020

Plný text

Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Bohumilou Kyvířovou dne 15. 9. 2021 ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zapl. 72 900 Kč s přísl. <b>I. Žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit 72 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení se zamítá.</b> <b>II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyně částku, 62 069 Kč k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].</b> 1. Žalobce se domáhá po žalované zaplacení částky 72 900 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že žalované poskytl půjčku v několika splátkách od srpna 2016 do června 2018 proto, aby si žalovaná nemusela půjčovat jinde. Sám žalobce pak měl vůči žalované závazek ze směnky, kdy měl žalované zaplatit určitou finanční částku, a když tuto povinnost splní, měla mu žalovaná půjčené částky vrátit. Žalobce svůj závazek ze směnky splnil a žalovanou vyzval k zaplacení, když na písemnou výzvu reagovala žalovaná e-mailovou korespondencí s poukazem na to, že se jedná o její pohledávku, kterou chtěla přihlásit do dědického řízení po svém otci, ale žalobce měl slíbit, že tuto pohledávku, kvůli které si vzala žalovaná úvěr, bude splácet sám. Žalobce však zdůrazňuje, že úvěr si vzala žalovaná a to, jak nakládala s penězi, byla její věc. Podle žalobce se však jednalo o půjčku, kdy žalobce odkazuje na ustanovení §§ 2390 a 2393 občanského zákoníku a žádá, aby mu byla částka poskytovaná ve 20 splátkách uhrazena. Poskytování částek dokládá výpisy z účtu, potvrzením o provedené platbě či pokladním dokladem [právnická osoba] [právnická osoba], zároveň pak předložil žalobce i korespondenci žalované, v níž žalovaná uvádí, že na žádost svého otce si vzala úvěr a finanční prostředky mu poskytla. Po jeho smrti chtěla pohledávku přihlásit do dědického řízení, když žalobce slíbil, že pohledávku bude splácet na účet žalované a ta tak může splácet úvěr. K tomuto řešení přistoupila žalovaná proto, že společně s bratrem uzavřeli s žalobcem dohodu o přenechání dědictví žalobci a že žalobce úvěr nedoplatil a dostal žalovanou do nepříznivé finanční situace.

2. Toto stanovisko žalované zastává jako účastnice řízení žalovaná v písemném vyjádření, v němž uvádí, že v roce 2013 si žalovaná půjčila od [právnická osoba] [právnická osoba] finanční prostředky na základě spotřebitelského úvěru, a to pro svého otce, [jméno] [příjmení], který zemřel [datum]. Protože otec byl zadlužen a potřeboval uhradit splatné závazky a sám by úvěr ani půjčku nezískal, uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru žalovaná a to pro částku 120 000 Kč, která byla připsána na její účet [datum]. Z tohoto účtu pak poukázala ve prospěch účtu otce [datum] částku 50 000 Kč a dne [datum] rovněž 50 000 Kč. Jednalo se o otcův účet číslo [bankovní účet]. Úvěr splácela žalovaná, a to částkou 3 700 Kč měsíčně. Po otcově smrti se v rodině uskutečnila schůzka žalované s dědečkem, žalobcem, za účasti přítele žalované, [jméno] [příjmení], a bratra žalované, [jméno] [příjmení]. Při této schůzce bylo dohodnuto, že dědictví po [jméno] [příjmení] je zadlužené, že majetek z dědictví převezme žalobce a žalované i jejímu bratrovi vyplatí 1 750 000 Kč. Žalovaná pak žádala, aby jí byla zaplacena i částka 100 000 Kč, kterou otci půjčila z čerpaného úvěru, když žalobce se zavázal k hrazení úvěru s tím, že není třeba pohledávku do dědického řízení přihlašovat. Po této schůzce pak uzavřeli dohodu o převzetí dědictví a dohodu o zcizení dědictví, a to ve formě notářského zápisu. V souvislosti s tím žalobce vystavil směnku pro žalovanou i jejího bratra, vždy na částku 1 750 000 Kč. Žalobce se zavázal splácet dluh zemřelého [jméno] [příjmení], přičemž splátky úvěru, které měl žalobce hradit, musela žalovaná často urgovat. Podle žalované se žalobce neměl k tomu, aby vyplatil směnky, ačkoliv nemovitost, která připadla do dědictví, prodal. Žalovaná i bratr se museli domáhat vyplacení závazku ze směnky a podle žalované je podání žaloby právě v souvislosti s uplatněním jejich směnečných nároků. Žalovaná tak zcela vylučuje, že by se jednalo o půjčku, když zbývajících 27 100 Kč, které do výše pohledávky za otcem žalované nebyly uhrazené, žalobkyně sice označila jako nárok, který by jí měl žalobce uhradit, ale neučinila ho předmětem řízení.

3. Tato svá tvrzení ve vyjádření pak dokládá záznamy SMS zpráv, obsahující urgence splátek, popřípadě sdělení žalovaného, že zapomněl nebo že peníze poslal. Dále žalovaná doložila výpisy z [právnická osoba] [právnická osoba] o poukázání částky z úvěru ve výši 120 000 Kč na její účet i o odeslání částek 2x 50 000 Kč na účet, který označuje jako účet otce. Dalším dokladem, který předložila žalovaná, je usnesení [název soudu] o záměně účastníků řízení dědického po [jméno] [příjmení], zemřelém [datum], a to tak, že místo dětí zemřelého, [jméno] [příjmení], nyní [celé jméno žalované] a [jméno] [příjmení], bude pokračováno v řízení s pozůstalým bratrem zůstavitele [celé jméno žalobce]. Toto rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] ze dne 21. 12. 2016 vychází ze smlouvy o zcizení dědictví obsažené v notářském zápisu JUDr. [jméno] [příjmení], notáře, ze dne [datum] pod značkou [spisová značka] [spisová značka] [rok] a [spisová značka] [název soudu] s pověřeným soudním komisařem JUDr. [jméno] [příjmení] rozhodl o nástupnictví žalobce místo zákonných dědiců odkazem na ustanovení § 122 z. ř. s., podle něhož soud pokračuje na místě dědice s nabyvatelem dědictví, jestliže zcizitel a nabyvatel o to u soudu do protokolu výslovně požádají a jestliže zcizení dědictví prokáží. Podle tohoto rozhodnutí uzavřeli smlouvu o zcizení dědictví pozůstala dcera a pozůstalý syn, kdy každý z nich své dědické právo na polovinu pozůstalosti zcizil ve prospěch bratra zůstavitele, tedy žalobce [celé jméno žalobce]. S tím koresponduje i smlouva o zcizení dědictví, kterou žalovaná předložila, a to sepsaná notářem pod značkou [spisová značka] a [spisová značka] [spisová značka] [rok], a dále pak předložila dohodu o převzetí dědictví ze dne [datum] s konstatováním, že [jméno] [celé jméno žalobce] [příjmení] [příjmení] jsou dědici po zemřelém [jméno] [příjmení], když nabyvatelem pozůstalosti je [celé jméno žalobce] dědicové se dohodli, že převedou nevypořádanou pozůstalost na [celé jméno žalobce] smlouvou sepsanou notářským zápisem. Podle této dohody se [celé jméno žalobce] zavázal vypořádat aktiva a pasiva dědictví a vyplatit dědicům 1 750 000 Kč do jednoho roku od okamžiku, kdy mu bude umožněno nakládání s dědictvím. K zajištění závazku vystavil [celé jméno žalobce] každému z dědiců směnku na 1 750 000 Kč splatnou [datum] Dohoda je podepsaná dědici a nabyvatelem dědictví. Ve smlouvě o zcizení dědictví pak jsou mezi dalšími právy a povinnostmi stran obsažena ujednání, že nabyvatel zciziteli nahradí, co ten vynaložil ze svého k nastoupení dědictví nebo na pozůstalost a i náklady zůstavitelova pohřbu a opatření pohřebiště.

4. Žalobce v písemném podání k vyjádření žalované zpochybňuje pohledávku žalované za zůstavitelem. Vylučuje, že by se na rodinné schůzce po smrti [jméno] [příjmení] projednával jeho závazek vůči žalované nebo úvěr, který žalovaná si měla pro otce vzít a upomínky o zasílání splátek za účelem uhrazení úvěru považuje za bezpředmětné. Žalobce pak poukazuje na to, že pozůstalost byla zatížena dluhy, a dále že nemovitost, která do ní patřila, byla zrekonstruována z jeho vlastních finančních prostředků, takže pokud plnil závazek ze směnky, tak vlastně překročil čistou hodnotu pozůstalosti. Ve vztahu k tvrzení o probíhající schůzce navrhuje výslech [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. V doplňujícím písemném podání pak žalobce poukazuje na to, že žalovaná si uzavřela smlouvu o úvěru sama, ohledně zbývající částky kromě tvrzení o poskytnutých 100 000 Kč zůstavitele netvrdí nic a považuje za logické, že žalovaná pomohla otci splácet úvěr, který si její otec vzal, protože bydlela v jeho domě a splácením půjčky tak hradila svůj závazek místo placení nájemného. Rozhodně však žalovaná nepřihlašovala, ani nechtěla 100 000 Kč do dědictví přihlásit, nic takového nebylo řešeno ani ujednáno. Naopak všichni věděli, že úvěr od banky slouží k úhradě nákladů bydlení pro žalovanou. Žalobce pak uvažoval s tím, že poskytnuté peníze si strhne ze směnečného nároku, ale ve snaze vyhnout se problémům, vyplatil směnku celou. Žalobce pak ještě poukazuje na to, že za bratra [jméno] vedl účetnictví, což stvrzuje [jméno] [příjmení] v písemném prohlášení, které bylo soudu předloženo. Žalobce doplňuje pak tyto své úvahy o finančních prostředcích poskytnutých žalovanou otci místo hrazení nájemného ještě smlouvou o nájmu bytu, uzavřenou mezi [jméno] [celé jméno žalobce] a [jméno] [celé jméno žalobce] a dohodou o zástupčím oprávnění uzavřenou mezi [jméno] [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobce].

5. Žalobce jako účastník řízení uvedl, že po smrti [jméno] [příjmení] přišla žalovaná s tím, zda by žalobce neplatil nějaké částky, protože si vzala po dohodě s bratrem (zůstavitelem) půjčku, ale jednalo se o peníze určené pro žalobcova bratra, i když jen podle sdělení žalované. Žalovaná byla na mateřské dovolené, neměla peníze a musela půjčku splácet, žádala, zda by jí žalobce nepomohl, s čímž souhlasil a že to budou spolu řešit, až bude jasné dědictví po zemřelém bratrovi mezi účastníky. Žádné sdělení, že jde o pohledávku, kterou by chtěla žalovaná přihlásit do dědictví, nepadlo. Podle žalobce se peníze, které poskytoval žalované opakovaně v měsíčních platbách 3 700 nebo 3 800, výjimečně i jiné částky, nemusí posuzovat jako půjčka, ale jako bezdůvodné obohacení, protože žalobce nebyl povinen žalované peníze půjčovat ani jí je nedaroval. Spoléhal se na to, že to bude dořešeno, až bude žalované vyplacena náhrada za dědictví. Finanční částky poskytoval žalobce tak, že v době, kdy byla žalovaná v [obec], dával jí je do ruky fyzicky, když se odstěhovala, tak je posílal na účet. Žalobce neviděl, kolik splátek se mělo poslat, ale předpokládal, že pokud dojde k vyplacení dědického podílu, bude existovat ještě zbytek závazku žalované, který si žalovaná uhradí. Žalobce se pouze rozhodl vypomoci, žádná pravidla pro to stanovená nebyla. Žalobce měl k dispozici i kopii smlouvy, a když si spočítal úroky, bylo mu zřejmé, že by vznikl vysoký nedoplatek, kdyby se splátky nehradily, a proto peníze poskytoval. Žalobce nikdy neověřoval, jestli se jedná o půjčku, v jaké výši, jaké jsou splátky, prostě se dohodl tak, že vyjde žalované vstříc a že měl platit 3 750 Kč. Na jaký účet má peníze posílat, mu žalovaná sdělila. Kdo hradil závazek před smrtí bratra, žalobce neví. Žalobce vyplatil peníze ze směnky proto, aby se nedostal s žalovanou do směnečného sporu.

6. Žalovaná jako účastnice řízení uvedla, že žaloba je šikanou ze strany strýce a že po otcově smrti chtěla zaplatit 100 000 Kč otci poskytnutých, což je dokládáno výpisem z účtu a bylo dohodnuto se strýcem, že když mu přenechá dědictví, že částku uhradí. Protože však neměl celou částku najednou, dohodli se, že to bude splácet. Žalobce zpočátku peníze posílal, potom občas nezaplatil nebo až po urgencích a půl roku před splatností směnky přestal platit zcela. Žalovaná poskytla otci 100 000 Kč ve dvou splátkách, neboť bylo třeba zaplatit faktury za spotřebu plynu. Žalovaná si ověřovala, že faktura byla uhrazena. Žalovaná to udělala z toho důvodu, že s otcem žila v jedné domácnosti, byť v samostatném bytě, až do jeho smrti a do té doby také úvěr splácela. Žalovaná pak namítla promlčení ve vztahu k částce, na níž promlčecí doba dopadá. Zároveň pak účastníci navrhli důkazy, a to výpovědi svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], eventuálně i matky žalované [jméno] [příjmení].

7. Výslech posledně označené svědkyně soud neprováděl, neboť se měla vyjadřovat k placení nájemného, faktur, což nepovažuje soud za účelné s ohledem na předmět sporu. Naopak s ohledem na předmět sporu, a to žalobcem uplatněný nárok na zaplacení částky 72 900 Kč nejprve pro tvrzení o půjčce, posléze pro bezdůvodné obohacení a žalovanou namítané ujednání o převzetí závazku s podmínkou nepřihlašování pohledávky do dědictví, považoval soud za nezbytné ostatní svědky účastníky označené vyslechnout. 8. [jméno] [příjmení] jako svědek uvedl, že je informován o sporu mezi účastníky, když žalovaná je jeho sestrou a žalobce strýcem. Ví o tom, že si žalovaná vzala kvůli otci půjčku, aby mu vypomohla při jeho podnikatelské činnosti a že jí otec měl splácet. Potom zemřel a dluh zůstal neuhrazen, takže mělo proběhnout řízení o dědictví, kdy se svědek i žalovaná dědictví zřekli ve prospěch žalobce s tím, že půjčka, kterou si žalovaná vzala, se nebude v dědictví uvádět, ale strýc se se sestrou svědka vyrovná. Bylo to míněno tak, že převezme otcův závazek a bude to platit za sestru. Svědek sice uvedl, že u jednání, kde to bylo dohodnuto, přímo nebyl, ale byl o tom informován a na schůzce v rodinné firmě byl svědek přítomen a schůzka proběhla někdy v létě 2016, kde bylo dohodnuto, že se dědici vzdají dědictví ve prospěch strýce a svědkova sestra nebude přihlašovat pohledávku do dědictví, ale bude jí platit strýc. Svědek, aby měl zachován stejný nárok jako žalovaná, měl po otci dostat auto, jinak pak za zcizené dědictví 1 750 000 Kč na základě směnky. Ta měla být vyplacena poté, co bude prodaná nemovitost – obchodní centrum. Jakým způsobem měl žalobce hradit závazek za zůstavitele, si svědek nepamatuje. Nicméně tato jeho výpověď koresponduje s jeho čestným prohlášením, které poskytl žalované.

9. Stejně tak bylo předložené čestné prohlášení [jméno] [příjmení], otce žalobce a dědečka žalované, který stvrzuje, že se účastnil jedné ze schůzek se [jméno] a [jméno] [příjmení], kdy schůzce byl přítomen i žalobce, tedy svědkův syn. Schůzka se odehrávala v sídle firmy [právnická osoba]. Řešila se záležitost dědictví zemřelého [jméno] [příjmení]. Účetnictví se převedlo na žalobce, když svědek vystupoval jako správce pozůstalosti. Žalobce pak vyrovnal všechny závazky zemřelého zůstavitele, kromě jediného, ohledně kterého se vede spor. Svědek potvrdil, že bylo dohodnuto, že dědictví po zemřelém synovi [jméno] žalobce převezme a dětem zůstavitele dá část dědictví po tom, co se prodá nemovitost. Svědek sám byl přesvědčen, že žalobce žalované závazek doplatí. Podle svědka šlo o vyrovnání dědictví mezi účastníky, nikoliv o půjčku. Svědek potvrdil, že záležitost dědictví včetně částky 100 000 Kč, kterou poskytla žalovaná svému otci, projednávali při schůzce v létě 2016 v sídle firmy [právnická osoba]. Svědek sice připustil, že ze strany žalobce nikdy neslyšel prohlášení, že uznává pohledávku žalované do dědictví a že jí žalované zaplatí, ale svědek rozhodně vyloučil, že by se mělo jednat mezi účastníky o půjčku a že žalobce slíbil, že jí pohledávku, kterou měla za zůstavitelem, uhradí. S touto jeho výpovědí koresponduje i čestné prohlášení, které sepsal a poskytl žalované.

10. Svědek [jméno] [příjmení], současný manžel žalované, rovněž potvrzoval, že se účastnil schůzky rodiny v létě 2016 v [obec] v sídle firmy [právnická osoba], kde se řešily otázky dědictví zemřelého otce žalované, když dědictví se mělo vypořádat směnkami a žalovaná zmiňovala i půjčku otci 100 000 Kč. Žalobce přiznal, že ví o této půjčce a že jí bude řešit. Dohodli se na splátkách, když žalovaná musela se žalobce pak doprošovat, aby splátky hradil. Podle svědka žádná kompenzace těchto splátek žalovanou vůči žalobci se neřešila. Na schůzce se žádné písemnosti nevyhotovovaly. Na schůzce se neřešilo to, že až bude uhrazená směnka zajišťující nárok z dědictví, že by měl žalobce požadovat peníze z půjčky nazpět nebo by měla být částka uhrazena. Plnění bylo považováno za splátky dluhu zůstavitele.

11. Svědkyně [jméno] [příjmení], matka žalobce a babička žalované uvedla, že syn [jméno] byl v dluhové pasti a požádal dceru o finanční hotovost někdy v roce 2013 a žalovaná svému otci peníze dala. Podle svědkyně pak bylo mezi žalovanou a jejím otcem domluveno, že nebude muset platit nájem. Pro účely dědického řízení zemřelého [jméno] [příjmení] bylo mezi účastníky dohodnuto, že majetek převezme i s dluhy žalobce, protože žalovaná a její bratr by neměli prostředky na to, aby dluhy zůstavitele uspokojili. Žalobce naopak měl možnosti k tomu, aby závazky zůstavitele uhradil. Proto žalobce vypsal při projednání dědictví směnky pro žalovanou i [jméno] [příjmení]. Pokud pak jde o částku 100 000 Kč, poskytla ji žalovaná svému otci jako finanční výpomoc s tím, že nemusela platit nájemné za byt, ve kterém bydlela, a to v domě, kde žil i její otec. Podle svědkyně, když [jméno] [příjmení] zemřel, tak se žalovaná odstěhovala do [obec] a od žalobce se svědkyně dozvěděla, že se dohodli, že když je žalovaná na mateřské dovolené, bude splácet její půjčku žalobce, což dělal ze svých vlastních finančních prostředků. Po vyplacení směnky se pak měli mezi sebou vyrovnat. Svědkyně však potvrzuje, že u projednání záležitostí týkajících se dědictví přítomna nebyla, vlastně nebylo přítomna u žádné dohody. O směnce a půjčce je informována pouze od žalobce. Podle svědkyně si žalovaná vzala pro svého otce půjčku v roce 2013, [jméno] [příjmení] pak zemřel v roce 2016. Kolik zaplatil žalobce na půjčku žalované, svědkyně neví.

12. Ze shora provedených důkazů, tak jak jsou výše označené, dospěl soud k tomuto skutkovému závěru:

13. Žalobce posílal v době od [datum] do [datum] na účet č. [bankovní účet] částky 3 700, 3 800, popřípadě 4 000 Kč, takže v uvedeném období na tento účet bylo poukázáno 72 980 Kč. Podle žalované se jedná o její účet, což žalovaná nikterak nezpochybňuje a naopak výpisy z účtu dokládá, že na tento účet jí byla poukázána částka 120 000 Kč na základě smlouvy o úvěru, kterou obdržela [datum]. Z této částky pak poukázala 2x 50 000 Kč, a to dne [datum] a [datum] na účet [bankovní účet], což označila jako účet svého otce [jméno] [příjmení]. Otec žalované zemřel [datum], jak je patrné z usnesení [název soudu], když místo dědiců [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] bylo projednáváno dědictví s dědicem [celé jméno žalobce], a to na základě dohody o zcizení dědictví obsažené v notářském zápisu JUDr. [jméno] [příjmení], notáře v [obec] ze dne 24. 11. 2016 pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] [spisová značka] [rok]. Tato smlouva byla žalovanou v kopii doložena a obsahovala závazek nabyvatele dědictví k náhradě nákladů zciziteli toho, co zcizitel vynaložil ze svého k nastoupení dědictví nebo na pozůstalost, popřípadě pohřeb. Rovněž dohoda, která byla žalovanou předložena s datem [datum], se dotýká pouze vypořádání dědictví a vystavení směnky pro částku 1 750 000 Kč ve prospěch zákonných dědiců. Ohledně částky 100 000 Kč poskytnuté žalovanou zůstaviteli v dokumentech ujednání není, nicméně byly předloženy žalobcem doklady o poukazování finančních částek v celkové výši 72 900 Kč na účet žalované a ze všech svědeckých výpovědí i čestných prohlášení [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a konec konců i [jméno] [příjmení] lze vyrozumět, že se jednalo o hrazení závazku zůstavitele, který měl vůči žalované, a to ve výši 100 000 Kč, jak vyplývá z poukázaných částek na účet zůstavitele. Lze tedy uzavřít, že částka 2x 50 000 Kč představovala dluh zůstavitele a žalovaná byla věřitelkou pohledávky pro tuto částku. Rovněž je možné podle předložených a provedených důkazů usuzovat na to, že tuto pohledávku žalované nikdo z rodinných příslušníků, kteří se účastnili schůzky za účelem vyřešení dědictví [jméno] [příjmení], nezpochybňoval a nezpochybňoval tuto částku ani sám žalobce. Pro uznání této pohledávky jako závazku zůstavitele svědčí i to, že žalobce sám od srpna 2016 závazek zůstavitele žalované jako věřitelce splácel. Je tedy zřejmé, že takto poskytované platby jsou plněním dluhu, který vznikl zůstaviteli, když pohledávka pouze nebyla do dědického řízení přihlášena. Proto je zcela lhostejné z jakých zdrojů žalovaná finanční prostředky svému otci poskytla, byť se jednalo o úvěr, jak sama žalovaná uvádí. Finanční prostředky měla na svém účtu a ze svého účtu tyto finanční prostředky otci poskytla. Je zcela pochopitelné, že se jednalo o další závazek zůstavitele, když jak svědek [jméno] [příjmení], tak [jméno] [příjmení], tak i sám žalobce shodně uváděli, že [jméno] [příjmení] byl zadlužen a v dluhové pasti. Jakým způsobem žalovaná hradila svůj závazek vůči spořitelně, není rozhodné, pouze ze strany žalobce bylo plnění zůstavitelova závazku realizováno ve výši splátek, ne vždy přesně, ze kterých žalovaná hradila úvěr, který si vzala. Nepochybné však je, že z takto čerpaného úvěru sama poskytla svému otci 100 000 Kč. Jednalo se tedy o její pohledávku, která nebyla přihlášena do dědictví po zemřelém [jméno] [příjmení].

14. Z tohoto závěru je pak zřejmé, že žalobce neunáší břemena tvrzení ani důkazní břemeno ohledně půjčené částky 72 900 Kč žalované, byť se odvolává na ustanovení § 2390 a 2393 obč. zák. Smlouva o zápůjčce je ujednáním mezi zapůjčitelem a vydlužitelem, kdy je nezbytné, aby projev vůle, a to obou stran, byl projeven nejen ohledně výše částky, ale i ohledně času, na který se půjčka poskytuje a také ohledně toho, že má být půjčka vrácena. Obč. zák. v § 2393 sice vychází z předpokladu, že nemusí smlouva obsahovat ujednání o čase vrácení a pak je závislá návratnost na vypovězení smlouvy. Ohledně takto učiněného úkonu však nenabízel žalobce žádná tvrzení ani žádné důkazy a nárok uplatňuje teprve výzvou v lednu v roce 2020, tedy za rok a půl po posledním poskytnutém plnění žalované. Jako půjčku označuje opakovaně poskytované částky žalované žalobce teprve ve výzvě k vrácení, když od [datum], tedy ještě před smlouvou o zcizení dědictví posílá žalované splátky, což mělo být podle všech svědeckých výpovědí a čestných prohlášení dvou svědků akceptovaným závazkem zaplatit dluh zůstavitele žalované jako věřitelce. V době poskytovaného plnění žalované tedy rozhodně nebylo možné dovodit, že se jedná o půjčku žalované, kterou by měla vrátit až po dědickém řízení, respektive obdržení výplaty na dědický podíl ze směnky. Rozhodně v té době nebyla ani dohoda o zcizení dědictví podepsána a tedy nelze dovozovat, že si žalovaná dohodla s žalobcem půjčky ve formě opakovaných částek proto, že na mateřské dovolené není schopna dostát splátkové povinnosti z čerpaného úvěru. Sám žalobce uvedl, že žalované slíbil pomoc při splácení úvěru, který si vzala pro svého otce a že to budou řešit, až bude jasné dědictví po zůstaviteli. Je to tedy i žalobce, který dává do souvislosti poskytování finančních částek s dědictvím po [jméno] [příjmení]. Pokud svědkyně [jméno] [příjmení] uváděla, že měli účastníci být domluveni na tom, že poskytované finanční prostředky žalovaná vrátí, až získá finanční prostředky na základě směnky zajišťující výplatu dědického podílu, uvádí svědkyně sama, že má tyto informace od žalobce. Potvrzuje, že žádnému ujednání mezi účastníky přítomna nebyla. Na platby poskytované žalobcem na účet žalované proto nelze nahlížet jako na uzavřenou smlouvu o půjčce s povinností vrátit finanční prostředky teprve po vypovězení smlouvy. Na základě těchto závěrů tedy nelze považovat nárok žalobce za důvodný ve smyslu § 2390 a 2393 občanského zákoníku.

15. Pokud jde o žalobcem uváděný právní nárok pro bezdůvodné obohacení, je s ohledem na provedené důkazy třeba nahlížet na situaci tak, že žalobce při uzavření smlouvy o zcizení dědictví, respektive ještě před jejím uzavřením, souhlasil s tím, že po bratrovi [jméno] [příjmení] převezme dědictví značně zadlužené, protože by dědici, tedy žalovaná a její bratr, nebyli schopni závazky zůstavitele uhradit. Podle svědka [jméno] [příjmení] žalobce o těchto dluzích svého bratra věděl, dokonce závazky za něho platil a měl tedy zaplatit i tento závazek vůči žalované, protože při projednávání záležitostí týkajících se dědictví s tímto vypořádáním při zcizení dědictví souhlasil. Ostatně tak je to konstatováno i ve smlouvě o zcizení dědictví v článku pátém, kde se nabyvatel zavázal zciziteli nahradit, co ten vynaložil ze svého na pozůstalost. I když zde výslovně není pohledávka žalované uvedena, lze pod tímto ujednáním rozumět i půjčku poskytnutou zůstaviteli, která nebyla přihlášena do dědického řízení ani nebyla zmiňována v dohodě mezi dědici a nabyvatelem dědictví. Žalobce sám přiznává, že považoval plnění na uspokojení tohoto závazku za morální povinnost a podle slyšených svědků tento závazek zůstavitele uznával. Lze tedy vycházet z toho, že jde o pohledávku žalované jako věřitelky za zůstavitelem nepřihlášené nebo nezohledněné při zcizení dědictví, nicméně žalobcem z morálních důvodů akceptovanou.

16. Proto pokud jde o právní hodnocení, kterého se žalobce dovolává, tedy bezdůvodného obohacení, nedopadá na toto plnění, které žalobce žalované poskytoval, ustanovení § 2991 obč. zák. Podle něho ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Rozhodně nelze mít za to, že žalovaná se na úkor žalobce obohatila bez spravedlivého důvodu. Pokud žalobce plnil, plnil tak vědomě věřiteli, který se nepřihlásil se svým nárokem do dědického řízení, aniž by tím ztratil právo na úhradu pohledávky. Žalobce pak netvrdil a ani neprokazoval, že by pohledávka žalované za zůstavitelem neexistovala a že by žalobce jako dědic nemusel dluhy zůstavitele uspokojit ve smyslu § 1701 a následujících občanského zákoníku. I pokud by žalobce nejen tvrdil, že se nejednalo z jeho strany o darování, ale jen o plnění morálního závazku, aniž by byla pohledávka žalované zpochybněna, pak by mu stejně právo na vrácení nevzniklo ani ve smyslu § 2997 odst. 1, věta druhá, občanského zákoníku, podle níž právo na vrácení nemá ani ten, kdo jiného obohatil s vědomím, že k tomu není povinen, ledaže plnil z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl. Žalobce sám nevylučuje morální odpovědnost za závazek zůstavitele vůči žalované, tedy splnění dluhu ve smyslu § 1701 občanského zákoníku, což zcela vylučuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Pouhé žalobcovo tvrzení, že touto půjčkou žalované zůstaviteli bylo hrazené nájemné, pokud žalovaná bydlela v domě s otcem, jak se snažila vysvětlit svědkyně [jméno] [příjmení], nikterak nevyvrací důvody, pro které žalobce žalované plnil za zůstavitele. Proto soud ani v těchto právních předpokladech neshledává na straně žalované bezdůvodné obohacení a z toho důvodu je nárok žalobce jako nedůvodný zamítán.

17. K argumentaci žalobce v závěrečném návrhu, v němž se zabývá přistoupením k dluhu na základě souhlasu s věřitelem, zaměňuje situaci o přistoupení k dluhu, který má žalovaná vůči svému věřiteli, u něhož o úvěr žádala se závazkem, který měl zůstavitel vůči žalované jako věřitelce. Protože plnění poskytované žalobcem žalované neznamená přistoupení k dluhu či převzetí dluhu žalovaného vůči bankovní instituci, od níž žalovaná úvěr čerpala, nemá smysl se tímto stanoviskem žalobce zabývat. Stejně tak považuje soud za nadbytečné zabývat se otázkou promlčení s ohledem na to, že celkový nárok žalobcem uplatněný považuje za nedůvodný, a proto rozebírat námitku promlčení nedůvodného nároku, považuje soud za bezvýznamné.

18. Otázka náhrady nákladů řízení se řídí ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má úspěšná žalovaná právo na náklady řízení, a to za právní zastoupení advokátem. Soud tyto náklady přiznává za 10 úkonů po 4 016 Kč dle § 7 a § 11 advokátního tarifu s přihlédnutím k úkonům při účasti na jednání za započaté dvě hodiny, a to ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Dále pak jde o deset režijních paušálů dle § 13 vyhlášky [číslo] Sbírky po 300 Kč, náhradu za ztrátu času při účasti advokáta u procesního soudu dle § 14 adv. tarifu, tedy při 4 jednáních a cestovné na trase [obec] – [obec] – [obec], při průměrné spotřebě použitého osobního automobilu 4,7 l /100 km a ceně paliva 27,20 Kč a s cenou náhrady 4,4 Kč na km, kdy cestovné činí v roce 2020 částku 3 780,60 Kč, v roce 2021 částku 1 156,20 Kč. Celkové náklady ve výši 51 298,80 Kč a DPH ve výši 10 772,30 Kč je žalobce povinen nahradit žalobkyni k rukám advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Celková výše těchto nákladů tedy činí 62 069 Kč.