11 C 321/2024

Plný text

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 701 244,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 578 968,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 122 275,70 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 17 752,66 Kč, smluvní úrok ve výši 15,99 % ročně z částky 537 143,80 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 15,49 % ročně z částky 160 200,26 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 701 244,06 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 29 104 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 7 012 Kč na účet číslo , č. účtu, , VS: , var. symbol, , do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 539 243,80 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 524 238,30 Kč a úroků s poplatky ve zbývající části) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 25. 5. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 501 247 Kč, které byly žalovanému poskytnuty na úvěrový účet. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 15,99 % a poplatků za úkony související s pokynutím a správou úvěru, a to vše v pravidelných 117měsíčních splátkách ve výši 8 544 Kč splatných vždy k 18. dni v měsíci s tím, že první splátka bude zaplacena dne 19. 6. 2023. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 59 808 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 22. 12. 2023.

2. Dále se žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 162 000,26 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 154 564,26 Kč a úroků s poplatky ve zbývající části) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, ., dne 18. 8. 2023 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 487 Kč, které byly žalovanému poskytnuty na úvěrový účet. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 15,49 % a poplatků za úkony související s pokynutím a správou úvěru, a to vše v pravidelných 83měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k 20 dni v měsíci s tím, že první splátka bude zaplacena dne 20. 9. 2023. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 12 957,64 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 16. 2. 2024.

3. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tyto svoje pohledávky za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 7. 2024 s účinností k 1. 8. 2024, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem odeslaným doporučeně. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

5. Soud ve věci usnesením ze dne 24. 1. 2025 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 6. 2. 2025 fikcí do datové schránky, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.

6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o úvěru ze dne 25. 5. 2023 a 18. 8. 2023, posouzením úvěruschopnosti ze dne 25. 5. 2023 a ze dne 18. 8. 2023, výpisem z běžného účtu žalovaného a z úvěrového účtu, ceníkem pro soukromou klientelu, podklady pre súdne konanie ze dne 1. 8. 2024, výzvami ze dne 2. 4. 2024, 1. 5. 2024, 4. 5. 2024, 2. 6. 2024, 19. 8. 2024 včetně dodejky, smlouvou o postoupení pohledávek včetně přílohy č. 1 (seznamu pohledávek) a předžalobní upomínky ze dne 28. 9. 2024 včetně dodejky. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 25. 5. 2023 listinu nazvanou jako smlouva o úvěru, dle které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 501 247 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokovou sazbou ve výši 15,99 % ročně v pravidelných 117měsíčních splátkách ve výši 8 544 Kč splatných vždy k 18. dni v měsíci počínaje dnem 19. 6. 2023. Dále spolu uzavřeli další listinu nazvanou jako smlouva o úvěru dne 18. 8. 2023 listinu nazvanou jako smlouva o úvěru, dle které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 150 487 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokovou sazbou ve výši 15,49 % ročně v pravidelných 83měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k 20. dni v měsíci počínaje dnem 20. 9. 2023. V první žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem 24 576 Kč, výdaje 0 Kč. V druhé žádosti uvedl žalovaný příjem 25 500 Kč a výdaje 0 Kč. Z výpisů z osobního účtu žalovaného za období 1-6/2023 vyplývá, že v měsících leden až březen 2023 hospodařil se záporným zůstatkem. V ostatních měsících hospodařil s kladným zůstatek díky čerpání kontokorentu. Žalovaný byl pravidelně od dubna do srpna 2024 upomínám k úhradě dlužné částky. Listinou označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 23. 7. 2024 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek) došlo k postoupení pohledávky žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem odeslaným dne 19. 8. 2024 a následně dne 30. 9. 2024 byla žalovanému odeslána předžalobní upomínka. Žalovaný v průběhu trvání uzavřených smluv uhradil na první smlouvu částku 59 808 Kč a na druhou smlouvu částku 12 957,64 Kč.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 501 247 Kč a 150 487 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006).

11. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila pouze obecně, že právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr bez jakýchkoli bližších informací, a to i přes výzvu soudu. Vycházeje soud z předložených listin, z těchto jednoznačně vyplývá, že žalovaný uvedl v žádosti, resp. v listině nazvané „posouzení úvěruschopnosti klienta“ nesprávné údaje, neboť sdělil, že má nulové výdaje. Z předloženého běžného účtu žalovaného vyplývá, že tento bez pomoci úvěru nebyl schopen hospodařit s kladným zůstatkem na konci kalendářního měsíce. Ostatně právní předchůdce žalobkyně nijak blíže nezkoumal žalovaného majetkové a osobní poměry. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětných smluv dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětných spotřebitelských smluv. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru ze dne 25. 5. 2023 i ze dne 18. 8. 2023 neplatné. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.

12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle pravidel bezdůvodného obohacení, kdy může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle úvěrových smluv ze dne 25. 5. 2023 i ze dne 18. 8. 2023 celkem částku 651 734 Kč a žalovaný dosud vrátil celkem částku 72 765,64 Kč, proto je povinen zaplatit žalobkyni částku 578 968,36 Kč. Žalobou požadované příslušenstvím představované zákonným úrokem z prodlení nemohlo být žalobkyni přiznáno, neboť s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160 ve spojení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 platí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky a jelikož byla splatnost určena soudem do tří dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.

14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. S ohledem na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré a příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 578 968,36 Kč (69 %), zatímco částka jistiny s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 261 814,21 Kč (31 %; viz výrok II.). Celkový úspěch žalobkyně tak činí 38 %.

15. Soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 11 140 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 33 420 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. (3 x 300 Kč), tj. 900 Kč a 21% DPH (počítáno ze základu 34 320 Kč) ve výši 7 207,20 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 28 050 Kč a 7 012 Kč by činily 76 589,20 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 38 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 29 104 Kč. Za úkon právní služby v podobě doplnění žaloby soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť se nejedná o účelný náklad, když tato tvrzení měla být již součástí žaloby.

16. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 701 244,06 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 28 050 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 %ˇze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 7 012 Kč. Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).